Profesor Goméz - část 5

Anotace: ...

Od naší domluvy na sledování profesora Goméze se toho moc nepřihodilo. Gomézova nálada a častá nevraživost se neměnila, ba naopak, stávala se výraznější a výraznější. Všimla jsem si, že nosí na ruce dva zvláštní prsteny s podivnými symboly, které nesundával. Snažila jsem všímat si každého detailu.
A pak přišly Vánoce, státky míru a pokoje. Ty naše však rozhodně pokojné nebyly…

Ráno jsme s Miou postávaly u školní nástěnky, kde visela oznámení o konaných kulturních akcích. Následující den se už škola nekonala, tak mně napadlo vyjít si někam za kulturou, a můj zrak zavadil o malý, bílý plakát s nápisem ADVENTNÍ KONCERT. Na něm stálo, že se večer v nedalekém kostele koná koncert školního sboru a klavírní doprovod nedělá nikdo jiný, než právě náš profesor Goméz. V tu ránu jsem si vzpomněla na den, kdy jsem vyšla ze třídy s úmyslem projít se po chodbě a narazila jsem na hlouček tajemně vypadajících studentů v černých pláštích. Zmateně jsem se ptala spolužačky, co se děje a kdo to je, a ona mi odpověděla jedinou větou:
„To je Gomézův sbor!“
Plán na večer byl jasný. Těšila jsem se a Mia nadšeně souhlasila, že mě doprovodí.

Jakmile na město padla tma a z nebe se začaly sypat sněhové vločky, vydaly jsme se na cestu ke kostelu. Už z dálky zářil jako hvězda a jeho útrobami zněly tiché, melodické tóny dívčího sboru sousední školy.
Usadily jsme se více dozadu a čekaly, co přijde. Loď kostela nebyla příliš velká, za to se pyšnila malebným stropem s nádherným, křišťálovým lustrem, podtrhujícím poklidnou atmosféru předvánočního večera. Tlumené světlo a hořící svíce mi navodily zvláštní stav, podobající se hrůze mísící se s tísnivým tichem.
Potom to přišlo. Náš profesor se odněkud vynořil jako přízrak a usedl ke klavíru. Měl na sobě svou černou, koženou bundu. Jeho sbor se v čele s drobnou, tmavovlasou dirigentkou v černých šatech seřadil do čela a zanedlouho se ozvaly první tóny vánoční koledy.

„Oh, svatá noci,
hvězdy jasně svítí,
je to noc
narození našeho drahého
spasitele.
Dlouho leží svět
v hříchu a chátrá…“

Hlasy smíšeného sboru mi připomínaly zpěv andělů. Nemůžu je vymazat z hlavy. Ani Gomézův v té chvíli zasněný obličej. Nevypadal jako vždy. Náhle jsem spatřovala v našem profesorovi cosi jemného, nezvyklého. Jeho ruka klouzala po klapkách klavíru a tvořila tichou, chytlavou melodii, ze které mi naskakovala husí kůže. Nedokázala jsem z něj spustit oči. Nikdy na mně nepůsobil více lidsky, než právě v této chvíli, v tom kostele…

Koncert skončil. Já a Mia jsme vyběhly z kostela a čekaly jsme za rohem, až Goméz vyjde ven. Uběhla celá půlhodina a stále nic. Všechny sbory, dirigenti i návštěvníci už dávno odešli, ale Goméz se stále neobjevil.
„Nepřehlédly jsme ho už náhodou?“ vyslovila jsem svou domněnku, ale Mia zavrtěla hlavou.
„Určitě ne! Ještě chvíli počkáme a pak se půjdeme nenápadně podívat dovnitř.“
Uběhlo tedy dalších deset minut, ale jelikož se Goméz stále neobjevil, nakoukly jsme dovnitř. Svíce ještě stále hořely, ale u klavíru nikdo neseděl. Rozhlédla jsem se po celém kostele, ale nespatřila jsem nic víc, než otevřené okénku u stropu.
„Musely jsme ho přehlédnout.“ řekla jsem, ovšem uvnitř mě hlodala nejistota. Přece jen velmi těžko přehlédnete vysokého chlapa v kožené bundě, na kterého máte ke všemu spadeno…