Zrcadlo nekonečna

Zrcadlo nekonečna

 

Přijíždím domů a loudám se k baráku. Potkám manželku, je na vycházce s naším malým pokladem. Ahoj, tak co se tam stalo, byla jsem dost nervózní. Celý je to podvod, zlato, celý, nevím sice, co s lidma dělají, když je někam odvezou, ale rozhodně to nelítá do vesmíru. Spíše je nějak likvidujou. Ale vždyť potom dávají spoty, reklamy, jak jsou všichni happy a jsou tam nahoře. Ne, ne, ne, to určitě ne, to může být grafika, dnes už nerozeznáš stroj nebo obraz od skutečnosti. K tomu jsem bohužel dopomohl já. Rozbrečím se. Takhle to skončit nemělo, fakt ne. Myslel jsem to v tom nejlepším zájmu, ale osud má zvláštní smysl pro humor, nemyslíš? A nedá se s tím něco dělat? Nevím, asi ne, je to všude, ve všem, i v nás samých, kdybych to vypnul, tak je možný, že všichni zemřou! Ovládá to každý aspekt našeho světa, našich životů, zlato. A jediný způsob mě napadá to smazat, ale jak říkám, napřed musím zjistit a vzpomenout si, jak, jak k sakru, jak... 

 

Pojď, půjdeme domů, nevím, kolik mám času, jsem nahraný na tu cestu někam, je možný, že mě brzo smažou ze systému a já nebudu moc nikam, nic dělat. Však víš, jako kdybych vůbec nebyl. Musím na to přijít, co možná nejdřív, dokud mám přístup. Pojď, udělám ti něco k jídlu, vypadáš fakt blbě. Tak dík, ty dokážeš potěšit. Cestou si povídáme a já se snažím z ní vymámit detaily z minulosti, když jsme se seznámili a já ji všechno říkal, vyprávěl, prostě kecal, ona má dobrou paměť, třeba si na něco vzpomene... Hele, nepamatuješ si, jestli jsem tam do Black Codu nedal nějakou pojistku? Však víš, nějaký heslo na vypnutí? Vím, že jsi něco říkal, ale to je dávno. Ale něco jako v tom smyslu, že to máš pojištěný vloženým virem, který je oddělený. Při zadání hesla se automaticky spustí a vymaže ho. No, jo, to je ono, ale nevíš to heslo? To si mi asi nikdy neřek, nechal sis ho pro sebe. Určitě? Víš, že ti říkám všechno a mám blbou paměť. Ne, ne, neřek, ale je to prej lehký jedno slovo. No, tak to fakt dík, teď jsem v hajzlu ještě víc. Jedno slovo? To může být cokoliv...

 

Přijdeme dom a já se natáhnu na gauč. Přijde ke mně malá, tati, tati, pojď si hrát. Promiň, broučku, nemám sílu, dnes opravdu ne, pochovám ji a řeknu, ať jde pomoci mamince do kuchyně. Přemýšlím stále nad tím heslem. Není to tak snadné, musí se zadat přímo do systému. No, tvl, mám to, můj starej komp na fakultě, tam by to šlo, ale kdo ví, kde je teď, je tam, je ve šrotu, kde je? Tak opět šrotuju, musím se tam vypravit, musím hned, než mě odstřihnou. Zlato, musím jít, díky za všechno, napiju se mlíka, zobnu nakrájenou zeleninu z prkýnka, dám pusu a běžím. Kam jdeš? Na fakultu hledat moji starou kalkulačku. Kdyby něco, tak volej, zní vyděšeně. Neboj, třísknu dveřma, skočím do svého malého sladkého Meďoura, pustím si hudbu a vyjíždím vstříc své poslední osudové cestě. Snad bude úspěšná.

 

Mezitím ve zprávách dávají sestřih mého letu. Povídají, že všechno bylo úspěšné, úžasné a že se těšíme skvělé náladě i štěstí. Dokonce dávají sestřih postřehů některých pasažérů, jak to mohou doporučit, že je to nejšťastnější den jejich života. Jak si cení příležitosti, která se jim naskytla. Být mezi prvními v nové kolonii. Pak střih a krásná grafická pohádka o soběstačnosti kolonie a podobných keců. Třísknu pěstí do displeje. To víš, že jo. Au, kurvafix. Klid, chce to klid, přemýšlej, přemýšlej. Na to heslo musím přijít! Nastavím si autopilota do cíle, natáhnu se, pustím si rádio a tam hraje Seal. Za chvilku asi na moment usnu. Zdá se mi o časech na fakultě a tak. Mám takovou vizi, když se pokus nezdařil, ptal se mě profesor, co s tím počítačem, jestli ho nechci domů. Já že ne, že už je k ničemu přece. No, to byla kolosální blbost. Ale tenkrát mi nenapadlo, co se bude dít. Věřím, že tam někde je, fakulta musela zavřít naši laboratoř, peníze nedostala, takže po fiasku nám pěkně poděkovali. Každý si šel svojí cestou. Doslova.

 

Autor Constantine, 23.11.2022
Přečteno 199x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (10)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Žasnu, co se dá vše napsat. Ty pasáže s dítětem. Byla jsem z toho dojatá.
Všechno zapadá, příběh čtivý.

23.11.2022 10:56:51 | mkinka

Děkuji, jsi moc miloučká, mikčo.) Dá se napsat cokoliv, píšu to na koleni, jak se říká.)

23.11.2022 11:01:54 | Constantine

Ale máš to super na odreagování šedi pracovního dne.

23.11.2022 11:20:20 | mkinka

No, to nevím, jen tak melu, co se děje a stane .)

23.11.2022 11:22:09 | Constantine

A Tvůj příběh v popisu i detailu hřeje.

23.11.2022 11:36:47 | mkinka

I když je plný, no, naší zářné budoucnosti?.) snažil jsem se pak v posledním díle to ještě změkčit, ale tak pěkný konec nás podle mě nečeká.)

23.11.2022 11:39:57 | Constantine

Víš, já si to zařadila do sekce scifi, co psal někdo s dobrým úmyslem. ju.

23.11.2022 11:59:31 | mkinka

Tak snad, díky a měj se fajně .)

23.11.2022 12:57:22 | Constantine

Víš moje kočička na mě mrkla. Podívala se mi do duše a řekla no ničeho se nikdy neboj, vždycky jsou nějaké kočičiny a kočky umí tahat ze všech louží.

23.11.2022 13:01:03 | mkinka

Mňau.)

23.11.2022 14:31:04 | Constantine

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí