Ochromení

Výrostci, kterým mohlo být sotva osmnáct na mě ušili nějakou boudu a namluvili mi, abych si na chvíli odpočala v bytě, který už nejméně dvacet let chátral a byl zavalen nejrůznějším levným haraburdím. Stěny byly na některých místech plesnivé, prach ani skvrny od oleje nikdo neutíral a tam, kde to šlo, bylo rozvěšené prádlo, od pohledu plné toho všudypřítomného zatuchlého pachu. V bytě se ale žilo, a to docela čile. Tři místnosti stačily na to, aby zde mohla žít osmičlenná rodina. Žena okolo padesátky, se kterou jsem stihla krátce pohovořit v kuchyni, zde totiž vychovala sedm dcer, z nichž nejstarší bylo osmnáct a nejmladší jedenáct let. Její postava a vystupování říkaly – žila jsem těžce a mám toho dost, ale na nikoho nehodlám být zlá, pokud se mi nebude snažit narušit tu jednu chvíli během dne, kterou mám vyhrazenou na naprostý klid, cigaretu, turka, rádio, které nechám hrát, ale nikdy neposlouchám, a na koukání z okna.

Nechala mě zde chvíli pobýt, což jsem si zprvu představovala tak, že se podívám, co se, ksakru, stalo s mým telefonem, skrz který se snažím už bezmála celé dopoledne zjistit, od koho jsou ty tři e-maily (už několik měsíců jsem nedostala od někoho tři e-maily za den, které neobsahovaly reklamu nebo nějaké nedůležité oznámení), kdy mám další přednášku, a proč se moje obrazovka změnila v naprostý chaos, ve kterém se ani nemůžu doklikat k tomu, abych byla schopná někomu zavolat nebo napsat. Mám pocit, že v tom, co se mi stalo s telefonem, mají z nějakého důvodu prsty ti kluci, kteří na začátku vypadali, že mi chtějí s něčím pomoct a vysvětlit mi, jak si poradit s jednou funkcí, které nerozumím. Nikdy jsem nebyla technický typ, ale základní znalosti ohledně ovládání elektroniky jsem měla. To, co se ale teď s mým telefonem stalo, přesahovalo veškeré moje logické chápání, a ještě nikdy jsem u nikoho podobný problém neviděla.

Přesouvám se s těmi kluky do pokoje některé z dcer té neznámé ženy, abychom ji neobtěžovali s věcmi, které se jí netýkají. Z toho, co mi ti dva kluci říkají, vůbec nejsem moudrá, mám pocit, jako by mě vodili za nos a v duchu se mi smáli, zatímco se snaží působit dojmem, že mi chtějí pomoct. Setkám se tam s nejmladší dcerou té ženy, která, přestože jsem o dobrých sedmnáct let starší než ona (proboha, za chvíli už mi bude třicet), jakoby se na mě dívala svrchu a spíš měla nutkání se pošklebovat tomu, jak jsem zmatená. Absolutně s ničím si nedělala starosti. To, jak působí na lidi, ji v nejmenším nezajímalo. Pokud ji někdo neměl rád, byl to jeho problém a ještě na něj křikla nějakou dětskou poznámku, vyplázla jazyk a utekla. Její život bylo lítání po městě s kamarády, se kterými se věnovala tomu nejoblíbenějšímu sportu – opovrhování všemi, kteří byli starší než oni a tvářili se důležitě. Dokud byli lidi, ze kterých si mohla vystřelit a dokud měla dost sladkostí a dokud jí nikdo nepřišel na její taháky pod lavicí, nebylo v jejím životě nic, kvůli čemu by se měla dlouhodobě trápit. Když zjistila, že budu u ní v pokoji spát, prostě jenom pokrčila rameny a snažila se tvářit, že ji to vůbec nezajímá.

Potom přišla ta podivná spavá nemoc… Nešlo o běžnou ospalost, nebo o vyčerpání, které člověka na pár hodin skolí a druhý den už je zase svěží. V jednu chvíli jsem koukala na obrazovku svého telefonu a snažila se pochopit, co mi ti výrostci, kteří mají určitě nějaké postranní úmysly, radí. V druhou chvíli jsem o sobě už nevěděla.

Probudím se a mám pocit, jako bych měla celé tělo z olova. Proč jsem usnula? Neměla jsem usnout, ještě jsem potřebovala dorazit na přednášku. Kolik je hodin? Kde mám telefon? Ten hluboký spánek, který mě vůbec nechtěl pustit, a ze kterého jako bych se snažila násilím dostat zpátky do světa bdělých, jako by na mě spočíval obrovskou vahou, jako by na mé ruce a nohy pověsil několikakilové závaží. Podařilo se mi sáhnout po mobilu… který byl pořád rozbitý. Včera se tedy patrně vůbec nic nevyřešilo. Měla jsem jít na přednášku a místo toho jsem usnula. Do háje. Nezjistím si ani, kdy ta přednáška měla být, ani kolik je hodin, ani jaký je den. Z nějakého důvodu nevidím nikde v tomhle pokoji hodiny. Ta malá holka někam zmizela, ale pochybuju, že by mi nějak pomohla. Proč nemůžu vůbec vstát z postele?

Teď už je to stejně jedno. Přednášku už jsem pravděpodobně zmeškala, takže si jen potřebuju zjistit, jak vypadá můj zítřejší rozvrh. Tady to nezjistím, takže se musím zvednout, jít na univerzitu, spojit se s někým, kdo by mi pomohl kontaktovat lidi, kteří už mě určitě shání. Vím, že můj přítel mě určitě shání. A asi se o mě určitě bojí. Čtyřiadvacet hodin ode mě nedostal žádnou zprávu.

Moje tělo jako by bylo těžší a těžší. S velkou námahou se posadím, opřu se rukama o matraci, postavím se na nohy… a klesnu zpátky na postel. Měla bych jít na univerzitu, ale pokud je mi takhle zle, nemá to cenu. Zase sáhnu po telefonu. Měla bych být nervózní, snažit se někoho vyhledat, snažit se odejít z tohohle bytu, kde vůbec nemám co dělat a kde je neuvěřitelný bordel, špína a lidi, které vůbec neznám a znát nechci. Jediné, na co ale dokážu myslet je to, jak strašně moc se mi chce spát. To poslední, co si pamatuju, je, že mě překvapí, že přestože nic v mém telefonu nefunguje, podaří se mi nastavit budík na osm hodin ráno.

Pamatuju si jednu fotku, kterou jsem na obrazovce mobilu zahlédla. Možná, že to bylo video. Jsem na něm já, směju se do objektivu, zatímco mám ruce omotané kolem krku jedné kamarádky, další dvě sedí vedle mě. Je to rodinná oslava, máma a táta tam někde jsou, ale na fotce nejsou vidět. Sedí tam babička i děda. Dědovi jsem se rozhodla nechat kousek dortu, na kterém byla jeho oblíbená oplatka. S lítostí si uvědomím, že už nežije. Na té fotce mi může být tak okolo patnácti, šestnácti let. Vlasy mám nabarvené na černo, spodní prameny na modro, svůj styl jsem si nenechala vzít ani jako černá ovce, ani jako ta, která nebyla nikdy dost, nebyla nikdy žádoucí a vždycky, vždycky byla divná a neslušná. Stejně jsem se smála, vždycky jsem se smála, i s tím hnusným střepem v hlavě, co byl ve skutečnosti jenom strašně hnusnej pocit. Ten pocit, co mě zevnitř tlačil do očí, a ven chtěl jít jako slzy, ale já se rozhodla, že se místo toho budu smát, a že to budu dělat klidně naschvál. Ten, co hrozně bolel, kvůli tomu, co mi řekli, kvůli tomu všemu, co mi řekli. Kolem mě je hromada dárků, vždycky mi dávali tolik dárků, že to ani nedávalo smysl. Ty, co jsem chtěla, i ty, co jsem nepotřebovala. Dostala jsem tolik dárků a tolik peněz, že jsem se vždycky styděla a chtěla zmizet, protože to znamenalo, že pokud mě něco bude potom bolet, tak budu muset mlčet, nebudu smět zvednout hlas, protože jsem toho přeci tolik dostala. Nebudu moct říct, že je na mě někdo zlý nebo že mám pocit, že mě nemá rád, protože to přece není pravda, když mi dal tolik dárků a peněz. Jak si dovoluju říct nahlas, že mě nemá rád? Samozřejmě, že mě má rád… i když mi řekl, že mám nechutnou povahu, nebo že bych se raději oběsila, než abych byla normální, tak jako ostatní holky, že si počká na svého vnuka až bude starší a bude s ním dělat všechny ty normální věci, které já s ním dělat nechtěla, protože já normální nejsem. A tak jsem se rozhodla, že já mu vnučku nikdy nedám, protože nemůžu mít děti, protože jsem nemocná, ne v těle, ale v hlavě, mám pocit, že umřu, mám pocit, že by se nade mnou bůh mohl smilovat a já bych konečně mohla umřít, prosím, ať už umřu, už sakra chci bejt konečně mrtvá, doufám, že už tě nikdy neuvidím…

Probouzím se a když si všimnu světla z venku, zjistím, že není ráno, ale že zapadá slunce. Únava, jako by se mě pořád držela a ten pocit, jako by mé tělo bylo ochromené a každý pohyb mě stál spoustu úsilí, ani po tolika hodinách spánku stále neodešel. Panika projela mým tělem, když jsem zjistila, že jsem nespala několik hodin, ale celý další den. Budík nezvonil, i když jsem si ho nastavila.

Jedenáctiletá holka přijde do pokoje a na můj zmatený dotaz, jestli mi zvonil budík, se jenom ušklíbne, že s tím asi moc nenadělám, když pořád jen spím. Přepadne mě pocit bezmoci. Chci se na ni obořit, že vždyť já taky nechci spát, vysvětlete mi někdo, proč se nedokážu pohnout, proč nedokážu udělat aspoň pár kroků, proč se nedokážu dostat z tohohle bytu. Můj přítel mě hledá, určitě už šílí strachy. Opravte někdo můj mobil, nebo mi aspoň půjčte svůj, který je funkční, ksakru! Řekněte mi, co je za den, řekněte mi, proč mám celé tělo jako z olova a co dělám tady?! Znovu mnou projede panika, ale úzkost brzy zadusí ta nesmírná únava.

Probudím se a nejstarší dcera si ze mě utahuje, ale půjčí mi alespoň své staré oblečení, které na rozdíl od toho mého není zpocené a špinavé. Jak dlouho trvalo, než jsem vysoukala své olověné nohy z nohavic svých kalhot? Usnu dřív, než jsem schopná se obléknout do čistého prádla.

Nevím, kolikrát jsem usnula a kolikrát jsem se probudila. Někdy se to zdá jako pár dní, kdy si myslím, že zkrátka musím počkat, až ta spavá nemoc ustoupí a všechno bude zase jako dřív. Někdy mám pocit, že už jsem tu měsíce, možná už i rok a že už jsem pochopila, jak funguje mé ochromení. Když se vzbudím, mám pár minut, kdy mohu něco udělat ve světě bdělých, potom zase upadám do spánku. Musím se naučit dobře hospodařit s těmi pár minutami, snažit se hýbat se svým neuvěřitelně těžkým tělem, snažit se aspoň vstát z postele a třeba se napít, nebo se převléknout. Ta bezmoc a deprese, kterou jsem schopná vnímat ve chvíli, kdy bdím, ten strach, co když už se nikdy z této ochromující nemoci nevyléčím? Možná by bylo lepší, kdybych zemřela, kdybych nevěděla, že ve světě bdělých je ze mě už zkrátka jen mrtvola, která se občas probudí, a potom zase klesne na postel. Moje tělo nijak nechátrá, jeho funkce jsou v pořádku, stále mě lze považovat za živého člověka… zkrátka jen spím, to je vše.

„…To vypadá, že se tady o tebe budeme muset starat a jen tě převlékat, když pořád jenom spíš… Jako by nás tady už nebylo dost,“ utahuje si ze mě jedna z dcer.

Když se jednou probudím, rozhodnu se zabojovat, vyvinu obrovské úsilí, abych se postavila, abych přiměla svoje tělo dobelhat se do koupelny, posadit se na okraj vany, pustit na sebe vodu a smýt se sebe pot a doufat, že když voda bude trochu studenější, že budu bdít aspoň o dobrých několik minut déle. Zvednu hlavu a z vrchu skříně na mě zvědavě kouká malá hnědá myš, její malé vousky sebou škubou, jak čuchá a já mám pocit, jako by mezi námi jen tím jedním pohledem proběhla nějaká krátká komunikace.

Před očima se mi zničehonic objeví japonský text, ale já nemám problém mu rozumět, přestože bych v tomto stavu neměla být schopná soustředit se na překlad znaků do češtiny, byť jen zběžně a v duchu. Stačí mi jednou ho přečíst očima, abych mu porozuměla čistě a jasně a stačí jen ta jediná chvíle, aby mnou obsah textu hluboce otřásl. Jde o citát v japonštině, pod kterým je uvedeno příjmení jeho autora, pouze dva znaky. Jméno mi není nijak povědomé, ale s japonskými jmény je taková potíž, že pokud člověk neví, jakými znaky se jméno dané osobnosti píše, nepozná ani, že jde například o jednoho z nejslavnějších spisovatelů nebo politiků. Jenže jaký Japonec by mohl mít ve svém jméně znak 怖? Určitě se nějaký najde, ale přinejmenším je to hodně zvláštní.

Text zní:

Naše srdce bila jako jedno a my s nesmírnou ctí umírali pro potomka Bohyně slunce. Když velká válka skončila, byla naše víra obrácena v prach, a tak jsme byli nuceni, my, jako japonský národ, odvrátit se od naší vlastní podstaty, vyrvat kořeny ze země tomu, čemu jsme říkali „my“ a co v nás pulzovalo po stovky let. Císař už není bůh a my už nejsme my, naše podstata byla nucena odmítnout samu sebe a my poletujeme v poryvech větru jako rostliny vytrhané z kořenů, neschopné zachytit se na čemkoliv, co by připomínalo úrodnou půdu, neboť jsme příliš slabí, příliš prázdní, abychom dokázali zabránit větru, který si s námi nemilosrdně pohazuje. Nezbývá nám, než plynout s ním a být svědky nového světa, který jsme příliš unavení snažit se znát, nového světa, který nám nic neříká, ale kde nám nezbývá než poslouchat, co říká vítr, který si s námi pohazuje dle libosti. Císař už není bůh.

A podpis – nějaké dva znaky, z nichž druhým je 怖.

Po ruce mi zničehonic vyleze velká černá krysa, která působí dravě. Úplně jinak než hnědá myška, která mě stále pozoruje z vrchu skříně a hýbe vousky. Černá krysa se mi zakousne do předloktí, ze kterého vytryskne krev a já vyjeknu bolestí. Před očima mám pořád ten text a moje oči se zastaví na jedné z částí textu:

Když velká válka skončila, byla naše víra obrácena v prach, a tak jsme byli nuceni, my, jako japonský národ, odvrátit se od naší vlastní podstaty, vyrvat kořeny ze země tomu, čemu jsme říkali „my“ a co v nás pulzovalo po stovky let. Císař už není bůh…