Jedno zkažené sportovní odpoledne

Jerry Track Povídky » Horrorové, krvavé, strašidelné, tajemné, záhadné

Už v čase 17 hodin a 16 minut byl poslední den roku pro Janu pevně determinován­ jako nevydařený. Jen Jana to ale ještě netušila, a tak vesele vplula do denní místnosti. Chlebíčky, doktor fešák, všechno to bylo nachystáno pro ni, myslela si. Doktor fešák chlastal, což vypadalo nadějně. Usmívala se a masivně naložený chlebíček v mezičase pod tíhou neúprosné gravitace dostal právě ten správný tvar něčeho, o čemž by Jana mohla říci – dokonalé.

 

Jinde ve městě se úplně jiná parta ubírala také za zábavou. Plán byl dobrý, ale nějak to drhlo. Někteří se viděli po letech a nechtělo se jim hned chlastat.

 

„Ty vole, to je nuda.“ Řekla Martina.

 

„Jdeme domů.“ Notovala Petra.

 

Vtom se přišoural Jirka: „Dáte si pivo?“ Zeptal se slečen. Ty se na sebe podívaly a začaly nabídku zvažovat. S odpovědí nespěchaly, přitom ale jemnými pohyby čekací dobu nedělali neúnosně dlouhou.

 

„Já nevím. Asi ne." Řekla Martina znuděně.

 

Jirka si tedy otevřel dvanáctku sám na kuráž a chtěl zkusit štěstí jinde. Víčko sice zasyčelo trochu jinak než obvykle, ale chuť a žízeň nedaly úvahám příliš prostoru. Rozjíždějící se mejdan pojednou proťal Jirkův řev. Neřval nic konkrétního, jen jako by ječel, nebo se spíš o jekot snažil a nějak mu to ani nešlo. Někdo se i zasmál, ale přestal, když Jirka začal jako šílený demolovat vše v jeho dosahu.

 

„Ty krávo, podívej.“ Řekla Martina.

 

„Ty píčo!“ Notovala jí Petra Jirkovo chování.

 

Jirka vypil zazátkovanou mrtvou myš v pivu a z toho šoku dostal hysterický záchvat. Záchranka už byla cestě a Janin večer se začínal kazit. Večírek si neužila a už běžela na příjem. Hysterik s dávkou diazepamu ale byl jen začátek dnešních trablů.

 

Zatímco odpoledne bylo teplé a teploměr ukazoval třináct stupňů Celsia, tak večer už pořádně mrzlo a mělo být ještě hůř, protože sloupec teploměru se začal propadat. Klesl o dvacet stupňů a stále nehodlal přestat. Jeho pohyb byl u velkého venkovního teploměru skoro pozorovatelný pouhým okem. Obleva začala prudce namrzat a na příjem se vozili bouračky. Jedna za druhou.

 

Rosťa si o sobě myslel, že není zlý člověk. Byl o tom skálopevně přesvědčen. Nebyl ale ani dobrým člověkem, byl to zkrátka jen člověk s chybami, které občas mívá. K jeho štěstí a smůle ostatních se však narodil v době, která přála cílevědomým bezpáteřním lidem, jako byl on. Rostislav Bambura byl spíš známý pod přezdívkou Bamburák, což bylo i jeho krycí jméno. Každý agent komunistické státní bezpečnosti měl jedno nebo více krycích jmen, která nějak souvisela s jeho vlastní osobou, jménem, koníčky, řemeslem a podobně. Bamburák se chtěl bavit. Chodil teď s takovou káčou, jak ji často tituloval. Jeho Monika byla sympatická éterická blondýnka, která měla pár menších rolí v seriálech plus nějaké to focení. Rosťa se chtěl pořádně napít a zkusit někoho sbalit. Rozhodně si chtěl užít ten večer bez Moniky. Mohl jet sice taxíkem, ale chtěl udělat dojem, tak si vzal svoje červené erko, tedy Škodu 110R.

 

Prošel pár barů a díky svým známostem a moci byl všude vítaným hostem. Kdosi mu dohodil pěknou holku, a to on dokázal vždycky ocenit. Když byla navíc hodně mladá a hodně zkažená, tak pak na oplátku mohl Bamburák pomoct i z většího průseru. Něco vypili a už se viděl na hotelu s tou holkou. Jasně, použije kondom, protože brát zase antibiotika nechce, ale i tak se na ni moc těšil. Říkal si, jak jí dá pěkně do těla. Když ji táhnul k autu, tak najednou u auta stojí Monika. Stojí tam v té zimě s vyčítavým pohledem.

 

Hádka byla ostrá a Monika zcela ztratila hlavu a řvala jak pominutá: „Ty zkurvenej estébáku. Kdybych tě nikdy nepotkala, bylo by mi dobře. Tys mě do všeho navezl a přitom já chtěla jen…“ To už nedořekla, protože to už jí Rosťa tlačil do svého erka a myslel na to, jak jí dá přes hubu. Copak to jde, takhle si na něj dovolovat, před lidmi na ulici? Když vychládal v autě s Monikou, tak domluvená a opilá slečna už líbala jiného chlápka.

 

Jeli. Interiér zánovního erka se naplňoval ulepeným výprodejovým popem. Jak Rosťa přidával na hlasitosti, aby přehlušil Moničin pláč, tak Jožo Ráž začínal z reproduktoru nesrozumitelně chrčet a dávit se zcela mimo dynamický rozsah aparatury, a to neznělo zase úplně špatně. Snad ten tendenční mastering popové skladby, snad vzor dlažby na vozovce, nebo obojí dohromady rozvibrovalo plastový interiér a k usedavému pláči, popu a zvuku motoru se přidalo nepravidelné drnčení plastu. To už bylo dohromady najednou na Rosťu moc. Zastavil u lesa a vhodil ji z auta. Prostě zastavil, obešel auto a za vlasy ji vytáhnul ven. Měl se rád, když byl zlý, proto šel předem před kapotou a vztekle se na ni díval, aby dostala strach. Když odjížděl, tak si říkal, že snad ještě stihne tu holku z baru, byla už rozdělaná. Pak si přeci ale uvědomil, že nechat Moniku poslední den v roce samu venku není moc dobrý nápad. Ne že by mu jí bylo líto, ale co kdyby se ukázal někdo jiný. Někdo cizí by ji mohl mít, a to on nechtěl.

 

Monika už nebrečela a začala se zamýšlet nad svojí současnou situací. Zima, do města dobrých deset kilometrů a navíc to víno, co si dala na kuráž, začínalo chtít ven. Nad silnicí byl sráz s keři, tam se vyčůrá, a pak zkusí něco stopnout.

 

Rosťa to otočil a jel k lesu, hledal Moniku. Klouzalo to pořádně, ale dalo se to uřídit. Kousek přes sebou najednou rozpoznal charakteristická koncová světla trabantu. Monika bude stopovat a nějaký nýmand v trabantu ji pak zastaví, přemýšlel. To nemohl připustit a jal se ho předjíždět. V lese to klouzalo o poznání více a ten jel taky, co to dá. Motor řval, když ho konečně předjel. To slyšela Monika a viděla v tom svoji šanci na záchranu z mrazivého lesa. Nasadila si kalhotky a běžela ze srázu k silnici. Mávala rukama, když uklouzla a vletěla přímo do cesty erku. Odrazila se od čelní masky a dopadla do prostorného zadního okna. Tam se složila skoro do klubíčka na zadní sedadlo. Ještě dlouho auto klouzalo, než se zastavilo.

 

Rosťa se dozadu nepodíval. Byla to srna, lhal si. „Musela to být přece srnka!“ Říkal posádce trabantu, která přispěchala na pomoc. Srnka to ale nebyla, měla z ní snad jen ty oči.

 

Když Janu volali na příjem s tím, že vezou bouračku, rozběhla se. Pak ale zvolnila. Řekla si, že mrtvá holka, kterou přestali resuscitovat už před čtvrt hodinou a opilý řidič těch pár vteřin počkají. Jana byla vždy velmi profesionální a nad věcí. Přeci jen tentokrát se musela pozastavit nad mrtvou Monikou. Byla tak něžná, že jí bylo z toho trochu smutno, i když byla zvyklá na leccos. Nevypadala jako mrtvá holka, co se předávkovala barbituráty a růžolícá civí skrze vše prostupující strach. Vypadala spíš, jako kdyby se dívala skrze ni někam na strop.

 

Toho chlapa vezli na vozíku, byl prý smrtí přítelkyně otřesen natolik, že nemohl chodit. Ten papulatý třicátník jí byl hrozně moc odporný, už kvůli té mrtvé dívce. Byl cítit alkoholem a Jana mu přála za to, co udělal, vězení. A v tom vězení mu přála peklo. Než se stihla na něco zeptat, do chodby vtrhli esenbáci a další dva muži. Ty dva provázel k jejímu neskrývanému údivu doktor Bittner. Operatérské eso, kapacita, která tu rozhodně o silvestrovské noci neměla co pohledávat.

 

„Vemte ho na ošetřovnu.“ Poručil doktor. Jana ho tedy rutinně odvezla za plentu a nachystala vše k odběru krve. Doktor zavřel a k jejímu překvapení si vyhrnul rukáv, stáhnul sval na ruce, zacvičil s ní a rychle si vrazil jehlu do naběhlé žíly. Pak se podíval zírající Janě do očí a beze slov začal pomalu nabírat svoji krev.

 

„Co to děláte? Zabil přece tu holku!“ Snažila se Jana o spravedlnost. Doktoru Bittnerovi se jen propadla spodní víčka ještě víc než obvykle, jak na Janu upřeně koukal. Až nabral dost krve, tak klidně odvětil: „Syn ještě studuje medicínu, dcera vystavuje v zahraničí a já mám pár let do důchodu. Nemuselo by to tak zůstat, aspoň podle těch dvou tajných, co mě sem doprovodili“ Jana začínala chápat. „Vraťte jim ho a přijďte si pro ten vzorek pro laborku.“ Pokračoval doktor. Pak si sednul a zapálil si ameriku. Nevychutnával si ji však tak, jako obvykle. Táhnul silně. Tak silně, až cigaretu přetáhnul a vytvořil skoro dva centimetry žhavého popela. Byl v pasti svého života a nic s tím už nechtěl dělat.

 

Předtím, sedíce za plentou, přemýšlel Rosťa o svém činu. Nezpytoval však svědomí, jen se vyrovnával s tím, že poprvé ve svém životě zabil. Cítil se jinak než před tím. Cítil, že teď už může všechno. Že teď ho čekají velké věci. On nebyl jako táta. Táta, ten umlátil podezřelého ze špionáže holýma rukama. Táta, když dostal do parády jednoho herce, tak ho zmaloval tak, že ho funebráci pak ani nepoznali, koho to vlastě vezou. A to hrál před válkou v mnoha trhácích. Jak jen se to jmenoval?

 

Doktor Bittner zůstal přes noc ve službě. Stejně by doma už neusnul.

 

٭ ٭ ٭ ٭ ٭

 

„To jsem si zase vyslechl na výboru. To se do mě dali dubčekovci. A to všechno kvůli tobě a té tvojí bouračce. Já bych tě…“ Řekl Rosťův táta a naznačil pohlavek. Rosťa se instinktivně přikrčil – není to tak dávno, co mu ji táta fláknul. Pak se Rosťův táta otočil zády a díval se z okna.

 

„U státní bezpečnosti zůstaneš, ale musíme tě někam uklidit. Půjdeš do Ostravy dělat s mladejma. Svazáci tam trochu váznou ve spolupráci s ostatníma, tak se o to postaráš.“ Pokračoval jeho táta.

 

„Ale…“ Oponoval Rosťa.

 

„Ale co? Ale co!“ Rozkřikl se Rosťův táta.

 

„No mám takový nápad. Je to plán a vyžaduje si podporu strany.“ Zkoušel otcovu trpělivost Rosťa.

 

„Do Ostravy pojedeš!“ Vybuchl Rosťův táta a pár hodin na to dostal další infarkt.

 

To Rosťu vylekalo. Bez otcovy podpory by byl vyřízený. Ještě je brzy, říkal si. Rozhodl se tedy plně soustředit na to, aby něco vymyslel, něco, co by ho dostalo na výsluní. Dostalo až na vrchol. Začal si dávat dohromady témata: smrt, kterou byl momentálně fascinován, peníze, o kterých věděl, že je bude potřebovat a konečně moc, po které tak toužil.

 

Pak si zase vzpomněl na Moniku a dalo by se čekat, že nyní po nějaké době pocítí lítost nad smrtí své dívky. Jenže ve skutečnosti ho jen mámila myšlenka, jak by to bylo fajn mít s Monikou ještě jeden večer, ještě jednu noc. Pak by ji vydal hrobníkovi, ale ještě jednou přijímat její lásku, to by ho teď bavilo.

 

Byl den návštěvy otce v nemocnici. Erko muselo teď zůstat v garáži, bylo moc nápadné. Před domem se v oblouku příjezdové cesty ladně zhoupla otcova volha a matka automatizovaně nasadila útrpný výraz soudružky manželky. Řidič se snažil oba povzbudit, a tak zvěstoval, že dle kolegů z výboru se stav otce dnes zlepšil. „Už tam všechny sekýruje. Brzy ho máte doma.“ Řekl radostně. Výraz matky se ještě víc deformoval.

 

Smrt – peníze – moc. Tato trojice slov Rosťovi nedala myslet na nic jiného. Něco na tom musí být, myslel si. A jak si usmyslel, tak to začal realizovat. Aniž by v tom byl nějaký smysl, tak nakonec u otce místo Ostravy prosadil setrvání v Praze. Místo svazáků pak jakousi skupinu mladých a až příliš angažovaných techniků a pár politicky korektních myslitelů. Vše bylo díky Rosťovi napojeno na síť státní bezpečnosti a mělo to i svůj název: SOS, tedy Svaz Ochrany Socializmu. Když pomineme, že se nejednalo o svaz, ale jednu skupinu šesti lidí včetně Rosti, tak ambice měl veliké. Například „Využití životního cyklu člověka k navýšení devizové síly socialistické republiky“, nebo „Smrtí služba socialistické vlasti nekončí“. Kdo by si ale myslel, že se jedná o nějaké průmyslové zpracování mrtvých nebo podobně, tak by se mýlil. SOS přeci jen tvořili také přemýšlivý lidé, a i když to pro ně byla jen zašívárna, tak úplnou blbost zase vypustit nechtěli.

 

Jak šel čas, tak se tým SOS však zvolna rozpadal, neboť Rosťova nedůvtipná myšlenka ho nemohla držet dlouho. Navíc prosakovala pravda o jeho autonehodě a Moničině smrti a ne každý chtěl s ním usednout k jednomu stolu.

 

Vykrucovali se z toho postupně, až jediný, kdo zůstal, byl Cvrkal. Rosťa mu však neřekl jinak, než Cvrček a pod stejným jménem na něj u státní bezpečnosti vedl také spis. Jak otec stárnul, tak jeho vliv upadal a nad Rosťou se stahovala těžká mračna obav. Jako estébák věděl, že se chystají změny, ale nedařilo se mu prosadit. Často proto říkával: „Cvrčku, cvrčíčku, vycvrkej mi něco. Něco pořádnýho!“ A ta důvěra se Cvrčkovi tuze líbila a měl toho papulatého soudruha i docela rád, tak mu říkával: „Cvrkám, cvrkám… …robotickou ručku, cvrkám.“ Nebo jindy zase: „Cvrkám, cvrkám volant, co se rádiem řídí, cvrkám.“

 

Jednoho dne chtěl Cvrček Rosťu zase potěšit, a tak nechal v dílnách udělat ocelovou čelist. Chtěl mu ukázat, jakou sílu má takový elektromagnet. Finální úpravy dělal sám, když najednou dostal od jednoho z kondenzátorů ránu elektrickým proudem. Ruka, co v ní držel šroubovák, vyletěla jako ruka cizí a šroubovák vrazila do zdi. Cvrčka to zaujalo a těšil se, až to Rosťovi poví.

 

„A ta síla člověče, to bys koukal!“ Jenže Rosťa to viděl jinak.

 

„A ty se necháš zabíjet elektrickým proudem jen proto, abys měl sílu? Nikdo to dobrovolně nepodstoupí.“

 

„Ani nemusí, všechno jsem promyslel.“ Pokračoval Cvrček. „Nepodstoupí to totiž nikdo živý.“

 

„Co?“ Zpozorněl Rosťa. Že by se jeho plán konečně začínal naplňovat? Konečně. A Cvrček cvrdlikal dál: „No jistě, i několik hodin po smrti je tělo funkční, ale chybí impulz, který by rozhýbal svaly. Když se srdce, ten hlavní sval, zastaví, tak se všechno zastaví. My ale přeci nechceme oživovat, my nechceme resuscitovat, my chceme to tělo ještě na chvilku využít. Využít třeba jako robota nebo tak.“

 

„Blbost.“ Řekl Rosťa jen tak, když se odmlčel. Řekl to, aby upevnil svoji nadřazenost a naoko zašlapal tuto myšlenku a aby s ní pak přišel sám, jako s myšlenkou vlastní. Bamburák se tedy po vzoru svého otce otočil ke Cvrčkovi zády, zadíval se zádumčivě z okna a řekl: „Blbost.“ V duchu si však říkal: Tak a teď jste v prdeli, všichni.

 

٭ ٭ ٭ ٭ ٭

 

Slábnoucí moc komunistů ještě měla pořád svoje oběti. Vyloženě zlá domovnice, předsedkyně uličního výboru, mohla pořád znemožnit studia vašemu nadanému dítěti. Proč by to ale dělala? No jen tak, ze zlosti přece. Stejně tak i Slavomír se spíš než svým dílem, pouhou závistí dostal do pasti rozkládající se normalizace. Jeho hluboké filozoficko-psychologické profily mocných současnosti by asi četla jen hrstka čtenářů, jenže na atraktivitě mu přidávalo to, že psal takzvaně z první linie. Tedy v jeho profilech šlo rozeznat vládnoucí pohlaváry, a to vše podáno z té východní strany železné opony. Přesto Slavomíra do vězení přivedla právě sousedská zášť a závist. Soused byl takový dědek nerudný, kdo mohl tušit, že je to arciestébák.

 

Za co ho zatkli? To ani sám Slavomír přesně nevěděl. Bylo toho víc: snad západoněmecké marky, co neuměl vysvětlit, že je má, výtisky západních novin, nějaké letáky a další, co mu podstrčili tajní.

 

Slavomír chtěl utéct z republiky už loni, ale pořád doufal, že už, už se to musí položit. Těšil se, jak bude psát reportáže o pádu komunizmu. Ve Vídni ho čekali, ale on jen poslal z Prahy pohlednici s přáním brzkého shledání. Měl utéct, nic ho tady už nedrželo. Byl už starý, vyčerpaný šedou nudou a to, čeho se bál, se nakonec taky stalo. Teď už je mučedník, už ví, co to je, dostat na uvítanou pořádnou nakládačku.

 

Když ho v noci vzbudili a vedli k dalšímu výslechu, tak se jim snažil říct, že nemůže nějak popadnout dech, že mu asi zlomené žebro tlačí na srdce… Nevydal však ani hlásku, jen jakoby hýkal. Tak ho pustili na zem a polili vodou. To už byl ale mrtvý. „Ende, šlus. Nevíš aspoň co napsal?“ Zeptal se nakonec jeden z vrahů.

 

„Infarkt, zástava srdce v 3:15 ráno.“ Diktoval doktor, co měl zrovna službu. Když mrtvého přebírali lidé z patologie, tak si doktor všiml, že jeden z nich má speciální námořnické hodinky. „A sakra.“ Brblal si nad vzácným kouskem. Vzápětí se mu to ale vykouřilo z hlavy spolu s další startkou, co si dal. Dal si startku bez filtru pěkně do peanu, to proto, aby vykouřil co nejvíc a nespálil si při tom své prsty. Ty hodinky byly Omegy a jak že tomu funebrákovi říkali? Rosťa?

 

„Ty Omegy měří čas s chybou jedna minuta za dva měsíce! Chápeš za dva měsíce! To je na moři moc důležitý, protože se nemáš čeho chytit, jen moře a nebe. Takový hodinky nikdo nemá. A ty je ber jako zálohu za prvního zombíka. Za další budou jiný luxusní věci. Neboj se.“ Pobízel Rosťa Cvrkala. Mrtvý Slavomír ani nestihl vychladnout a už ho tahali zase ti estébáci, tentokrát z chlaďáku márnice. Jaký by asi napsal psychologický profil na Rosťu a Cvrkala?

 

Vezli ho a ani neměli vše nachystáno. Ale co, nějaký disident, pisálek. Tady nikomu chybět nebude a Rosťovi udělá službu. Cvrček řídil a Rosťa si četl Slavomírovu složku: „Tak do Rakouska jsi chtěl pláchnou? No vidíš, tak my ti to nakonec umožníme.“ Rozprávěl si Rosťa a pokračoval: „Myslíš, že vydrží aspoň za hranice? Že aspoň tam nadělá nějakou rotyku?“ Ptal se. Cvrček pak měl poprvé v životě svoji důležitost, a tak rebelsky mlčel a řídil. Rosťa to asi pochopil a mlčel taky.

 

Po chvíli Rosťa pravil: „Ne, změnil jsem plán.“ A srazil Cvrčkovu excitovanou náladu. „On do Vídně vydržet musí, je tam ta konference. Budou tam novináři a tak.“ Pokračoval.

 

„Neuřídím ho, když bude ujíždět policii a pojede rychle. Zvládnu tak šedesátku, víc ne.“ Rozebíral situaci dále Cvrček.

 

„Nepojede rychle, nebude prorážet závoru na hranicích a ani střílet pohraničníky. Pojede s pasem a cestovním vízem, stejně jako my.“ Upřesnil plán Rosťa. Cvrček se trochu začal nafukovat, protože tohle měl vědět dřív. Jenže toto Rosťa včas poznal a využil svůj dar manipulace s lidmi, který snad zdědil. Chytil Cvrčka za útlá ramínka a konejšivým úplně odlišným hlasem než předtím řekl: „Doba je zlá, lidi jsou svině příteli. Ten tajný plán neznal nikdo, až dosud. Chráním tak nás i naše dílo. Brzy budeme tahat za nitky evropské politiky tak, že se budou divit.“ Trochu teatrálně pohrozil druhou rukou a pokračoval: „Představ si Cvrčíčku – disident a imperialistický agent zastřelí sovětského diplomata ve Vídni.“

 

„Ale to je vědecká konference, co se tam tento týden koná.“ Precizoval situaci Cvrček.

 

„Tak zastřelí sovětského vědce. Vždyť je to kurva jedno. My tady děláme revoluci a ty řešíš detaily. Musíš se do toho ponořit, třeba jako Castro nebo Lenin.“ U slova Lenin mu přeskočil hlas, což znělo už vyloženě směšně, tak dál Rosťa už jen mlčel.

 

Za Znojmem, v jakémsi opuštěném klášteře, měli nachystán operační sál a mechatronickou dílnu v jednom. Vše bylo převezeno z Prahy a Rosťovi noví poskoci to už chystali k použití. Oni noví poskoci byli další ambiciózní estébáci, kteří slyšeli na sliby majetku v podobě státních podniků a teplých křesel. Jak čekali na Rosťu s nákladem, tak si krátili čas povídáním o tom, kdo si zabere který podnik v okolí. Hádali se o továrny, továrničky a obchody, kolem kterých denně chodili do práce, nebo kde pracovaly jejich manželky. Pak se dodávka s pražskou poznávací značkou vřítila na nádvoří a nastal fofr.

 

„To nestihnu, není to možné!“ Reptal Cvrček.

 

„Registraci konference nestihneme, ale o přestávce na kávu nastane naše chvíle. Máš pro mě seznam účastníků? Vybereme si někoho.“ Velel Rosťa.

 

Po dlouhých hodinách začalo svítat a Cvrček byl v plné práci s instalací hadiček a trubiček a taky spousty duralových pevnostních profilů a drátů.

 

„Tak co?“ Ptal se jeden ze strážců.

 

„Co? Hovno!“ Odvětil podrážděný Cvrček a pokračoval: „Je moc tuhej, nejde to.“

 

Slavomír seděl klidně a se všemi těmi věcmi ve svém těle vypadal jako panovník z cizí planety, jako král s monstrózní korunou z kilometrů drátů. Poprvé ve svém životě vpadal nebezpečně a děsivě, tento mrtvý a hodný člověk.

 

Rosťa mu však i tuto panovnickou pózu vzal a roztáhnul doširoka jeho ústa. Pak Cvrček začal ze stojanu pomalu zasouvat kovovou tyč skrze jeho ústa kolmo dolů do Slavomírova krku. Pořád vše kontroloval, zapínal přístroje a pomalu posouval tyč dolů, jako když fakír polyká meč.

 

Najednou se přihlížející strážce zřítil k zemi a řval bolestí: „Kurva zlomil mi holenní kost!“

 

A opravdu, Slavomír, tedy spíše jeho mrtvola, sekla znenadání nohou a srazila chlapa k zemi. Přitom v tváři neměl ani náznak života.

 

„Promiň, promiň.“ Omlouval se Cvrček a pokračoval: „Už se to nestane, jen jsem se splet tady…“

 

„Spoutejte to tělo!“ Pro jistotu přikázal Rosťa.

 

Vyjelo se až po osmé ráno. Slavomír nakonec nevpadal úplně jako robot, ale jeho tělo pod oblekem věstilo velkou mechaniku. Než přijeli do města, uvítal je stručný a výrazný nápis u silnice: Neprojdou. To byl ambiciózní vzkaz pohraničníků všem, co by se chtěli pokusit hranici a železnou oponu ilegálně překročit. A opravdu, znojemští pohraničníci je stavěli už deset kilometrů před hranicí. Jenže Znojmo není Praha a Rosťovy konexe sem už nedosahovaly. Ověřovací telefonát do Prahy jim sice zajistil svobodu, ale do Rakouska nemohli.

 

„To je ztracený.“ Pronesl Cvrček. „Ten spisovatel bude fungovat tak nejvýš jednu hodinu a konec. Pak je celá ta práce na nic.“ Lamentoval Cvrček zpět v klášteře.

 

„Tak ukaž aspoň jak chodí.“ Prosili strážci. Cvrček tedy vlezl dozadu do dodávky, kde bylo řídící centrum a sám si navlékl takové popruhy a začal jakoby hýbat rukama a nohama.  A světe div se, Slavomír se nemotorně postavil.

 

„Dobrý.“ Povzbuzovali strážci. Pak Cvrček na takovém pásu pomalu simuloval chůzi a Slavomír se kymácel kupředu.

 

„To je ta tyčka, jako gyroskop, rozumíme?“ Řekl Cvrček a bylo vidět, že se předvádí. Po čase Slavomír už jen šoupal nohama a pak se zřítil k zemi. Bylo slyšet, jak elektrika na něm pořád ševelí, ale tělo už bylo tuhé natolik, že se přestalo hýbat.

 

Naložili ho tedy zpátky do auta a čekali na Rosťu, který jel do Prahy pro další potřebná povolení a taky pro novou sadu vybavení pro dalšího zombíka. Zašel až příliš daleko a neměl v úmyslu se vzdát. Snad tomu svému horečnému snu dokonce i uvěřil.

 

Vrátil se za tmy. „Tak co, máš to?“ Ptal se Cvrček.

 

„Jasně.“ Odvětil Rosťa a pokračoval: „Ale jo, ne však tady, musíme kousek popojet směrem k Jihlavě. Je to tam domluvený.“ To řekl tak trochu nejistě, ale jeli. Jeli asi dvacet kilometrů do takového městečka. Zrovna tam byla nějaká slavnost a na pozdní hodinu bylo všude vidět hloučky lidí.

 

Velká dodávka s Rosťou, Cvrčkem, jedním ze strážců a mrtvolou Slavomíra vzadu zastavila před místní poliklinikou. Po dlouhé diskuzi s vrátným se Rosťa vrátil a sednul si za volant. Mlčky pak jezdili městem, až kdesi bokem uviděl objímající se páreček. Zastavil.

 

„Ty vole, co chceš dělat?“ Ptal se znepokojený Cvrček.

 

Rosťa vyskočil ven, aby si svůj potenciální cíl prohlédnul. Byl to dlouhovlasý mladík asi dvacet let se stejně starou dívkou. Vypadali dobře a na výzvu Rosti – příslušníka státní policie předložili oba občanské průkazy. Poté se Rosťa otočil k autu a jen tak mimochodem se ptá Cvrčka: „Můžu je zastřelit?“

 

„Ne to nesmíš, musíš injekcí, jen tak je můžeš zabít.“ Radil cynicky Cvrček, který pochopil, že teď se loví a že nic tady domluveno není. Rezignoval už na veškerou soudnost a chtěl být králem, nebo aspoň vicekrálem tady a teď.

 

Ta dívka se dala na útěk, tak ji zastřelili a mladíka pak zpacifikovali a píchli mu tu smrtící injekci.

 

„Škoda ho nebude, hašišáka.“ Prohlásil Rosťa. Cvrček ale trochu litoval té dívky. Na chvilku si říkal: Takový zmar! Škoda mladého života.“ To bylo ale jen na chvíli, pak se ponořil zpět do toho šílenství. Tu noc i trochu pili. Cvrček něco použil ze Slavomíra, něco dal nového a hašišák jménem Jiří se vystrojoval k akci.

 

Trochu opilý a hodně nevyspalý Cvrček k ránu vypochodoval z místnosti v márnici a zahlásil salutujíce: „Agent George připraven k plnění zpravodajských úkolů!“ Za ním se vypotácel onen mladík tak, jak jeden ze strážců šlapal na pásu. Rosťa byl nadšen, měl nachystané dopisy, faxy, telexové zprávy a hlavně jména cílů. Akce mohla začít.

 

Cíle ale byly tentokrát v Praze a ne ve Vídni. Už domluvil i speciální autobus jako pojízdné řídící centrum. Agent George byl trochu přezbrojený technikou. Mimo dvou miniaturních kamer měl i nevzhlednou anténu přišroubovanou přímo do obratlů své páteře. To ale bylo pro komunikaci nezbytné, jak pravil Cvrček.

 

„Vypadni z toho pásu soudruhu!“ Zavelel Rosťa. „Teď budu agenta ovládat já osobně.“ Pokračoval panovačně dál „Přezkoušíme jeho loajalitu k socialistické vlasti.“ Dodal pak zbytečně. Cítil se totiž ‚anticky‘, jak řekl později Cvrčkovi v autě.

 

„Soudruhu poručíku, neplníte svěřené úkoly s náležitou důsledností. Z tohoto důvodu budete nyní použit jako cíl.“ Zaznělo z vestavěného reproduktoru přímo v Georgeových ústech. Poslední zbývající strážce se zprvu podivil, ale pak rychle pochopil, že trénovacím cílem je on sám. Začal utíkat. Jelikož byl dobře trénovaný, tak běžel rychle a běžel dlouho. Jak běžel, tak už se necítil jako prodloužená ruka zákona, jako meč krále socialistického království. Bál se a měl v plánu v noci dojít až na Vysočinu, tam kde bydlí jeho stará a hodná máma. Běžel teď jakoby lehčeji, než padl vysílením.

 

George za ním však neběžel, nemohl. Stalo se něco, co nikdo nečekal. Tento stroj už svého pána neposlouchal. Někde byla chyba, asi exspirovaná šarže jedu, nebo Cvrček špatně odhadl dávku… Zkrátka znetvořený George, občanským jménem Jiří Soukeník, opět nabyl vědomí. Lze si vůbec představit to, co právě prožíval? Tu bolest a strach? Kromě drátů a elektrických výbojů se hlavou drala i jedna myšlenka. Prostá myšlenka člověka, který si uvědomil, že je prakticky mrtev, neboť brzy podlehne zraněním a bolesti, nebo ho ti estébáci zastřelí. Ti však stále byli v úleku z toho, co se stalo. Ta myšlenka na pomstu přešla do fáze realizace rychle.

 

Rosťa omdlel ránou od agenta George. Když procitnul, tak byl vzadu v jejich dodávce na sedadle a nemohl se hýbat. Koukajíce do stropu doufal a v duchu snažně prosil: „Cvrčku, cvrčíčku, ukaž mi svoji hlavičku a ošetři svého kamarádíčka.“

 

Poslední, co ale ve svém životě Rosťa viděl byla zrůda z masa, vlasů od krve a spousty drátů, která mu třesoucí se v křeči elektrického proudu sune do krku ten prokletý gyroskop. Pak zavřel oči a už je nikdy nechtěl otevřít. Stalo se však, že je přeci jen na okamžik vytřeštil. To bylo, když mu Jiří Soukeník neumístil gyroskop někde v jícnu, kde měl zůstat, ale pokračoval dál a hlouběji přes žaludek a střeva.

 

٭ ٭ ٭ ٭ ٭

 

Byl krásný den. Petra a Martina běžely závod orientačního rádiového běhu. Petra s anténou v ruce se snažila lokalizovat třetí kontrolní stanoviště. Tlukot pumpujícího srdce se na chvíli synchronizoval s vysíláním kontroly --/---/…

 

Petra byla šťastná. Cítila uspokojení v životě a plánovala si skvělou budoucnost. Úspěchy na poli sportu a lásky ji naplňovaly až po okraj a v duši díky tomu nezbývalo nebezpečné vakuum, které by se mohlo naplnit něčím nedobrým a neočekávaným. Těšila se z toho, kolik má dnes ještě síly. Těšila se, jak bude zrychlovat a jistě se dobře umístí. Proběhne cílem a tam bude on a bude ji líbat. Ne líbat, bude ji muset pít, jak bude zpocená.

 

Najednou vyjekla: „Ty -.!“ Petra se prsty chytila za ústa. V křoví leželo tělo. Chtěla běžet dál, ale nemohla. Jako budoucí lékařka nemohla pokračovat a musela se zastavit a zjistit, zda může udělat něco pro záchranu. Když přistoupila blíž, tak zjistila, že ho odněkud zná. Najednou spatřila, že s tím tělem něco není v pořádku a že se v podstatě ani nejedná o tělo člověka tak, jak ho zná. Taky si uvědomila, že podle zkušenosti právě tady v tomto místě musí být zdroj toho vysílání kontroly. Vysílá snad to tělo? Koukla se za hlavu a za temenem, tam bylo něco, co dobře znala – část vysílače kontroly. Petra se rozhlédla. Její srdce prudce bušilo. Nebyl čas se dlouho rozmýšlet, ať si to vyžere někdo jiný, pomyslela si a vysílač odpojila.

 

Co to bylo za provokaci, říkala si, když běžela rychle dál. Nakonec se umístila na bodované pozici a pozorujíce ostatní holky si říkala, která asi o tom ví a která ne. Neřekla ale nikomu nic, nechtěla skončit podobně. Člověk se musel mít dneska hodně na pozoru.

 

Večer a hlavně v noci už ale lhostejnost stékala pomalu do kanálu tohoto dne a začínalo se, jako by to byl sám rozbřesk, prodírat svědomí. Vzpomínala, kde jen toho mrtvého už viděla. Vyšla z táborové chatky, kde byly všechny v rámci soustředění ubytovány a zkusila jen tak naladit přijímač. Ejhle, slabý signál té kontroly byl zase lokalizovatelný. Seděla dlouho a poslouchala, jak signál tam někde v lese slábne. Trochu brečela a do konce života se pak tak trochu bála. Nepomohla ani sametová revoluce, ti estébáci tam někde pořád byli a čekali na to, co ona nakonec udělá. Proto nedělala nic a vezla se s proudem těch nejvšednějších lidí a sdílela jejich nejvšednější názory a zvyky, jen aby nevybočovala.