Na útěku

Na útěku

     Teď ještě ne. Tolik toho zbývá udělat. A co s tím, co už udělal? To jako není nic? Všechno zmizí? Jen tak? Všechno, co prožil? Co cítil? Co se stane s tím vším, na co kdy myslel? Tolik miloval a toužil. Tolikrát se rval. Tolikrát se trápil. Tolikrát měl štěstí. Tolikrát se radoval. Tolikrát zuřil. Tolikrát brečel. Tolikrát vyhrál a tolikrát prohrál. A všechny ty lásky a hádky, všechna ta bolest, veškeré jeho štěstí – nic z toho tady už nebude? Nikdy a nikde? 
     První láska. Kdyby ho neopustila, mohlo být všechno jiné. Miloval ji, ale naplnění nepřišlo. Byl už tak blízko. Vykouřili jointa a její obavy se rozpustily. Líbal ji. Všimla si pavouka na tmavomodrém ubrusu. Děsně se vylekala. Vysmál se jí. Urazila se. Nechala ho. Byly další ženy. 
     A co to ostatní? Není možné, aby se všechno jen tak rozplynulo. Aby se všechno ztratilo. Kam? Aby se on rozpustil v čase. Co bude pak? Tak rád by to líp promyslel. Vrátil čas a prožil znova, co ho potkalo. Aby se mohl rozhodovat znovu. Jen mít čas opět všechno probrat. 
     Hlava se točí, jako když ve spirále stoupá vzhůru. Závrať. Nemůže nabrat dech. Ticho a tma. Zase ta rotace vzhůru. Mizí v ní čas. Moci se zastavit. Mít tak čas. Čas! Čas! Oni ho ale nenechají.
     Prchá před nimi starou továrnou. Běží rychle a oni za ním. Proč ho honí? Proč před nimi utíká? Neví. Nemůže o tom přemýšlet. Stále mu dýchají na záda. Pořád ta šedá betonová zeď. Za rohem snad budou dveře. 
     Jen další ulička. Plno odpadků a harampádí. Slyší je dupat. Konečně díra po vratech. Prudce zabočí. Schová se za stěnou. Nemůže tu zůstat. Najdou ho. Ale kam? Uvidí železné točité schodiště.
     Rozběhne se nahoru. Kovová ozvěna jeho kroků. Prozradí ho. Už mu zase jsou v patách. Namáhá svaly. Lapá po dechu. V nohou má křeče. Jsou blíž a blíž. Schody končí rezavými dvířky. Rozrazí je. Za nimi tmavá chodba.
     Poslepu vyrazí do neznáma. Další dveře a veliká prostora plná lidí. Vypadají uboze a místnost zchátrale. Na co čekají? U stěny lavice. Za ní hromada celt. Odstrčí sedící lidi. Zahrabe se do haldy. 
     Už tu jsou oni. Tmavošedé uniformy. Mají samopaly. Pokřikují na sebe. Nerozumí jim. Před okem díra v celtě. Může je pozorovat. Neurvale vrážejí do lidí. Hledají ho. Jeden samopalem pokyne lidem na lavici, ať vstanou. Začne se prohrabávat celtami. Brzy toho nechá. 
     Objeví se jiný. Jde najisto. Bajonetem odhrne cíp celty. Dívá se mu přímo do obličeje. Má dívčí tvář a chladné modré oči. Mlčky a nehnutě na něj civí. Přikryje mu opět celtou hlavu. 
     Srdce buší až v krku. Proč ho nechal být? Stále se schovává. Lidé volají. Chlapi se samopaly jsou pryč. Konečně vyleze. Bez zájmu davu zmizí. Beznadějná čekárna je už za ním. Chodba vede k točitému schodišti. Je kamenné. Stoupá vzhůru. Netuší, kam jde. Zase je uslyší. Ženou se za ním. Přidá na tempu. Nemůže nabrat rychlost. Už ho málem mají.
     Uvidí ve zdi niku. Skočí do ní. Nehybně stojí. Snad si ho nevšimnou. Probíhají v řadě kolem. Poslední dva se před ním zastaví. Jeden na něj ukáže. Rozchechtá se. Něco si povídají. Nerozumí jim. Druhý, ten s dívčí tváří a chladnýma modrýma očima, do prvního šťouchne. Oba odejdou. Už podruhé ho zachraňuje. Proč?
     Sleze z niky. Znovu stoupá po schodech. Proč jde za nimi? Proč ne dolů? Musí jít. Ze schodiště vyjde na terasu. Dlouhý stůl s modrým ubrusem. Na něm plavovlasá dívka s chladnýma modrýma očima. V tureckém sedu. Vždyť je to ten s bajonetem. Vždyť je to dívka. Jeho první láska. Ptá se, co tady dělá. Dívka se jen usmívá. Obličej jí září.
     Říká, že ji tehdy miloval. Že se s ní chtěl milovat. Dívka odpovídá, ať ji miluje teď. Už jí objímá. Svléká. Nechá ho. Už je v ní. Dívka je netečná. On se snaží. Ona se hlasitě směje. Ledově se směje. Zní to jako kvokání. Dělá, co umí. Stále jen apatie. Pořád ten hnusný smích. Už to nevydrží. Udeří. Její tělo ochabne.
     V očích má slzy. Bere ji do náručí. Míří s ní do bezpečí. Za dveřmi čekají dva obrovští pavouci. Trůní v protějších rozích. Metrové nohy. Jsou zhulení. Ví to. Mají chladné modré oči. A ty jejich sítě. Vyplňují celou místnost. Jsou tak schizofrenní. Vlákna tvoří bizarní obrazce. Až přechází zrak. Jak projít na druhou stranu? 
     Zaslechne zvuky běhu. Oni se zase blíží. Musí dál. Vykročí do sítí. Rozestupují se. Jedna. Druhá. Třetí… Pavouci se tváří pobaveně. Zhuleně ho pozorují. Všechny sítě se rozestoupily. Je na druhé straně. Zády odtlačí dveře. Betonová plocha bez zábradlí. Kouká do bílého nebe. Položí dívku na zem.
     Mír kolem. Oddechne si. Unikl. Vzápětí slyší lomoz. Zase oni. Beztvarý hluk. Mění se v zoufalý křik. Žalostné kvílení. Pronásledovatelé padli do divných sítí zhulených pavouků. Nastane ticho. Velká úleva. Sklo je vysypané. Zůstala po něm pokroucená díra. Jen stěrače před ní stále stírají vzduch. Hledí na nehybnou dívku. Vypadá klidně. Ale ty modré oči… Ty vytřeštěné chladné modré oči! Ty jeho mrtvé modré oči!

 

https://kvaj.blogspot.com

Autor kvaj, 13.08.2019
Přečteno 49x
Tipy 4 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Jan Urban, jitoush, Frr
ikonka Komentáře (6)
ikonka Komentujících (4)

Komentáře

...sám před sebou člověk nikdy a nikam neunikne....zase se vrátí do toho
bodu,který zbaběle obešel nebo před ním prchl,který jej zadržel a pokoušel,testoval.....skrz....Ji./úsměv/

13.08.2019 16:51:36 | jitoushreagovat

Ano, máš pravdu, že sám před sebou člověk neuteče. Ačkoli nebylo mým prvotním záměrem evokovat úhel pohledu na tento text, který zmiňuješ, přesto shledávám, že je v něm dost výrazný.

17.08.2019 12:04:37 | kvajreagovat

text mi bolavou obrazivostí připomíná některé novely Andreje Bělého...:-D*

13.08.2019 12:45:44 | Frrreagovat

Děkuji. Je docela možné, že text připomíná tvorbu jiného autora. Nicméně jsem se nesnažil nikoho napodobovat. Je to jeden z mnoha mých pokusů, jakým způsobem uchopit určitý námět.

17.08.2019 12:00:23 | kvajreagovat

Já když přelaďuju z jednoho fotbalu na druhý, než se proklikám reklamami na ty free streamy, tak spatřím taky leccos.
Tím chci říct že chytlavé, akční ano, záhadné vůbec. A povídka se mi nelíbí ani subjektivně.

13.08.2019 12:18:17 | Karel Koryntkareagovat

To se nedá nic dělat.

17.08.2019 11:57:07 | kvajreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter