Třikrát Liliana a Filip

Třikrát Liliana a Filip

Anotace: Tři příběhy o dívce Lilianě a jejím strýci Filipovi

Dívka jako Picassův sen

     Projížděl podél nově opravené kubistické zdi ďáblického hřbitova, krátce na ni mrkl a hned mu hlavou bleskla temná asociace. Jel za Lili a věděl, že až se od ní vrátí, musí mít už připravenou výmluvu pro manželku, proč s ní nemohl strávit sobotu. Na to ale teď nemyslel, protože za Lili dnes zkrátka musel, když mu volala, že jí diagnostikovali rakovinu. Zdálo se mu absurdní, že tentokrát vlastně nemíní svou ženu podvádět, a stejně musí tajit, že bude s Lilianou.
     „Ahoj, strejdo,“ pozdravila Lili se strachem v hlase, když už stál ve dveřích jejího bytu. 
     „Lili,“ řekl bezbarvě.
     Vrhla se mu kolem krku a rozplakala se. Nemluvili a on ji jenom hladil po vlasech. Místo slov se pak na sedačce v pokoji líbali.
     „Mám hrozný strach,“ řekla, když s tím skončili.
     „Dáme si cigaretu?“ zeptal se.
     Vděčně se na něj usmála, že ji neutěšuje, a zapálila oběma.
     „Neměla bych teď kouřit.“
     „Dokážeš s tím hned seknout?“
     „Asi ne,“ zavrtěla hlavou.
     „A postupně to omezovat?“
     „To bych mohla zkusit.“
     „Tak se s tím teď netrap.“
     Když potom stáli na balkóně s cigaretami, ptal se, jak se cítí. Tvrdila, že docela dobře, ale než přišel, že měla bolesti, teplotu, byla celá malátná, ale že horší než bolesti jsou obavy z toho, co s ní budou doktoři dělat, jak na to její tělo bude reagovat, jak to bude zvládat a jestli ta léčba bude vůbec něco platná. 
     „Mám jít na nemocenskou,“ oznámila, když se zase vrátili do pokoje. „Ale já teď nemůžu, v práci mě potřebujou, jsme tam teď úplně zavalený. Co myslíš, strejdo, dalo by se to léčit ambulantně?“
     „Blázníš? Co ti říkali doktoři, Lili?“
     „Že si mám nechat u praktický lékařky napsat nemocenskou.“
     „Tak o čem dumáš? Na práci se vybodni. Budou se bez tebe muset nějaký čas obejít.“
     „Ale já je nemůžu nechat ve štychu.“
     „A oni by tě nenechali ve štychu, kdyby chtěli, abys dál pracovala a nešla se léčit?“
     „To máš pravdu,“ něžně se na něj usmála.
     „Jasně, že mám. Nedostala jsi přece nějakou chřipku. Teď musíš dát všechny síly do toho, aby ses uzdravila. Do telefonu jsi mi povídala, že máš nadějné vyhlídky.“
     „Ta doktorka to říkala. Jistě to prý tvrdit nemůže, ještě musejí udělat nějaký testy, ale že by se podle jejích zkušeností ten nádor mohlo podařit zničit. Jestli už nemetastazuje.“
     „No tak, Lili. To je snad dobrá zpráva. A teď musíš bojovat, nesmíš upadnout za žádnou cenu do nějaké deprese. Vyžeň si z hlavy strach, mysli dopředu, protože ty se uzdravíš. Vůbec si nepřipouštěj, že by to mohlo dopadnout jinak.“
     Hustil to do ní a čím víc naděje do svých slov vkládal, tím rostl jeho vlastní strach o ni. Zdála se mu vždycky bezbranná a křehká, a tomu nedokázal odolat, i když byla o tolik mladší. Koukal na ni a přistihl se, jak myslí na to, že v uvnitř toho krásného těla roste nádor, který ho stravuje. Chtělo se mu řvát beznadějí a vztekem. Proč zrovna ona? Tak mladá a nádherná. Má přece všechno ještě před sebou. Uvědomoval si dobře, že podobné myšlenky nedávají smysl a ty otázky nemají odpovědi, ale ubránit se jim nemohl.
     „Jsem děsně ráda, že tě mám. Jsi můj moudrej strejda. Málem jsem tu zešílela strachy, než jsi přišel. Teď ale začínám věřit, že to dopadne dobře.“
     „Samozřejmě, že to dopadne dobře. Jsem tu s tebou, jsem tu pořád pro tebe,“ ujišťoval ji, ale v duchu si říkal – kdybys věděla, Lili, jak hrozně se bojím, že mi umřeš.
     „Jak můžeš být se mnou, strejdo, a být tady pořád pro mě, když máš ženu a nechceš, aby se o nás dověděla?" 
     „Liliano,“ zatvářil se nešťastně, ale jen na okamžik. „Pojď ke mně,“ usmál se a sám se k ní na sedačce přisunul a objal ji, jako by ji chtěl ochránit nejen před nemocí, ale před vším nebezpečím světa.
     „Teď je mi dobře,“ řekla a důvěřivě se k němu tiskla.
     Seděli tak dlouho. Lili se mu choulila v náručí. Snažil se být klidný, aby nic nepoznala, ale ten děs, který cítil, nebyl k vydržení. Aby přišel na jiné myšlenky, začal radši dumat o tom, jak ho Lili oslovovala důsledně strejdo, i když byli spolu sami a dokonce i v intimních chvílích. Sice to poněkud neutralizovalo jejich sexuální touhu, ale nechtěla se splést hlavně před svými rodiči a jeho ženou. On byl totiž skutečně jejím strýčkem, protože jeho manželka a Lilianin otec byli sourozenci. A Lili nechtěla riskovat žádný skandál, i když se vídala se svými rodiči málo, a s tetou, tedy jeho ženou, se neviděla už dávno. S ním se sblížila potom, co se náhodou potkali v Praze na výstavě kubismu. Byl celý paf z toho, že se zajímá o tento malířský směr a ještě víc z její krásy.
     „Přemýšlel jsem o tom a nevidím jiný řešení,“ pronesl pak nečekaně do ticha.
     Zvedla hlavu a zvědavě se mu dívala do očí: „Jaký řešení?“
     „Musíme se rozejít.“
     Vyskočila, jako by jí vymrštila pružina a vykřikla: „Filipe!!!? Tohle nemyslíš vážně!“ Snad poprvé v životě mu řekla jménem. „Vykládal jsi, že tady jsi se mnou, že tady budeš pořád pro mě.“
     „Právě proto se musíme rozejít, nemůžeme zůstat spolu. Ale tvůj strejda budu pořád. Řekneme to i tetě. Jako že jsem tě náhodou potkal, ty jsi mi všechno pověděla a já jsem zůstal dneska s tebou, a pak tu pro tebe budeme oba, já i teta. Postaráme se o tebe, když máš rodiče na druhým konci republiky. Teta se ale nesmí dovědět, že jsme ji podváděli. Začala by strašně zuřit a vyčítat, a to my teď nepotřebujeme. Musíme se soustředit na to, aby ses uzdravila,“ nejistě se usmíval.
     Sypal to ze sebe připadal si sám sobě odporný, jak se jedním vrzem zbavuje nemocné milenky, problému s manželskou nevěrou, a ještě využil její nemoc jako výmluvu na dnešní den. Liliana na něj zírala jako na zjevení. Vůbec se jí nelíbilo, co jí právě vyklopil, a byla z toho zmatená. Už už se chystala vybuchnout, ale neměla na to sílu, protože se jí vracely trochu bolesti. 
     „Asi máš zase pravdu, Filipe,“ řekla pak váhavě, když jí přešel vztek z toho, co jí navrhoval. „Ale stejně nechápu, proč se musíme rozejít. Nebudeme spolu spát, ale jinak to může zůstat, jak to je. Nebo ne? A co my dva, až se uzdravím?“
     „Takhle mluv pořád – až se uzdravím. Neopovažuj se říct – jestli,“ přikazoval Filip. „No a my dva potom. Co by. Já budu pořád tvůj strejda, a ty si najdeš hodnýho chlapa a budete spolu šťastný. Ale my dva už nemůžeme být spolu jako teď. Rozumíš?“
     „Nerozumím. A takovýho, jako ty, už nenajdu,“ protestovala Lili.
     „Ale najdeš. Mysli pozitivně. To ti taky pomůže.“
     Smutně se usmála a znovu se mu schoulila v náručí. S rukou kolem jejích ramen se opíral o polštář sedačky a civěl před sebe na zeď, na které visela reprodukce Picassova obrazu Sen. Blonďatá dívka v bílém s jakousi modrou sukýnkou na něm spí v červeném křesle s hlavou vyvrácenou k pravému rameni a s rukama sepnutýma v klíně, kolem krku barevné korále, levé ňadro napůl odhaleno, za křeslem hnědý závěs s květinami v kosočtvercích geometrického vzoru na zelené stěně. Stín kolem nosu roztíná hlavu dívky vedví a vystupuje z ní přímo do spár obložení stěny. Barvy figury i křesla jsou jasné až jásavé, pozadí tlumené.
     Filip pomyslel na to, že obdiv ke kubismu byl tím hlavním, co ho s Lili sblížilo. Neznal mnoho mužů, kterým by se tento malířský styl líbil a ženu vůbec žádnou. Lili byla jediná. Pablo Picasso je synonymem kubismu. Úžasný, skvělý malíř a hnusný člověk, co se tak o něm dověděl. Připadal mu takový hlavně kvůli malířovým vztahům s mladými holkami. Když bylo Picassovi sedmdesát, tak si údajně uvědomil, že už není pro mladé ženy tolik atraktivní a vypadá vedle nich spíš směšně. Namaloval pak několik kreseb znázorňujících ošklivého trpaslíka a krásnou mladou ženu. A přesně tak se Filip právě cítil.
     Obrátil oči k Lili a zjistil, že spí. Opatrně, aby ji nevzbudil, položil dívku na sedačku. A ještě, než došel pro deku, kterou by ji přikryl, díval se na ni stejně zálibně jako zoufale, a v jeho představách se proměnila v onu ženu z Picassova Snu. Teď byla Lili ještě nádherná a v jásavých barvách. Zatím.

Dívka s horkou čokoládou

     „Moc jsem se snažil, abych tě nemiloval, Lili, abych tě měl rád už jen jako svou neteř, ale nejde to,“ řekl a hleděl na ni fascinovaně a s vroucností, jak proti němu seděla u kavárenského stolku.
     „Já to vím, Filipe,“ řekla pomalu a neznatelně se usmála.
     Liliana ve žlutém klobouku sklopila víčka a zvedla hrnek s horkou čokoládou k ústům. V té chvíli vyhlížela úplně stejně jako žena z jednoho kubistického obrazu, který nedávno viděl. Zasněná, ostýchavá, tajemná, něžná a krásná, snad poněkud unylá, z půvabných linií jejího trojúhelníkového obličeje a dlouhého krku ho až bodalo u srdce, její malá našpulená ústa vypadala skutečně jako jahůdka. 
     Filip uždíbl dezertní vidličkou kousek kubistického věnečku, strčil si jej do pusy a koutkem oka zahlédl, jak si Lilianu dvě ženy u vedlejšího stolku nepřátelsky prohlížejí. Zřejmě je dráždila její smutně vznešená vizáž. Nejspíš se domnívaly, že si tady hraje na dámu, a proto má na hlavě ten klobouk. Jen Lili a on v této kubistické kavárně věděli, že kloboukem zakrývá následky chemoterapie.
