Hrobař

Hrobař

Anotace: Tohle jsem napsala před více než 10ti lety, takže takové retro...dávám to sem jen pro zábavu jako vzpomínku na mé začátky. :-)

Píše se 18. září 2004. Jmenuji se Kimberley Clarksonová. Tohle píšu v
jedné londýnské psychiatrické léčebně, kde jsem se chtě nechtě dostala a
kde mám spoustu času na to, abych napsala svůj příběh a vyjasnila důvod,
proč jsem tady.
Možná to byla jen noční můra. Já se možná za chvíli probudím a budu se
smát, jak jsem hloupá a zbytečně vyděšená...ale ne. Vím, že to tak není.
Vše, co se přihodilo, je temná skutečnost. Skutečnost, která mi vrtá
hlavou a ještě jsem ji nedokázala pochopit. Ale to je asi normální, vždyť
jsem tu teprve týden. Lékaři přicházejí a zase odcházejí, udiveni mým
příběhem, kterému ani za mák nevěří, protože mě mají za blázna. Proč jsem
se ale stala "bláznem", to už je moc nezajímá. Pro ně je všechno hloupý
výmysl...
Začnu od začátku. Vybavuji si jasně každý den mého nového života. Mým
snem bylo stát se profesionální fotografkou. Odjela jsem proto na okraj
Londýna, do takové zapadlé čtvrti, kde byl klid a skoro nic a nikdo vás
při fotografování malebného okolí nerušil. Pronajala jsem si byt v takovém
malém domě u hřbitova, rodiče mi posílali peníze na nájem a spolubydlící
se
zdáli být fajn. Většinou byli taky v mém věku (pozn. - Je mi 23 let,
nejmladší bylo 21 a nejstarší měl 28, takže žádný velký rozdíl), takže
jsme si víceméně rozuměli. Líbilo se mi tam. Jenže brzy se začali dít
věci, které se mi líbit přestávali...


20. červenec:
Den, kdy jsem poprvé vkročila do nového bytu. Byl malý, měl jen dva
pokoje, koupelnu a záchod, ale pro mně úplně stačil. Výhled jsem měla na
pěkný park za domem, kde se dal shlédnout i západ slunce, takže mi to
vyhovovalo. V parku stály lavičky, rostly stromy a kvetly růžové keře.
Dokonce bylo opodál malé jezírko, z části skryté smutečníma vrbama a
obehnané kapradím. Za parkem se kolem dokola táhl hustý les. Byl to
opravdu pěkný pohled.
Když mi majitel domu, pan Stanley Ward, starý, obézní muž ve fialové
košili z flanelu, předával klíče, řekl jen:
"Budete mít pěkný výhled. Máte štěstí, že se uvolnil zrovna tenhle byt. On
jedinej má takovej výhled."
Pan Ward mi moc sympatický nebyl. Měl spíše protivný tón a zapáchal
potem a whisky. Naštěstí se se mnou moc nezdržoval a po nutném předání
základních informací se odebral ke svému autu. Bydlí díkybohu někde
jinde...
Já si zběžně prohlédla svůj útulný byteček, vybalila si věci a šla se
porozhlédnout po domě.
Měl jen dva patra. Ve spodním byla veliká společenská místnost s
televizí (nebo spíše domácím kinem), vedle pak ještě malá místnůstka
sloužící jako posilovna. Výhled odsud byl poněkud pochmurný - před domem
se totiž tyčil tajemný gotický kostel, kolem něhož se rozprostíral ponurý
hřbitov. Až mě tehdy při tom pohledu obešel mráz...
Ve druhém patře pak bylo sedm obsazených bytů. Vždy tři naproti sobě a
jeden úplně vzadu, v čele chodby. Ten byl můj. Hned jsem si do přihrádky
na dveřích vsunala jmenovku "Kimberley Clarkson" a šla jsem si udělat
kávu...
V podvečer, když už začalo slunce zapadat, jsem se rozhodla, že si zapnu
dole televizi a podívám se, co dávají. Doufala jsem, že brzo poznám
některého z mých sousedů a nebyla jsem zklamaná. Opravdu - dole už seděly
další dvě ženy a jeden muž a živě se spolu bavili. Jak už jsem psala, byli
v mém věku, plus minus, a vypadali velmi sympaticky. Jedna z žen měla
dlouhé, černé vlasy, jasně zelené oči a vypadala trošku jako cizinka. Byla
ale moc pěkná. Druhá byla o něco jemnějšího vzhledu - světlé blond vlasy,
modré oči, křehká postava modelky...držela kolem pasu opáleného muže s
krátkými, hnědými vlasy, tmavýma očima a přitažlivým úsměvěm.
Jako první si mě všimla černovláska a usmála se na mně.
"Ahoj!" pronesla. "Ty jsi ten nový přistěhovalec, co? No konečně tě
vidíme! Já jsem Angella. Angella Montani." Vstala, podala mi ruku a než
jsem stačila něco říct, ujala se představování.
"Tohle je Erica McToyne a její přítel Matt Turner."
Oba mi podali ruce a já konečně mohla promluvit.
"Těší mě. Já jsem Kimberley Clarksonová."
"Fajn, Kim. Posaď se k nám." řekla Angella. "Musíme se přece poznat!"
Sedla jsem si tedy do křesla naproti veselé trojce a zeptala se:
"Vy všichni tady bydlíte?"
"Ne." řekl Matt. "Já ne. Bývám tu jen na víkendy, tady u Ericy...dojíždím
sem z práce."
"Víš..." začala Erica. "...já mám moc malý byt a jednou bysme chtěli s
Mattem založit rodinu. Chceme si koupit něco většího. Matt musí pracovat,
já se snažím dodělat školu."
"Aha." chápavě jsem přikývla. "Já jsem zase potřebovala vypadnout od
rodičů, bydleli jsem v centru města a to není nic pro mně. Potřebuju klid
a pěkné prostředí, abych mohla fotit..."
"Ty fotíš?" zeptala se Angella.
"Jo. Chtěla bych své fotky poslat na jednu takovou soutěž...myslím, že
fotky odsud budou vypadat hezky. Líbí se mi ten park za domem."
"Je tam hezky." uznala Angella. "Ráda se tam chodím odreagovat. Já tady
taky dodělávám školu, jinak jsem operní zpěvačka. Musím trénovat a
trénovat a ten park je docela vhodné místo..."
Erice se neajednou ušklíbla a ukázala za sebe ke hřbitovu.
"Ale támhle...to je něco jiného."
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se.
"Bydlí tam ten magor Andreas...je to takový podivín."
"Co jsem se tu nastěhovala, to už je rok, mě pořád uhání a někam mě zve."
řekla Angella. "Jenže mi tak nějak nahání hrůzu a není to můj typ. Takže
ho odmítám. Před pěti lety mu údajně zemřel otec a on ten hřbitov zdědil.
Je mladý, tuším pětadvacet, není zas tak ošklivý...vlastně je docela
pěkný, ale...nějak děsivý. Kromě toho mám už přítele. V Itálii."
"A neděsí tě třeba jen tím, že vlastní hřbitov?" napadlo mě.
"Ne, to určitě ne. Však počkej, až ho někdy potkáš!"
"A počkej, až potkáš tu malou francouzku...jak se jmenuje?" uchechtl se
Matt.
"Audrey Montézová." odpověděla Erica.
"Jo, to je taky číslo!" vyhrkla Angella. "Je z nás v domě nejmladší a
nejšílenější!"
Já si jen pomyslela, že se mám na co těšit a že tu až tolik klidu
nebude...
S Angellou, Ericou a Mattem jsme poseděli docela dlouho, ale pak nás
všechny přemohl spánek a odebrali jsme se do svých bytečků. Jakmile jsem
ale po horké koupeli ulehla, nemohla jsem usnout. Místo toho jsem
přemýšlela, co mě může potkat a jak to všechno dopadne...

21. červenec:
Brzy z rána jsem se rozhodla pro menší procházku parkem, abych si už něco
nafotila a měla na výstavu, která se měla konat příští měsíc. Onen park
byl opravdu malebné místečko, pro fotografování jako stvořené...
Jen co jsem vyšla z bytu, potkala jsem na chodbě nějakého černošského
mladíka. Ihned si mě všiml a představil se mi jako Kevin O´Barell. Spěchal
do práce, takže jsme si moc nepopovídali. Stihl mi jen říct, že prodává ve
fastfoodu o pár ulic dál a vrátí se odpoledne. Pak že se možná uvidíme.
No nic, šla jsem tedy do parku. Slunce už docela pálilo, bylo opravdu
teplé léto, ale nevadilo mi to. Mám to ráda. Nafotila jsem si pár fotek,
nikdo mě nerušil a tak jsem se už ráno dostala do dobré nálady. Dokonce
jsem se rozhodla, že zajdu na hřbitov, abych si vyfotila ten nádherný
kostel. Ve slunečním světle ani nevypadal tak ponuře. Ale mezitím přišla
do parku nějaká dívka s plátnem, která mě z neznámého důvodu velice
zaujala. Byla menší postavy, krátké černé vlasy měla rozčepýřené do stran,
oči měla velké a modré...oblečená byla do krátkých letních šatiček
pastelově růžové barvy a působila opravdu sladce.
Rozložila si plátno a židli na trávník před jezírko a pustila se zadumaně
do náčrtů.
Asi si mě ani nevšimla, nebo jsem ji nezajímala. Nevím, ale nevěnovala mi
jediný pohled. Za to já na ni zírala jako na přízrak, i když na ni nic tak
zajímavého nebylo. Všimla jsem si dokonce i toho, jak se ve slunečním
světle zatřpytil její lesk na rty. Špulila zamyšleně pusu a pohledem
přeskakovala z jezírka na plátno a zpět, pořád dokola. Živě si ji
pamatuji.
Po chvíli jsem se odvážila ji oslovit:
"Ehm...ahoj! Promiň, že ruším, ale...ty tady taky bydlíš?"
Trhla sebou, jako bych ji polekala a pohlédla na mně. Chtěla jsem se
omluvit, ale ona si s úsměvem oddychla a promluvila:
"Ach...vůbec jsem si nevšimla, že tady někdo je. Ano, bydlím tady. Tebe
jsem tu ale ještě neviděla..."
"Jsem tu od včerejška." řekla jsem. "Jsem Kim." Podala jsem jí ruku.
Stiskla mi ji.
"Audrey."
Vzpoměla jsem si, jak jsme se o ní včera bavili. Ještě jsem si ale na ni
nestihla udělat názor.
"Ty maluješ?" Podívala jsem se na náčrt. Zdálo se, že má opravdu talent.
"Ano, mám to po otci. Baví mě to."
"Je to hezké..."
"Je to teprve jednoduchý náčrt." odvětila.
"Kolik už jsi toho namalovala?"
"Asi patnáct obrazů krajin a stovky nezdařilých náčrtů."
"Jak dlouho maluješ?"
"Pět let."
Zdála se mi nějak odměřená, i když ke mně mluvila laskavým tónem.
Napadlo mě, že ji asi ruším od práce a proto jsem řekla:
"Už budu muset jít. Ráda jsem tě poznala."
K mému údivu na mně Audrey pohlédla a zavrtěla hlavou.
"Ale ty mě nerušíš od práce...jen si tak trénuju ruku."
To mě zarazilo. Ale pak jsem to raději nechala plavat. Určitě na mně bylo
poznat, co si myslím.
"Fajn, ale nemůžu tu jen tak stát a klábosit. Musím něco fotit."
"Máš ještě čas." řekla Audrey."Ale jestli chceš jít..."
"Popovídáme si jindy." Najednou jsem z ní neměla dobrý pocit. Raději jsem
popadla foťák a vrátila se do domu.
Ve společenské místnosti jsem narazila na Angellu. Jedla vločky s mlékem a
sledovala předpověď počasí.
"Dobré ráno, Angie!"
"Dobré ráno, Kim. Byla sis zaběhat?"
Měla jsem na sobě sportovní šortky a tílko, takže není divu, že ji to
napadlo.
"Ne, byla jsem fotit park...a hádej, koho jsem potkala!"
"Koho?"
"Audrey!"
"No vidíš...a co na ni říkáš?"
"Ani nevím. Je na ni něco zvláštního...nevím, opravdu."
"To příjde. Je tam ještě?"
"Jo. Maluje."
"No jo, malířka..." Angella ukázala prstem na jeden z obrazů na stěně.
Byla na něm nakreslená zátoka v mlze a okolo hustý les.
"...tohle kreslila ona!"
Byl to hezký obraz. Audrey měla opravdu talent, o tom nebylo pochyb.
"Umí hezky malovat." poznamenala jsem.
"To umí. Ale je taková zvláštní...ale to asi každý umělec."
"Asi jo. Viz Vincent van Gogh."
"Přesně!"
"Angello...kde pracuješ vlastně ty?"
"No jak jsem už jednou říkala...studuju. Klasický zpěv. Jinak zpívám v
opeře. Teď přes léto mám volno."
"Samí umělci..."
"Kdepak! Třeba Kevin...prodává hamburgery a samá nezdravá jídla. Nebo
Christian. Je to obchodník. Nebo Anja...studuje jazyky. Ale hodně pije,
takže ji kdysi vyloučili a pak musela začít znovu. Je jí už osmadvacet!"
"Toho Kevina jsem dneska potkala."
"Je to možné. Chodí do práce. Mám ho docela ráda."
"Vypadal sympaticky. Ty nemáš přítele?"
Angella odložila prázdnou misku od vloček na stůl a protáhla se.
"Mám, ale v Benátkách. Chystám se ho navštívit. Plánuje se odstěhovat do
Anglie. A to je dobře, protože jinak bych se po škole musela vracet do
Itálie...a to se mi nechce."
"Proč ne?"
"Nemám ráda ty letní vedra, nemám ráda vůbec Itálii! Nelíbí se mi tam!
Snad jen ty Benátky za něco stojí...a to hlavně proto, že je tam můj
Maurizio!"
"Tak se jmenuje?"
"Ano, můj Mauri! Kdyby věděl, že mě otravuje ten hrobař Andreas..."
"Na toho jsem velmi zvědavá."
"To ani nebuď."

Odpoledne se vrátil Kevin a pozval mně, Angellu a Ericu na oběd. Musel nás
svézt autem, protože nikde poblíž žádná restaurace nebyla. Ale nakonec jsme
dojeli, dali si skvělé jídlo a výborně si popovídali. Kevin má velký smysl
pro humor. Jsem tu druhý den a musím říct, že jsem vlastně vcelku
spokojená. Lidé kolem mě jsou sympatičtí a přátelští. Na co bych si měla
stěžovat? No, snad jen na ty záhady kolem, které začínají
vyplouvat...hrobař.
25. červenec:
Za čtyři dny se nic zvláštního nestalo. S Angellou a Ericou jsme chodily
po obchodech a dělaly si zásoby. Já jsem sehnala skvělou džínovou sukni! A
taky jsem se za tu dobu seznámila s další sousedkou - Anjou Lokinnen.
Ležela opilá na pohovce a moc jsme si toho neřekly. Ale jinak nic
zvláštního.
Dnes jsem vstala nějak pozdě. Možná to bude tím, že venku je nějak šero
a schyluje se k bouři. Nemám ráda bouře. Jako malá jsem z nich dokonce
měla strach a schovávala se pod postel, nebo utíkala spávat k rodičům.
Dnes už je to trošku jinak, ale nemám z nich dobrý pocit. Jedno bylo pro
dnešek jasné - foťák si odpočine!
Uvařila jsem si čaj a namířila si to do společenské místnosti. Když jsem
šla po schodech, ozval se první hrom a moje nálada klesla. Dole mě čekalo
malé překvapení - na pohovce seděl muž, kterého jsem ještě nikdy předtím
neviděla. Byl celý v černém a dlouhé černé vlasy mu zakrývaly obličej.
Když jsem udělala pár kroků blíž, zvedl hlavu a pohlédl na mě tak
pronikavě, až jsem se málem polila horkým čajem. Měl tak jasné, průhledně
modré oči a doslova hypnotický pohled, až mě to fascinovalo. Byl moc pěkný
a přitažlivý...ale pozoroval mě nějak chladně a s nezájmem.
"Dobrý den." pozdravila jsem. "Potřebujete něco?"
"Ano. Chci mluvit se slečnou Angellou Montanni." odpověděl tajemně.
"Ona...ona ale včera říkala, že dnes jede do města, že tam má nějaké
vyřizování. Vrátí se asi až k večeru..."
"To je škoda..." povzdychl si.
"Ale vypadá to na bouři, tak se možná vrátí dřív. Můžete tu počkat..." Ani
nevím, proč jsem to řekla. Muž se pousmál a pohlédl na nástěnné hodiny.
"Nevím, jestli to má cenu."
"Tak to zkuste...třeba příjde...dáte si něco?"
"Ne, děkuji. Mimochodem - já jsem Andreas Gardner." Podal mi ruku.
"Kimberley Clarksonová." Jeho stisk byl pevný. Velmi brzy jsem si
uvědomila, že mě nějak přitahuje. Ale taky jsem si uvědomila, kdo to je.
Hrobař. Miluje Angellu.
"Angella mi o vás vyprávěla..."
"Vážně? Raději nechci vědět, co říkala..."
"Vím, že ji máte rád."
"Slečno," přerušil mě. "něco vám řeknu. Znám vás sice tři minuty, ale můžu
vám říct, že Angella je pro mě ta nejdokonalejší žena na světě. A za nic ji
nenechám někomu jinému!"
"Ale ona má přítele!"
"V Benátkách, to vím! To je daleko. On není vůbec důležitý."
"Ale ona...ho miluje! Řekla mi to! A chystá se ho někdy
navštívit...brzy..."
"Pochopte, slečno...miluji ji jako nikoho jiného na světě! Když jsem ji
poprvé viděl, už jsem nemyslel na nikoho jiného!"
Zdál se být trošku podrážděný, takže jsem se rozhodla raději změnit
téma.
"Jak dlouho tady žijete?"
"Pět let. Od toho, co zemřel můj otec. Všechno jsem po něm zdědil. Ale vy
jste tady nová, jak vidím..."
"To je pravda." přiznala jsem. "Ještě tu nejsem ani týden."
"Hmmm...takže Angellu neznáte moc dlouho."
"Máte pravdu. Neznám. Ale je fajn."
"Já vím. Nejdokonalejší bytost! Je tak...jemná, ženská, krásná...ale
přitom tak temperamentní! Slyšela jste ji už někdy zpívat?"
"Ne."
"Neexistuje krásnější hlas! Zpívá tak čistě, s citem...ach bože, je tak
dokonalá! Co jste to říkala? Že chce svého přítele navštívit?"
"Ano. Má ho moc ráda."
Nechtěla jsem Andreasovi ubližovat, ale chtěla jsem mu říkat pravdu.
Musela jsem.Začínala jsem mít pocit, že je Angellou posedlý. Poznávala
jsem to pomalu z jeho slov, tónu, jakým je pronesl, podle jeho výrazu...a
bylo na něm něco zvláštního.
"Má ho moc ráda..." zopakoval. "Ale on žije v Itálii, ona v Anglii! Co jí
takový vztah dává?!"
"Nevím, ale láska musí být silná, aby tohle překonala. Kromě toho se chce
její přítel asi do Anglie přestěhovat."
Andreas zvážněl.
"Kdy?"
"Tuším, že brzo."
"O tom nevím. Ale on ji nemůže milovat tak jako já! Musím s ní mluvit!"
"Andreasi, poslouchejte...ona vás přece odmítla. Není to jediná žena na
světě!"
"Pro mě je jediná!" vyhrkl. "Chci jen ji! Nikdy bych jí neublížil..." Při
posledních slovech jsem v jeho tváři spatřila podivný výraz. Nadechl se,
jako by chtěl ještě něco říct, ale jen se nervózně rozhlédl kolem a mlčel.

Chvíli jsem ho pozorovala. Venku mezitím začalo hustě pršet, blýskalo se a
ozývaly se hromy. Andreas sklonil hlavu a vlasy mu spadaly do obličeje. Nad
něčím se zamyslel...
V tom se rozrazily vchodové dveře a dovnitř se vřítila na kost promočená
Angella. Andrease se ani nevšimla, její pohled padnul okamžitě na mně a
rozzářil se.
"Ach, Kimberley! Neuvěříš, co se stalo!...Dnes mi přišel dopis od Mauriho!
Žádá mě o ruku!!! Psal, že by mi to raději řekl osobně, ale že už nedokáže
čekat. Jsem šťastná, Kim! Šťastná!!!"
Všechno na mě vysypala tak rychle, že jsem ani nestačila zareagovat.
Hned se ale zklidnila, když si všimla Andrease a úsměv ji přešel.
Zrozpačitěla.
"Ehm...ahoj, Andreasi."
"Ahoj, Angello." Andreas se moc nadšeně netvářil. Vstal, rozloučil se se
mnou a odešel. Asi ztratil zájem teď s Angellou mluvit.
Angella na mě tázavě pohlédla.
"Co tady dělal?"
"Sháněl tě. Chtěl s tebou mluvit."
"Ach bože, on si nedá pokoj!"
"No připadalo mi, že je tebou přímo posedlý...a tohle byla rána pod pás!"
"Nevšimla jsem si ho. Ale možná už mi dá pokoj, šílenec!ů
"No já nevím..." řekla jsem. "Možná se bude snažit ještě víc."
"Ještě to by scházelo!" Angella se vydala pomalu ke schodišti do druhého
patra a ještě na mě zavolala:
"Musím se převlíknout a osušit. Pak příjdu!"
Přišla za půl hodiny.
"Víš, Kim...ten hrobař je blázen. Prostě cvok, asi to nemá v hlavě v
pořádku. Odmítla jsem ho asi stokrát! Pořád mi posílal květiny, někam mě
zval a choval se ke mně, jako bych byla snad bohyně! Už dávno mě to začalo
štvát. Je vtíravý a odmítnutí nechápe. A navíc...i když se ke mě nechoval
nikdy zle, mám z něj divný pocit. Možná i trochu strach..."
"Je na něm něco zvláštního, ale je docela...přitažlivý."
"Snad ses do něj nezamilovala!"
"To ne! Ale je pěkný!"
"Neříkám, že není, Kim. Ale prostě o něj nemám zájem!"
"Fajn, já to chápu,"
"To jsem ráda!"
Pak mi Angella vyprávěla o jejím zasnoubení a o plánech do budoucna.
Znaly jsme se teprve pár dnů a ona se mnou dokázala mluvit, jako bysme se
znaly už spoustu let. To bylo fajn. Stejně tak Erica nebo Matt. Jakmile
jsme se dali do řeči, připadalo mi, že se známe už celé věky. A tak to
snad mělo být...
1. srpen:
V noci mě probudil nějaký rámus dole ve společenské místnosti. Myslela
jsem, že je to Anja a že je zase opilá, takže jsem vstala a šla se dolů
podívat.
U okna jsem spatřila postavu. Anji ale nepatřila, protože ta byla mnohem
vyšší a měla dlouhé vlasy, ale tahle měla vlasy krátké a byla
malá...Audrey!
Seběhla jsem za ní a zeptala se, proč nespí, ale neodpověděla mi.
Přistoupila jsem až těsně k ní. Mdle zírala někam ven, asi ke hřbitovu.
"Audrey, slyšíš?!"
Něco nesrozumitelně zamumlala. Musela být náměsíčná, protože mě vůbec
nevnímala a pořád mluvia nesmysly sama k sobě.
"Audrey, probuď se!"
Někde jsem slyšela, že náměsíční lidé se budit nemají, ale Audrey žádné
nebezpečí nehrozilo, takže jsem s ní jemně zatřásla. Neprobudila se.
Zatřásla jsem s ní o něco silněji. To na mně zůstala zírat jako na
přízrak.
"Jsi v úpořádku, Audrey?"
Pořád na mě jen šokovaně hleděla.
"Musíš se vrátit k sobě do bytu, Audrey. Je jedna ráno, nemůžeš tady
strašit!"
"Kim?"
"Ano, to jsem já...jsi O. K.?"
"Kim, dělěj něco! Nemůžeš to tak nechat! Jsi přece Angellinina kamarádka,
ne? Nikdy jí to nedovol!"
"O čem to mluvíš?" Audrey mlela nesmysly. Nechápala jsem ji a ona mi to
nehodlala ulehčit.
"Nesmíš jí to dovolit!"
"A co? O čem to mluvíš, Audrey?"
"Nedovol jí to, nikdy!"
"Nevím, o co jde...pojď nahoru."
Odvedla jsem ji až do postele. Nebránila se mi, ale cestou mi pořád
opakovala, že nesmím něco dovolit. Něco se jí zdálo a byla z toho asi
trošku mimo...
Já jsem pak měla potíže usnout, ale nakonec se to povedlo.

Ráno jsem o tom u snídaně vyprávěla Erice. Ta se nad tím ani
nepozastavila. Tvářila se, jako by to bylo úplně normální.
"Audrey je divná!" řekla jen. "U ní to není nic zvláštního."
"Ale ona pořád opakovala..."
"Je jedno, co opakovala! Je padlá na hlavu! Vůbec ji neposlouchej!"
Už mi bylo jasné, že tohle opravdu až tak klidné místo nebude...
11. srpen:
Během deseti dnů se Audreyinin výstup opakoval asi třikrát. Pokaždé mě to
probudilo a jednou to probudilo i Anju, která se naštvala a vrazila Audrey
pár facek. Zabralo to. Anja pak usínala ve společenské místnosti se
sklenkou vína v ruce...
Kromě toho jsem potkala posledního, mně dosud neznámého souseda - toho
obchodníka Christiana Divallo. Byl ke mně velice zdvořilý, ale podle mně
nebyl vůbec hezký. Byl sice mladý, ale jeho blond ulízané vlasy se mi
nelíbily. Zdál se mi moc škrobený a...nevím. Ale jako soused mi určitě
nevadil. Zůstal jenom dva dny a zase někam odcestoval.
Erica mi říkala, že si staví dům někde mimo Londýn a že se prý brzy
odstěhuje. Místo něj by se měl možná nastěhovat Matt! Bydlel by hned vedle
Ericy. To by bylo skvělé! Mám Matta ráda...
Ale teď k tomu, co se stalo dnes. Angelle někdo poslal spoustu růží a
čokoládové bonbóny. Měla totiž narozeniny. Její přítel z Itálie jí už
dárek poslal dřív a navíc se vždy podepisoval, ale tohle bylo anonymní.
Tak nějak nám došlo, kdo to poslal...
Angella postavila květiny do vázy a bonbóny rozdala. Byla už trošku
rozčílená a bezradná. Nevěděla, jakým způsobem dát Andreasovi najevo, že o
něj nestojí...
"Ach, Kim...už z něj šílím! Je tak neúnavný! Jak ho mám ještě odmítnout?!"
"Tohle ti nezávidím, Angello. Nevím, nic mě nenapadá."
"Tak dík."
"Nemáš zač."

Večer byl zvláštní klid. Seděla jsem dole před vypnutou televizí a snad
ani na nic nemyslela. Potom jsem se otočila k oknu a zahleděla se ke
hřbitovu. V kostele se svítilo. Všimla jsem si nějakého pohybu kolem
hrobů. Zaostřila jsem a zjistila, že je to hrobař a něco za sebou táhne
směrem od sousední kapličky. Vypadalo to jako nějaké dřevěné desky, nebo
něco takového...
Chodil pořád tam a zpět a tahal to do kostela. Nějak mě to zaujalo a
pozorovala jsem ho. Pak mě ale vyrušil a zárověň polekal dívčí hlas:
"Vím, že se ti líbí!"
Otočila jsem se. Byla to Audrey. Stála kus ode mně v bledě modrém pyžamu
a tvářila se opět nějak mdle.
"Ale on je zlý! Vím, co chce udělat!"
"No, Audrey...možná je to cvok, ale zlý mi nepřipadá."
"Ty ho neznáš." namítla klidně Audrey. "Vím, co má v úmyslu! Vím o všem!
Ty si teď myslíš, že jsem blázen jako on...ale to není pravda!"
Opravdu jsem si to o Audrey v tu chvíli pomyslela.
"On je opravdu šílenec!" pokračovala. "Miluje Angellu víc než cokoliv
jiného a rozhodně nedovolí, aby ji měl kdokoliv jiný! A ví, že to o něm
vím! Že vím všechno!"
"Hele, Audrey, naháníš mi hrůzu. Andreas je podivín, ale nikomu nic
neudělal. Proč ho nenecháš na pokoji?"
"To nejde. Musí nechat na pokoji Angellu, ale nemá to v úmyslu. Vím to!"
"Dobře, ty všeznalče, běž si lehnout! Promluvíme si o tom jindy..."
"Kimberley, jindy už taky může být pozdě!"
"Dej mi pokoj, Audrey! Zbláznila ses, nebo co? Jdi si lehnout!"
"Kim..."
"Audrey!!!"
Audrey zmlkla. Chvíli na mě nechápavě zírala a pak utekla nahoru.
Začínala jsem mít vážné podezření o jejím duševním zdraví. Chovala se
opravdu jako narušená.

28. srpen:
Bydlím tady už víc jak měsíc a všechno se mění. Poslala jsem pár
fotografií na výstavu a čekám, co bude. Andreas pozval Angellu na večeři,
ale ta odmítla. Stalo se to minulý týden. Dnes to zkusil zase...Angella
však nebyla doma, a tak předal vzkaz mně. Chce jít příští týden. No,
pochybovala jsem, že mu to výjde, ale dělala jsem, co jsem mohla. Už mi ho
začínalo být líto...
Audrey je až podezřele klidná. Celé dny maluje, nebo sedí zavřená v
pokoji a s nikým se nebaví.
Anju jsem pro změnu potkala párkrát střízlivou. Učila se na nějaké
testy.
Angella se včera vrátila z Itálie. Byla tam dva dny, pak musel její
snoubenec pracovat a tak se rozhodla, že ho nebude rušit. Je bohatá, může
si to dovolit.
Dnes se domů vrátila až pozdě večer, ale čekala jsem na ni, abych jí
řekla o nové nabídce od Andrease.
"Angello, chci s tebou mluvit."
"Mluv, poslouchám."
"Dnes ráno tu byl Andreas."
Angella sebou trhla a nasadila zlostný výraz.
"Co zase chtěl?"
"Chce, abys s ním šla příští týden na večeři."
"Nikdy!" sykla.
"Angello, podívej...on tě má moc rád. Co kdybas šla a nějak mu třeba
ukázala, že nejsi tak skvělá, jak si myslí?"
"Tak ti teda pěkně děkuju."
"Vždyť víš, jak to myslím, Angie. Jen jednou!"
"Ale já s ním nikam jít nechci! Pak by si ještě myslel bůhví co!"
"Ale je tu alespoň malá šance, že...a nebo mu rovnou vysvětli, že máš
snoubence, kterého miluješ, kterého nechceš opustit...nějak slušně mu to
vysvětli, aby to jasně pochopil. Buď na něj ale milá, prosím."
"Já si myslím, že to stejně nemá cenu. Bude otravovat pořád!"
"Nabídni mu přátelství a prostě řekni, že už jsi zadaná...a klidně hned
teď!"
"Teď?!"
"Jo, proč ne??? V kostele se svítí, podívej!"
Ukázala jsem prstem ke kostelu. Opravdu se svítilo, ale Angella se moc
nadšeně netvářila.
"Proč teď?"
"Jako žes teď přišla domů, dozvěděla ses o jeho nabídce a jdeš ji slušně
odmítnout. Že si s ním cheš promluvit hned. Je to férové, ne?"
Angella chvíli přemýšlela, ale nakonec svolila.
"Asi máš pravdu, Kim. Promluvím si s ním. Hezky z očí do očí. Jdu se jen
převléknout a půjdu."
Ještě než Angella odešla, objevila se na schodech Audrey.
"Nechoď nikam, Angello!"
"Proč ne, Audrey?"
"Je to šílenec, nesmíš tam jít!"
Angella ji ignorovala, obešla ji a pokračovala v cestě. Já si musela
odskočit, takže jsem šla za ní a Audrey zůstala sama...
Když jsme se vrátily, byla pryč. Jsem si jistá, že nahoru nešla. Musela
se jít projít ven, asi do parku. Neřešila jsem to a sledovala jsem, jak
Angella zaklepala na hrobníkovi dveře...

29. srpen:
Angella se ještě nevrátila a Audrey jsem ještě neviděla. Potkala jsem jen
Ericu a Matta. Řekla jsem jim, co se stalo, ale zdáli se být klidní...
"Však Angella příjde, umí se o sebe postarat." řekl Matt. Erica k tomu
dodala:
"Třeba se rozhodla u Andrease zůstat přes noc. Já bych teda raději
zůstala, kdybych šla za klukem, který mě miluje, a šla bych mu vysvětlit,
že nemá ani tu nejmenší šanci. Však příjde, uvidíš!"
Doufala jsem, že mají pravdu, jinak bych mohla mít Angellu na svědomí.
To já ji tam přece poslala! Audrey mě moc nezajímala, ale Angella...

Do večera se nevrátila. Volala jsem jí na mobil, ale byl nedostupný. Celou
noc jsem vyhlížela z okna. V kostele se svítilo, ale po Angelle ani stopa.
Audrey se taky nevrátila...
30. srpen:
Angella se nevrátila ani ráno. Vydala jsem se tedy na hřbitov a zabušila na kostelní vrata. Neměla jsem kupodivu ani ten nejmenší strach.
Chvíli jsem musela čekat, ale Andreas nakonec otevřel.
"Potřebujete něco, slečno Clarksonová?"
"Kde je Angella? Měla se už dávno vrátit!"
Andreas mě málem probodl pohledem a chladně odpověděl:
"Jak to mám vědět? Tady není!"
"Fakt?!"
"Fakt!" odsekl zlostně. "Co si o sobě myslíte?! Já ji už nehlídám..."
"To je fajn." řekla jsem o něco mírněji. "Tak promiňte. Jenom nepřišla domů a já mám strach. A naposledy byla u vás."
"Nevím, kde je. Třeba odjela za tím svým italem..."
"To by něco řekla. A...je mi líto...že...ale žen je spousta!"
"Ne! Žádná mě už nikdy zajímat nebude! Vy nevíte..."
"Ale no tak, Andreasi! Angella není jediná!"
"Ticho! Angella JE jediná, alespoň pro mně! Vždycky bude jediná, nedá se to vzít zpět!"
Tvářil se nějak záhadně. Nevím přesně, co tím myslel (nebo alespoň tehdy jsem nevěděla), ale nevyptávala jsem se. Místo toho jsem se rozloučila a vrátila domů.
Večer se stalo něco podivného. Pozvala jsem Ericu a Matta na čaj a povídali jsme si hlavně o Angelle, když se Erica koukla z okna do parku a ulehčeně si oddychla.
"Kim! Matte! My se tu tak strachujeme a Angella si sedí dole na lavičce!"
Rychle jsme přiběhli k oknu a podívali se dolů. Opravdu - na nejbližší lavičce pod stromem seděla Angella v černých šatech a zdálo se, že nad něčím přemýšlí.
"Angello!" zavolala jsem. Ani se neotočila. "Angello, pojď nahoru! Slyšíš?!"
Nereagovala.
"Angie!" zavolala Erica. Ale ani na její volání neodpověděla. Erica zavrtěla hlavou. "Co to s ní je? A co to má za šaty? Viděli jste je někdy?"
"Ne." řekla jsem. "Půjdu dolů a přivedu ji..."
Když jsem se blížila k lavičce, Angella se ani neohlédla. Erica i Matt na ni volali, ale nedočkali se žádné reakce. Šok jsem zažila, když jsem došla až na místo - nikdo na lavičce nebyl. Jen strom vrhal temný stín...
"Angello, no tak, Angello!" volala Erica z okna. Obrátila jsem se a zakřičela:
"Erico, nikdo tady není!"
"Cože?"
"Nikdo tady není!"
"Ale blbost! Vždyť ji odsud vidím!"
"Ale tady nikdo nesedí! Je to jen stín!"
"Tomu nerozumím...Angello!"
"Erico! Ona tady není!"
"Pojď nahoru, Kim!" zavolal Matt.
Raději jsem poslechla a klusem pádila domů...
"Cos to říkala?" vysypala na mě Erica hned u dveří.
"Nikdo na té lavičce nesedí! Je to jen stín!" řekla jsem. Hlas se mi až skoro třásl.
Erica zvedla udiveně oči.
"Stín???"
Přistoupila k oknu a zavrtěla hlavou.
"Jestli tohle je stín..."
Musela jsem se taky podívat. Angella seděla na lavičce jako předtím. Opravdu nevypadala jako stín.
Zavřela jsem okno. Byla jsem zmatená. Kdybych to viděla jen já, myslela bych si, že jsem snad přetažená, ale viděli to všichni...
"To se nějak zvláštně láme světlo." řekl Matt. "Nic to nebude. Možná opravdu jen stín..."
Matt byl z nás asi nejklidnější. Vůbec si s tím nelámal hlavu. Dopil svůj čaj, rozloučil se a i s Ericou odešel. Já si zhasla světlo a podívala se ven. V té tmě jsem to viděla jasněji - Angella seděla na lavičce a hrála si s rudou růží...
31. srpen:
Celý den jsem byla malátná a ospalá. V noci jsem totiž nemohla usnout. Angellinin pžízrak k ránu zmizel, takže jsem si nebyla jistá, jestli to opravdu nebyl jen stín, ale snažila jsem se tím příliš nezabývat. Erice taky nevypadala zrovna nejlíp. Když jsem ji potkala v podvečer u televize, zírala do prázdna a měla pod očima tmavé kruhy.
"Erico?"
"Kim?...Začínám mít o Angellu vážně strach. Myslíš, že se jí něco stalo?"
"Doufám, že ne...ale...proč se aspoň neozvala? Jsem z toho nervózní!"
"Já taky. Naposledy byla s hrobařem, viď?"
"Ano, ale ten o ní prý nic neví."
"Co ty víš?! Vždyť je to magor!"
"Nevím nic. Nezavoláme policii?"
Erica se na mně tázavě podívala.
"Cože? Tak za prvé - tady žádná policie nefunguje a městská se obvykle k ničemu nemá. A i kdyby, co jim chceš říct? Naše kamarádka někam jela a nic nám neřekla, tak ji prosím vás najděte?! Je dospělá...já vím, je to divné, ale policie nám nepomůže. Nikdy nepomohla."
"To je teda dobrý...a co budeme dělat?"
"Nic. Musíme počkat."
Přesto jsem o hodinu později policii zavolala a vysvětlila jsem situaci. Nepřijeli...
3. září:
Angella pořád nikde. V noci bylo ale rušno. Spala jsem obvzlášť tvrdě a zdál se mi nějaký sen o ní, ale přesto mě probudilo hlasité vřískání. Když jsem se podívala na hodiny, ukazovaly tři ráno.
Řev se ozýval odněkud z vedlejšího bytu a zněl tak hystericky, že to vyhnalo snad celé patro na chodbu, včetně mně. Za chvíli se ukázalo, že to tak ječí Audrey, která se záhadně objevila...
Ani nevím jak, ale na patře se najednou motali i dva lékaři, kteří se snažili Audrey uklidnit. Chovala se jako šílená. Neodpovídala na žádné otázky, nereagovala na žádné přípomínky, jen řvala a lékaři ji ani nedokázali zvednout ze země, když upadla. Táhli ji přes půl chodby, protože se bránila, ale poté se jim podařilo píchnout jí nějakou injekci, po které ji záchvat hysterie trochu přešel. Když mě míjeli, podívala se na mně tak vražedným pohledem, až mi naskočila husí kůže...
Ráno jsem se dozvěděla, že Anja musela volat lékaře, protože Audrey vyšla uprostřed noci ze svého bytu a začala zničehonic hystericky ječet. Nikdo netušil, co se jí stalo, ale nikoho to až tak moc nepřekvapilo, protože tušili, že to nemá v hlavě úplně v pořádku. Takže mám zase o sousedku měně.
Bez Audrey je tu nějak zvláštně. Zdá se mi to po setmění kolem nějak pochmurné. Dokonce jsem kvůli toho dnes nemohla usnout, a tak jsem se vydala dolů do společenské místnosti s úmyslem posedět a přemýšlet.
Bylo to zvláštní. Všude kolem panovalo tísnivé ticho, dokonce i tikání hodin se mi zdálo nějak mdlé...a to mě začalo kupodivu uspávat...
Ale pak...vyskočila jsem leknutím, když jsem koutkem oka zahlédla nějaký pohyb. Rozhlédla jsem se všude kolem, ale nic jsem neviděla. Jen černou tmu a odraz slabého světla z kostela na protější stěně. Kostel...to světlo mi připomínalo Angellu. Co se s ní asi stalo? V kostele se svítilo, hrobař měl asi nějakou práci a Angella nikde...
Vstala jsem z pohovky a došla si do bytu pro oblečení a vydala se za ním.
Mým úmyslem bylo dozvědět se, jestli opravdu o Angelle nic neví, jestli se třeba o něčem nezmínila...sice jsem nedoufala, že mi něco řekne, bylo to už předem prohrané, ale zkusit jsem to musela. Tonoucí se stébla chytá...
Zaklepala jsem asi třikrát, než otevřel. Bylo už deset, takže se divil, co tam dělám, ale nenechal mě stát venku a pustil mě dovnitř. V tom kostele jsem nikdy nebyla a tak mě překvapilo, jak má vysoký a přenádherně zdobený strop, jak lomená okna vypadají zevnitř vznešeně a jaká tam panuje atmosféra. Vše budilo dojem jakési nedostupnosti, tajemnosti...
Prošli jsme kolem nekonečné řady lavic do dalšího sálu, mnohem menšího a útulnějšího. Byl tam dokonce i krb, ale nehořel. Byla rozsvícená jen malá lampa, ktará vrhala podivné stíny.
Sedla jsem si na židli a otřásla se zimou.
"Promiňte, nemůžu topit, je to kostel a já tu mám nebožtíka, jestli chápete." omlouval se Andreas. "Balzamovaného...zítra má pohřeb. Nevím, proč je tu už dnes." usmál se. Položil přede mne šálek horkého čaje.
"Snad vás alespoň tohle zahřeje."
"Díky." řekla jsem. Přemohl mě zvláštní pocit. Jsem v kostele s údajným šílencem a nějakou mrtvolou! Přesto jsem na sobě nedala nic znát a zeptala se:
"Kdo zemřel?"
"Nikdo důležitý." odvětil Andreas. "Ale zajímalo by mě, proč jste přišla. Mám spoustu práce."
"No, chtěla jsem se vyptat na Angellu. Jestli vám opravdu nic neřekla, jestli si vážně na nic nevzpomenete...mám o ni velký strach!"
"Já už vám o ní něco říkal! Nevím, co s ní je. Nic mi neřekla. Jen to, že miluje toho itala a že jí mám dát pokoj." pak ztišil hlas a dodal: "Jenže moje láska k ní byla a je příliš silná. Její krása mě udivuje..."
"Takže nevíte, kde je?"
"Nevím. Ale kdo by mohl?"
"Jak to myslíte?"
"Nijak. Zapomeňte na to. Někde bude, ale nevím, kde..."
"Bojím se o ni! Vy ne? Vždyť ji tak milujete!"
"Nemám o ni strach. Ona se nemusí ničeho bát, nic se jí nestane..."
"Jak to víte?"
"Prostě to vím! Už se nemusí ničeho bát. Už nikdy nemusí mít z ničeho strach! Já už nechci, aby se bála..."
Nerozuměla jsem mu, zdálo se mi, že ani nemluví ke mně. Ale pak se na mně podíval - jeho oči jako by se do mně zabodly a chtěly mě zničit. Cítila jsem jeho pohled. Byl tak ostrý, chladný a naháněl mi strach...netrval však dlouho. Andreas se po chvíli odvrátil a řekl:
"Miluji Angellu. Chci být s ní. Nic jiného už nechci! A budu s ní! Brzo..."
"Ona vás ale přece odmítla."
"Nevadí. Tohle už není žádná překážka."
Chvíli mlčel, ale pak zase promluvil.
"Víte, připadá mi všechno kolem nějak ponuré, ale zároveň je to nejšťastnější doba, co mě za poslední rok potkala. Asi to nechápete, já vám to nedokážu vysvětlit, ale i to štěstí je temné."
Opravdu jsem ho nechápala. Ani jsem se nesnažila, byl to podivín.
"Opravdu nechápu, promiňte."
Andreas mávl rukou.
"To ani nemůžete. Ale musíte mě omluvit, opravdu mám práci."
Dál už jsem tedy nezdržovala a rozloučila se.
Doma jsem pak v posteli přemýšlela, co se mohlo Angelle přihodit. S tím jsem usla a probudila se až druhý den v poledne.
8. září:
Čtyři dny byl až tísnivý klid, aby tahle no c mohla být snad zvláštní. Nezapomenu na ni, stejně jako na ostatní noci a dny, které následovaly. Nezapomenu až do konce života!!!
Spala jsem klidně, okno jsem měla otevřené, bylo velice příjemně. Měla to být jedna z mála krásných nocí. Ale nebyla...
Někdy po půlnoci jsem se najednou probudila a připadala si nějak malátná. Chtěla jsem spát, ale něco mě nutilo probudit se. Jemný vánek nadzvedával záclony a hladil mi kůži. Seděla jsem na posteli a vnímala ho jako nikdy předtím. Přinášel sebou lehkou vůni noci...připadala jsem si jako omámená svitem měsíce a tou podivnou atmosférou.
Seděla jsem asi pět minut, než jsem si všimla, že u okna mezi záclonami něco je...něco...Angella! Jenže byla nějak jiná - jakoby stvořena ze světélkující mlhy. Její přízrak seděl na okně a díval se ven. Já se nedokázala pohnout. Pozorovala jsem tu nádhernou, éterickou bytost, jak se ztrácí a znovu objevuje pod vlajícími záclonami. Její mlžné šaty splývající s měsíčním světlem...její nehmotné tělo, připomínající jemnou mlhu...jejího ducha! Bylo to až neuvěřitelné, jako pouhý sen, ze kterého jsem se měla probudit. Ale ne. Sen to nebyl. Sledovala jsem, jak Angella vstala a téměř proplula pokojem, na jehož konci se rozplynula a vše zmizelo. Vánek ustal a místnost ovládla temnota. I měsíc zastřely mraky, které vrhly ponuré stíny. A já se probudila z malátnosti.
Seděla jsem na posteli a myslela si, že se mi to opravdu jen zdálo. Jenže to bylo tak skutečné! A bylo mi jasné, že se Angelle něco stalo...byl to přece její duch! Na to mě přemohl spánek a já se vrátila ke klidnému snění...
Ráno jsem se třásla po celém těle a ani jsem neměla chuť na jídlo. Seděla jsem dole před vypnutou televizí a hltala kávu. Asi jsem měla i horečku...
Takhle mě viděla Anja. Sedla si ke mně s lahví Vodky, pohodila svými dlouhými vlasy zlatě kaštanové barvy, a zeptala se:
"Co je ti?" táhlo z ní, a to bylo teprve ráno.
"N...nic..." vykoktala jsem. "Ne...není mi dobře."
"Tak tu máš!" strčila přede mně láhev. "Tohle ti spraví chuť."
"Ne, díky."
"Ale...nestyď se a dej si! Jen jednoho loka, ne?"
"Ne, vážně nechci."
Anja se tedy napila sama.
"Tvůj problém." dodala. "Měla bych už přestat chlastat. Zničím si játra. Teda jestli už není pozdě!" uchechtla se a napila se znovu. "Já už to tu za chvíli neuhlídám...víš, zastupuju to prase Warda! Je to prase zprasený...hovado!"
Následoval další dlouhý lok a říhnutí.
"Pardon."
Anjina společnost se mi v tuhle chvíli vůbec nezamlouvala. Hlavou mi běželo spoustu jiných věcí. Ale nezdálo se, že se má k odchodu.
"Ward...ten sviňák!" řekla. "Zkurvysyn! Víš, co mi udělal? Když jsem nutně potřebovala bydlení, ale neměla jsem prachy, nabídl mi ho...pokud se s ním vychrápu! Ale chrápat s hnusným, plešatým buřtem se mi nechtělo a odmítla jsem. Znásilnil mě...úchyl!" znovu se napila a pokračovala. "A teď tu bydlím jen proto, že nemám kam jít! A musím mu dělat zástupce! Zadarmo! A ten zmrd si tu navíc chodí píchat, kdy se mu zachce! Kvůli němu si dojebávám játra! On za to může!"
Nikdy jsem nepomyslela na to, proč Anja tolik pije a dokonce jsem nevěděla, že je zástupkyní domovníka a majitele. Teď už bylo všechno jasné. Problém byl v tom, že mě to v tuhle chvíli opravdu moc nezajímalo...
"Je mi to líto, Anjo, ale mě vážně není dobře..."
"Tak se napij, na!" zase mi podávala láhev.
"Ne!" odstrčila jsem ji a chtěla vstát, ale stáhla mě zpátky.
"Počkej! Kam jdeš?!"
V tom vešla dovnitř Erica s Mattem. Asi byli někde na procházce, ale netvářili se příliš šťastně. Pozdravili mě a Erica zneklidněla.
"Jsi v pořádku, Kim? Jsi úplně bledá! Vypadáš, jako bys právě umřela!"
Anja najednou vstala, rychle se rozloučila a pomalu se odloudala nahoru po schodech...možná si na něco vzpoměla. Díkybohu! Mohla jsem Erice a Mattovi říct, co se stalo.
Když jsem skončila své vyprávění, významně se na sebe podívali a tvářili se starostlivě.
"Nemáš horečku?" zeptala se Erica.
"Asi už jo." odpověděla jsem. "To, co jsem viděla, bylo příliš skutečné, než aby to byl sen!"
"My ti věříme, Kimberley." řekl Matt. Neznělo to ale příliš přesvědčivě. Tak zvláštně se na sebe dívali, jakoby si mysleli bůhvíco...
"Ne, nevěříte." vzdychla jsem. "Myslíte si, že jsem se zbláznila...jako Audrey."
"To si nemyslíme." ujišťovala mě Erica. "Já si osobně myslím, že se toho stalo až moc, ty si navíc onemocněla a teď máš zlé sny."
"Jasně." nechala jsem ji přitom. Věděla jsem, že to není pravda, ale hádat jsem se s ní nehodlala.
Pak už se dlouho nezdrželi a já zůstala zase sama...
9. září:
Ani tahle noc nebyla klidná. Nemohla jsem spát, takže jsem seděla dole a z okna pozorovala kostel. Dnes tam bylo temno, nesvítilo se. I přesto jsem jasně viděla obrysy hrobů a...chvíli i zákmit něčeho bílého. Lekla jsem se a rozbušilo se mi srdce. Od okna jsem se však nehla. A přízrak se znovu objevil!
Éterická bytost se s neuvěřitelnou lehkostí procházela okolo pomníků a pokud jsem dobře viděla, dokonce se jich i dotýkala. Ale její mlžná dlaň vždy prošla skrz. Sama jsem nevěděla, jestli mám mít strach, nebo obdivovat krásu toho přízraku. Ale měla jsem zvláštní pocit...chtěla jsem jít za Angellou, ale zároveň mě něco odrazovalo. Něco, co jsem nedokázala popsat...
