Stín nad horizontem (kapitola II)

Stín nad horizontem (kapitola II)

Anotace: Pokračování mé mysteriozní až hororové prozaické prvotiny... díky za všechny reakce a podněty ;)

 

kapitola I k přečtení zde

 

II

 

Když dorazili k pláži, Tomáš už si skotačil v písku a vystrkoval na ně svoji holou řiť, jak se v předklonu neúspěšně pokoušel nasadit si svoje očividně až příliš těsné plavky.

„Doufám, že to nebude na dlouho. Docela tady fouká.“ řekla Sára a se zhnusením odvrátila svůj zrak od Tomášova holého zadku, jak jím zrovna nešikovně žuchnul rovnou do písku. Zaškaredila se na Romana: „Beztak bude pršet – taky bych si chtěla zaplavat.“

Roman se teď už cítil více než provinile: „Promiň, sem to klukům slíbil už dávno,“ zamumlal, „ale hnedka potom si budem moc zaplavat v klidu spolu, ne?“ svědomitě nadhodil a hodil štěněčími očky po Sáře, která svým pronikavým pohledem zas v mžiku švihla směrem k Moři.

Nastalo trapné ticho. Ticho tak úmorně dlouhé, že, přestože trvalo jen pár vteřin, by v něm člověk dokázal zhodnotit všechna svoje životní rozhodnutí minulá i budoucí, nebylo-li by to ticho natolik trapné, že člověk není schopen přemýšlet prakticky o ničem jiném, než právě o trapnosti onoho ticha a o tom, jak nesnesitelně dlouho už vlastně trvá. Bezmezná němá prázdnota mysli plná úzkosti a Strachu – Strachu z nevyřčeného!…

„Myslím, že Tomáš žárlí,“ odvětila mu konečně po nekonečně dlouhé době poněkud posmutněle, „beztak by byl rád, kdyby sme se pohádali.“

Sára to s těmi kluky opravdu neměla lehké. S Tomášem se poznala na střední a byla s ním párkrát na rande, díky čemuž se seznámila s jeho dobrým kamarádem – s Romanem, do kterého se okamžitě zamilovala. „Perfektní Láska na první pohled!“ myslívala si, „taková ta s velkým L!“ Měla zkrátka slabost pro naivní pisálky s pochybnými pseudo-romantickými sklony, kterým Roman rozhodně tehdy byl, anebo při nejmenším toužil být. A jelikož s Tomášem de facto ještě nechodili, přišlo ji zcela v pořádku si s Romanem začít i něco vážnějšího. Do toho tu byl ještě Pavel, její o rok mladší bratr, díky kterému se naopak seznámila právě s Tomášem, jeho nejlepším kamarádem, a který jí do teď zazlíval, jak se tenkrát všeobecně zachovala.

Kluci jsou prostě kluci, asi, a bohužel byli až moc dobří kamarádi na to, aby se nechali rozhádat kvůli jedné holce. A tak i přes všechny neshody a nedorozumění, zhrzení a hádky, rozhodli se nakonec podniknout svůj už dlouho plánovaný společný výlet k Moři… i se Sárou, kterou si Roman opravdu oblíbil, a bez které by pravděpodobně nikam nikdy nejel – pomyšlení, kterého se jak Tomáš, tak i Pavel z nějakého důvodu doslova až děsili, protože… kluci, asi.

Sára naštěstí byla jedna z těch bytostí, která dokáže mít všechno, jak ráda říkávala, u prdele, a které ani nevadí trávit příliš mnoho času osamotě. Ráda malovala, především venku na čerstvém vzduchu, takže to, že na pláži bude mít nějakou chvilku jenom sama pro sebe, ačkoli tu byl vzduch poněkud podivuhodné pachuti, ji vlastně vůbec nevadilo… což ale z nějaké prazvláštní lidské ješitnosti Romanovi ani náznakem nedala najevo, podobně jako jí Roman z naprosto stejné lidské ješitnosti ani náznakem nedal najevo to, že o tom vlastně celou dobu ví.

„S Tomášem už sme si to vyříkali. Je v pohodě,“ řekl trochu nepřesvědčivě Roman a podezřele nejistě chytl Sáru za ruku. Ta ho nepatrně stiskla.

„Já… jen prostě doufám, že si to tady aspoň užijeme,“ řekla, když už konečně všichni dorazili k Tomášovi.

„No já rozhodně… a Románek taky!“ zašklebil se na něj Tomáš a začali rozkládat deky a ručníky na nezvykle hrubý plážoví písek.

V těchhle končinách a v tomto ročním období byla pláž poněkud pustá. Sem tam bylo roztroušených pár skupinek nerozlišitelných individuí, ale celkově hromádek odpadků tu bylo asi dvakrát tolik – co Moře přineslo, a co Moře ještě nestihlo odplavit – nikdo tedy neměl problém se v klidu vysvléct přímo na pláži, jen k Sáře se kluci otočili zády, snad z jakési galantnosti, ale pravděpodobněji kvůli Pavlově přítomnosti, jelikož by se mu asi moc nezamlouvalo, že mu kamarádi okukují nahatou sestru.

Když se všichni převlékli, Roman si čupl na deku vedle Sáry a chvíli společně tiše kontemplovali nad Mořem. Tomáš s Pavlem se zatím vydali pro pivo na nedaleký, právě příhodně otevřený bar. Nad obzorem se stále rýsovalo to prapodivné šero, bylo však příliš daleko na to, aby z něho šel takový neklid, jaký z něj právě teď reálně pronikal do Romanova srdce.

„Pověz kdepak jsi utonula...“ zašeptal Roman do větru.

„Cos to říkal?“ zeptala se Sára.

„No, složil jsem ti takovou básničku. Ale… myslím že ještě není hotová...“

„Jako bych ji už někde slyšela.“ podivila se a vytáhla skicák ze svojí brašny.

„Něco sem ti ale koupil!“ vyhrkl ze sebe Roman a začal se horlivě přehrabovat v batohu, „takovou malou blbost, chtěl jsem ti to dát až večer. Ale vlastně… proč ne hned?“ a vytáhl malou černou sametovou krabičku, přesně takovou, ve které bývávají prstýnky.

Sára ji se strojenou ledabylostí nenuceně otevřela a uvnitř k jejímu nestrojenému překvapení opravdu byl! – malý prstýnek, tak akorát její velikosti, se stříbrným kroužkem a černou spirálovitou lasturkou na vrchu.

„To je logaritmická spirála,“ pověděl ji dojemně roztouženým hlasem Roman, jako vždy, když začínal s nějakou svou divokou poetickou přednáškou, „křivka, která vykvétá z nekonečně malého bodu, ovíjí jej a exponenciálně vyrůstá do tohohle perfektního geometrického obrazce,“ jeho oči jakoby se rozzářili nad egem vlastních slov, „nejúžasnější na tom je, že jí můžeme vidět všude kolem nás! Od rostoucích rostlin a schránek měkkýšů, přes pásy mračen ve středech cyklónů až po ramena spirálních galaxií! Dokonce i vývoj lidského plodu se odehrává podle stejných geometrických poměrů – vyrůstá z nicoty a… rozhýří se až do… až do věčnosti!“ trochu se zakoktal a zamyšleně se zahleděl na podezřele se tvářící šero na obzoru, „celá příroda jakoby se řídila logikou a rozumem… jako by měla svoji vlastní vůli… No není to fascinující?“ a hodil svým rozjařeným pohledem zpátky po Sáře v očividně dychtivém očekávání její reakce.

Byla to jedna z těch věcí, kterou na ni vždycky dokázal udělat dojem, věděla ale, že to je jenom omluvné gesto za celý tenhle vztahově vypjatý výlet. Řekla jen: „Díky moc,“ objala ho a dala mu malou pusu na tvář. Pak si prstýnek nasadila, jako si ho prohlédla, popadla šedou tuž a začala si črtat mořský obzor do svého notesu. Uvnitř ji však srdce hřálo… a Roman to věděl.

Když se Tomáš s Pavlem vrátili, rozdali si plechovky piva, všichni si přiťukli a téměř naráz je otevřeli. Před napitím si však Tomáš neodpustil svůj malý rýpaví proslov: „Tak na Úžasný podvečer u Moře! Na skvělá nerozbitná přátelství! A dlouhotrvající vztahy!“

„Amen!“ s radostí křikl Pavel, který ironii nikdy moc nechápal, a vyklopil do sebe skoro celý půllitr piva naráz, „a teď – kdo je poslední ve vodě, ten platí další rundu!“ zařval a jako pomatený se rozběhl proti vlnám. Tomáš s elvisovským úšklebem mrkl na Sáru, zahodil nedopité pivo do písku a rozběhl se za ním. Roman rychle vstal, dal ji malou pusu na čelo, nasadil ještě jeden provinilý štěněcí pohled a rychle vyrazil za ostatními navzdory vědomí, že další rundu stejně platí on.

Sára teď už byla ráda, že má konečně od všech pokoj. Ve větru ji ale znervózňoval poněkud nepřirozeně slizký závan chladu.

 

... pokračování zde...

 

Autor m.n. - čas od času, 18.11.2019
Přečteno 31x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Pétík
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter