Žít a nechat žít

Anotace: Skákala jsem a zpívala v davu, protančila jsem celou noc, hrála a užívala si to vžívání do někoho jiného, do cizích osudů a životů...

„A co ode mě chceš?“vykřikl hlasem žalobce.

Vyskočila jsem na nohy. „Abys mě nechal žít! Aby mě všichni nechali, rozumíš? Je to tak hrozně těžký pochopit to?! Pochopit mě?!“ hlas mi přeskočil, jak jsem byla rozrušená. „Já nic víc nechci. Nechte mě žít a nechte si tu kritiku pro sebe.“

Pohlížel na mě a ve tváři se mu nezračilo pochopení, ve které jsem doufala. „Žít? A co to tvoje žití obnáší, to si uvědomuješ?“

Nechtěla jsem ho rozčílit ještě víc, přesto jsem se neubránila zasněnému úsměvu prosluněného stovkami vzpomínek. „Co to nese?“ špitla jsem. „Sám to víš, tak proč se mě na to ptáš?“

Toužila jsem po harmonii a klidu. Příčilo se mi násilí a agrese. Nenáviděla jsem křik a lidskou lhostejnost.

Vzývala jsem toleranci a měla jsem v oblibě otevřenou mysl, tedy lidi, kteří rádi poznávali nové věci a přestože nebyly jejich šálkem kávy neodsoudili ty, kteří je rádi měli.

Neznal jsem buď a nebo. Svět jsem nedělila na černý nebo bílý, dobrý nebo zlý. Nic nebylo jednoznačné, neseme v sobě jistou dávku světla i temnoty a převaha jedné z nich není trvalá. Vše se dá vysvětlit (i když ne všem, jak jsem se už mnohokrát přesvědčila) a dávala jsem druhé šance, věřila ve zvolení nového a správnějšího směru. Věřila jsem v naději.

Chtěla jsem pomáhat. Dobře jsem věděla, že to není možné vždy, všude a u všech. Nedokážu spasit svět a to ani nebyl můj cíl. Postačí mi budu-li dobrou duší pro několik málo lidí; i pro jediného člověka.

Uvědomovala jsem si své chyby a špatné stránky své osobnosti. Pyšná jsem na to nebyla, ale zároveň jsem se nestyděla, tak to zkrátka je. V zájmu svém i okolí jsem je krotila, ale zbavit se ji zcela nelze. A proč taky? Nikdo není dokonalý.

Autority na mě nepůsobily. Spíše jako kdyby mě dráždily a nabádaly k porušování normy, vědomé i bezděčné provokaci. Respektovala jsem jen několik málo osob a troufám si říct, že ne zcela a dokonale. Ovšem těch několik se u mě těšilo skutečné úctě a oddanosti. Dál existovala má pravidla. Nepsaná a mnohdy nevyřčená, dodržovaná i porušovaná a upravovaná dle momentální potřeby.

Neměla jsem idol nebo vzor, ale několik osob, které jsem označovala jako inspirativní. Dávali mi sílu a vedli mě vpřed.

Pro přátelé bych se rozkrájela na nudličky. Pro přátelé bych se hádala, rvala a dýchala bych za ně. Biologickou rodinu jsem měla prakticky v jediné osobě. Přátelé to byla ta druhá náruč, dýchající teplem.

Měla jsem několik míst, kde jsem se cítila jako ryba ve vodě. Vzduch tam voněl jinak, sladce a konejšivě. Bylo tam bezpečno, tam jsem se mohla uklidnit a neutíkat. Pro jiné to byl bezvýznamný kolorit, dům, město, ale pro mě to bylo všechno.

Lpěla jsem na zábavě, která mě těšila a tišila.

Skákala jsem a zpívala v davu, protančila jsem celou noc, hrála a užívala si to vžívání do někoho jiného, do cizích osudů a životů.

Nořila jsem do tajů a záhad, esoteriky a také hlubin historie. Prahla jsem po vědění, oblíbenou knihu jsem mohla číst donekonečna a stokrát jsem sledovala filmy. Dlouho do noci jsem seděla nad učením stejně jako s knihou v ruce, nadávala jsem dětem, ale zároveň jsem jim chystala program a těšila se na nový den. Při spánku jsem se stáčela do klubíčka, smála jsem se a pila, ráda jsem mluvila i naslouchala, vymýšlela a realizovala šílenosti, byla vzhůru do rána.

Čas od času jsem plakala a nesnášela jsem všechno a všechny, křičela jsem a házela kolem sebe věcmi. Upadala jsem do netečnosti, nechala s sebou smýkat, abych se vzápětí oklepala a vstala.

Vyčítala jsem osudu co mi to připravil, ale zároveň jsem byla vděčná. Bylo to těžké, ale kdybych si to nezažila, třeba bych byla jiná; a to jsem nechtěla.

Já, jsem já!

„Právě proto, že to vím. Vím, co to tvé žití obnáší.“ Řekl mi potichu. „A nejde to. Tohle všechno, tvůj styl a tempo, nasazení a tvoje vlastní úsudky, tě zničí.“

„A to mám zkrotnout a být stejný suchar jako všichni? Jako ty?“

Podrážděně si mě měřil. „To, že nechodím spát se svítáním, neznamená, že jsem suchar.“

„Dobrá, tak promiň.“ Vyštěkla jsem bez známky lítosti. „Jenže mě to baví. Baví mě se bavit. Žít.“

„Ženeš to do extrému.“ Vyčetl mi.

„To je tvůj pocit.“

„Nejen můj.“ Varoval mě.

„Fajn, tak tvůj a několika ostatních sucha-těch co chodí spát před svítáním!“

Povzdechl si. „A můžeš mi říct, co tímhle vším dokazuješ? Čeho chceš dosáhnout?“

„Ale já si nic nedokazuju, to je ta věc, kterou nechápete! Já se chci jen bavit, užívat si!“

„Ty si ale neužíváš, ty šílíš.“ Řekl mi.

Usmála jsem se. „Možná. Ale víš co?“

„To nemám ponětí.“ V hlase už měl jistou dávku nevíry a znechucení. „Co?“

„Je lepší shořet než vyhasnout.“