     „Primář povídal, že to vypadá nadějně, že nádor skoro zmizel,“ oznámila pojednou.
     „To je moc dobře. Vidíš, věděl jsem, že se uzdravíš,“ usmál se.
     „Nevěděl jsi to. Naopak ses mě chtěl zbavit jako milenky, když jsem ti řekla, že mám rakovinu. Navrhoval jsi, že budeme zase jen neteř a strýc. Bál ses mě milovat, aby tě tolik nebolelo, až umřu. A kdybys mě už nemiloval, nemusel bys ani přiznat své ženě, že ji podvádíš, navíc se mnou. Bylo to od tebe hnusný, Filipe!“ ukončila svůj hořký monolog.
     Měla pravdu, tak nějak to bylo. Prohlížel si Lilianu, na pravou tvář jí dopadaly paprsky odpoledního zimního slunce, takže působila jako ze zlata, levá tvář se utápěla v modrém šeru a nad ní, na spodní straně krempy jejího klobouku, se usadil temně rudý stín a jemu se zdálo, že má půlku obličeje ponořenou do noci, nad kterou září z černé oblohy hvězdy. Jenže to byly pouhé odlesky z lustrů na stropě kavárny.
     „Odpusť, Lili, jestli to dokážeš,“ řekl. „Nevěděl jsem kudy kam, ale to není omluva, že jsem se zachoval sobecky. A stejně jsem tě nepřestal milovat a ženě jsem beztak přiznal, jak to s námi je.“
     Poslouchala stále se sklopenými víčky, takže měl dojem, že spí. Teď ale otevřela doširoka oči a upřeně se na něj zadívala.
     „Opravdu?“ nechtěla věřit.
     „Ano.“
     „A co na to teta?“ vyzvídala.
     „Rozešli jsme se. Odešla ode mě.“
     „Proč jsi to udělal?“ zeptala se udiveně Liliana.
     Nejdřív neodpověděl, ale ohlédl se za sebe a v mozaice zrcadel, které pokrývaly celou stěnu, spatřil své a Lilianiny několikanásobné odrazy, jež se mu začaly v mozku rychle skládat do živého kubistického obrazu. Rázem viděl sebe i ji z různých stran najednou, tak, jak to umí zobrazit jen tento výtvarný směr, ale člověk se musí umět dívat. Bylo to přízračné a ve zdejším prostředí zároveň příznačné. Vrátil pohled k Lilianě.
     „Nemohl jsem v té situaci ženě dál lhát. Musel bych se hanbou propadnout,“ vysvětlil.
     „Udělal jsi dobře, Filipe. Pravda je lepší, i když je těžké se s ní vyrovnat. Aspoň potom může člověk žít sám se sebou,“ řekla a znovu se napila čokolády.
     Uvědomil si, jak ta dívka ve žlutém klobouku naproti němu dospěla, jak vlivem své kruté nemoci zmoudřela, i když je o generaci mladší než on.
     „Lili!“ vyrazil ze sebe naléhavě.
     „Teď můžeme být spolu a nemusíme už nikomu lhát. Můžeme být doopravdy šťastní,“ řekla a usmála se, tentokrát se skutečně usmála.
     Pak už jen mlčeli, zamilovaně se na sebe dívali, jedli zákusky a pili víno. Nakonec odešli z té kavárny a na ulici se do sebe zavěsili. Ušli pár metrů podél velkých výloh restaurace v přízemí, odstoupili od sebe i od domu a vzhlédli vzhůru k Madoně s dítětem na rohu domu v zamřížovaném altánku v prvním patře, kde se nachází také kavárna a kde ještě před chvílí seděli. Vážné černé tváře matky a dítěte nad bílým rouchem s bohatými zlatými ornamenty na ně netečně shlížely a jejich hlavy zdobily zlaté koruny. Právě podle této barokní sošky dostal kubistický dům název U Černé Matky Boží.
     Obrátil hlavu k Lili a všiml si, že temně rudý stín na spodní straně krempy jejího klobouku nezmizel, i když byla teď natočená ke slunci právě touto stranou obličeje. Pochopil, že to není stín ale krev a konečně mu došlo, co symbolizovala. Prudce vrátil pohled k Madoně a pomyslel si, že její strnulý výraz přesně vyjadřuje boží podstatu – bůh shůry lhostejně sleduje trápení i radosti lidí. Bůh mlčel a neprojevil nejmenší zájem ani v nemocnici, když Filip svíral Lilianinu ruku, jež najednou ochabla a zůstala mu bezvládně v dlani jako kus neživé hmoty, kterou také v té chvíli byla.
     Marně se nyní rozhlížel po dívce v klobouku. Už vedle něj nestála. Krutou nemoc nedokázalo nic zastavit. A on byl sám a zoufalý. Opět se podíval na Madonu s dítětem a dostal z toho pohledu závrať, až zavrávoral.
     „Potřebujete pomoc, pane?“ ozval se mladý ženský hlas vedle něj.
     Ohlédl se a uviděl dívku a vedle ní mladíka, který ji držel za ruku. Vypadali tak šťastně.
     „Je vám špatně?“ zeptala se dívka.
     Filip na oba napřed mlčky zíral a potom řekl: „Je mi dobře, jen jsem asi zešílel.“

Dívka v pavoučím domě

     Liliana chyběla Filipovi na každém kroku, i když ji viděl všude, kam se podíval. Uplynul už rok, co s ním jeho láska nebyla. Přesto se s ní stýkal denně. Jenže to byly pouhé obrazy vytvořené jeho steskem. Občas se však vize doslova zhmotnila a Filip pak měl dojem, že Liliana stoji vedle něj, že se nachází v jeho blízkosti.
     Jako třeba když s ní plul dvoranou Legiobanky, která připomíná loď. Netušil, proč do Paláce Archa Na Poříčí vůbec šel. Neměl tam žádné zařizování, jenom spády, protože ten dům je vrcholným dílem rondokubismu a kubismus si Filip zamiloval v okamžiku, kdy se na výstavě tohoto uměleckého stylu setkal s Lilianou.
     Svou Lili viděl Filip také v každém letadle v Leteckém muzeu poblíž kbelského letiště. Neměl zdání, co ho tam zavedlo. Pak náhle ucítil, že jeho neteř, jeho sladká milenka kráčela vedle něj. Bylo to tak intenzivní a živé, jako by to mohla být pravda.
     „Jsem šťastný, Lili, že jsi tu zase se mnou,“ řekl radostně.
     „Já vím, Filipe.“
     „Kde ses tu vzala?“
     „Jsem s tebou vždycky. To přece víš.“
     „Ano. Ale takhle…“
     „A víš taky,“ skočila mu do řeči, „že s tebou už nikdy nebudu skutečně.“
     „Ano, vím,“ posmutněl.
     Díval se na ni. Byla stále stejně něžná, křehká a krásná jako tenkrát, když se mu s úděsnou konečností ztratila pod barokní soškou Černé Matky Boží na rohu domu mezi okny kubistické kavárny, kde spolu prožili poslední společné chvíle. Hlavu jí zdobil zase ten žlutý klobouk s temně rudým stínem na levé spodní straně krempy, který signalizoval její krutou nemoc.
     „Pověz mi, Liliano, co děláme zrovna tady?“
     „Neptej se,“ usmála se, ale v očích měla bolest. „Včas se to dozvíš.“
     Rozhlédl se po exponátech letadel kolem a v jejich kabinách spatřil Lili, její tvář, temeno hlavy, oba profily. Koukl vedle sebe a všechny ty obrázky z kokpitů se složily do jediného obličeje Liliany. Znovu obrátil oči k letadlům a spolu s jeho pohledem se rozlétly fragmenty její hlavy zpět do pilotních kabin. Tak nějak vidí svůj model malíř, když tvoří kubistický obraz.
