Zločin Ronalda Blackmoora

Anotace: Nejspíš to takhle nebylo, ale kdo ví....

Smívalo se a Ronald Blackmoor se zimomřivě choulil do provlhlého pláště. Od včerejší noci se skrýval v téhle malé páchnoucí jeskyni, hladověl a horečnatě přemýšlel, co dál. Jedno mu bylo nad slunce jasnější, domů se vrátit nemůže. Jistě už objevili mrtvolu lorda Godolphina s dýkou zabodnutou v srdci. Ano.. ta prokletá dýka, kterou v hrůze a zmatku nevytáhl z rány. Když ne jiné stopy, tak tahle ostrá starobylá zbraň jej usvědčí. Představil si, jak Godolphinovi lidé vtrhli do jejich domu, vyvlekli ven služebnictvo, zuřícího otce, matku a vyděšené sestry. Jistě u toho byl i starosta a biřicové. Až do večera nepochybně pročesávali les, systematicky, kousek po kousku, nejspíš i teď se s lucernami a loučemi blíží k jeho úkrytu a náramně si užívají ten hon na vraha.
Zoufale se rozplakal a proklínal tu osudovou vteřinu, která z něj udělala štvance. Měl přece ty nejlepší úmysly, když vstupoval do panství lorda |Percivala. Chtěl jen urovnat letitý spor mezi Blackmoory a Godolphiny, utnut tu nesmyslnou nenávist.
Nikdo už vlastně pořádně nevěděl, jak dlouho se jejich rody sváří o kus lesa, o území nikoho, nebo obou - na tom se nedokázali dohodnout. Snad z hrdosti, nebo už jen ze zvyku odmítal jeden druhému ustoupit. Ronald se chtěl povznést nad ten malicherný spor, doufal, že s pomocí Julietty se to podaří.
Dcera Percivala Golophina byla milá šestnáctiletá dívka. Nevynikala sice krásou, ani bystrostí ducha, ale byla něžná, poddajná a velmi zamilovaná. Láska k Ronaldovi nakonec zvítězila nad strachem z otcova hněvu a její vynalézavost k tajným schůzkám neznala mezí. Toužil jejich vztah završit sňatkem, věřil, že mu bude dobrou ženu, porodí kupu zdravých modrookých a plavých dětí, které usmíří planoucí nenávist. Přivítal proto skoro radostně její přiznání, že schůzky nezůstaly bez následků. Požádá tedy o její ruku a tak skončí ten nesmyslný boj, kdy lidé sloužící Percivalovi surovně napadali jejich poddané, kdy rvačky na ostří nože byly na denním pořádku. Trpěl tím otráveným ovzduším a snad proto si začal všímat Julietty. A teď, když měl v ruce klíč ke smíru, věřil, že Godolphin nedopustí, aby hanba v podobě nemanželského dítěte padla na jeho rod.
Rozhodl se jednat bez okolků a šel na sousední panství.
Čekal v temné předsíni skoro hodinu, než jej pán domu přijal, strpěl i jeho povýšené chování, dokonce poklekl v pokorné prosbě a upřímně přiznal svůj poklesek. Lord Percival jej však odstrčil nohou, jako prašivého psa a nenávistě zasyčel: "Než dát dceru tobě, raději poslednímu žebrákovi. Až slehne, toho parchanta vlastní rukou zaříznu, protože vaše zahnojená krev nikdy nezprzní potomky našeho rodu."
Jako smyslu zbavený vytrhl dýku z ozdobného pouzdra a vrazil ji do srdce toho strašného muže. Odehrálo se to tak rychle, že Percival neměl čas cokoliv udělat. Zachroptěl a padl k zemi. V naprosté panice vyběhl Ronald z místnosti, seběhl širokým schodištěm do parku a nikým neviděn do lesa. Zablácen a uštván se vyškrábal kluzkým srázem vzhůru, hledaje úkryt v malé jeskyni, kam už jako malý chlapec utíkal před trestem. Teď tu sedí jako vyděšené zvíře a neví co počít. Může se vydat spravedlnosti dobrovolně a doufat, že nepropadne hrdlem. Potom by nejspíš celý život strávil v kobce stejně temné a vlhké jako tahle nora. Ale snad má přece jen naději. Půjde do Londýna, je to jen dva dny chůze. Tam si musí sehnat nádenickou práci, nebo žebrat, či vstoupit do nějakého chudého řádu, kde se nebudou ptát po jménu a původu. Ať už se rozhodne jakkoliv, až do smrti bude bezejmenný a ubohý.
Ráno celý bolavý špatným spánkem, chystal se na cestu za strastiplným, ale snad snesitelným osudem. Dole na cestě uviděl mužskou postavu a srdce se mu sevřelo hrůzou, že je prozrazen. Ale ten muž podivně vrávoral, teď dokonce klesl na kolena a marně se pokoušel vstát. Seběhl ze stráně a pomohl mu na nohy. Mladík těžce dýchal a byl rozpálený horečkou. Dovlekl jej do svého úkrytu a uložil na zem. Pak mu bezostyšně prohledal tornu a hltavě snědl chléb, sýr a vypil láhev ředěného vína. Bylo to neopatrné, ten člověk mohl mít mor, nebo choleru, ale hlad byl silnější než strach.
Nemocný, jako by četl jeho myšlenky zasípal: "Nebojte se, nemám mor, jenom jsem nastydl v tom hrozném včerejším dešti. Prosím vás, nenechávejte mě tu samotného."
Ronald neměl to srdce opustit jej, sedl si na zem vedle něho. Pak si všiml něčeho, co jej naplnilo úžasem. Onen mladík měl ve tváři rysy podobné jeho vlastnímu obličeji, jen výraznější a ostřejší. Je to snad výzva osudu, či Boží vůle?
Po chvíli nemocný znovu promluvil. "Chtěl jsem dojít do Londýna, miluji divadlo a mám mu co nabídnout. Ten balíček v mé torně je poklad, opravdový poklad. Je to moje divadelní hra a je úžasná. Veliké drama o lásce. Jednou bude ten příběh nesmrtelný,na rozdíl ode mne. Prosím, zařiďte, ať se moje dílo dostane do královské divadelní společnosti, Londýn potřebuje opravdu dobrého dramatika...", rozkašlal se a zmlkl.
Ronald nebyl nevzdělaný, věděl, že Londýn dramatika má, slavného, hýčkaného, sama panovnice jej zahrnuje chválou. Přesto neznámému slíbil, že hru předá. Pak už jen čekal, až dodýchá. Silnou větví potom vykopal mělký hrob a pomodlil se za spásu jeho duše.
Druhý den dorazil do Londýna. Za peníze, které našel v zavazadle si pronajal malý pokojík a vyňal svazek hustě popsaných papírů. Jak četl, po tváři se mu rozléval shovívavý úsměv. Bože, pomyslel si, jak plytký příběh a ty klopýtavé verše, slabiky z nich čouhají jako sláma z bot. Před tímto paskvilem by se měla otřást v základech sláva královnina dvorního básníka? Jak trpké zklamání by nejspíš zažil ten mládenec, který spí svůj věčný sen tam v lesním tichu.
Posměšně a nahlas zarecitoval pasáž jedné z postav: "Ach, krásná Marion, jsi jasná, jako slunce svit."
Energickým škrtem odsoudil ten verš a po krátké úvaze napsal: "Hle, co to svítá nade mnou, to okno východ je a Marion je slunce."
Pak zuřivě zazvonil na poslíčka, nechal si přinést stoh papíru, inkoust a několik naostřených brků.
Po řadu týdnů skoro nejedl, nespal a nevycházel z pokoje, tvůrčí duch jej posedl jako mánie, psal, škrtal a znovu psal. Příběh se před ním odvíjel ve známých souvislostech - dva znesvářené rody, láska jejich dětí, vášeň, zloba, zoufalství a znovu láska, velká, nekonečná, ověnčená krásnými slovy. Zavrhl i šťastné shledání milenců, nechal je zemřít, protože jen taková láska se stane legendou, nerozmělní se a nezevšední.
Po několika týdnech s hlubokým povzdechem dopsal poslední bolestný verš.
Ještě nedozrál čas, aby svou hru nabídl světu. Ještě chvíli nechá Chrise Marlowa, aby si užíval titulu nejlepší dramatik, teprve za čas jej zastíní. Věděl, že napsal úžasnou hru, svůj vlastní příběh, protože z původního nápadu nezbylo nic. Změnil i jména obou milenců.
Než svázal dílo hedvábnou stuhou, podepsal se pod něj poprvé tím cize znějícím ukradeným jménem.