Zrcadlo paradoxů

Anotace: IV

...Třísknu s telefonem, rozlomí se stará plastová pacička. Co to děláte! Promiňte, vytáhnu litr a odcházím. Dobíhám přijíždějící tramvaj, naskočím do zavírajících se dveří, samo, že si skřípnu levou ruku. Jauvajs. Z křesla na mě kouká blbě řidič.Hele, ty... No, sorry, no, stane se. Sednu si k oknu, funím s hlavou opřenou, jak je zima a já dejchám na mastné sklo, tak se začnou tvořit malé kapičky vody. Někdo přede mnou tu namaloval srdíčko a támhle je smajlík, jo, už nejsem nejmladší. Rozhodnu se, že pojedu k těm papalášům, třeba s tím něco ještě udělám, když kolega se rozhodnul beze mě. Vystupuji doma, skočím si pro klíče od auta, vezmu cédo z poličky nad dveřma do pokojíku. Hm, Croce. Hodím tašku s dokladama na rameno. Běžím rychle přes záchod do auta. Nasedám do svého nového lidového vozu na leasing. Hodím cédo do přehrávače. Přejíždím zónou a mumlám si, že s tím fakt musím něco udělat. Přehrávač zatím stagnuje. Poklepu na displej, objeví se Track 23. 23? Fakt jako? Co to zase je? Začne hrát první melodie, zasekne se, zachrochtá rychle cédo v krabičce, naskočí Time in a Bottle, pecka. Konečně.

Zpívám si: If I could save time in a bottle... Najedu na přivaděč s rukou na řadící páce. Ještě, že bydlím hned u dálnice. Prsty klepu rytmem o volant. Předjíždím pár pomalých salátů stošedesátkou pěkně v klidu. Je celkem prázdno. Popěvuju si dál, dokáže mi to vždycky zvednou náladu, starý fláky nerezaví. But there never seems to be enough time... Cédo přeskočí, opakuje poslední větu. But there never seems to be enough time. To fakt není možný, nový auto, všechno a takovej kšunt. Příště půjdu už do Meďoura. Ten pošuk v tralaláčku snad nemyslel vážně, že by mě zabili nebo jo? Určitě to byl nějakej vtip od kámošů, oni ví, že jim na všechno skočím. Ale pak určitě někoho zabiju, tohle se nedělá, jestli zjistím, že je vše v cajku. Před sebou uvidím modrý sloup světla. Ech. Projíždím jím a volant se strhne doleva. Nestihnu reagovat. Narazím do svodidel. Uslyším jen poslední věc: Through time with... Letím vzduchem... Prááásk. Tma.

Pííííííííí, pííííííííí, pííííííííí... Jedním okem zavřeným se podívám na displej, je 5:23. Co? Zvednu se, opřu si ruce o nohy, promnu oči. Jsem zmatený. Byl to sen? Rychle se otočím a tam leží... Krásná dívka s holým zadkem napůl ven v poloze letícího Supermana. Včera jsem ji odrovnal. Začne hrát Enigma. Je to jako včera. Znovu a znovu, trochu mě bolí hlava, zamotám se. To bude asi vopice. Tvl, musím letět do laborky. Vyskočím, vezmu si kalhoty, naskáču do nich. Ještě se jednou otočím na ten krásnej zadek, pošlu pusinku... A praštím se o otevřené dveře skříně přesně mezi voči. Dopr... Ona se probudí. Co, co? Jen lež, v klidu, promiň, musím jít. Jo, jo, ahoj. Chci si odskočit na záchod. Otevřu a tam sedí spolubydlící se sendvičem. OBSAZENO. Sorry, nevěděl jsem, že už jsi vzhůru. Musím jít, nemám čas ztrácet čas. Běžím po schodech, v mezipatře narazím v rychlosti do zdi. Utíkám přes vestibul ke vchodovým dveřím. Vrátný zrovna odmyká. Dobrej... No, no, aby ses nezabil. Proběhnu ven, skočím do křoví a ulevím si. Jéé, to je někdy lepší než sex. Áaa... Néé. Není. Jak kdy. Zavřu poklopec a cválám za kolegou. On zrovna típá cígo a řve, kde jsi, ty vole? Nemám čas! Otevře dveře a já vběhnu rychle dovnitř, otevřu okno v laborce, zapnu PC a čumím na příkazový řádek. On za mnou přijde, podívá se mi přes rameno a řekne. Co na to tak čumíš?  Hele, zdál se mi fakt divnej sen, až mi z toho asi hrabe, čéče. Spuštění proběhne jako obvykle, bez problémů. Hele, měl by sis fakt odpočinout, nevypadáš dobře. Jo, jo, až skončíme, budeme se válet na pláži furt. Na všech plážích světa a kolem samý roštěnky... To mi věř!