     „Pojď odtud pryč,“ navrhl.
     Souhlasila. Zamířili k východu z muzea. Ještě, než opustili areál, zahlédl na kole posledního letadla, které míjeli, velkého pavouka. Čímsi Filipa upoutal, tak se k němu sklonil a přísahal by, že ten osminohý tvor měl Lilianinu tvář.
     „Pojeďme do ZOO,“ zaprosila jeho neteř.
     „To myslíš vážně?“ užasl. „Chceš do zoologické zahrady?“
     „Nechci, strejdo. Já tam musím.“
     Řekla to s tak příšernou jistotou, že raději nic nenamítal a nechtěl vědět proč. Za chvíli už řídil auto do Troje. Lili seděla vedle něj jako socha, jen ta rudá skvrna pod krempou jejího klobouku k němu vysílala bodavé impulsy, i když ji vlastně neviděl.
     Od vchodu zoologické zahrady šli kolem červených pand, urzonů, indonéské džungle, ledních medvědů, vyder, zeber, nosálů, lam, údolí slonů, hyen, vlků, sov, tygrů, levhartů, kiangů a jelenů, až dorazili ke Gočárovým domům. Liliana šla rychle a rozhodně, zvířat si vůbec nevšímala.
     Teprve když stáli před jedním ze dvou červeně a modře zdobených dřevěných domků, které vytvořil Josef Gočár v rondokubistickém stylu, Filipovi to doklaplo. Dům u Černé Matky Boží s kavárnou, Palác Archa i tyto domky, to všechno jsou kubistická díla onoho slavného architekta a kubismus je zase pojítkem mezi Lilianou a Filipem. Letecké muzeum mu pak mělo připomenout, že tyhle domky na konci zoologické zahrady stály kdysi na blízkém kbelském letišti. I ten pavouk s Lilianinou tváří na kole letadla dostal smysl, protože v dřevěnici, před níž stáli, probíhala výstava sklípkanů.
     Liliana vešla dovnitř a Filip ji následoval. Už nespěchali, ale kráčeli pomalu kolem terárií s velkými pavouky. Mnohé lidi tito tvorové děsí nebo odpuzují, štítí se jich, on je však pozoroval fascinovaně. Jsou skoro přízrační a dokonalí, řekl si. Mrkl na Lili a uvědomil si, že se její pohled do pavouků přímo vpíjí. Konečně objevili terárium, jež obývala třicet centimetrů velká samice sklípkana, která expozici vévodila. Lili stála nehnutě, a přitom se zdálo, že ty dvě spolu rozmlouvají nějakou nezvučnou řečí.
     Vždyť je to celé obludně absurdní, pomyslel si. Už je to přece víc než rok, co Lili udolala rakovina. Filip byl u toho, když v nemocnici náhle ochabla její ruka, zůstala mu bezvládně v dlani a proměnila se v kus neživé hmoty. Teď si uvědomil, že se ta mrtvá dlaň s vyzáblými prsty podobala velkému pavoukovi, kterému chybějí tři nohy.
     Díval se a díval na obrovskou samici sklípkana a vnímal, že se stále zvětšuje. Pavouk pozbýval třetího rozměru, jeho tělo, klepítka i dlouhé členité nohy získávaly geometrické tvary, prostředí okolo něj se měnilo v barevné plochy, až se celý ten výjev stal dokonalým kubistickým obrazem. Mrkl na Lilianu a s úžasem sledoval, jak se její postava rozkládá na ostře řezané části, ty procházejí sklem terária a vstupují ústním otvorem do pavoučice. Jeho milenka se mu po dílech ztrácela z očí.
     „Chci jít s tebou,“ stačil ještě zavolat.
     Viděl, jak se k němu natáhla Lilianina neživá ruka, chytil se jí a pak Filip zmizel v kubistickém obrazu obrovské samice sklípkana. Láska na věčnost se naplnila.

Autor kvaj, 03.04.2019
Přečteno 287x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter