Za polárním kruhem

Za polárním kruhem

Anotace: Budu rád za připomínky a konstruktivní kritiku :)

Severovýchodní část Grónska 1973. Nachází se zde komplex vědeckých laboratoří, ve kterých pracuje skupina biologů, kteří pracují na výzkumu chování mikroorganismů v arktických podmínkách. Tým osmi vědců vede doktor Charles Myrm, uznávaný biolog. Výzkum zde provádí již tři měsíce ale opravdový objev je teprve čeká.

20.4. 1973

Při odpolední projížďce na sněžném skůtru narazí doktor Henry Kinsky na zajímavý úkaz. Zastaví aby se porozhlédl a všimne si po své levé straně pod úpatím svahu něčeho zvláštního. Sestoupil ze skůtru aby přišel blíže ke svahu a prohlédl zajímavě vypadající objekt, který se skrýval pod nánosem sněhu. Nejprve si myslel, že se jedná o kus skály, který je pokrytý ledem ale při blizším pohledu zjistil, že objekt je příliš hladký a matně černý. O skálu se tedy nemohlo jednat. Odkryl vrstvu sněhu a zjistil, že objekt se táhne dál a možná více jak třicet centimetrů. To, co bylo pod ledem ho velmi zajímalo. Vrátl se ke skůtru a odepnul z baťohu malou sekyrku. Odštípl kousek ledu a zjistil, že se skutečně jedná o hladký povrch matně černé barvy. Odkryl ještě více sněhu a zjistil, že objekt je více jak metr dlouhý. Tohle nemohl rozluštit sám. Nastartoval skůtr a vydal se jižním směrem k základně. Musel se o objev podělit s kolegy.

Po dvou kilometrech dojel ke komplexu laboratoří a své kolegy našel v hlavní místnosti mimo laboratoře.                                                                                 "Chlapi, nebudete mi věřit, co jsem našel. V ledu je asi metrovej předmět a nejdřív jsem si myslel, že je to jen skála ale je úplně hladká a tak matně černou barvu nemá snad žádná hornina." řekl doktor Kinsky.                                                    "Kde jsi to našel?"                                                                                         "Asi dva kiláky severně. Myslel jsem si, že bychom to mohli vyzvednout a podívat se na to."                                                                                                      "Ale jdi, máme dost svý vlastní práce:" řekl doktor Guyer.                                  "Tak proč se jí nevěnuješ? No tak chlapi, může to bejt opravdu něco hodně zajímavýho. Sám to nezvládnu."                                                                  "Kolik nás potřebuješ?" zeptal se doktor Myrm.                                           "Možná čtyři lidi."                                                                                          "No dobrá, kdo se přidá?"

 

Na místo dorazily dva sněžné skůtry. Doktor Kinsky ihned běžel k onu nálezu. Předmět to byl opravdu záhadný. Biologové se chopili sekyr a dali se do sekání ledu. Po několika minutách bylo jasné, že objekt má více jak dva metry na délku a asi metr na výšku a šířku. Do hodiny byl předmět hrubě opracovaný a teď muži přemýšleli, jak jej dostanou na základnu. Předmět byl válcovitého tvaru a připomínal obří pilulku.                                                                             Nakonec se museli vrátit na základnu pro řetězy, kterými objekt svázali a mohli ho tak přepravit pomocí skůtru.

 

"Tak tohle je ono?" zaptal se doktor Everet a za ním se šrotil zbytek biologů. Každý z nich byl překvapen tím, co viděl. Vytvořili provizorní podstavec a na něj objekt položili. Doktor Jacob Karmann odštípl kousek ledu a dal jej pod mikroskop. Doufal, že najde nějaké mikroorganismy nebo bakterie, které by pomohli určit stáří objektu. To, co nalezl ho ale překvapilo.                                                            "To je zvláštní. Našel jsem nějaké organismy ale ty už nemají dávno existovat." řekl a odklonil se od mikroskopu aby se podíval na své kolegy.                                      "Můžeš určit, co jsou zač?                                                                              "Myslím, že ne. Buď se jedná o úplně nové nebo jsou naopak velmi staré. Nic takového jsem nikdy neviděl. Zkusím je změřit uhlíkovou metodou."                      Čas plynul a led již témeř roztál. Některý nechali rozpustit v kyblíku aby jej později mohli připadně znovu zkoumat. Doktor Karmann provedl uhlíkový test a určil stáří organismů na dobu ledovou. To znamenalo, že objekt musel být na místě ještě před jejím příchodem. Jak by se ale takový předmět mohl v takové době ocitnout? Doktor Kinsky si byl jist, že našel opravdu něco mimořádného.                              "Co když je to něco mimozemského? zeptal se doktor Guyer.                                  "Cože? Mimozemšťani? Dej pokoj." odpověděl doktor Bulnet.                                  "Chcete mi říct, že to jsou mimozemský bakterie?" poznamenal doktor Khadir a docela znejistěl.                                                                                              "To nemůžeme vědět."                                                                                   "Jak víme, že ty organismy nejsou životu nebezpečný?" Bylo cítit, jak v místnosti narůstá panika. Doktor Khadir byl první, kdo opustil místnost. Dlaší ho následovali.  "No tak vraťte se. Tohle je přeci blbost." říkal k odcházejícím doktor Kinsky. Nakonec zůstal v místnosti sám a rozhodl se odejít také. Doktoři zrovna o něčem diskutovali.                                                                                                "Všichni jsme se tomu vystavili. Nemá smysl se tím zabývat. O žádný mimozemský bakterie se nejedná." uklidňoval kolegy doktor Myrm.                                            "Co to teda může být?"                                                                              "Možná je to nevybuchlá bomba?"                                                                    "To je blbost. Nad Grónskem nikdy žádně vojenské operace nebyly."                      "Nějaký bombardér se mohl zatoulat."                                                        "Bomba to není, takhle žádná nevypadá."                                                    "Odkdy jsi expert na bomby?"                                                                        "Tak nechte toho!" rozhodl doktor Myrm.                                                        "Než to budeme dále zkoumat, uděláme dalš test. Zjistíme, jak to reaguje na naši atmosféru, naši tkáň a buňky celkově."                                                         Nikdo se ale do testu nehrnul.                                                                        "No dobrá. Je to můj nález, tak test provedu já." rozhodl doktor Kinsky.

Po sérii testů nezjistil nic neobvyklého. Bakterie reagovali neutrálně na atmosféru, tkáň, krvinky a buňky. Nehrozilo tedy žádné nebezpečí. To většinu vědců uklidnilo.

21.4. 1973

Doktor Everet časně ráno vstal a po snídani se přesunul do laboratoře, kde byl záhadný objekt. Rozhodl se, že provede další testy, vzal vatovou tyčinku a setřel povrch objektu. Potřel zkumavku a vložil ji do mikroskopu. Snažil se určit, zda se na objektu nachází stejné organismy jako v ledu. Viděl jen bakterie, které neznal. Jak ale mohl vědět, že jsou jiné. Včera je přeci zkoumal doktor Karmann. Vzal tedy zkumavku ze včerejška a porovnal je. Bakterie z dnešního rána byli zcela jiné tvarem. Pokud tedy byli bakterie objevené doktorem Karmannem z doby ledové, tyhle museli být mnohem starší. Provedl tedy test aby zjistil jejich stáří.                                                                                       

Zbytek vědců se sešel u společné snídaně. K mání byl čaj nebo káva. Klasické pečivo, máslo, paštika a džem. Do místnosti vešel doktor Everet s užaslým výrazem v obličeji. Ostatní to překvapilo, mysleli si, že ještě spí.                                  "Chlapi, zkoumal jsem povrch objektu a jsou na něm jiné bakterie než ty v ledu." Vědci přestali žvýkat a vzrušeně čekali, co Everet řekne dál.                                  "Provedl jsem test a zjistil, že jsou mnohem starší. Přibližně čtyři sta třicet miliónů let, to je období prvohor."                                                                                "To je nemožné." řekl s plnou pusou doktor Bulnet.                                      "Prvohory? Jak by takový předmět mohl být z prvohor? Takovou dobu nemohli bakteri přežít." namítl doktor Myrm. V místnosti se rozhostilo ticho.                                                   

Všichni se mačkali u mikroskopu a každý se chtěl přesvědčit, že doktor Everet mluví pravdu. Bylo to neuvěřitelné ale bylo to tak. Bakterie pocházeli z období prvohor.                                                                                                      Vědci provedli další test a zjistili, že objekt vyzařuje elektromagnetické záření. Nyní chtěli podrobit testu samotný materiál. Tvářil se jako kov ale bylo jasné, že to kov není. Nebylo totiž možné z povrchu získat nějaký vzorek. Skalpel nezanechal žádnou rýhu a kotoučová pila se otupila. Vědci si nevěděli rady. Doktor Khadir tedy navrhl aby bylo zjištěno, jak materiál reaguje na extrémní změnu teploty. Doktor Kinsky tedy vzal hořák a přiložil jej k povrchu materíálu. Po třech minutách přímého ohně nebyla na povrchu viditelná žádná změna. Materiál byl stejný jako před tím. Nezměnila se ani teplota, zasažené místo zůstalo studené.                                                                       

Provedli stěr zasaženého místa hořákem a nenašli žádné organismy, vše bylo spálené. Jak mohl tedy objekt přežít takovou dobu bez známky rozkladu? Vědci nad tím vrtěli hlavou.                                                                                      Najednou se ozval silný pisklavý zvuk, který paralizoval všechni v místnosti.          V jakési křeči spadli na zem a zacpávali si uši. Marně, zvuk byl příliš pronikavý. Asi po minutě pisklavý zvuk utichl a vědci se vzpamatovávali z otřesného zážitku. Když se postavili na nohy, objekt se probudil k životu a začal se otevírat vrchní poklop, který doposud nebyl spatřen. Z pod něj se valila hustá mlha, takže co se ukrývalo uvnitř objektu nebylo možné spatřit. Poklop se zcela otevřel a vyděšení vědci se mačkali v rohu místnosti. S vyvalenýma očima sledovali mlhu vznášející se do prostoru.                                                                                                        Ta, když se rozplynula ukázala, co se skrývá uvnitř sarkofágu. Vnitřek objektu pokrýval jakýsi biologický materíál krémové barvy. Strukturou připomínal chrupavku prolezlou žílami. V objektu se nacházela čtyči kola seřazená vedle sebe, která měla v průměru něc okolo jednoho metru. I tato kola byla pokryta biologickou chrupavkou a ze hřbetu kol vycházela dlouhá žilnatá trubice, která končila v zadní části útrob sarkofágu. Všechna kola vypadala jako nějaká schránka, která něco uchovává při životě, protože bylo možné si všimnout nepatrných pohybů uvnitř biologické schránky. Vědci mlčky pozorovali objekt, který vydal své neúplné tajemství.                                                                                                 Doktor Myrm se nepatrně přiblížil a jeho kolegové ho následovali. Najednou se zdálo, že objekt je jeden velký organismus, který ale neodhaloval jakou funkci vlastně má. Při bližším pohledu bylo možné spatřit, že čtyři kola pokrývá lehká rosa, která slábne u kořene žílovité trubice. Vypadalo to jakoby zkrz trubici bylo něco pumpováno dovnitř kol a uchovávalo to při životě. Vědci se mohli jen domnívat.

Doktoři si nasadili rukavice a byli připraveni jedno z kol vyndat z objektu ven. Nejdříve ale prodiskutovali, zda přeříznou onu trubici vedoucí z kola do sarkofágu. Bylo jasné, že biologický materiál rozříznou aby zjistili, co se nachází uvnitř. Přitáhli stůl blíže k objektu a jedno kolo na něj vyndali. Trubice se natáhla a kolo bylo poleženo. Doktor Kinsky předmět ohmatal aby mohl vyvodit, co se může uvnitř skrývat. U kořene trubice a dále byl měkký materiál a dále pak něco tvrdého a vroubkovaného. Vzal skalpel a provedl první řez od kořene trubice po celém obvodu kola. Ze schránky začal okamžitě vytékat hustý sliz. Když byl řez hotový, obrátil schránku na ruby takže se jim naskytl pohled na to, co se skrývalo uvnitř.             Byl tam v průměru skoro metrový měkkýš pokrytý slizem. Vědci byli zaskočeni.     "Co je to? Loděnka?"                                                                                 "Tohle je amonit, přátelé. Prehistorický měkkýš z období siluru, prvohor." řekl doktor Myrm.                                                                                                   "To je nemožné! Kde se v tom mohl vzít?" poukázal doktor Guyer na velký černý objekt ležící vedle stolu.                                                                                 "Podívejte, jak je velký." řekl s obdivem doktor Irving.                                         "Myslíte, že je živý?" zeptal se doktor Khadir.                                                       "Určitě." odpověděl doktor Everet.                                                         "Uvědomujete si, co to znamená ve věděckých kruzích? Našli jsme živého živočicha z pravěku! To je největší objev za posledních tisíc let! Bude se o tom všude psát a my můžeme být u toho." podotkl doktor Bulnet.                               "To zařízení, organismus to musel udržovat při životě. Představte si, jak dlouho? Stovky miliónů let a přeci to žádný člověk nevyrobil." řekl doktor Kinsky.               "Chceš říct, že to je od mimozemšťanů? To je přece nesmysl." odvětil doktor Karmann.                                                                                                           "Jak se mohl prvohorní živočich ocitnout ve vesmírné kapsli?" řekl doktor Irving.                                                                                                                           "To není jisté, zda je z vesmíru." podotkl doktor Karmann.                                     "Co tím myslíš?" zeptal se doktor Irving.                                                               "Mohla to vyrobit nějaká civilizace před příchodem prvního člověka." odpověděl doktor Karmann.                                                                                         "Tomu přeci nevěříš?" namítl doktor Kinsky.                                                   "Proč by ne? Tyhle potovory pro ně byli běžné a oni se naučili, jak je uchovat. Mohli to udělat s čímkoliv." řekl doktor Karmann.                                                   "To je hloupost." řekl doktor Everet.                                                                 "Vyvrátit to nemůžeš." řekl doktor Karmann.                                                 "Pánové, to stačí." přidal se doktor Myrm.                                                     "Není důležité, jak se to tu vzalo. Musíme se postarat o to aby to přežilo."              Všichni si měkkýše prohlíželi s úžasem a každého napadlo, kolik slávy mu tento objev přinese.                                                                                                 "Proč má do úst zapojenou tu trubici?" zeptal se doktor Guyer.                               "Možná je to jeho součástí." prohlásil doktor Khadir.                                             "Spíš ho to udržovalo při životě v tom obalu." řekl doktor Myrm.                             "Asi to funguje jako hibernace. Zkusím trubici vytáhnout, neměla by být k ničemu připojena."                                                                                                   Uchopil žilnatou trubici a pomaloučku ji začal vytahovat z živočicha. Šlo to z lehka ale přeci jen měl doktor Myrm pochybnost, zda tím živočichovy neublíží. Trubice od slizu byla vytažena a živočich nejevil žádnou změnu. Musel skrz ní procházet nějaký plyn, který ho utlumil a zárověn ho udržoval v takové fázi aby byl na živu. Nikdo od měkkýše nedokázal odtrhnout zrak. Byli jím zcela pohlceni.                                 "Možná bychom měli vyrobit nějaký bazén abychom ho do něj mohli dát." nadhodil doktor Bulnet.                                                                                                     "Dobrý nápad."                       

V garáži se nacházel box asi dva a půl metru dlouhý, dva metry široký a metr a půl hluboký. Přenesli ho do místnosti s kapslí a plnili jej kyblíky sněhu, který začal pomaloučku tát. Do několika hodin byl box naplněn a živočich přicházel k sobě. Jeho chapadla se žačala pohybovat. Doktoři ho tedy přenesli a položili do boxu s vodou. Po chvíly se měkkýš probral a začla plavat. Bylo to neuvěřitélné, sledovat prvohorního živočicha jak se pohybuje. Doktoři stále byli v úžasu.                         Bylo jasné, že box je pro něj malý ale doktoři nemohli udělat víc. Navíc panoval názor, že amonit nikdy před tím ve volné přírodě nebyl. Nemohl vědět, co je pro něj normální. Mohli ho také pustit do moře ale hrozilo riziko, že by se stal obětí nějakého predátora a navíc, doktoři si je všechny chtěli ponechat pro návrat domů aby je mohli zkoumat a představit veřejnosti.                                                        Ještě večer si doktor Myrm obstaral vzorek z vápencové schránky živočicha aby ji mohl zkoumat a potvrdit tak stáří, které určili na bakteriích.

22.4. 1973

Tento den byl amonit několikrát z boxu vytažen a byl podoroben různým měřením a pořizováním fotek. Doktor Myrm potvrdil, že měkkýš je stár asi 430 miliónů let a pochází z obodobí siluru. Doktoři byli zvědaví a chtěli dostat z vaku další amonity ale nebylo je kam dát. Někdo nadhodit, že byl v každém z nich mohl být jiný živočich ale podle prozkoumání a osahání bylo jasné, že jedná o toho samého. Doktoři se ani nepustili do prozkoumání vnitřních útrob kapsle aby neporušili jeho funkci a mohl tak nadále fungovat a zachovat zbylé měkkýše v hibernačním stavu. Když už se nedalo nic dál zkoumat, doktoři se dohadovali o původu kapsle. Byla tu teorie dřívější civilizace ale spíše převládal názor, že kapsle pochází z vesmíru, i když nikdo nechtěl přesně říct, že ji zde zanechali mimozemšťané. Představa mimozemské civilaze byla vzrušující ale i děsivá. Několik doktorů zastávalo teorii, že pokud živočich pochází z vesmíru, musejí z něj pocházet i jiní živočichové. Někdo dokonce pronesl myšlenku, že člověka na zem dala cizí inteligence. To se ale většině nezamlouvalo, protože představa evoluční teorie byla o něco příjemnější a nikdo se necítil nikomu odpovědný.                                                                  Víc doktoři s amonitem udělat nemohli a proto se vrátili ke starým výzkumům, zkoumání mikroorganismů v arktických podmínkách. Nikdo nechtěl objev pravěkého měkkýše nahlásit, protože by pro něj dotyčné orgány přijeli a nechali by vědce dál pracovat na jejich výzkumu a měkkýš by byl zkoumán a představen veřejnosti bez nich a každý z nich na tom chtěl mít uznání, i když objekt s amonitem vlastně našel jenom doktor Kinsky. Ostatní se ale podíleli na jeho výzkumu a tak by jistě byli zmíněni.

23.4. 1973

Další den vypadal, že bude jako ten předchozí. Úžas nad měkkýšem a další zkoumání mikroorganismů. V odpoledních hodinách se stalo ale něco zvláštního. Amonit se usadil do pravého rohu boxu a byl nehybný několik hodin. Takhle se projevil poprvé, co byl do boxu dán. Že by amonit trpěl hladem či umíral? To nikdo nedokázal říct. Jedno bylo jasné, něco se s ním děje. K večeru začal amonit vlnit chapadly a vypadlo to, jako by se chtěl pohybovat, i když nebylo kam. Doktorům připadal zmatený. Potom se začal vrtět víc a některým připadalo, že se dáví. Pak se stalo něco opravdu nečekaného. Amonit ze sebe vyvrhl malou kouli. Ta pokračovala v traektorii a dopadla na dno boxu. Doktoři nevěřili vlastním očím. Co se to právě stalo? Opravdu měkkýš porodil kouli? Koule byla zcela hladká a na první pohled se zdálo, že je z nějakého kovu. Doktoři se snažili pochopit, co se stalo? Jak mohl mořský živočich porodit kovovou kouli? Kde se v něm vzala? Bylo to vajíčko prehistorického mořského tvora? Doktoři se rozhodli kouli vyndat a prozkoumat. Rukou to ale nebylo možné, box byl příliš hluboký a v celém komplexu nebyl předmět, který by to umožnil. Jeden z doktorů tedy musel do boxu s amonitem vlézt. Protože doktor Kinsky měkkýše nalezl, rozhodl se že to udělá on sám. Přistavili mu židli a vlezl do boxu. Bylo jasné, že aby kouli vylovil bude se muset ponořit pod vodu celý. Z hluboka se nadech a dal se do pátrání. Po několika vteřinách kouli uchopil a vyzdvihl ji nad hladinu. Podal ji ostatním a ti mu pomohli dostat se z boxu ven. Kinsky se osušil a sedl si k radiátoru. Ostatní doktoři k němu s koulí přišli a předávali si ji jeden po druhém. S údivem ji pozorovali a diskutovali nad ní. Koule byla nečekaně lehká a veliká asi jako mandarinka. Byla neobyčejně tvrdá a nezanechávala na sobě žádné stopy. Nebylo možné z ní odebrat vzorek, který by se mohl zkoumat. Koule neobsahovala žádné bakterie a nemohla být i přes svou lehkou váhu dutá. Bylo možné zjistit, že obsahuje zemské molekuly ale i jiné, dosud neznámé. Doktor Karmann se domníval, že by koule mohla vyzařovat malé množství radiace ale nebylo možné ji v laboratoři změřit. Zjistili, že vyzařuje elektromagnetické vlny a byla odolná proti extrémní změně teploty. Nebylo možné ji nějak poškodit. Když doktoři nemohli zjistit víc, přestali se koulí zabývat. Nebylo už co zkoumat. Nad tím, kde se koule nacházela ale stále kroutili hlavou. Položili ji na poličku a každý se šel věnovat svému.

24.4. 1973

Ráno se doktoři sešli u snídaně. Doktor Irving přišel jako poslední a když si naléval kafe řekl "Chlapi, dneska v noci jsem měl noční můru."                                           Všichni doktoři postupně jeden po druhém přestali žvýkat a vyděšeně se na doktora Irvinga podívali.                                                                                   "Co je? To se stává každému." řekl nervózně doktor Irving.                                   "Já měl taky noční můru." řekl doktor Bulnet.                                                     "Já taky." řekl doktor Everet.                                                                       "Taky jsem ji měl." dodal doktor Khadir. Nakonec ze všech vylezlo, že každý měl tu noc noční můru. S panikou se na sebe podívali a nikdo nebyl schopen anomálii vysvětlit. Než snídani dokončili vyprávěli si, co se jim v noci zdálo. Někdo o tom nechtěl mluvit ale někteří se shodli na totožném snu. Každý z nich se topil v hlubokém moři obklopen hlavonožci. Potom se moře proměnilo v jakýsi barevný proud a jakoby jím padali do ještě větší hlubiny. Kolem ubýhaly hvězdy a mezi nimi proplouvali různí mořští netvoři prazvláštních tvarů. Po vyprávění se každý vrátil ke své práci ale nikiomu z nich se sen nedokázal dostat z hlavy. Stále na něj museli myslet a i na to, že se zdál i ostatním. Nikdo už ale o tom nechtěl mluvit. Nikoho nenapadlo, že za to může ta koule. Až do oběda si jí nikdo nevšímal. Až poté se opět začala předávat od jednoho doktora k druhému. Když zkontrolovali amonita, zdál se být v pořádku a pro jistotu mu do boxu přihodili pár drobků od oběda. Měkkýš o ně nejevil zájem.                                                                                 

Doktor Kinsky si v podvečer všiml, že se na jeho tělě vyskytli rudé skvrny a postižená místo ho svěděla. Nejdřív si myslel, že se osypal a že je to reakce na nějakou potravinu, kterou pozřel ale pak si vzpomněl, že se včera celý potopil do boxu s amonitem. Šel to říct ostatním a ti jeho tělo zkontrolovali. Nikdo si nedokázal představit spojitost mezi skvrnami a měkkýšem ale doktor Kinsky byl o tom přesvědčen. Skrvny se objevili po celém těle a příšerně ho svědily. Každou chvíly se někde škrábal.                                                                                 Když se blížila půlnoc, několik vědců si postěžovalo na motání hlavy. Vyšli proto z laboratoří ven na čertsvý vzduch ale kvůli velké zimě tam nevydrželi moc dlouho. Přeci jen bylo několik stupňů pod nulou.

25.4. 1973

Noční můra se opakovala a všichni doktoři byli napjatí, zda byli jediní nebo ne. Doktor Kinsky kromě toho celou noc škrábal svoje tělo a těm, kterým se točila hlava se dělalo na posteli špatně. Doktor Kinsky byl zoufalý a rozhodl se koule zbavit. Někteří byli proti, protože nesdíleli jeho názor, že za skvrny koule může. Po snídani kvůli tomu vznikla ostrá hádka. V záchvatu vzteku doktor Kinsky vystřelil z kuchyně a byl rozhodnut kouli vyhodit ven z místnosti. Když ji ale uchopil do ruky, okamžitě ji se zasyčením pustil. Byla rozžhavená a na místě, kde stála byla spálená skvrna. Na dlani se mu udělal ošklivý puchýř.                                                         "Přece si nemůžeš myslet, že ta koule otrávila vodu, ze který máš skvrny?" řekl doktor Bulnet.                                                                                                     "Ten měkkýš je nemá."                                                                                       "Jasně že ne, když ji ze sebe vyplivl!" odpověděl ostře doktor Kinsky. Vzal ručník a znovu kouli uchopil. Z látky se začalo kouřit a tak na nic nečekal a bežel ke dvěřím a kouli vyhodil ven do sněhu. Koule se zasyčením dopadla na sníh a okamžitě se jím propadla až na zmrzlou půdu. Těm, kterým se motala hlava se později udělalo mdlo. Doktor Myrm si mimo jiné stěžoval na bolest hlavy a doktor Guyer začal trpět závratěmi. Když se blížila půlnoc, doktoři znejistěli. Každý na to myslel ale neodvážil se to říct. Báli se jít spát. Báli se další noční můry a toho, že se opět nevyspí. Doktor Kinsky začal být doslova šílený tím, jak ho celé tělo svědělo. Kůži měl celou rozškrábanou a nemělo to přestat. Nedostatek sil je přeci jenom přemohl a oni se nechtěně odloučili ke spánku. Doktor Kinsky byl vzhůru. Přecházel po pokoji a křečovitě se škrabal. Zatím byl potichu a tak nerušil některé kolegy, kteří s ním byli na pokoji. Pak začal ale vzlikat a kolegy probudil. Ti, celý našení se přesunuli do obývaku a rozložili si gauč. Ale i tam je noční můry pronásledovali.

26.4. 1973

Vyčerpaní doktoři z nedostatku spánku se sešli u snídaně. Každý na ostatních viděl, že i oni měli náročnou noc. Doktor Bulnet dokonce musel jít v noci zvracet. Až když se usadili si všimli, že mezi nimi není doktor Kinsky.                                           "Kde je Kinsky? zeptal se Everet.                                                                     "Nevím, nespali jsem s ním. Celou nás rušil, tak jsme šli spát na gauč." odpověděl Karmann. Rozhodli se ho tedy zkontrolovat. Otevřeli dveře jeho pokoje a naskytl se jim pohled strašlivého zděšení. Doktor Kinsky byl celý od krve. Měl uslzené oči a pod nehty se skrývala uschlá krev. Celé jeho tělo bylo doslova rozškrábáno. Bylo poznat, že celou noc nespal.                                                                   "Pomozte mi." naříkal doktor Kinsky.                                                             "Pomozte mi, prosím." hlesl a rozplakal se. Doktoři vstoupil do pokoje aby ho postavili na nohy. Dotkli se rozškrábané kůže s uschlou krví a doktor Kinsky zaskučel. Dotyk ho neskutrečně bolel. Byl celý vyčerpaný. Posadili ho na postel a zeptali se ho, co pro něj můžou udělat.                                                               "Já nevím." odpověděl s brekem. Všichni přemýšleli, jak mu pomoci ale nikoho nic nenapadlo.                                                                                               "Zabijte mě." prosil doktor Kinsky.                                                                       "Prosím, zabijte mě, Já už to dál nevydržím."                                                   Nikdo si nedokázal představit, že někdo něco takového jeden druhému udělal.         Ani ze slitování. Ta představa byla prostě příliš absurdní.                                     Přinesli mu nějaké jídlo ale on neměl chuť jíst. Ani se nenapil. Doktoři byli bezradní. Někteří se snažili projevit soucit ale museli se dost přemáhat. Dělalo se jim často špatně a proto se nemohli na doktora Kinskyho soustředit. Doktor Irving byl další, koho začala silně bolet hlava. Žádné prášky nezabírali a tak situaci začal zapíjet trochou whisky.                                                                                     Doktor Kinsky vyčeráním konečně usnul a ostatní šli dojít snídani, kromě těch, kterým se dělalo špatně od žaludku.                                                           "Nemůžete prosím vás být o něco tižší?" prohlásil podrážděně doktor Myrm. Nesnesitelná bolest hlavy hp doháněla k šílenství. Doktoři se snažili ale Myrm potom vztekle od stolu odešel. Práskl dvěřmi ale toho ihned litoval. Chytil se zahlavu a zaskučel.

Odpoledne musel jít doktor Karmann opět zvracet. Všiml si stop krve a trochu z panikařil. Nikomu ale nic neřekl. Doktorům začalo docházet, že by přeci jenom ta koule mohla za jejich symptomy. Nakonec byli rádi, že se jí doktor Kinsky zbavil. Jak se zdálo, následky tím ale nezahnal. Každému se dělalo hůř a hůř.                   "Co když je ta voda opravdu otrávená a z ní teď trpíme?" navrhl doktor Guyer.         "Já nevím, je to možný." odpověděl doktor Khadir, kterému se taky začalo dělat špatně od žaludku.                                                                                         "Nemůže být zkažené jídlo?" zeptal se doktor Bulnet.                                         "To je blbost. Jídlo máme z konzerv, mají dlouhou trvanlivost. Jsme tu teprv tři měsíce." Odpověděl doktor Everet.                                                                       Doktor Kinsky se probudil a jeho tělo doslova hořelo. Silně si škrabal rozškrabanou kůži a dál si dělal krvavé rány. Silně u toho řval a ostatní tím vyděsil. Navíc si začal povídat sám pro sebe, takže když se neškrabal, někomu odpovídal. Ostatní doktoři z jeho řvaní byli tak šílení, že mu museli zacpat ústa. Hlasitost ustála ale stejně věděli, kdy trpí. Hlavně doktor Myrm byl jako granát, který měl každou chvíly bouchnout. Doktor Irving pil stále více whisky a začínal být opilý. Nakonec doktoru Myrmovi a Khadirovi přeskočilo a rozhodli se doktora Kinskyho svázat. Ten se silně bránil a potřísnil je krví. Když se  jim to povedlo, nechali ho ležet v rohu místnosti a odešli. Doktor Kinsky zoufalstvím brečel, takže jeho nářek neutichl.                       "Já ho zabiju!" zařval doktor Myrm a prudce vstal ze židle, rozhlížejíc se po nějakém předmětu, kterým by mohl ukončit život jeho kolegy. Ostatní se po něm vrhli a snažili se ho uklidnit.                                                                                 Nakonec se rozhodli, že se zbaví í měkkýše a otrávenou vodu vylejí. Když vstoupili do místnosti a přešli až k boxu, všimli si, že na zemi leží rozbitá schránka amonita ale jeho tělo nikde.                                                                                               "Co to má být?" otázal se doktor Myrm.                                                             "To jako utekl?" Doktoři se ihned začali kolem sebe rozhlížet a uprchlého měkkýše hledat. Irving si všiml vlhké stopy na zemi vedoucí od rozbité schránky pryč od boxu s vodou. Pak stopa ale zmizela takže byli opět nazačátku. Něchali amonita být a rozhodli se vodu z boxu pomocí kýblů vynést ven. Trvalo to několik hodin a doktor Myrm nejednou vybouchl šílenstvím. Doktor Bulnet a Karmann se zase několikrát pozvraceli. Když vodu vylili, vynesli i samotný box a nechali jej venku. Pak se dali do hledání hlavonožce. Nasadili si rukavice aby mohli kluzkého měkkýše snadněji polapit. Prohledali všechny laboratoře ale nebyl nikde k nalezení. Karmann se dokonce díval i mimo budovy ale nenašel žádné stopy po plazivém živočichovi.                    

Když se Everet vracel do hlavní místnosti, procházel úzkou uličkou ven do jiné ubykace. Z tmavého koutu na něj něco vyskočilo a přisálo se mu na obličeji. Byl to měkkýš, který použil svá chapadla aby je omotal kolem doktorovy hlavy. Doktor Everet začal řvát, čímž vytočil nervozního doktora Myrma. Několik doktorů se vydalo za ním aby zjistili, co se děje. Našli ho, jak se v panice vrtí a snaží se z hlavy servat amonita. Ten mu mezi tím pokousal celou pravou tvář, víčko a spánek.                                                                                                     Chopili se měkkýše ale nedařilo se jej odtrhnout. Trvalo to celých pět minut než jim to podařilo. Odhodili amonita na druhý konec místnosti a rozhlíželi se po nějakém nástroji, kterým by se mohli bránit. Amonit se vzpamatoval a obrátil se k ním čelem. Chystal se k dalšímu útoku ale to už měl Guyer v ruce lahev a byl připraven se bránit. Amonit se rozeběhl a vyskočil. Guyer ho zasáhl lahví a měkkýš odletěl po směru rány. Everet vytrhlu láhev z Guyerových rukou a popadl ho amok. Vrhl se na měkkýše a začal do něj mlátit skleněnou lahví.                       Živočichovo tělo takovou sílu nevydrželo a na několika místěch prasklo. Everet zasáhl jeho orgány a jeho obličej potřísnily tělní těkutiny. Amonit byl mrtev ale to zběsilý doktor Everet nevěděl a mlátil do živočicha dál. Guyer s Khadirem ho poté od tvora odtrhli. Amonit byl po smrti. Doktor Everet pustil lahev a stoupl si. Až tehdy si uvědomil, že tělní tekutiny potřísnily jeho rozkousanou pravou tvář a že by mohl dostat infekci. Okamžitě místnost opustil a bežel pro lékarničku. S panikou jí otevřel a přehraboval se v ní hledajíc nějakou dezinfekci. Když ji našel, tvář si oplách vodou a nanesl dezinfekci. Okamžitě začal řvát, jak ho dezinfekce palíla po celé tváři. Ruce se mu tak třásli, že si ji nalil i do oka, které si ihned vyplách. Tím si ale z tváře smil dezinfekci, takže celý postup musel opakovat. Nyní si ale dával pozor na své oko.                    

Doktor Myrm byl tak šílený z bolesti hlavy, že začal máchat rukama kolem sebe a rozbíjel věci. O některé se dokonce pořezal. Bolest hlavy ovšem nedokázal přebít. Mezí tím se doktor Kinsky dostal z provazů přičemž si způsobil ještě větší krvavé rány takže celá místnost byla od krve. Do toho začal se svým jekotem a doktor Myrm byl uplně mimo. Místo řvaní se jen šílené smál a dál rozbíjel věci kolem sebe.                                                                                                           Slunce již zapadlo a na doktora Bulneta a Karmanna opět přišlo zvracení. Oba ve zvratcích nalezli krev a nevědli, co si mají počít. Zvracení na ně opět přišlo a bylo tak silné že chytali žaludeční křeče. Jejich krk byl kyselinami tak rozežraný, že jej po chíly přestali uplně vnímat. Když vyzvrátili veškerý obsach ze svých žaludků, následovaly kyseliny. Bolest žaludku byla nesnesitelná. Ač oba byli statečnými muži, situace byla tak strašlivá, že se rozbrečeli. Nikdo z nich už neměl co zvracet ale jejich žaludek se stále snažil vyvrhnout domnělý obsah. Situace byla bezvýchodná. Oba jen leželi se slzami v očích, s křečí žaludku, který stále a stále dokola opakoval tentýž úkon.                                                                             Doktor Irving byl tak opilý, že bolest nevnímal. Zázrakem se dopotácel do hlavní místnosti, kterou už doktor Myrm stačil celou rozbít. Zapadl mezi gauč a rozbité kusy nábytku, takže se mezi nimi dokonale schoval. Doktora Guyera mezi tím stihli halucinace a tak mával rukama a snažil se odehnat věci, které viděl jen on. Dostal z nich takový strach, že se dal do útěku a snažil se před nimi schovat ale ty věci, nebo bytosti ho vždy dostihly. Nakonec jen pomateně pobýhal po komplexu laboratoří a s řevem kolem sebe máchal rukama. Doktora Khadira přepadli závratě, takže se motal po místnosti a čekal, kdy to přejde. Mezi tím doktor Kinsky ze sebe seškrabal veškerou kůži, takže bylo na některých místech vidět jeho maso. Jen na okamžik pocítil úlevu ale když se na sebe podíval a viděl, co si provedl, dostavila se druhá bolest. To si tělo stěžovalo na odstraněnou kůži. S řevem se dal na útěk a vyrazil z hlavní místnosti dveřmi do mrazivé tmy noci.                                

Někdy v té době, dočista šílený doktor Myrm, se vrátil do kuchyně a mumlal si něco sám pro sebe. Zběsile vytahoval jeden šuplík za druhým až narazil na to, co chtěl. Myslel si, že všem prokáže službu, když své kolegy zabije. Vrhnul se po noži a vydal se na lov.                                                                                           Doktor Karmann se v šílených křečích vyplazil z koupelny a s rozostřeným zrakem se snažil dostat ven z laboratoře. Mysl všech pod náporem utrpení a bolesti se zcela zbláznila. V koupelně za ním ležel v bezvědomí doktor Bulnet.                               Doktor Everet si kontroloval zranění na tváři a všiml si, že rána bobtná.                   "Ten zatracený amonit." procedil skrz zuby. Nalil si na ránu druhou várku dezinfekce ale ani to nebíralo. Rána bobtnala stále víc a navíc se mu začalo dělat mdlo.                                                                                                               Doktor Khadir si všiml, že mu z nosu teče krev a tak šel do koupelny aby se upravil. Tam našel ležící tělo bezvědomého doktora Bulneta. Párkrát s ním zatřásl ale nic se nestalo. Všiml si, že krev z nosu mu přímo teče a bylo potřeba to nějak zastavit. Když pohlédl do zrcadla uviděl, že se krev řine i z jeho uší. Dostihl ho záchvat paniky. Pustil kohoutek a snažil se krev si vymít ale ta stále tekla dál a dál. Nakonec si nos a uši ucpal ručníkem ale ten byl za chvíly celý nasáklý krví. Zmateně přemýšlel, co má dělat a vyběhl z koupelny do hlavní místnosti. Tam zakopl o rozbitý nabytek a spadl na zen. Zvedl se na čtyři a vyplivl pěnu z úst. Než mohl přijít na to, kde se pěna vzala, vyplivl další. Pěna se začala linout z jehu úst a panika ho zcela ovládla.                                                                             Doktor Everet seděl na pohovce a celý se třásl. Po těle mu stékal pot a tvář byla celá nabobtnalá. Navíc cítil, jak se infekce šíří dál do těla.                                   Doktor Guyer pobýhal zmateně venku před laboratořemi a prchal před bytostmi, které ho pronásledovali. K halucinacím se přidali i slyšiny, takže byl zcela šílený a naprosto bez sebe. Nevšiml si, že ho pronásledovala skutečná bytost. Doktor Myrm za ním s nožem v ruce neslyšně bežel a blížil se ke své oběti. Doktor Guyer zaběhl do leva za roh ubikace a Myrm se rozhodl, že mu nadběhne. Zabočil tedy o něco dřív a číhal na nebohého Guyera ve stínu noci. Doktor Guyer mu vběhl přímo do rány. Šílený doktor Myrm věřil tomu, že své kolegy zachraňuje.

Karmann se plazil dál chodbou a dostal se nyní až do místonosti, kde se nacházela kapsle s amonity v hibernaci. Pohledem se na kapsli zastavil a v duchu ji proklel. Byla to místnost, do které nechtěl a tak se pomalu otočil a plazil se nazpátek. Jeho mysl byla ztracena. Doplazil se na konec chodby a otevřel si dveře do další místnosti. Tam našel třesoucího se doktora Evereta, který byl zcela mimo vnímání. Jeho tvář byla nateklá a jeho žíly byly velice zvýrazněné a tmavé. Musel být otrávený. Do pokoje vběhl doktor Myrm a všiml si dvou bezradných kolegů.           „Nebojte se, pomůžu vám.“ řekl Myrm a přistoupil k doktoru Everotvi aby ho zabil. I když byl Myrm šílený, prokázal mu službu. Karmann zavrtěl hlavou a z posledních sil se otočil a plazil se opačným směrem. Doktor Myrm ho pomaloučku došel a chystal se mu „pomoct“. V tom okamžiku ho někdo praštil skleněnou lahví do hlavy. Doktor Myrm se zkácel na podlahu a nad ním stál podnapilý doktor Irving. V očich doktora Karmanna se zableskla naděje ale jen na okamžik.                                   "Co je ti?" zeptal se Irving a sehnul se k němu.                                                     "M-mám ... břicho ... v ... v k-křeči a s-straš...ně ... to ... b-bolí. Už ... n-nemám ... co ... zv...zv... zvrace...t." dostal zebe doktor Karmann z posledních sil.               "Co pro tebe můžu udělat?" zeptal se Irving. Doktor Karmann se rozbrečel, protože si uvědomoval, že není nic, co by mu pomohlo od pomalé a bolestivé smrti. Doktor Irving vzal jeho hlavu do náruče a sedl si kněmu. Konejšil ho snažil se ho uklidnit.                                                                                               

Doktor Khadir si v panice podřezal žíly a čekal na smrt. Ta ale jen tak nepřicházela. Ležel na zemi a nepřítomě hleděl do stropu. Z uší a nosu mu stále tekla krev a z úst se opakovaně linula pěna. Ve všem tom ležel a do toho mu vytékala krev z podřezaného zápěstí. Ačkoliv si to nechtěl připustit, před jeho očima se začal odehrávat jeho život. To poslední, co viděl byla mimozemská kapsle se čtyřmi koly uvnitř. Pak viděl plujícího amonita a malou kouli. Tyto obrazy se mu stále opakovali před očima doktor Khadir začal hlasitě zvlikat. Do několika minut vykrvácel s poslední vzpomínkou na prehistorického měkkýše.          

Doktor Irving vzpomínal na časy, kdy se s vášní věnovali svému koníčku. Záliba ve vědě ho přepadla už jako dítě. Na univerzitě zažil spoustu zábavných ale i krušných chvil. Jeho kariéra mikrobiologa letmě stoupala a on se tešil z nových výzev, které mu život přinese. Expedice do Grónska s těmi nejlepšími biology ke zkoumání mikroorganismů v arktických odmínkách se zdála jako příležitost, která se neodmítá. Ty tři měsíce byli krásnou zkušeností a poznal při nich jedinečné lidi. Pak ale nastal ten osudný den dvacátého dubna. Ach, kéž by ten den nikdy nenastal. Kéž by se doktor Kinsky nejel projet a nikdy nenašel ten záhadný objekt. Kéž by jej nikdy nenašel.                                                                                          Podíval se dolů a viděl nehybnou tvář doktora Karmanna. Zavrtěl s ním ale nedostal žádnou odpověď.                                                                                                 "Hej, kamaráde." zavrtěl s ním znovu ale nic se nestalo. Jeho víčka byla stále otevřená ale v očích už dávno nebyl život.                                                        Pro jistotu zkontroloval jeho puls ale žádný nenahmatal. Doktor Karmann zemřel.

27.4. 1973

Brzo ráno procházel nejistě místnostmi laboratoře s příšernou kocovinou a hledal ostatní kolegy. S Karmannem v místnosti byl mrtvý doktor Everet a doktor Myrm. Jak se báječná mysl skvělého vědce změnila v naprostého šílence.                                                                                                                                                   V další místnosti našel mrtvého doktora Khadira. Podřezal si šílenstvím žíly, na uších a nosu byla zaschlá krev a z úst mu vytekla nažloutlá pěna. Sakra, pomyslel si doktor Irving. V koupelně potom nalezl bezvládné tělo doktora Bulneta a venku před garáží se sněžnými skútry našel pobodané tělo doktora Guyera. Obcházel laboratoře dál až u hlavního vchodu a narazil na krvavé stopy, které následoval. Vedly na jich a nebylo vidět jejich konce. Asi po kilometru a půl uviděl v dálce něco červeného zapadlého ve sněhu. Když byl doktor Irving blíže rozpoznal rozškrábané tělo kolegy Kinskyho. Tělo bylo zmrzlé. Běžel takovou dálku skoro bez kůže v mínusové těplotě až padl do sněhu. Buď cestou vykrvácel nebo mu při běhu mrazem praskli plíce.

Vrátil se do laboratoří a našel neskutečnou spoušť. Mrtvá těla začínala být cítit, takže je musel rychle pohřbít. Ale nejdřív usedl k vysílačce a snažil se zachytit Grónskou stanici ležící na jihu ostrova. Když navázal kontak s druhou stranou, požádal o pomoc a stručně vysvětlil, co se stalo.                                                                                                                                                                            "Pošleme za vámi vrtulník. Bude u vás tak za tři, čtyři hodiny. Přepínám."

Autor Marek Werthaim, 07.04.2019
Přečteno 459x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Moc hezky napsané , bohužel se ve věcech co tma jsou vypsány nevyznám , jen by mě zajímalo , jak je možné , že jeden z nich přežil a co se nakonec stalo s otu koulí , která vyšla z toho měkkýše ?? Ale jinak je to moc hezká povídka.

15.04.2019 20:40:56 | Sailorrmoon

Moc hezky napsané , bohužel se ve věcech co tma jsou vypsány nevyznám , jen by mě zajímalo , jak je možné , že jeden z nich přežil a co se nakonec stalo s otu koulí , která vyšla z toho měkkýše ?? Ale jinak je to moc hezká povídka.

15.04.2019 20:35:32 | Sailorrmoon

Doporučoval bych načíst: Richard Evelyn Byrd/Sám a sám (Přežití polární zimy v Antarktidě) a texty o přechodech Grónska polárníků Jakeš, Sůra. Texty od Nicolas Vanier, Knud Rasmussen, Majora, Lynsdall jsou už “hustý kafe“ a opravdu extrém.
Severovýchod Grónska je na osmdesátém stupni sev.š.,, tedy výš než Špicberky. V období 70 let 20 st. byly polární zimní expedice v severním Grónsku těžko realizovatelné ( v dubnu už tam byli 3 měsíce), nebyl na to matroš. Navíc co by tam při -50 st.C a tmě zkoumali, že ano? Americká vojenská přítomnost na jihu Grónska se udržuje za ukrutně drahých podmínek. Na začátku polárního léta je pohyb sebevražedný, odtájící sníh a led tvoří potoky, řeky a to i podzemní. Expedice se dělají od konce září, říjen.
Na povídku mnoho dějových postav, forma časosběrného zápisu inklinuje k reportáži, nebo spíše k přehledové zprávě o činnosti expedice.
Úkaz je např.meteorologický děj, ne objekt v ledu. Vadí mi na počátku a středu textu opakování „skůtr“, doktor a pod., není využit opisný tvar např: vědec, výzkumník, vědecký konzultant, apod. Nález objektu má pro vědecké pracovníky striktní pravidla dokumentace a karantény, v textu jsou rozpory.

Námět je zajímavý a o to precizování mystéria patrně autorovi šlo, osazení děje do reálií je „na vodě“. Text by chtěl i korektorku, neboť hafo chybiček proklouzlo pozornosti. I tak dávám palec nahoru, protože dílko je obsažné a rozsahem časově náročné, tedy snaha je.

08.04.2019 14:19:52 | Lesan

Wow! Dík, tomu říkám konstruktivní kritika. Hodně jsi mi toho objasnil, když jsem to psal v podstatě jsem si nic takového nezjišťoval. Vážím si toho.

12.04.2019 14:53:45 | Marek Werthaim

Pokud je text ve škatulce sci-fi, mystery, fantasy, tak se do ničeho nenavážím. Možná někdy s humorem, vážně ne.
V reálu je to jinak. Prostě před expedicí nanosíte matroš a jídlo na hromadu a provádíte selekci tak dlouho, že jste na rozumné váze. I tak každá chyba se draze platí. Navíc dnešní doba je velice ošidná až zákeřná. Můžete si koupit naprosto špičkové vybavení i když vlastní výkonnost je jen na středu. Kdo podlehne, že je Mistr světa, koleduje si o problém nebo dokonce o hejhák.
K tomu se přidružuje pojetí turizmu jako atrakce. Už jen čekám, že do kopců přiletí osmipatrová helikoptéra, vyplivne 1000 duší a milionem foťáků, zbude 100 pytlů plastových srágor a obalů.
Někdy je opravdu nejlepší courat jen někde na skrytých místech Šumavy. Někdy potkáte hajnýho, nebo ani to ne.

12.04.2019 20:56:41 | Lesan

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí