Profesor Goméz - část 7

Profesor Goméz - část 7

Následující den jsme s Miou zase postávaly u zábradlí a vyhlížely Goméze, ale předtím se stalo něco jiného. Přišla k nám naše spolužačka Barbara. Od pohledu byla jiná, než obvykle, oči měla podivně zastřené a celkově působila zvláštně zasněným dojmem.
„Čau.“ Pozdravila nás. „Víte, o kom se mi dneska zdálo?“
„Ne.“ Odsekla Mia.
„O Gomézovi!“ zasmála se Barbara. „Dostala jsem z písemky tu nehorší známku, potom si mě zavolal a...“ náhle zvážněla. „Hele, už jde!“
Ukázala dolů k výtahu, kde zrovna kráčel Goméz. Postavil se zády, ale za chvíli se nenápadně otočil a pozoroval nás. Šťouchla jsem do Mii.
„Myslíš, že něco tuší?“
„Někdy mám pocit, že mi čte myšlenky...kolikrát mě i začne bolet hlava, zvláště v jeho hodinách.“ Odvětila Mia a snažila se na Goméze nedívat. Ten nastoupil do výtahu a zmizel.

„Otevřete si sešity...“ začal jako obvykle profesor Goméz, když zapsal absenci do třídní knihy. Třídou se rozléhal tichý šum a za chvíli zase klid, rušený jen hloupým uchechtáváním jedné ze spolužaček.
„Tichučko...“ zamumlal Goméz, hledíc do své učebnice. Smích se ovšem neutišil.
„Já jsem řekl ,že máte být ticho!“ Goméz zvedl hlas. Stále žádná odezva. Najednou Goméz učinil jakýsi prudký pohyb a svazek klíčů, který doposud ležel na katedře, svištěl vzduchem. Dopadl naší vyrušující spolužačce přímo na paži.
„Au!“ zavýskla a mnula si ruku. Její rozesmátý obličej se proměnil v zamračený a Gomézův zase v téměř bolestný. Odvrátil hlavu s nehranou lítostí v hlase řekl:
„Já se moc omlouvám, to jsem přehnal.“
Došel si pro klíče a pokračoval ve výuce.
Tyhle jeho výpady, připomínající rozdvojenou osobnost, byly celkem běžné a co víc, stále nabývaly na intenzitě. Jako by v něm sídlily dvě rozdílné bytosti. Kolikrát se usmál a působil téměř něžně, jindy aby se člověk bál na něj byť jen promluvit...
Po čase se jeho nálada měnila z hodiny na hodinu. Naše profesorka zeměpisu se ani po dvou měsících nevrátila a do toho zmizela naše školní vrátná.
Barbara mívala zvláštní stavy, podobající se snění za bílého dne. Stále častěji pronášela slova o pekle a smrti, doplněné o postřehy z hodin angličtiny. Nahánělo mi to hrůzu. Četla jsem její slohovou práci na téma „Škola“ a své pocity popsala asi takto: „Cítím se tady jako v horoucím pekle, tak krutou bolest jsem ještě nezažila.“ Co to asi znamenalo??? Ona sama nikdy nic nevysvětlovala, pouze se ploužila k nám na zábradlí a sledovala Goméze s hrůzou v očích...

Zima pominula a nastalo jaro. Nebe za školními okny zčernalo a zatáhlo se dešťovými mraky a jako vždy zazvonilo na hodinu, na tu poslední – angličtinu na konci týdne. Venku zahřmělo a stromy se ohýbaly ve větru. První dešťové kapky dopadaly na okna naší třídy. Atmosféra houstla. Mia vypadala vyděšeně a i mě se zmocnil zvláštní, svíravý pocit, že se něco stane.
Profesor Goméz se vřítil do třídy s očividně špatnou náladou a svým hlubokým hlasem vyštěkl:
„Sednout!“
Ještě něž se třída posadila, ozval se školní rozhlas a v něm nervózní hlas pana ředitele.
„Profesor Goméz se okamžitě dostaví do ředitelny. Opakuji – profesor Goméz se okamžitě dostaví do ředitelny.“
Goméz podrážděně vyhlédl z okna a prohrábl si havraní vlasy.
„Buďte tady zticha, já hned přijdu.“ Vstal a odkráčel.
Vykoukla jsem nenápadně ze třídy ven, protože jsem zaslechla vzrušené hlasy. Dole na chodbě stáli příslušníci městské policie a snad i nějací vyšetřovatelé. Mia mi nahlédla přes rameno a pronesla:
„Hele, fízlové!“
„Co tady asi tak chtějí?“
„No, třeba chtějí vyslýchat Goméze, vždyť víš, jak je divnej. Třeba něco provedl.“
Chvíli jsem přemýšlela. V té době mi táhlo na sedmnáct a nepobrala jsem asi moc rozumu. Prostě mě pořád něco táhlo za Gomézem a chtěla jsem mu přijít na kloub.
„Hele, já mám nápad!“ vyhrkla jsem. „Budeme dneska sledovat Goméze až domů! A uvidíme, čím se zabývá ve volných chvílích!“
„Zbláznila ses?!“ ťukala si Mia na čelo. „Já nejdu!“
„Ale jdeš! Chceš přece vědět, co je zač, ne? Neuvidí nás, schováme se a i kdyby, prostě náhoda...jdeme zrovna kolem. A pak se vypaříme.“
„Já Ti nevím...je to Goméz, pořád je to náš profesor.“ protestovala Mia.
„Ve škole jsme taky zůstaly a pamatuješ, jak to bylo divný?“
„No však právě!“
„Hele, pojď...musíme na to přijít. Třeba o nic nepůjde.“
Mia se zamyslela.
„No tak dobře, ale dáme si pozor, nechci mít průser.“

Jak jsme řekly, tak jsme taky udělaly. Po vyučování, do kterého se Goméz vrátil až v nápadně dobré náladě, jsme opatrně sledovaly, kam Goméz půjde. Nasedl do svého rudého auta a zacouval ven ze školních pozemků. Naštěstí nejel daleko, tudíž pro nás nebyl zase takový problém sledovat jeho vůz, mizící neustále z našeho dohledu v uličkách. Cesta ale vedla k jeho domu jen jedna, bez nějakých odboček a kliček, takže i když zmizel, byly jsme mu v patách. Nakonec jsme jeho auto objevily zaparkované u malého domku obrostlého křovinami a stromy. Slunce už pomaličku zapadalo a vrhalo na mokrý chodník prapodivné stíny. Přestalo pršet a na nebi se objevila slabá duha, už v Bibli věštící pokoj a mír. Obraz, jevící se před našimi zraky, připomínal nádherné panoptikum. Odrazy slunečních paprsků na cestě, mokrá tráva, ve které jsme se krčily, stíny stromů nad hlavou a domek, ve kterém mizel Goméz, ale přesto působily tísnivým dojmem.
Jen co se zabouchly dveře domu, přeběhly jsme s Miou blíž a skrčily se pod okny, které byly docela nízko. Slyšely jsme jen slabé šramocení a zamňoukání kočky, která zrovna přebíhala cestu. Byla černá jako uhel, ale její oči zářily jako smaragdy. Upřela na nás svůj zrak a pak přeskočila nízkou křovinu. Zmizela. Ačkoliv nejsem pověrčivá, zamrazilo mě v šíji. Mia si jí nevšímala, zaujatě poslouchala, co se děje v domě.
„Co tam asi dělá?“ zašeptala sotva slyšitelně.
„Nevím, podívej se.“
Mia pomaloučku vstala a nahlédla do okna. Pak se zase skrčila.
„Stojí u zrcadla a upravuje si vlasy.“ zasmála se potichu.
V tom jsem se najednou vylekala, protože se mi něco otřelo o nohy, a málem jsem vyjekla. Spatřila jsem tu černou kočku, jak na mě civí.
„Zmiz!“ sykla jsem na ni, ale kočka hlasitě mňoukla. Mia na mě vrhla vyčítavý pohled.
„Zmizíme asi my.“ řekla. „Ta kočka nás prozradí!“
Dveře domu se otevřely a nám ztuhla krev v žilách. Uslyšely jsme kroky a Gomézův hlas.
„Oggie!“
Kočka se najednou rozběhla a dlouhými skoky zmizela za rohem, tam, kde stál Goméz. Já a Mia jsme vstaly a běžely se schovat dále za dům.
„To je beztak jeho kočka!“ Mia se zdála být podrážděná. Ale náhle se okolím rozestřelo ticho. Žádné kroky, žádný hlas, ani mňoukání.
„Že by odešel?“ podivila jsem se. Ano, odešel, zmizel.
Pomalu jsme ještě přikrčené vyšly před dům. Nikdo tam nebyl. Okno vedle vchodových dveří bylo otevřené dokořán.
„Zapomněl zavřít okno!“ usmála jsem se. „Tak jdem, ne?“
„Blázníš? Co když je uvnitř?“ Mia si zase ťukala na čelo. Nahlédla jsem oknem dovnitř, ale nikoho jsem neviděla. Ani náznak toho, že by v domě někdo zrovna byl. Vzduch se nehýbal. Byla jsem tak naivní, tak bláhová...ale zvědavost a touha rozluštit Gomézovu záhadu mi nedávala spát.
„Nikdo tam není, jdeme.“
Autor Isabella Monvoisin, 17.01.2019
Přečteno 136x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Krahujec
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter