Holčička na tříkolce

Dnešní večeře Ti velice chutnala.

Byla opravdu skvělá.

Po večeři spousta alkoholu.

Hudba.

Odvázaný klub.

Odvázaný až moc.

Spousta svící na stolech.

Vždy jedna menší a jedna větší.

To kdyby zhasla ta menší.

Svíčky, co se navzájem od sebe zapalují.

Jedna od druhé.

Hrají „DVEŘE“ Tvojí oblíbenou kapelu.

Rychle na parket.

A zase spousta alkoholu.

Večer se pomalu mění v noc a Ty musíš domů.

Konec zábavy.

Alespoň pro dnešek.

Konec svící.

Venku prší.

Poslední zářijový den.

Metro je v tahu.

Na drožku nemáš.

Tak to musíš jít pěšky.

Nejlépe zkratkou.

Jdeš prostředkem dlouhé ulice.

A stíny se k tobě natahují.

Malé kapičky vody dopadají na vychladlý asfalt.

Tvé podpatky lehce ťukají do noci.

Zkratka přes park je snad nejrychlejší.

Mezi prsty žmouláš klíče od bytu.

Park je tmavý a Tobě se tam moc nechce.

Raději bys byla doma v posteli.

Rázně vykračuješ.

A park Tě přijímá do svých útrob.

Cesta mezi stromy.

Každá třetí lampa nesvítí.

Rozbořený plot lemuje cestu, která vede napříč parkem.

Ale světlo tu je. Je tu prostě vidět.

V dálce je slyšet zpěv malé holčičky.

Zpívá si o noci bez úplňku.

Letmo se podíváš na oblohu.

Déšť syčí v kalužích.

A Ty vidíš, že je noc bez úplňku.

Zpěv přestal být slyšet.

A na cestě vidíš kanál.

Jde z něj pára.

Pára, která svítí.

Procházíš pomalu nad kanálem a všímáš si, že tam dole pod poklopem svítí svíčka.

A vedle ní je ještě jedna větší.

To kdyby zhasla ta menší.

Z křoví vyjíždí malá holčička na tříkolce a začíná si zase zpívat písničku o noci bez úplňku.

Udiveně jí pozoruješ.

A ona se na Tebe směje.

Je noc bez úplňku.

Holčička má bílou noční košili.

A lesklé oči.

Je tma.

Takže oči nejsou lesklé, ale jen tak trochu svítí.

Tříkolka má řidítka potažená modrým krepovým papírem.

Holčička má modré ruce.

Papír v dešti pouští barvu.

Jezdí na tříkolce okolo Tebe a zpívá písničku o noci bez úplňku.

Místo zvonku, má na řidítkách dvě zapálené svíčky.

Jednu menší a jednu větší.

To kdyby zhasla ta menší.

Holčička náhle mizí za stromem.

Zpěv přestal být slyšet.

Jdeš dál po mokré cestě.

Zkratka by měla pomalu končit.

Ale je moc dlouhá.

V dálce je slyšet řev.

Lidský řev.

Přicházíš na rozcestí, kde se cesta rozděluje na dva směry.

Jako Tvůj život.

A sedí tu pes.

Velký.

Černý.

A před ním je svíčka.

A vedle ní je ještě jedna větší.

To kdyby zhasla ta menší.

Všude okolo je rozházený promáčený krepový papír.

A modrá barva stéká po cestě do kaluží.

Pes se ani nehne a jen Tě pozoruje.

V jeho očích vidíš jenom tmu.

Nedá se do nich zahledět.

Oba jste ozářeni třepotavým světlem svíček.

Na tom tmavém rozcestí.

Koukáš na zem.

A vidíš, že okolo jsou vyježděné stopy od tříkolky.

V parku se náhle rozsvěcejí svíčky.

Jsou po dvojicích.

Vždy jedna menší a jedna větší.

To kdyby zhasly ty menší.

Některé jsou ale opravdu zhaslé.

Máš potřebu je zapálit.

Ale raději se rychlým krokem vydáváš směrem, který vede ven z parku.

Bez ohlédnutí utíkáš přes modré kaluže.

Cesta se svažuje dolů k řece, kde park končí.

A tam končí i Tvá divná pouť.

Vycházíš z parku ven.

Starý pán, který tu u řeky venčí svého psa, se na Tebe vyděšeně dívá.

A jeho vystrašený pes na Tebe štěká.

Podíváš se na své ruce.

Jsou modré.

Papír v dešti pouští barvu.

Jsi totiž malá holčička, která jede na tříkolce.

Tříkolka má řidítka potažená modrým krepovým papírem.

Místo zvonku má dvě zapálené svíčky.

Jednu menší a jednu větší.

To kdyby zhasla ta menší.

Ty máš bílou noční košili.

Cítíš se divně.

Tady na ulici.

Na tříkolce s řidítky potaženými modrým krepovým papírem.

Otáčíš se a jedeš zpátky.

Zpátky do parku.

Abys tam mohla jezdit po cestách s modrými kalužemi.

A zpívat si písničku o noci bez úplňku.

Jednou zajedeš do křoví.

A budeš čekat.

Abys mohla překvapit svou písničkou.

Slečnu.

Která třeba právě teď.

Na druhé straně.

Vchází do parku.

Brzy projde okolo kanálu.

A zastaví se na rozcestí u velkého černého psa.