Profesor Goméz - část 1

Profesor Goméz - část 1

Anotace: Povídka, kterou jsem začala psát už před lety, ale neměla jsem ji ze záhadných důvodů možnost přepsanou dokončit. Nyní ji zde budu vkládat po částech. Týká se skutečně žijícího profesora, našeho bývalého češtináře. Spousta dějů i hlášek = skutečnost.

PROLOG

Uběhlo už téměř třicet let od chvíle, kdy jsem poprvé vstoupila na půdu té školy. Pamatuji si ale každý detail. Sluneční paprsky, odrážející se od prosklených zábradlí a naleštěných podlah, tvořící světelnou mozaiku napříč celou halou. Zeď, oblepenou starými plakáty, ztemnělé šatny, každý záhyb i zákoutí pětipatrové budovy, i ztemnělé uličky v přízemí. Nikdy na ně nezapomenu. A nikdy nezapomenu na něj…
Jeho chladné oči se mi vryly do paměti jako tíživá, hrozná vzpomínka. Pronásledují mě každý den, na každém kroku, v každém snu. Kdykoliv vyjdu ven, čekám, že se někde objeví. Slyším jeho hlas, když fouká vítr. A v zimě, o Vánocích, když se ke mně z nedalekého kostela line zpěv sborů, mi naskakuje husí kůže, protože mi to připomíná jeho. Je všude. Ta hrůza tady zůstane po celý zbytek mého života. Nikdy se jí nezbavím. Nikdy se nezbavím očí profesora Goméze…



1.

Dveře do třídy zůstaly dokořán otevřené a ven pronikal šumivý hluk studentů, kteří nastoupili prvním rokem ke studiu veřejnosprávních oborů na střední škole. Školní rok sotva začal, třída plná téměř samých děvčat se už stačila seznámit se všemi vyučujícími profesory kromě jednoho jediného a ten měl zrovna přijít. Zazvonilo na první hodinu angličtiny v letošním školním roce.
Pozorovala jsem hodiny, minuty stále plynuly a plynuly, a nic se nedělo. Přemýšlela jsem, jaký ten profesor asi bude, ale hned mi bylo jasné, že dochvilnost nepatří mezi jeho silné stránky. Doposud se nám představovali samí na první pohled milí a přívětiví kantoři, tudíž jsem očekávala, že musí zákonitě přijít někdo, ke komu naše sympatie značně ochladnou, a pokud ne, tak se zcela jistě časem někdo znamenitě vybarví a naše nadšení ze skvělých profesorů se rozplyne jako pára na hrncem. A pak se to stalo…
Do třídy v rychlosti vkráčel vysoký, mladý muž s rozcuchanými, havraními vlasy. Barva jeho očí se nedala definovat, ani šedé, ani zelené, ani modré…prostě světlé, mrazivé, sršící chladem a v tu chvíli snad i zlobou. Na sobě měl seprané džíny a fialovou košili. Nevypadal, že je zrovna pozitivně naladěn. Prohlédl si nás téměř nenávistně a zaburácel:
„Jestli chcete dělat kravál, zavírejte si dveře! Vím, že jste tady noví, ale to neznamená, že si můžete dělat, co vás napadne!“
Třída zmlkla a postavila se na pozdrav, načež nový pan profesor zprudka zabouchl dveře a přiřítil se ke katedře.
„Posaďte se!“ sykl rozčíleně. Ano, věděla jsem to, přece jen přišel někdo nepříjemný…
Ozval se šum sedajících si studentů. Profesor se opřel mohutnýma rukama o katedru a znovu si nás nevraživě prohlédl.
„Jmenuji se Alexandro Ismael Goméz a budu vás tento školní rok a možná i roky další učit angličtinu. Na tento předmět kladu velký důraz a budu od vás vyžadovat, abyste jej perfektně zvládali, výmluvy netoleruji.“
Nastal okamžik ticha. Otočila jsem se a pohlédla na kamarádku Miu, sedící za mnou v lavici. Byla to malá, drobná dívčina s krátkými vlasy, obarvenými tmavým přelivem. Vrátila mi můj zděšený pohled, ale zdálo se, že profesor Goméz si toho nevšiml. Raději jsem se obrátila zpět a snažila se na něj nedívat, jenže mě k němu něco pořád táhlo. Jako by se kolem něj vznášela nějaká silná aura, vtírající se mi do mysli. V ten den jsem ale nenašla odvahu podívat se mu do očí.
„Vyzkouším si, jak na tom jste…“ pronesl a usadil se do křesla. Pohodlně se opřel loktem o opěradlo a postupně začal všechny vyvolávat.
Když přišla řada na mně, vstala jsem a začala odpovídat na jeho dotazy. Znervózňoval mě, i když hleděl zaujatě do podlahy a mluvil potichu, skoro šeptal…
Pak jsem si všimla, že se obloha zatáhla hustými, šedivými mračny, ohlašujícími každou chvíli déšť. Malou chvíli předtím svítilo slunce a jeho paprsky dopadaly tam, kam nyní pan profesor upíral svůj zrak.
„Co čtete, slečno McCoyová?“ tázal se mě, aniž by zvedl hlavu.
„No, spíše historii.“ Odpověděla jsem rychle.
„Dobře, stačí.“ pronesl. Vyvolal další studentku a já byla ráda, že už si můžu sednout. Nepůsobil na mně zrovna uklidňujícím dojmem. Bylo na něm od první chvíle něco záhadného a na to něco jsem měla strach i pomýšlet…

Zazvonilo na konec vyučování a profesor Goméz beze slova zmizel. Doběhla jsem Miu a jedním dechem jsem zvolala:
„Proboha, to byla hrůza!“
Mia na mně pohlédla a vytřeštila oči.
„Ani nepovídej! Já se ho bojím! Nebudu chodit na angličtinu!“
Usmála jsem se.
„Třeba to byl jen první dojem…“
„Jasně, a ty další dojmy mohou dopadnout ještě hůř! Profesor Goméz…tohle jméno nezapomenu!“
„To já taky ne, ale angličtinu máme až příští týden. Raději si připravím všechno už teď, člověk nikdy neví, co se může stát, když si zapomeneme učebnici.“ Zasmála jsem se, ale až tak legrační představa to nebyla.
Před školou jsme se s Miou rozešly a mířily domů. Tak takhle vypadalo mé první setkání s profesorem Gomézem, o kterém vám chci vyprávět příběh, který nezapomenu až do konce života.
Autor Isabella Monvoisin, 17.03.2014
Přečteno 376x
Tipy 10 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Krahujec, Minna Seayard, Nergal, Mistym, Firren, Jeněcovevzduchukrásného, hp.Rick, Aiury, heker-1
ikonka Komentáře (5)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

To je jak čeština u nás na gymplu před cca deseti lety :)

24.11.2014 20:51:20 | Nergalreagovat

A odkud jsi? :-D Vždyť je to inspirováno češtinářem! :-D

24.11.2014 21:36:38 | Isabella Monvoisinreagovat

Kousek od Prahy ;)

„Jmenuji se Alexandro Ismael Goméz a budu vás tento školní rok a možná i roky další učit angličtinu.

Ehm, já měl za to, že učil angl. )

25.11.2014 22:14:07 | Nergalreagovat

V reálu češtinu. :-D

25.11.2014 22:40:20 | Isabella Monvoisinreagovat

Juj, to mě zaujalo, postupně dám další díly.

03.08.2014 23:08:29 | Firrenreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter