Profesor Goméz - část 6

Profesor Goméz - část 6

Anotace: Moc se omlouvám, že další díl vkládám až po téměř pěti letech. :-D Ale kolem této povídky jsou pořád problémy...takže si prosím přečtěte prvních pět částí, které najdete u mě v povídkách nebo přes "hledat dílo" a užijte si další díl...

Když jsme se po Novém roce vrátili všichni do školy, ihned jsme s Miou probraly všechny nové zážitky a plny očekávání se těšily na angličtinu. Ta byla hned první hodinu a profesor Goméz přišel do třídy jako vždy pozdě a s výrazem člověka připraveného vraždit.Zamumlal cosi jako pozdrav a jeho pohled směřoval na katedru. Tam stál sádrový panáček pro štěstí, kterého přinesly studentky z prvních lavic. Profesor se zase obrátil k odchodu, ale udělal pouze dva kroky zpět a potom opět krok vpřed.
„Dejte to pryč, nebo to někomu hodím na hlavu!“ zasyčel. Nicole, spolužačka, které panák patřil, jej ihned odklidila a profesor se poté posadil.
„Kdo chybí?“
„Nikdo.“ Ozvalo se. Goméz tedy zavřel třídní knihu a spustil:
„Víte něco o druhé hodině?“
Nikdo se neozval.
„Nikdo vám nic neřekl? Druhou hodinu bude opět angličtina, máte mít zeměpis, ale paní profesorka McCorveyová je nemocná. No, kde jsme to skončili? Honem!“
Takhle nenápadně začala naše první hodina angličtiny v novém roce. Ale to, co se začalo dít bezprostředně potom, nemělo obdoby...

„Musím na záchod!“ vyhrkla na mě Mia o přestávce. „Zase tam bude řada až na konec světa. Půjdeme nahoru, tam je to lepší!“
Vydaly jsme se tedy o patro výš, aby si Mia mohla odskočit. Vklouzla do dveří od toalet a já na ni čekala na chodbě. Za chvíli ale vykoukla ven se slovy:
„Tam já teda nebudu!“
„Co se děje, někdo nespláchl?“ zasmála jsem se, ale ona byla celá bledá.
„Něco tam je...něco tam kvílí...“
„To bude asi potrubí, ne?“
„Ne, to není potrubí, běž si to poslechnout!“
Šla jsem. Nebudu se přece bát školních záchodků!
Uvnitř byla tma a když jsem se pokusila rozsvítit, zjistila jsem, že nefunguje světlo. Zdálo se, že tam nikdo není. Ale opravdu, něco se ozvalo...zvláštní, tiché, ale přesto ostré kvílení a chrastění. Skutečně to nepřipomínalo potrubí, ani nic jiného, co jsem dosud znala. Dokonce ani meluzína takto nekvílí, ačkoliv je kolikrát sama dost strašidelná. Opravdu to nahánělo strach a zvláštní pocity.
Najednou se otevřely dveře a dovnitř vklouzla Mia.
„Tak co, slyšíš to?“
„Jo, psst.“ Sykla jsem. Kvílení zesílilo. „Raději půjdem.“
Mia přikývla a obrátily jsme se k odchodu. Náhle se však zase zastavila a vyjekla:
„Vidělas to?!“
Nevěděla jsem, o čem mluví.
„Ne, co jsem měla vidět???“
„Nějaký stín...to se mi asi zdálo.“
Rozhlédla jsem se, ale přede mnou se točila jen bílá chodba a za mnou ztemnělé záchodky. Stínů jsme mohly spatřit více než dost.
„No to se Ti asi fakt zdálo. Jdeme.“

Ten den jsme se rozhodly, že zůstaneme po vyučování ve škole a trochu to ohlédneme. Ani nevím, jak nás tohle napadlo, snad v tom čnila touha po dobrodružství a nerozvážné mládí. Kdyby nás někdo načapal, mohly jsme mít docela průšvih. Mia zavolala svojí mámě, že se zdrží a když po poslední hodině zazvonilo, schovaly jsme se na záchodky na našem patře a počkaly, až všichni, včetně uklízeček, odejdou. Potom jsme opustily náš úkryt.
Za okny už se stmívalo a každičký sloup či květina vrhaly podivné, tajuplné stíny. Všude panovalo napjaté ticho. Tiše jsme našlapovaly po dlážděných chodbách a když jsme promluvily, tak jedině tichým šeptem, aby přece jen v budově někdo nezůstal a neslyšel nás.
„Půjdeme na ty záchodky nahoru?“ zeptala jsem se, ale Mia po mně hodila ustrašený pohled.
„Já se bojím...pojď se podívat raději dolů, třeba něco objevíme.“
Vydaly jsme se tedy úplně opačným směrem. Sešly jsme po schodech dolů do přízemí, do rozlehlé jídelny a přes ní jsme pokračovaly dlouhou a značně temnou chodbou kolem zamčených komor a kabinetů, až jsme dorazily k místnosti, která náležela našemu školníkovi. Zastavily jsme se, protože jsme něco zaslechly...zase to prapodivné kvílení, které jsme slyšely i nahoře na záchodech. Znělo z dálky, ale ostře a řezalo do uší jako nejostřejší struny. Vycházelo z temné chodby před námi.
„Slyšíš?“ pískla Mia a poslouchaly jsme se zatajeným dechem dál. Zdálo se mi, že kromě kvílení jsem odněkud zaslechla tupé rány a vzdálený dívčí křik. Brzy však umlkl.
„Někdo křičel...“ podotkla jsem.
„Jo, já to slyšela!“
V ten moment se mi rozbušilo srdce o něco silněji než v předchozích minutách a zdálo se mi, že tam stojíme snad celou věčnost strnulé jako sloupy a všechno se jevilo temnější a temnější. Pak se ozvaly blížící se kroky. To nás probudilo a rychle jsme se rozběhly vstříc temné chodbě a schovaly se za starý nábytek a bedny, které postávaly všude kolem. Obklopila nás černá tma, ale do okny bledě osvětlené uličky a místnosti jsme viděly. Čekaly jsme, co se bude dít...
Brzy se na chodbě za jídelnou objevila silueta nějakého muže. Odemkl jednu ze zamčených místností a vešel dovnitř. Ani jsme nedýchaly. Uběhlo několik vteřin, snad i minut, ale nám to připadalo jako celá hodina, a mužská postava se opět vynořila v šeru chodby. Zamrkala jsem a protřela si oči. Měla jsem dojem, že se kolem postavy něco vznáší. Připomínalo to mlhavý, černý stín, rozpouštějící se v okolní tmě. Pak postava promluvila.
„Nezapomeň na tu holku, uděláme to už zítra.“
V jeho hlase jsem poznala profesora Goméze! Slyšela jsem, jak Mia zalapala po dechu a stáhla se zpátky za bedny. Zamrazilo mě v šíji a zatajil se mi dech. Goméz kráčel směrem k jídelně a poté po schodech nahoru. Už nás nemohl slyšet.
„Goméz...“ zašeptala Mia. V tom se Goméz uprostřed schodiště zastavil a otočil se. Rozplývající stín, který se mu vznášel vedle hlavy, se zastavil s ním. Polil mě studený pot a čekala jsem, co udělá, ale obrátil se a pokračoval v cestě. Díkybohu...

„Co tam, panebože, Goméz dělal?!“ vyjekla Mia, když jsme se už za úplné tmy dostaly ze školy ven. „A co to bylo? Viděla jsi to?“
„Jo, viděla, bylo to děsivý. Nějaký stín, odraz...možná nás v té tmě šálily smysly.“
„A proto s tím mluvil?!“
„Třeba mluví sám se sebou...“
„No já jsem teda špatně neviděla!“ zvolala Mia. „A ten křik, to kvílení...“
„Hele, zítra máme angličtinu, budeme ho pozorovat. Jsem zvědavá, jak se bude tvářit. Neměl tady už co pohledávat. A o jaké holce to sakra mluvil?“
Mia pokrčila rameny.
„Je divnej a já se ho bojím.“
Pak už jsme se rozešly každá domů a tu noc jsem nemohla spát.
Autor Isabella Monvoisin, 16.01.2019
Přečteno 114x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Krahujec
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter