Dům Dauplairových a loutka s tváří zasněnou - kapitola 1. : Pravé jméno

Anotace: Může muž, který miloval matku, milovat dceru? Miluje pak stále to samé, jednu a tutéž ženu? A může otec soupeřit se synem o stejnou ženu? Ano, může... Děj se odehrává v 18. století v Paříži...

Klečela na schodech, v rukou hadr a vedle sebe kbelík s horkou vodou. Už podruhé dnes drhla velké kamenné schodiště vedoucí ze vstupní haly do studených útrob honosného domu. Hebká růžová líčka měla zamazaná a z pevného uzlu vlasů se jí uvolnil jeden světlý, bezmála zlatý pramen. Byla tak zachmuřená, že si toho ani nevšimla, a tak zamyšlená, že ani neslyšela kroky přicházející oněkud zhora. Zvedla hlavu teprve, až když spatřila na schodě nad sebou špičky bot a spodní okraj černých šatů, které nosilo služebnictvo. Byla to madame Charlotta, vrchní služebná, zatrpklá postarší žena s orlím nosem a tvrdýma nevlídnýma očima. Rezavé vlasy měla stažené do malého drdůlku na temeni a totéž vyžadovala po všech služebných v domě, stejně jako úzkostlivě lpěla na dopnutých knoflíčcích a dostatečně sešněrovaných korzetech u svátečních nedělních šatů. Mezi služebnictvem, které jí bylo podřízeno, nebyla příliš oblíbená.

"Madame Charlotta? Co si přejete?" postavilo se mladé děvče a upustilo na zem špinavý hadr.

"Přišla jsem se podívat, jak ti práce od ruky. Doufám, že teď už si dáš záležet. Nerada bych tě posílala uklízet do třetice," řekla odměřeným hlasem. V domě se madame Charlottě říkala chladná lady a šuškalo se, že snad za celý život napoznala žádného muže. Byla to puritánka a zavilá stará panna.

"Jistě madam," odvětila dívka taktéž odměřeně.

"Nezapomeň pak ještě přinést panu Dauplairovi staršímu ranní poštu. Všechny dopisy najdeš na stole v příjmacím salonku," upozornila ji nezúčastněným hlasem. Otočila se a odcházela pryč.

"Ano madam. Nezapomenu," volalo za ní ušmudlané děvče, aby si snad chladná lady nemyslela, že snad neovládá základní pravidla slušné konverzace.

Znovu zaklekla a věnovala se své práci. Za chvíli zaslechla pod sebou ve vstupní hale svižné kroky a sebevědomé pohvizdování. Poznala tu chůzi. Začala schody šmudlat ještě zarputileji a umínila se, že se sama od sebe neotočí.

"Dobré ráno Marioneto. Ani mne nepozdravíš?"

Nevydržela to. Otočila se. Stál tam mladý Dauplair, Alexander.

"Dobrý den, mladý pane." Věděla, že ji přišel pozlobit a nehodlala zůstat pozadu.

"Ale, ale, jakže jsi to říkala? Mladý pane?" začal se smát. "Takhle mi říká kněz nebo babička. Myslel jsem, že oslovování jsme spolu už probírali."

Bylo jí jasné, na co naráží, ale nechtěla ustoupit. Zazobanec jeden nabubřelá. Nebavilo ji, že sis ní pohrával, kdy se mu zamanulo. Necítila se být méněcenější jen proto, že je služka.

"Ano, máte pravdu. Opravdu si vzpomnám, že jsem vám už říkala, že se nejmenuji Marioneta."

***

Ne, tak se nejmenovala. Její pravé jméno bylo Marie Antoinetta. To jméno jí dala její matka. Ale o ní se tady moc nemluvilo a ani mluvit nesmělo. Ona sama by o ní nic nevěděla, nebýt staré Alexandrovi chůvy. To ona jí pověděla, jak to bylo doopravdy s jejím původem. Její matka byla prostitutka. Seznámila se před lety s panem Dauplairem starším, šest let poté, co mu zemřela první žena při porodu Alexandra. Chtěl tehdy najít útěchu v náručí mnoha žen z ulic Paříže, ale nedařilo se mu to. Pak ale poznal Marionetinu matku, Anetu. A znovu se zamiloval. Nevadilo mu, že má dítě, malou sotva dvouletou holčičku. Bylo mu jedno, jak na něj kouká zbytek urozené, povrchní společnosti. Byl šťasten, že opět našel lásku a tak se oženil. Bylo to šťastné a spokojené manželství. Aneta byla chytrá, vtipná a velmi šarmantní žena, a většina společensky nezaujatých lidí si ji ihned oblíbila. Starala se o malého Alexandra a vychovávala ho spolu se svou dcerou jako vlastního. Mnozí lidé tvrdili, že ani v předchozím manželství se pan Dauplair nemohl cítit lépe. Aneta by mu byla snesla modré z nebe a on jí též. Ale život není pohádka a tak i toto krásné období muselo jednoho dne skončit. Stalo se tomu tak, když mladá Aneta Dauplairová o dva roky zemřela později na souchotě. Zanechala po sobě malého sirotka, holčičku o níž nikdo nevěděl, kdo je jejím biologickým otcem. Měla jen svou něžnou krásu po matce a ono zvláštní jméno. Marie Antoinetta. Tak jí prý pojmenovala její matka, protože chtěla, aby její dcera nesla ve svém jménu připomínku matčiného jména. A chtěla také tímto jménem poukázat na to, že i v té největší chudobě, kterou ona právě v období svého těhotenství prožívala, si člověk může zachovat svou čest a naději na lepší život. Chtěla, aby její dcera měla dobré dětsví, aby nevyrůstala stejně jako ona na ulici. Marie, milovaná Bohem. To mělo všem připomínat její jméno. Ale osud tomu chtěl jinak. Po Anetině smrti se pan Dauplaire velmi trápil nad ztrátou další milované bytosti. Bolela ho každá vzpomínka na její oči, krásné vlasy, na něžné rty pronášející v každém slově: Miluji tě. Nemohl snášet pohled na malou Marii Antoinettu, byla Anetě příliš podobná. Proto se odhodlal k zoufalému činu. Věděl, že nemůže Marii vyhnat, nebo jí poslat pryč, už kvůli památce její matky. A tak se rozhodl jinak. Vykázal Marii do té části domu, kam on téměř nikdy nevstupoval. Mezi služebnictvo. Tam ji měla ve voných chvílích vychovávat Alexandrova chůva a madame Charlotta. Pak Marie Antoinetta vyrostla a nikdo jí neřekl jinak, než Marioneto. Znělo to lépe, lépe pro služku, kterou se postupně stávala. Dauplair se za svojí zbabělost hluboce styděl a velmi se nenáviděl, ale nedokázal najít odvahu Marionatu vychovávat sám dál jako svoji dceru vedle Alexandra. Zakázal o Anetě a svém bývalém manželství služebnictvu mluvit. Alexander ani Marioneta se neměli pravdu o svých rodičích nikdy dozvědět. V Alexandrově případě se to podařilo utajit, ale Marionetě chůva vše řekla. Leč s velmi důkladným varováním, že se pan Dauplair nikdy nesmí doslechnout, co všechno jeho nevlastní dcera ví a už vůbec se nesmí podřeknout před Alexandrem. Stejně to nebyl její bratr, ani nevlastní. Vůbec spolu nevyrůstali, pomineme-li dobu onoho krátkého manželství. Zrovna tak jako pan Dauplair nebyl jejím otcem, ani nevlastním. Nebyl schopen s ní normálně rozmlouvat. Jejich vzájemná komunikace se sestávala z pouhých zdvořilých pozdravů na chodbách či úsečných sdělení o tom, co vše je ještě třeba udělat, uklidit, zařídit. Nenávidím se za to. Promiň mi to Aneto. Nedokážu to. Den ode dne se ti podobá stále víc a víc... Tolik jsem tě miloval. Promiň mi...

***

"Měl jsem na mysli svoje oslovení," připomenul jí Alexander úsečně, aby dal najevo svou nadřazenost a odkázal ji tím do příslušných mezí.

"Omlouvám se pane Dauplaire, zapomněla jsem. Když dovolíte, mám ještě nějakou práci," udělala poklonku. To je ale idiot.

"Samozřejmě," rozhostil se mu na tváři samolibý úsměv.

Odešel pryč, asi na snídani. Marioneta osměla. Rychle dočistila schody, vyprala hadr a šla se umýt, aby pana Dauplaira svým vzhledem moc nepohoršovala, až mu ponese tu poštu.