Náhle její duch prošel hřbitovní bránou a zmizel. Neměla jsem anio čas si ji pořádně prohlédnout. Myslela jsem si, že možná blouzním, ale bylo mi to jedno. Opět mě napadalo spoustu otázek.
Ani nevím, co mě to napadlo, ale vyběhla jsem bosá v noční košili ven a běžěla jsem na hřbitov. Brána byla zamčená, takže jsem ji musela přelézt a přitom jsem si poranila lýtko. V ten moment to však pro mně nebylo důležité.
Proběhla jsem kolem hrobů a hledala Angellinin přízrak.
"Angello!" volala jsem. "Angello! Vrať se!"
Nebyla tam. Kolem foukal jen chladný vítr a někde v dálce štěkal pes. Jinak vládlo ticho a tma.
"Angello!"
"Co tady děláte?!"
Hrozně jsem se vyděsila - za mnou se ozval Andreasův tajemný hlas. Otočila jsem se - stál tam s lopatou v ruce a probodával mě pohledem.
"Já..." začala jsem. "...víte...viděl jste to?"
"Co jsem měl vidět?! Vás v pyžamu, jak pobíháte mezi hroby a řvete na celé kolo?!"
"Ne, to ne...myslela jsem...Angellu."
"Cože?!" Andreas zarazil lopatu do země a odplivl si. "Angellu asi těžko. Viděl jsem jen Vás! Mimochodem - jak jste se sem dostala? Je zamčeno."
"No..."
"No? Lezla jste přes bránu, že? To byste ale neměla..." jeho tón zněl výhružně.
"Já...viděla jsem tady...Angellu."
"Jak jste ji tady mohla, doprdele, vidět?! Proč mě s ní pořád otravujete?! Já mám práci! Musím vykopat hrob, protože tady bude pohřeb a já nemám čas to udělat později. A vy ještě zdržujete!"
"Omlouvám se."
To už Andreas odemykal bránu a vyhazoval mě ven.
"Už se sem nevracejte!"
Zase zamkl a odešel pracovat. Já se vydala domů. Připadala jsem si jako cvok.
10. září:
Ach bože! Dnešní noc pro mně byla opravdovou noční můrou! Tahle noc byla osudová, tahle noc všechno odhalila! Angella se zase objevila v mém pokoji. Její mlhavá průzračnost mě opět uchvátila a kupodivu jsem ani neměla strach. Z ničeho. Stála v nohách mé postele, ale dívala se ke dveřím. Jen stála a dívala se.
Vstala jsem a pokusila se k ní přiblížit. Najednou se ale pohla a proplula zavřenými dveřmi, jako by nebyly žádnou překážkou. Rozhodla jsem se ji následovat. Vyšla jsem za ní na chodbu a potichu jí kráčela v patách.
Prošla dveřmi Audreyininého bytu a já zjistila, že ho nikdo nezamkl a že můžu dovnitř. Tam ale Angellinin přízrak zmizel. Ještě chvíli jsem stála uprostřed pokoje a rozhlížela se, jestli ji někde nespatřím, ale marně. Obklopovala mě jen černá tma.
Rozsvítila jsem malou lampičku na stole u zdi.
"Angello?" zavolala jsem, ale jen šeptem, abych nevyrušila sousedy. Angella se už neobjevila. Pak jsem si něčeho všimla. Něčeho, co pro mě bylo osudovým...vedle lampy ležel velký, popsaný list papíru. Sebrala jsem ho a začala číst:
"3. září 2004
Asi se zblázním! Vlastně už jsem šílená a tohle je poslední, na co se ještě zmůžu - musím napsat, co se stalo, protože mluvit o tom nezvládnu. Nejsem schopna slova. Připadám si jako ve zlém snu...
Angella odešla za hrobařem, ale já věděla, co che hrobař udělat. Věděla jsem, že nic dobrého, protože jsem cítila jeho myšlenky celým svým tělem! V tu noc, kdy Angella odcházela, jsem se ještě před ní vloupala do kostela, abych věděla, co se bude dít. Angella tam dorazila chvíli po mně. Seděla jsem zavřená v komoře, která byla určená pro skladování košťat a podobných věcí na údržbu kostela a pozorovala hrobaře velkou klíčovou dírkou. Vybrala jsem si vhodnou pozici, protože jsem měla skvělý výhled na malý, útulný pokojík, do kterého zavedl Angellu a ve kterém také nějakou dobu zůstali.
Angella Andreasovi vysvětlovala, proč ho nemůže mít ráda, ale nezdálo se mi, že on to bere nějak na vědomí...
"Mám pro tebe dárek, Angello." řekl. Tvářil se při tom velice podivně.
"Já od tebe žádné dárky nepříjmu, Andreasi!" řekla Angella.
"Tohle musíš příjmout. Nechal jsem to totiž udělat jen pro tebe!"
Otevřel starou skříň v rohu a vytáhl z ní dlouhé, černé šaty, místy prošité krajkou a sametem. Byly opravdu nádherné, ale nějak...ponuré. Angella se netvářila vůbec šťastně.
"Jsou krásné, Andreasi, ale nemůžu je příjmout. Opravdu, nezlob se."
"Můžeš, obleč si je!" podal Angelle šaty, ale nechtěla si je vzít. Najednou se v Andreasových očích objevila zvláštní tajemnost a možná i výhružka. Strčil Angelle šaty do rukou a řekl:
"Musíš si je obléknout! Byly drahé a ty si drahé věci zasloužíš!"
Angella si je s nechutí vzala a šla se do vedlejší místnosti převléknout. Když se vrátila, nevěřila jsem vlastním očím. Hrozně jí to slušelo! Vypadala úplně jinak! I Andreas na ni mohl oči nechat.
"Jsi nádrehná! Moc ti to sluší!" řekl.
Angella byla už nervózní a otočila se, aby si šaty znovu převlékla, ale Andreas ji zadržel.
"Nech si je! Pojď se mnou, chci ti ukázat ještě něco." Nalil sobě i Angelle sklenku červeného vína, něco míchal a pak jí jednu z nich podal. Vzala si ji. Někam ji vedl. Opustila jsem své místo a nenápadně je sledovala. Vešli do nějakého velkého sálu, na který jsem viděla skrz pootevřené dveře.
Byl opravdu obrovský. Po levé straně měl spoustu lomených oken, všechny však zastřené černou záclonou. Osvětlený byl velkým křišťálovým lustrem a svícny v rozích na starožitných stolcích. Na pravé straně visel obraz noční krajiny a pod ním stál další malý stolek. Na něm ležely květiny. Rudé růže...
Jedna věc mě však vyděsila ze všeho nejvíc - uprostřed sálu stála na vyvýšeném katafalku se třemi schody černá, nádherně zdobená rakev. Byla otevřená, víko stálo opřené u zdi v rohu a já viděla, že příkrov je vyroben ze sněhobílého saténu. Začala jsem mít neblahé tušení.
Kousek od rakve bylo ještě něco - nějaká velká, starožitná židle zakrytá černou látkou, nebo něco takového. Angella byla viditelně vyděšená a nechtěla jít za Andreasem, který už stál u rakve.
"To je všechno hezké, ale já už radši půjdu."
Otočila se, ale Andréas ji doběhl a chytil ji za ruku.
"Ne, teď už ne, Angello. Pojď se mnou, neboj se..."
Vedl ji i přes zjevný odpor k židli a pokynul ji, aby si sedla. Když to udělala, podal jí kytici růží a usmál se.
"Vidíš, Angello? Zůstaň sedět. Teď mě poslouchej, musím ti něco vysvětlit..."
Přešel k rakvi a dotýkal se jejich okrajů.
"Tohle je taky pro tebe."
Angella se sehla a položila sklenici vína na zem. Nervózně si hrála s kyticí.
"Andreasi, já..."
"Pssst! Poslouchej mě! Chtěl jsem tě mít! Miluji tě, Angello. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil, už nechci nikoho jiného! Ale ty to nechápeš! Nemůžu bez tebe žít, krásko! A nesnesu, aby tě měl někdo jiný. Když tě nemůžu mít jako živý, budu tě mít po smrti. Budeš se mnou, protože za touhle hranicí už ten tvůj ital nebude. Budeme daleko ode všech, jen mi dva..."
"Andreasi!" Angelle se třásl hlas. "Já už musím. Nemám čas na vtipy. Nech mě jít!"
"To nejde. A ani se nesnaž utíkat! Kostel jsem zamkl, ven se nedostaneš a ani se o to nepokoušej. Nechci tě jen hnusně a chladně zavraždit. Smrt musí být krásná, Angello! Neměj strach..."
"Ale Andreasi..." Angelle tekly po tvářích slzy. Jasně se leskly ve světle svíček. Byla vyděšená...a já taky. Nebyla jsem schopná ničeho!
"Andreasi, co je to za hlouposti? Proč to děláš? Co to znamená?"
"Neměj strach, krásko. Umírání přece není nic hrozného. Příjdu za tebou. Nebudeš sama." Mluvil tak děsivě klidným, konejšivým tónem, až mi běhal mráz po zádech. Jako by to, co říkal, bylo opravdu normální!
Angella vzlykla a upustila kytici.
"To je ale hloupý vtip!" vyhrkla. "Chceš mě vyděsit?! Mám to za to, že jsem tě odmítla?!"
"Není to vtip, Angello. Ale máš v něčem pravdu. Je to za tvé odmítnutí. Nic špatného jsem ti neudělal a ty ses ke mně přesto nechovala moc hezky. Ale já tě stejně miluju! Neublížím ti! Jen tě odvedu za hranice tohoto světa. Budu tam s tebou!"
"Ty mě nemiluješ, Andreasi! Jsi mnou doslova posedlý!" vzlykala Angella. "Já chci zůstat tady! Nikam s tebou nechci!!!"
"Tohle neříkej! A napij se vína! Uklidní tě."
Angella jen pohlédla na sklenici, kterou držela v ruce a pak si zakryla tvář.
"Nech mě být!"
Andreas jí ruku z tváře opět stáhl a soucitně na Angellu pohlédl.
"Už se neboj, krásko. Nechci, abys měla strach! Na...napij se!" zvedl jí ruku k ústům. Angella se proti své vůli zhluboka napila. Andreas jí pak sklenici vzal a podíval se jí do očí.
"Už nemůžeš zpátky. Měla bys už jít se mnou, teď nemáš moc času."
Z toho jsem pochopila, že víno bylo zřejmě otrávené...přece něco míchal! A jed zabíral docela rychle. Po chvíli vzal Andreas Angellu za ruku, pomohl jí vstát a pomalu ji vedl k rakvi. Vyvedl ji po schůdkách, kde zůstali stát. Angella začínala být malátná a mhouřila oči.
"Tak, Angello. Neměj strach. Brzy příjdu za tebou. Počkěj na mně..."
Vzal ji do náruče a opatrně ji položil do rakve. Už se ani nebránila.
Já jen stála a zírala. Strnula jsem strachem.
Andreas si došel pro květiny a hodil je Angelle do rakve. Pak sebral ze stolku pod obrazem ještě jenu věc - byla to malá Bible. Otevřel ji a začal předčítat modlitbu za mrtvé.
Děsilo mě to. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli ještě Angella žije. Ten hrobař byl odporná zrůda! Zhnusil se mi!
Když dočetl, Angella už pravděpodobně nežila, protože zvedl její tělo a políbil ji, aniž by se pohnula. Smrt jí na kráse neubrala.
"Ani nevíš, jak jsi krásná!" pronesl a pohladil ji po vlasech. Pak ji znovu uložil, ale pořád nad ní stál a hladil ji po tvářích.
"Angello! Proč to tak muselo dopadnout?"
Nikdo mu neodpověděl.
"Brzo budu u tebe. Musím ještě vykopat hrob, abychom měli kde spát, víš, miláčku? Protože jednou nás najdou a nesmí nás rozdělit...miluji tě, krásko!"
Utřel si slzy ze svých tváří a scházel ze schodů, od rakve pryč.
Já utíkala. Vylezla jsem sklepním oknem a běžela rovnou sem. Napsala jsem tohle. Připadám si, že se zblázním. Angella mě měla poslechnout a neměla nikam chodit! Bože, jak to teď dopadne?!"
Dočetla jsem a podlomila se mi kolena. Jak to mohl udělat?! A zapíral mi! A já byla u něj! Řekl, že má v domě mrtvolu! Byla to Angella! Andreas byl zrůda!!!
Seděla jsem na zemi, papír mi vypadl z ruky a přemýšlela jsem. Policii by bylo asi zbytečné volat...kdyby aspoň přijeli! Ale kdo by jezdil do takového blázince?! Napadlo mě jediné - vběhla jsem do svého bytu, popadla velký nůž a vyběhla ven...
S odhodláním jsem běžela na hřbitov. Stejně jako Audrey jsem do kostela prolezla sklepním oknem, které bylo otevřené. Ocitla jsem se v temné, sklepní místnosti, ve které se ozývalo opravdu nepříjemné pískáni krys...
Držela jsem nůž pevně v ruce a téměř poslepu jsem se prodírala různým harampádím ke dveřím...jedna z těch odporných oblud mi pželezla přes nohu a já měla co dělat, abych nevykřikla.
Nakonec se mi podařilo dostat se do úzké chodby, která vedla ke schodišti ven ze sklepa.
Chvíli jsem bloudila kostelem, snažila jsem se být co nejvíce poticchu a byla jsem čím dál víc nervóznější...pak jsem dorazila k velikým, dvoukřídlým dveřím. Chodba nalevo už nikam nevedla. Podívala jsem se klíčovou dírkou a...strnula jsem. Spatřila jsem tu černou rakev!
Na chvíli se mě zmocnila slabost, ale brzy přešla a já dveře otevřela. Nůž jsem držela před sebou. Byla jsem připravená tu zrůdu zabít!
V místnosti hořely jen svíce ve zlatých svícnech. Blížila jsem se pomalu k rakvi, třásla jsem se po celém těle...a pak jsem ji spatřila! Angellu! Vypadala jako živá! Květiny v jejím náručí už osychaly, ale ona jako by spala...život jí upírala snad jen její smrtelná bledost a nehybnost. Stejně jsem měla pocit, že se co nevidět pohne. Skoro jsem na to čekala...ruka s nožem mi klesla a já zírala němě do rakve.
"Angello..." zašeptala jsem. "Co ti to udělal?"
Na to mi někdo položil ruku na rameno a prudce mě obrátil. Vyděšeně jsem se ohnala. Byl to hrobař! Vyjekla jsem a pokusila se ho bodnout, ale vyrazil mi nůž z ruky a praštil mě do tváře, až jsem upadla.
"Co tu děláte?!" vykřikl.
Neodpověděla jsem. Snažila jsem se rychle odplazit k noži, ale Andreas byl rychlejší. Odkopl ho na konec místnosti a chytil mě za vlasy.
"Co tady děláte?!" zeptal se znova.
"Zabil jsi Angellu!" vzlykla jsem. "Proč?!"
"Držte hubu! Do nás vám nic není! Chci být s ní!"
Než jsem stačila něco říct, táhl mě po podlaze až do rohu sálu. Tam mě pustil, vytáhl z kapsy nějaké zbytky provazu a svázal mi ruce. Choval se velice hrubě a chladně. Potom mi zavázal pusu bílým kapesníkem a nechal mě tak sedět. Ještě se ke mně otočil a řekl:
"Měl bych tě zabít, ale mohla by ses potom plést mezi mně a Angellu." usmál se a pokračoval. "Hrob už máme, kdyby se někdo ptal. Aspoň jim to řekneš, až se odsud dostaneš...Kimberley!"
Nemohla jsem nic dělat. Sledovala jsem, jak došel ke stolku pod obrazem. Byla na něm položena sklenice vína. Sebral ji a vypil až do dna.
"Sbohem, Kim!" pronesl. "Vyřiď italovi, že Angella je se mnou!"
Pak si lehl k Angelle do rakve a objal ji. Nakonec ji políbil a nastalo ticho.
Dlouho jsem seděla a pokoušela se dostat z provazů. Přece jen se to povedlo, sundala jsem si kapesník z úst a utíkala pryč. Stačila jsem si všimnout, že i hrobař je po už smrti...leželi tam s Angellou v těsném objetí a mně naskakovala husí kůže.
Utíkala jsem domů, kde na mně čekali Erica s Mattem. Už ani nevím, co říkali, na co se mně ptali a co se vlastně dělo. Vím jen, že jsem začala ječet a chtěla jsem jim, vysvětlit, co se stalo...ale k sobě jsem přišla až tady, v léčebně...
Svůj příběh jsem dopsala. Nikdo mi ho nevěří. Jsem na pokoji s Audrey, ale ani jí nikdo nevěři. Myslí si, že jsme si vymyslely nějakou báchorku a teď ji vyprávíme na potkání. Není to pravda! Mýlí se!
Po nocích, když se dívám do zrcadla na svou bledou a strhanou tvář, vidím za sebou Angellu. Její duch se prochází po chodbách...Audrey ji taky vidí. Ale má z ní strach. Já ne. Její přízračná mlhavost mě nepřestala fascinovat. Jak to bude dál? Nevím. Nikdo neví. Nikdo nevěří. Všichni jsou slepí...
Autor Isabella Monvoisin, 16.08.2017
Přečteno 445x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter