Inferno

Inferno

Anotace: Jasně, inspirace byl Remarque, ale kdo by se divil. Snad se bude líbit a prosím, nezapomeňte na komentář, děkuji.

Toho osudového dne jsem se probudil do sychravého podzimního rána. Slunce ještě nestačilo vystoupat na obzor a my už jsme museli vyslechnout rozkazy dne. Další z mnoha. Teď v říjnu jsem už neposlouchal motivační řeči důstojníka. Už dlouho jsem jen čekal na určení místa, kam se přesuneme a hlavně, kde budu já. Nezajímalo mě proč a za co bojujeme, já bojoval za sebe. Pouze jsem vyslechl, kde možná umřu.

Při nástupech jsem většinou vzpomínal na pampelišky.

Teď, když už žádný nástup nikdy nebude, vzpomínám na začátek konce. Vzpomínám, jak zabili následníka trůnu našeho spojence, Rakouska-Uherska, a my s velkou slávou po boku Franze Josefa vstoupili do války.

 

V únoru 1916 jsme mašírovali po Francii a Falkenheyn přišel s geniálním nápadem dobýt obranné pásmo nepřítele kdesi u Verdunu. Říkali nám, že pevnosti jsou téměř bez posádek a že obsadit tohle území bude bez větších problémů. Prý žádná děla, minimální obrana. My tomu věřili.

Jednadvacátého jsme začali ostřelovat francouzské pozice. Bylo to děsivé. Stromy, domy, cesty, křižovatky, mosty, to všechno mizelo pod polibky našich děl. Celých sedm a čtvrt hodiny jsme stříleli z houfnic a kraj se měnil před očima. Z kopců se stávaly krátery, a příkopy se vzdouvaly do metrových mohyl, jakoby se země stávala hřbitovem. Tam, kde byla houština či les najednou nebylo víc, než holá pláň. Zírali jsme na to a mě napadlo, že tohle je konec. Ničíme svět a nikdo nás nemůže, nebo spíš nechce zastavit.

Když palba ustala, letadla mapovala terén. Ve zprávě stálo, že piloti nic nespatřili. Naši důstojníci si to vyložili tak, že není památky po nepříteli, ale já si myslím, že prostě přes hustý dým z granátů neviděli absolutně nic. Nasadili jsme pušky ledabyle na ramena a celý můj pluk, sestavený z kamarádů z ulice městečka, kde jsem vyrůstal, vyrazil obsadit pozice spolu s dalšími jednotkami. Pískali jsme si, protože jsme byli přesvědčeni, že takovou kanonádu nemohl nikdo přežít.

Pak se zčistajasna ozval štěkot mašinkvérů. Moji druzi, sousedi a kamarádi padali jak hrušky. Lehnul jsem si na zem a tvář přitisknul do nezvykle teplé hlíny. Stovky z nás umíraly, aniž by tušily, odkud na ně nepřítel pálí. Ležel jsem a modlil se k Bohu, aby něco udělal, aby tohle všechno přestalo. Pak jsem uslyšel hlas poručíka Unterdorfera.

Běžte tam k tý zdi.“ Rozhodl jsem se ho slepě poslechnout, a tak jsem vstal a sprintoval, co mi síly stačily. To mi zachránilo život. Jako mnohokrát potom. Když jsme se zase jakžtakž zformovali, byla nás sotva třetina. Můj pluk představovalo jen pět mužů, včetně mě. Hanz, Tonny, malej Karl, všichni mrtví. Celá moje ulice přišla o muže mladší pětadvaceti let. Jenže na smutek nebo jen lítost nebyl čas.

 

Bitva to byla nekonečná. Čtyři dny jsme nespali, bez přestání jsme jen bojovali a umírali. Dobyli jsme sice některé pevnůstky, ale ty byly strategicky málo významné, prosté zásob, a značně poničené. Nejsilnější francouzská pevnost Douaumont, která odolávala všem střelám, byla hlavním cílem. Všichni jsme toužili, aby padla, protože pak by tohle všechno přestalo.

Když ji Braniborský pluk obsadil, zavládlo v našich řadách nadšení. Já jsem poprvé za pět dní odložil pušku a posadil se. Všude byl cítit střelný prach, krev, zvratky, moč a šílenství.

Jenomže Verdun byl pro Francouze otázkou cti, a tak se rozhodli ho získat zpět stůj, co stůj. A jeho císařská milost Vilém chtěl zase nepřítele pokořit tím, že jim ho nevydá. Blitzkrieg skončil a my se zakopali jako krysy, snažíce se přežít jeden útok za druhým. Díky „svaté cestě“ byli Francouzi schopni doplňovat ztráty, a tak útočili, jak jen se dalo. My odpovídali protiútoky. Tak to šlo pořád dokola, až nám to začalo připadat přirozené. Dokonce jsme bývali nervózní v dny bez útoků. Těch pár dní v nás třímal podivný neklid, že něco není v pořádku, když neumírají lidé. Strašné.

V té době nebylo nic jisté. Pevnost Thiaumont změnila majitele asi třicetkrát. Bitva o Verdun se táhla a já ztrácel víru, kamarády i rozum.

 

Zkušené vojáky, kteří zemřeli, nahrazovali mladými kluky, kteří o válce pouze slyšeli. Mnoho z nich nepřežilo jediný den. Někteří byli odváženi slepí nebo zmrzačení do lazaretů. Ani nevěděli, jaké mají štěstí. Ti, kteří přežili, se postupně stávali cyniky a mrzouty, stejně jako my veteráni. Občas se našel někdo, kdo ze standartů osudu zákopového vojáka vypadl.

Vojín Tomas Schreiner byl první den natěšený na boj se Žabožrouty, jak nazýval Francouze.

Kdy už si zastřílíme?” ptal se mě s jiskřičkami v očích.

Dočkáš se.” odpovídal jsem s upřímnou lítostí nad tím, jak jeho naivita a dětská představa o válce zemřou při prvním vyběhnutí ze zákopu. Jenže to, co se stalo po ofenzivě na nepřítele o dvě hodiny později, jsem skutečně nečekal. Tomas, ten šestnáctiletý chlapec s tváří dítěte, zůstal v poli a do zákopu přišel muž, jehož obličej byl samá vráska, a mezi havraními vlasy se objevily šediny.

V noci se dostal do Unterdorferovo ložnice a zasadil mu čtyřicet ran bajonetem. Když stráž přiběhla na místo činu, Schreiner klečel v koutě celý od krve a kýval se ze strany na stranu. Zešílel. Za trest byl vyhoštěn do „země nikoho”. Tři dny jsem poslouchal jeho křik. Nevěděl jsem, zda ho zastřelili naši, nebo Francouzi, ale když se ozval výstřel a po něm následovalo ticho, byl jsem za to rád.

Jiní se raději mrzačili, jen aby nemuseli dál snášet tohle peklo. Ty čekal stejný osud jako Schreinera, nebo když měli štěstí, byli na místě popraveni.

Poručíka Unterdorfera nahradil nadporučík hrabě Manfred von Grünwald. Měl jsem ho rád. Majestátní, aristokrat každým coulem, ale byl nám také otcem, a dokonce dokázal do našich tváří vrátit úsměv svým vyprávěním o společnosti. V bojích stál po našem boku a nevyhýbal se žádným střetům. S ním jsme měli zvláštní pocit bezpečí. Pobýval s námi v zákopech, kde nám krátil chvíle historií svého rodu. Jeho předci bojovali proti nepřátelům po boku vladařů se ctí a pomáhali budovat Bavorsko. Byl z vojenské rodiny, snad proto byly jeho rozkazy jasné a rozumné. Po útocích vždy pozoroval pole se zvláštním výrazem ve tváři. Hleděl na mrtvé, jako by přemýšlel o smyslu života.

Jednou v noci, když jsme měli hlídku, přišel a nabídl cigarety. S radostí jsme je přijali. Byla ubalená v kvalitním papíře a oproti tomu černému hnusu, který jsme fasovali, chutnala výborně. Nic neříkal, jen opět tak zamyšleně hleděl do dáli, opřený o vlhkou stěnu zákopu.

Pak najednou povídá. „Nesnáším tyhle Einsatzgruppen. Zabíjejí raněné Francouze a mají z toho snad i radost. Kam se poděla rytířskost a čest vojáka. Děla ničí zemi a maží z map vesnice i města. Myslím, že nepomáháme pokroku a zachování vlasti. My pomáháme totální zkáze.“

Nevěděl jsem, co na to odpovědět. Naprosto jsem souhlasil, ale bál jsem se to říct nahlas.

Musíme poslouchat rozkazy, Herr Oberleutnant.“ okamžitě jsem zalitoval, že jsem to řekl.

Ano... Ale co když rozkazuje ďábel?“ řekl smutně a odešel. Za týden pozoroval v noci zemi nikoho a zapomněl na zapálenou cigaretou ve svých ústech. Nepřátelský odstřelovač mu ustřelil hlavu. Podle mě na tu cigaretu nezapomněl. Chápal jsem ho a vlastně jsem ho i obdivoval. Našel odvahu vzepřít se a odmítl podporovat bezduché zabíjení. Jedinou volbou byla smrt, protože odporovat vladaři, bylo proti vší tradici a cti jeho rodu. Chyběl mi, žádný další důstojník mi už tolik k srdci nepřirostl.

 

Duben jsem prožil jako ve snách. Všude se povalovala těla mužů, která neměl kdo odklidit. Jednou jsem se zabořil do čehosi měkkého. Byl to hrudní koš mrtvého vojína. Pozvracel jsem se. Později jsem otupěl a snášel výkaly, moč i rozkládající se těla tak, že jsem je ignoroval. Chodil jsem jako bez duše a myslel na domov. Psal jsem tam denně. Bylo to to jediné, co mě drželo při té troše zdravého rozumu, která mi ještě zbyla. V ten čas jsem ještě věřil, že právě v rodném městě čeká normální život. Jak mi tato domněnka měla být hrubě vyvrácena.

Jaro sebou přineslo i další problémy. Byl jím déšť, který změnil vše v hluboké, krví nasáklé bahno stahující vyčerpané muže do temnot. Byly jimi vši a jiná havěť žeroucí nás za živa. A byl jím bojový plyn. Nasadili jsme ho my i Francouzi.

Vyfasovali jsme masky, které nás měly chránit, jenže nebyly dokonalé, jako všechno toho roku. Hodně chlapů je nesneslo na obličeji při běhu. V šílené agonii si je strhávali a dusili se ve špíně uprostřed válečné vřavy. Jiným netěsnil kryt očí, ti odjížděli do lazaretů s krvácejícíma očima, nebo umírali slepí. Chlor jim rozežíral zrak. Ubožáci.

 

V červnu jsem byl natolik poznamenán tou apokalyptickou atmosférou, panující všude kolem, že jediné, co mě řídilo, byly rozkazy důstojníků. Paradoxně jsem přežíval jen díky nim. Většinou vždy, když jsem měl výpadek mozku, či jak to mám nazvat. Mělo ho víc chlapů a spočíval v tom, že když přišel nečekaný útok, třeba v noci, když jsme měli jednu z mála chvil na spánek, nebyli jsme schopni se pohnout. Jen jsme stáli a zírali před sebe. Kolem létaly kulky a kusy hlíny, země se třásla a my nebyli s to nějak reagovat. Jednou jsem se pomočil. Jakmile jsem ale zaslechl poručíkův rozkaz, mozek reagovat začal a donutil mé tělo pohybovat se. Kontrolu jsem získával až v zákopu u kulometu. Jiní to štěstí neměli. Nepohnuli se, nemohli. Byli to ubožáci, kteří byli bez milosti zastřeleni vlastními důstojníky jako dezertéři.

V ten měsíc jsem se dostal domů. Mnohokrát jsem ten den proklínal, protože zabil i to jediné, co zůstalo v Pandořině skříňce.

Vše začalo jedním z mnoha útoků, který jsme vedli. Kulomet jsem tenkrát neobsluhoval a byl jsem v jedné z vln. Když jsem vyběhl a klestil si cestu skrz ostnatý drát a mrtvoly, vybuchl v mojí těsné blízkosti granát. Oslepující záblesk, absolutní ticho a bahno v očích. Potácel jsem se do kolečka a snažil se získat ztracenou rovnováhu, když ticho přešlo v otravný pískot.

Všiml jsem si, že vojáci běžící vedle mě zmizeli, nebo leželi na zemi bez končetin. Snad křičeli a volali o pomoc, jenže přes ten zatracený pískot jsem nic neslyšel. Potom mě Walter Henkel z mého pluku povalil na zem. Něco mi říkal, ale sluch se vracel pomalu stále zastřen pískáním, a tak jsem zaslechl jen: „...nohu. Musíš zpátky Erwine, nebo o ni přídeš. Slyšíš?!” nevěděl jsem přesně, co chtěl, ale vrátit se zpátky, se zdálo být dobrým nápadem. Odplazil jsem se do zákopu a při tom se snažil nepřekážet vybíhavším na zteč. Plazení bylo těžší, což jsem přisuzoval desorientaci po výbuchu.

Když jsem sjel po stěně do zákopu, konečně jsem našel chvilku, abych se prohlédl. Bolest jsem necítil, ale zdálo se mi, že za sebou něják podezřele vláčím pravou nohu. Jakmile jsem spatřil železný šrapnel trčící z mého stehna, udělalo se mi špatně. Byl asi třicet centimetrů dlouhý. Kalhoty se zbarvovaly do ruda a bolest se pomalu vkrádala, jako ranní mlha na luka.

Doktoráá.” křičel jsem.

Než si mě někdo všiml, uběhly dvě a půl hodiny, po kterých jsem měl pocit, že se mi noha snaží vytrhnout z kloubu, a bolest prostupovala celým tělem.

 

Existovalo místo, říkali jsme mu Třídírna. Byla to stodola potažená bílým suknem s červeným křížem uprostřed.

Tam se posílali všichni ranění, aby doktor posoudil, zda zranění vzniklo v boji a pokud ano, co dál. Buď polní soud, to v případě sebezmrzačení, nebo ošetření a okamžitý návrat na frontu. Jen opravdu výjimečně transport do nemocnice, či lazaretu, což znamenalo opustit tohle Bohem zapomenuté místo.

Třídírnu měl pod palcem chirurg z Mnichova, kapitán Georg Kreuz. S dvěma lapiduchy, oděn do čisté uniformy překryté bílím pláštěm, kráčel kolem vojáků ležících na zemi. U každého se na chvíli zastavil a po krátkém rozhovoru cosi napsal do papírů, které předal lapiduchovi po levici a od toho po pravici si vzal jiné papíry, aby přikročil k dalšímu vojákovi v řadě. Dostal se ke mně. Zadíval se do lejstra.

Erwin Richter, 1894, desátník,” měl silný bavorský přízvuk.

Souhlasí, Herr Kapitan,” odpověděl jsem skrz zuby. Kreuz se podíval na moji nohu a pohladil si knír. Výraz jeho tváře se mi vůbec nelíbil.

Ta zatracená věc je dost blízko vašeho nádobíčka.”

Všimnul jsem si, pane.”

Bolí to asi jako čert.”

Nestěžuju si.” nesnášel jsem tyhle otázky. Muselo mu to být jasné. Ta bolest byla na první pohled nesnesitelná.

Poslechněte.” řekl vážně a klekl si ke mně. To udělal poprvé, co vstoupil do Třídírny. „Já vás můžu poslat do špitálu, ale ten je deset kilometrů odtud a nemyslím, že vás povezou nějak šetrně.”

Rozumim.” bylo mi na omdlení. Jen představa transportu po rozbitých cestách mi přivozovala pocit nesmírných muk.

Nebo to můžu vytáhnout tady a tím zabránit, alespoň částečně, vzniku infekce.” díval se mi do očí a já v těch jeho četl, že to se mnou myslí dobře. Kývl jsem.

Musím vám také říct, že tu nemám nic proti bolesti a že vám nemohu zaručit, že nemáte poškozené některé funkce, či přetrženou tepnu. Ani jedno bych tu nedokázal dost dobře vyřešit. Chápete, co tím myslím?” Co mi zbývalo. Ve vojenské nemocnici by mi stejně nedokázali pomoci o moc lépe, jen by mi možná dali morfium. Opět jsem přikývl.

 

Doktor Kreuz dokončil obchůzku zraněných a pak poslal svoje poskoky, aby mě na nosítkách odnesli do zadní, stěnou oddělené, části stodoly, kde měl provizorní vyšetřovnu. Ve skříních ležely v lihu naložené nástroje, obinadla a jiný zdravotnický materiál. Všimnul jsem si i pilky, což mě příliš neuklidnilo.

Desátníku Richtere, sehnal jsem lahev českého rumu. Možná by vám mohla pomoci jako anestetikum, ale upozorňuji, že to zvýší krvácivost a pokud je zasažena tepna, tak...”

Tak to budu mít rychleji za sebou. Stejně byste to nemohl vyřešit, jak jste ráčil říct.” bylo mi to skutečně jedno. Raději jsem chtěl zemřít, než dál snášet tu bolest s pocitem pronikání železa ze šrapnelu do celého těla.

Doktor mi tedy podal lahev s hnědou tekutinou a já do sebe vlil celou půlku naráz. Hřejivý pocit v žaludku se na chvíli proměnil v pocit na zvracení. Naštěstí ho za chvíli vystřídala úleva. Bolest trochu ustoupila.

To stačilo.” řekl doktor a sebral mi poloprázdnou lahev. Po chvilce zavolal oba lapiduchy, kterým přikázal, aby si stoupli za mě a další dva chlapi, asi pucfleky, kteří mě chytili za nohy. Tušil jsem, že začíná jít do tuhého.

Bude to strašlivě bolet, vojáku. Proto vás budou pánové držet.” řekl doktor a do úst mi vložil špalíček. Pak mě ti dva za mnou chytili za ruce.

Začneme.” mluvil spíš ke svým pomocníkům než ke mně, já si zatím užíval pocit opilosti, který mou mysl odváděl od strašlivé reality.

Kreuz rozstřihl kalhoty a polil ránu desinfekcí. Chlapi na moje končetiny nalehli. Zakousl jsem se do dřívka, až mi málem praskly zuby. Zatím to příliš nebolelo, jen jsem se připravoval.

Potom holýma rukama začal vytahovat šrapnel ze stehna. Myslel jsem, že mi v těle tančí celá armáda ďáblů. Snažil jsem se vytrhnout těm hajzlům ze spárů a toho doktora zabít. Ano, já chtěl zabít toho, který mi pomáhal. Později mi došlo, že to byl další z reflexů, které jsem získal ve válce. Všichni byli proti mně, a buď zabiju já je, nebo naopak. Bylo to děsivé, když jsem se nad tím zamyslel.

Než šrapnel vyndal, uběhly věky. Pocit přítomnosti železa v těle zmizel a já se zpocený zhroutil na desku stolu. Šití jsem už nevnímal. Usnul jsem.

Když jsem se opět probral, ležel jsem mezi ostatními v Třídírně. Lapiduch si mě všimnul a podal mi vodu. Šíleně mě bolela hlava a v noze mi nepříjemně škubalo. Znovu usnout nebyl problém.

Probudil jsem se další ráno. Doktor Kreuz přišel s papíry v rukách a se zamračenou tváří.

Desátníku Richtere, vaše noha to přežije a vše ostatní také. Cévy ani nervy nebyly, zdá se, poškozeny.” řekl vážně.

Tak proč ten výraz, doktore?” snažil jsem se usmát.

Pohněte s ní.” ignoroval mě. Bolelo to, ale zvednul jsem ji ze země a pokrčil v koleni. Pokýval hlavou.

Dobře. Poslechněte, vy jste od začátku ofenzivy nebyl doma.”

Nebyl čas.” řekl jsem po pravdě.

Tak teď je. Odjíždíte zítra, to je rozkaz.” s těmi slovy odešel. Usmál jsem se. Měl jsem radost a moc jsem se domů těšil. Jak se ukázalo, bylo to předčasné.

 

Ve vzpřímené poloze jsem se udržel za pomoci dvou berlí, a tak jsem sklízel pohrdavé pohledy od ostatních vojáků mířících domů bez nohou, či rukou a oprávněně mě brali za simulanta, nebo za protekčáka. Bylo mi to jedno. Seděl jsem v přeplněném vagonu v čisté uniformě, kterou mi donesli lapiduši ještě v Třídírně, a myslel jen na to, jak budu brzy doma.

 

Německo byl jiný svět. Domy měly všechny stěny a lidé se procházeli po ulicích beze strachu z granátů, či střelby. Vzduch byl cítit deštěm, prachem cest a pylem stromů. Bylo to báječné, alespoň v ten okamžik. Vlastně jediné, na co stále rád a často vzpomínám, byl právě okamžik, kdy jsem vyšel před nádraží, a nos se zaplnil touto vůní. Stromy se pohupovaly ve větru a mezi kočičími hlavami zářily zlaté květy pampelišek.

Belhal jsem se ulicemi k našemu domu a usmíval se. Bylo to naposledy, kdy mi na zádech neseděly úzkost a strach.

Lidé mě zdravili a sousedé mě plácali po ramenou „Erwine, vítej doma!”, říkali. Ovšem většina se jen zadívala do země a v jejich očích byl patrný zármutek mísící se se závistí. Jejich manželé, synové, bratři, nebo strýčci tam zůstali. A já byl tady a nebetyčně jsem se usmíval. Vlastně jsem je chápal, proto jsem přidal, jak jen mi to berle a bolavá noha dovolili. Vlastně noha mě skoro nebolela, spíš jsem kulhal, abych nevzbudil zbytečné podezření.

Před domem proběhlo přivítání jako z brakového románu. Matka sázela do truhlíků květiny, kterými vždy zdobila okna. Paprsky slunce dělaly její věčně ustaranou tvář v tomto červnovém odpoledni nádhernou a já se na chvíli zastavil a hleděl na ni s láskou, jakou může syn cítit ke své matce.

Maminko.” zvolal jsem. Podívala se na mě a po počátečním váhání se jí rozzářili oči, pustila sazenice na zem a rozeběhla se ke mně. Objímali jsme se snad věčnost. Potom se mi zahleděla do tváře a rozplakala se. Pochopil jsem, že si všimla změny, kterou jsem prodělal. Vypadal jsem jinak ne jen proto, že jsem pár kilo zhubl, ale hlavně její sladký chlapeček s jemnými rysy byl pryč. Zůstal ležet v té nezvykle teplé únorové hlíně roku 1916.

Doma jsem se přivítal s otcem. Bylo to chladné přivítání. Podali jsme si ruce a on se zeptal, jestli jsem nedezertoval.

Ovšemže ne, otče. Jsem na zdravotní propustce. Dostal jsem šrapnelem do nohy.” odpověděl jsem. Tušil jsem, že to na nacionálně smýšlejícího otce neudělá velký dojem a nemýlil jsem se.

Tak jsi prolil trochu krve pro jeho císařskou milost, to je toho.” odsekl.

Hanzi!” píchla do něj ostrý pohled matka.

Co, co? Podívej na Bergmanovi. Přišli o tři syny. Ale vědí, že bojovali hrdinně za svou vlast, císaře a národ do posledního dechu.”

V tu chvíli se mi před očima mihla vzpomínka na prostředního z bratrů Bergmanových, Karla. Při jednom z prvních útoků se pomočený vrhl s rukama nad hlavou naproti Francouzům. Neušel ani pět kroků, když ho k zemi poslala kulka. Ale pomlčel jsem o tom.

Ty snad chceš, aby Erwin zemřel.” matka už křičela.

Samozřejmě, že ne, jen jsem chtěl říct... Vítej doma synku.” bručel otec a odešel do své pracovny.

Matka mě pohladila po tváři a usmála se. Vždy tak otce omlouvala a já jsem vždy omluvu přijal. Otec nebyl zlý, jen neuměl dávat najevo radost, či soucit. Podle něj byla válka jediná dobrá věc, která mladé Němce potkala. Prý bychom měli děkovat Bohu za to, že můžeme být u toho, jak se, donedávna rozhašteřený, Německý národ spojuje a ukazuje světu svou moc a sílu po boku rakouských bratří. Úsměvné bylo, že on sám nikdy v žádné válce nebyl.

 

Když přišla sestra, dusná atmosféra trochu opadla. Byla ve škole. Bylo jí krásných čtrnáct let a byla okouzlující. I ona mě silně objala a políbila na tvář.

Už s námi zůstaneš?” ptala se. Otec nás poslouchal za pootevřenými dveřmi.

Bohužel, Hildičko, musím brzy zpátky.” pohladil jsem ji po copech.

A nemůžeš se nevrátit, řekneme, že ses ztratil.” málem jsem podlehl jejímu prosebnému pohledu. Ale než jsem stačil odpovědět, vpadl nám do hovoru otec.

Hildegard! Jdi si vymýt ústa mýdlem. Takové rozvracečské řeči nebudu pod svou střechou tolerovat.” Hilda bez řečí odešla do pokoje. Nemělo cenu se s ním přít.

 

Na večeři jsem přišel, k nelibosti otce, oblečen v civilu. Byl to povznášející pocit. K jídlu byla hustá polévka, kterou maminka vtipně nazývala „Eintopf”. Prý s tím přišli Winterovi. Přídělový potravinový systém nedovoloval vyvařovat podle libosti. Všechny rodiny středních vrstev braly vše, co měli ve spížích, házely to do hrnce s vodou a vařily z toho velké množství takovéto husté polévky. Hilda vyprávěla, že ačkoliv je to jedno jídlo pokaždé chutná jinak.

Pokaždé je to takové dobrodružství. Waltraud od nás ze třídy tvrdí, že nikdy neví, jestli bude slaný, sladký, nebo kyselý Eintopf.” smála se a já s ní. Jen otec se mračil.

Musíte si s Waltraud uvědomit, že je naší povinností zásobovat především vojsko. A buďte rádi, že vás císař Vilém nenutí chodit pracovat do dolů. A měl by na to svaté právo. Děkujte mu, že vám dovoluje alespoň něco jíst. A bude ticho!”

Mrknul jsem spiklenecky na sestru a usmál se. Oplatila mi to. Zmínka o posílání jídla na frontu byla také úsměvná. Vše dostali důstojníci, my po nich jen dojídali zbytky.

 

Po večeři otec odešel do pivnice. Sestra naléhala, abych ji povídal o frontě, ale to jsem odmítl. Omluvil jsem se, že jsem unavený a půjdu si raději lehnout. Dala mi pusu a popřála mi dobrou noc. Svým způsobem je to bolestná vzpomínka. Vidět naposledy její vřelý pohled a pořádně si ho neužít.

Když jsem si lehal do postele, měl jsem podivný pocit, že je něco v nepořádku. Venku bylo, až na štěkot psů, ticho a já se přikrýval vonící peřinou, lehaje si do měkké matrace. Měl jsem být rád, ale já se cítil nesvůj. Proklínal jsem válku a proklínal jsem otce za to, že ji schvaloval. Převaloval jsem se dlouho, ale nakonec jsem, bohužel, usnul. Jak bych byl býval šťastný, kdyby se mi to nepovedlo.

 

Seděl jsem na lavičce před domem a kouřil. Všude kvetly pampelišky a zpívali ptáci. Najednou se okolní domy začaly rozpadat a stromy hořet. Na horizontu se objevily davy vojáků pochodujících ke mně. Svími botami zašlapovali pampelišky do země. Věděl jsem, že si pro mě jdou Francouzi za to, že jsem pomáhal zničit jejich zem. Přišli mi to oplatit. Vstal jsem odhodlán bojovat. První Francouz mě povalil na zem. Křičel mi do tváře, že mě zabije i s rodinou. Chytl jsem ho pod krkem a lehl si na něj. Uštědřil jsem mu pár ran pěstí. Volal o pomoc. Pak jsem uslyšel matčin hlas.

Erwine, ne!” křičela. Podíval jsem se za zvukem. Matka stála v noční košili u hořícího dubu a dlaněmi si zakrývala ústa. Pohledem jsem se vrátil k vojákovi, jenže už jsem žádného vojáka pod krkem nedržel....

 

Byl jsem na posteli a pod krkem držel Hildu. Její vyděšené oči způsobily, že jsem ji okamžitě pustil. Z nosu se jí řinula krev. Odtáhl jsem se a ona okamžitě vyskočila.

Hildo!” šeptal jsem a natáhl za ní bezmocně ruku.

Dechmdě.” zamumlala a vyběhla z pokoje.

Co se stalo?” ptal jsem se zmateně matky.

Křičel jsi ze spaní a Hilda tě chtěla uklidnit. Ach Erwine, co se s tebou stalo, kde je můj chlapec?” pak začala vzlykat.

Pomalu jsem se začal rozvzpomínat na sen. Musel jsem ji udeřit, když....ach můj bože!

Musím se jí omluvit.” vstával jsem z postele, ale matka mě gestem zadržela.

Nech ji, já za ní půjdu. Ty si odpočiň.” odešla plakajíc.

Zbytek noci jsem nespal. Přemýšlel jsem o tom, co se stalo, a došel jsem k závěru, že jediná možnost je vrátit se na frontu. Ač jsem válku nenáviděl, byla jediným východiskem. Volala mě zpátky, protože jsem okusil její chuť. Ten neustálý pocit, že je něco v nepořádku, když kolem neumírají lidé, ta nejistota, když jsem hovořil s lidmi a ten žalostný nedostatek témat k hovoru, který vyvolal neodkladnou potřebu zmizet a myslet na.....na válku.

Ještě před úsvitem jsem se sbalil, oblékl do uniformy a odešel na nádraží. Berle jsem nepotřeboval. Nechal jsem jim vzkaz.

 

Musím odjet. Hildičce se moc omlouvám, nechtěl jsem ji ublížit a i když jsem to udělal nevědomky, nikdy si to neodpustím. Mami, promiň, že nejsem lepším synem a odcházím. Měl jsem Tě poslechnout a nenarukovat. Moc vás miluju. Pozdravujte tátu.

Navždy váš Erwin.

 

Zjistil jsem, že vojenský transport do Francie odjíždí ze sousedního města ten den v poledne. Jaké jsem měl štěstí. Ironie osudu. Za poslední feniky jsem si koupil lístek a odjel tam.

Na nádraží čekali nováčci. Byli plni optimismu a horlivosti, pramenící z jejich nevědomosti. Znechuceně jsem zůstal na venkovním balkónku na konci vlaku.

Po chvilce mě kontrolovali.

Chlape, vy máte ještě čtrnáct dní dovolenky, kam se hrnete?” ptal se mě důstojník.

Asi domů,” řekl jsem hořce. Jen zakroutil hlavou a odešel.

 

A tak jsem se vrátil. Někteří známí byli mrtví, jiní nezvěstní, ale pár jich zůstalo. Nevěřili, že jsem zpět. Jen důstojníci to přešli a ihned mě zaměstnali.

Měsíce plynuly. Přežíval jsem, snad jen proto, aby mě ten všivej parchant Bůh déle mučil. Dopisy nechodily a kamarádi umírali vedle mě. Jen mně se kulky vyhýbaly. Trýzeň byla tak veliká, že jsem rezignoval na vztahy. S nikým jsem se pokud možno nebavil, a když, tak jen nutné věci. Uzavřel jsem se do sebe a zlost si vyléval na Francouzích a jejich kamarádech Britech. Aspoň k něčemu byla válka dobrá.

V říjnu přišel osudný den. Po ranních rozkazech jsem se chystal odejít na místo určení, když mi pošťák předal dopis.

Na, tohle se válelo na velitelství vod léta. Maj tam pěknej bordel.” řekl a kvapně odešel.

Liebesbrief?” ptal se parťák, kterého jsem dostal přiděleného ke kulometu na kraj frontového zákopu.

Nevím.” řekl jsem chladně a dopis strčil do kapsy. Ten chlápek mě vytáčel. Willi Köhler se jmenoval a nedokázal pochopit, že by měl být zticha. Stále něco cestou na stanoviště brebentil. Měl jsem chuť mu strčil mašinkvér do úst. Přikrčeni jsme se brodili hnědočerveným bahnem na konec zákopu, který byl vystužený, teď již plesnivějícími, kulatinami a on stále mluvil. Zkoušel jsem ho ignorovat, ale jeho hlas byl tak nepříjemně ostrý, že to dost dobře nešlo.

Drž už hubu!” zakřičel jsem a hned jsem toho litoval. Jeho pohled byl k politování. Díval se na mě jako pes. Vydali jsme se dál, tentokrát už mlčky.

 

Po rozložení kulometu a zaujmutí pozice jsem zaslechl podivný zvuk. Přicházel jakoby z podzemí. Bylo to bušení a kopání.

To je, co. Frantíci kopou štoly a doufají, že se k nám dostanou co nejblíž, aby nás mohli poslat do pekel s náložema.” řekl opět zvesela Willi. Zabručel jsem na souhlas.

Voni to naši dělají taky. To jsou ty nečekaný výbuchy, co nám vždycky zasypou hlavy hlínou.” dodal.

Zamrazilo mě, a tak jsem se ošil. Na prsou mi cosi zašustilo. Dopis. Vytáhl jsem ho a rozlepil.

Ááá, nějáká paninka postrádá svýho Erwínka.” švitořil ten kecal. Netušil, že je to to poslední švitoření v jeho životě a já mu ho ještě takhle zkazil.

Řekl sem ti jasně, abys držel hubu.” okřikl jsem ho.

Teda ty seš ale nerudnej.” zabručel a otočil se k frontě.

Byl to dopis od matky. Byl jsem zprvu trochu zmatený, proč mi píše až teď, ale pak jsem si vzpomněl, co říkal pošťák. Válel se na velitelství už od léta. Četl jsem:

 

Drahý Erwine! Tvůj náhlý odjezd překvapil mne i otce. Nestačila jsem Tě ani políbit na rozloučenou. Ten noční incident jsem otci zatajila, myslí si, že Hilda upadla na schodech. Sám si Tvůj odchod odůvodnil jako vlastenecké volání fronty, která Tě potřebuje. Já si myslím, že je to kvůli Hildě. Chci Tě ujistit, že se na Tebe v žádném případě nezlobí. Chápe útrapy, které musíš prožívat ve válce a bylo ji jasné, že se Ti jen něco zdálo a nepoznal si ji. Prosím Tě proto, zase se ukaž a nejlépe vrať se natrvalo, protože nám tu moc chybíš. Milujeme Tě. S láskou máma.

 

Pod tím byl roztřesený Hildin podpis a datum 21. 6. 1916. Tedy tři dny po mém odjezdu. Nezavrhli mě, stále mne měli rádi. Zastrčil jsem těch pár řádků zpět do kapsy a s úlevou se opřel o vlhkou stěnu provizorního kulometního hnízda. Po dlouhé době jsem měl zase chuť odjed domu a obejmout sestru s matkou. Před očima se mi objevil obraz kvetoucích pampelišek a nosem projela vůně posečené trávy. Ze snění mě vytrhl Köhler.

Hele chlape, to je divný ticho.” povídá s vážnou tváří. Už jsem ho chtěl zase okřiknout, když jsem se zaposlouchal a musel mu dát za pravdu. Kolem bylo podezřelé ticho. Nebylo slyšet to podivné podzemní kopání. Za okamžik jsem pochopil. Umístili nálož a teď utíkali do bezpečí. Jenže kam ji uložili? Odpověď přišla nechutně brzy.

 

Pod nohama se mi vzedmula země a vynesla nás o dobrých patnáct metrů do vzduchu. Potom přišel mohutný výbuch a zem se roztrhla. Viděl jsem pod sebou jasnou červenou záři plamenů, které se na nás hnaly, jako vzteklí psi. Nohy se už neopíraly o půdu, ve vzduchu nás držel nesnesitelný žár. A pak přišlo to nejhorší. Jasně jsem viděl tlakovou vlnu přicházející z nitra. Jakmile do nás narazila, začal jsem se divoce točit. Nebyl jsem s to rozpoznat, kde je dole a kde nahoře, vpravo, či vlevo. Jediné, co jsem v tu chvíli sledoval, byla má pravá ruka, která se mi oddělila od zbytku těla a odlétla kamsi do plamenů. Bylo to ohnivé inferno se vším všudy. Po asi tisíci letech přišel drtivý dopad. Všechny orgány se mi v těle přeházely a já padl do tmy.

Když jsem otevřel oči, seznal jsem, že ležím v kráteru a jsem pokrytý hlínou. Bolest mě udeřila jako lokomotiva. Chtěl jsem vykřiknout, ale z hrdla se ozval jen bublavý zvuk a z úst mi vylétla krev. Myslím, že tam byl i zub. Z pravé ruky zbyl jen pahýl zbarvující hlínu do ruda a po zběžném zhlédnutí nohou jsem usoudil, že mi stehenní kost trčí z masa. Uniforma byla ohořelá a bylo mi jasné, že i to, co bylo pod ní.

 

To se stalo možná před pěti minutami, možná před rokem, a možná před staletími. Teď tu ležím a nehýbu se, protože je to jediný způsob, jak omezit bolest na minimum. Je mi stále víc a víc zima. Nemodlím se o záchranu, dobře vím, že mi ji ten sadista nedopřeje. Nemodlím se ani za nebe, protože vím, že mě tam nikdo vítat nebude. Modlím se za příchod anděla. Anděla ve francouzské uniformě a s nabitou puškou. Myslím, že moje přání bude brzy vyslyšeno, neboť nám pocit, že přes pískání v uších slyším i bojovou vřavu blížících se vojáků a střelbu. Snad se sem dostanou a zabijí mě. Ta bolest je mučivá, ale ještě mučivější je, že nemohu omdlít. Ale ruku zvednu. Snad si ji někdo všimne.... Snad to bude Francouz..... Snad mě zastřelí..... Snad.

Autor Anubis, 07.09.2019
Přečteno 32x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter