Poslední článek

Uprostřed Alsaských nížin, za lesem který obklopuje Haguenau a jiná města a vesnice u hranic s Německem, se nachází rozlehlá pole a řady stromů podél cest. Po jedné z této cest dojdete do jedné z mnoha vesnic, kde již podle nápisu poznáte, že se nacházíte v místě, kde se potkává Francie a Německo. Nemusím připomínat, jak tehdy situace v takových místech vypadala po konfliktu, který navždy změnil náš svět.

Do této vesnice jednoho říjnového dne zamířil novinář Charles Lufour. Propuštění z jeho předchozích novin, týdeníku Cahier des Nouvelles mu neubralo na ambicích odhalit pověry o tomto místě. Četl již před válkou o senzačních zprávách a i o šokovaných turistech, kteří v této nejmenované Alsaské vesnici strávili strašné chvíle. Musel jít přes dva kilometry, než dorazil k prvním domům, protože ho z nádraží v sousedním městečku neměl kdo svést. Ujistil se, že má všechny peníze. Jeho šéf mu dal jen symbolickou částku na ubytování, tak sáhl do vlastní kapsy. Rolníci, kteří od války nedošli dál, než do Haguenau na nákup a jejich vzdělání je hluboce za hranicí podprůměru, jistě nebudou smlouvat, když jim nabídne sotva polovinu toho, co má. Alespoň v to doufal.

Zjistil, že jediné ubytování nabízí bývalý penzion kousek od návsi a kostela, který před válkou nabízel až 6 pokojů. Protože ve zchátralém domě, který svým vzhledem přesně zapadal do bláznivých historek z tohoto kraje, ale ani trochu nepřipomínal penzion, nikdo nereagoval na zvonění, vydal se na jediné místo, kde by mohli být lidé – do hospody. Otevřel staré dveře budovy s pruhy dřevěných trámů na fasádě a spatřil malou dřevěnou místnost kde seděli čtyři kmeti, jen jeden z nich se uráčil otočit se, zbytek si ho nevšímal. Šenkýř naštěstí uměl trochu francouzsky, ale byl by radši, kdyby mluvil německy, aby ho neznechucoval jeho dialekt, kterého se nemohl zbavit. Penzion samozřejmě znal.

„Když dobře zaplatíš, tak ti tam jeden pokoj dají, i když už dávno dělají na poli, živnost samozřejmě nemají, ale nemysli si, že nás tady okradeš, tady se platí jako v Paříži.“ Z Paříže nebyl, ale nechtěl se s ním hádat a radši se ho zeptal, jestli se tam lidé ubytovávají často. Šenkýř ho odbyl s tím, že o tom nemá tušení a musí se zeptat tam, něco mu ale říkalo, že se s ním nechce jen bavit. Čekal, že se ho zeptá, co tady vůbec dělá, ale byl rád že již mlčel. Dal si alespoň pivo, které bylo tak odporné, že měl potíže svoje znechucení zakrýt.

Poté co od šenkýře zjistil, že majitel penzionu pracuje na poli za vesnicí, potkal se konečně s velmi neochotným vesničanem, kterému mohlo být přes padesát. Surovec měl na sobě špinavé kalhoty a obnošenou košili, na tváři černé vousy a malé šedomodré oči které na něj koukali se nejistým zaujetím, jako kdyby přemýšlel, jestli ho má vyhnat ze svého pole hned, nebo až poté, co ho nechá mluvit. Řekl mu, že má spoustu práce, jak si již mohl všimnout, ale jeho žena se vrátí domů již brzy a tak chudák novinář šel opět zpátky do vesnice. Když konečně dorazil k příslušnému domu, kam brzy farmářova žena přišla a vysvětlil jí, že se chce ubytovat, tak se konečně dočkal otázky, co tady vlastně dělá. Radši si prozatím vymyslel, že zkoumá zemědělské úspěchy v sousední vesnici a žena už se dál nechtěl ptát a jen mávla rukou.

Když se ráno probudil o něco dříve ve svém malém pokoji uvnitř bývalého penzionu, venku byla ještě nevraživá tma a mlha. Pokojem prostupovala podivná vůně, která se mu vůbec nelíbila, ale večer ji ještě necítil. Byl unavený, ale znovu se mu nepodařilo usnout. Rozsvítil lampu, aby si prohlédl dvě fotografie, na jinak prázdné stěně, které zachycovaly vesnici a její obyvatele několik let před první velkou válkou. Spojoval si je s příběhy, které o vesnici slyšel. Jednalo se v podstatě pořád o ty stejné příběhy, které v různých obměnách slyšel mnohokrát, ať už od jiných studentů, než mu studia přerušila válka, nebo od známých ke kterým se dostaly po tolika převyprávěních, že by bylo jednodušší hledat fakta v článcích konkurenčního plátku Miroir. Studenti kteří nejen zvěsti šířili, ale jim i věřili byli většinou z nižších vrstev a méně inteligentní než on sám. Někteří z finančních důvodů studium ani nedokončili. První událost, o které se mluvilo, se stala na konci minulého století.

V roce 1896 pořádaly čtyři vesnice v této oblasti lov, který proběhl v lese za vesnicí. Při pronásledování jelena se tři lovci oddělili, aby dorazili k řece, kam obvykle jeleni utíkali. Co se přesně stalo, není jisté. Dva lovci tvrdili, že se jelen skutečně přiblížil, ale třetí z nich se v tu chvíli jako pomátl. Jeho oči zářili šílenstvím a najednou s ním cuklo a spadl na zem. Když k němu ostatní lovci přišli, mluvil nesrozumitelnou řečí, kterou nepoznávali a přišel k vědomí až když lov skončil a našli je ostatní. Sám tvrdil, že když byli u řeky, tak se mu udělalo špatně, cítil zvláštní vůni a pak si už nic nepamatoval. To by samo o sobě, zas tolik zvláštní nebylo, kdyby později nepropadal zvláštním stavům, kdy v hospodě začal opět mluvit nesrozumitelnou řečí a po probrání říkal neuvěřitelné věci, které se údajně při tom lovu staly. Zbylí dva jeho výmysly popřeli a tak do své smrti nabyl pověst místního blázna, i když byl jinak poměrně chytrý člověk.

Nedlouho poté, co zemřel se stala druhá událost, o které se vyprávělo ještě mnohem více. Ve vesnici tehdy žil renomovaný doktor, který se zde přistěhoval na důchod poté co ovdověl. Žil zde asi rok a s mnoha lidmi se nepřátelil. Ten večer, kdy ho spatřili naposled se vracel od farmáře Fulberta, který to sám později potvrdil. Jeho sousedka ho od té doby, co vešel do svého domu nespatřila a po pár dnech, co o něm nikdo neslyšel rozbili okno, ale domek byl prázdný a co hůř, nenašli žádné stopy po tom, že by se chystal odejít. Dům byl sice uklizený a stůl prázdný, jinak ale bylo všechno na svém místě. Nikdo ani nenašel stopy po násilí a tak začalo zmatené pátrání místní neschopné policie z Haguenau. V podezření upadl právě Fulbert, i když se sám k návštěvě doktora přihlásil. On i jeho žena byli chudí samotáři a lidé o nich vyprávěli, že praktikují různé pohanské předkřesťanské rituály, z dob kdy v Galii ještě žili Keltové nebo snad starší civilizace. Doma u nich bylo pár podivných amuletů, ale nebyli jediní, ve vesnici, kdo dával přednost mezi měšťáky dávno vymýceným keltským tradicím a zvykům.

Největší vztek v onom nejmenované novináři ale vzbuzovaly příběhy, které se staly v polovině 20.let, když se konečně tlachání o před dvaceti lety zmizelém lékaři zdálo být u konce. Byla jen hloupá náhoda, že tehdy stále žil tehdy již osmdesátiletý Fulbert, ale již bez své ženy a přes stáří podle vyprávění vypadal mladší než před lety a sršel enormní energií. Podle pověstí studentů z Alsaska se o něm říkalo, že ve vesnici byl středem jakéhosi kultu. Na tom ale nebylo nic divného, po válce se nevzdělaní a pověrčiví obyvatelé odvrátili od tradiční křesťanské či židovské víry a místo toho tíhli k amuletům, věštění a netradičním léčebným metodám. Lidé s bujnou fantazií si pro senzačnost domysleli tajemná setkání úzké skupiny obyvatel vesnice ve vybrané dny, které spojovali s prastarými rituály. Toto tvrzení zavrhl i onen bulvární plátek, který se opovážil o této vesnici psát jako o něčem pozoruhodném a záhadném a zůstal jen u klasických duchařských výmyslů, které se dobře prodávají.

Fulbert na konci roku 1928 konečně zemřel, ale možná právě proto se šířily žvásty o této vesnici ještě rychleji a když na začátku roku následujícího údajně došel dopis na děkanství od jedné staré věřící z místní malé farnosti o setkáních čarodějů a uctívačů temných sil, třebaže se existence dopisu nikdy nepotvrdila, do vesnice přišel nový farář, který byl údajně jednou svědkem exorcismu, ale protože nic podezřelého nenašel, život ve vesnici se vrátil do starých kolejí. Vesnice přesto přišla o několik obyvatel, kteří se odstěhovali do okolních měst a žili zde převážné lidé pokročilého věku, kteří nalezli nový smysl života v dalším šíření báchorek.

Po tomto ranním přemýšlení se mladík oblékl a později se nechal obsloužit od farmářovi ženy a zaplatil jí za předchozí noc. Setkal se se starostou a znovu pod záminkou zdokumentování hospodářských úspěchů vesnice si vyžádal jména farmářů, kteří zde v posledních letech pracovali, starosta si ho změřil pohledem a oznámil mu, že netuší jak daleko do historie chce jít a že mu budou stačit ti současní, kterých po válce zbylo devět. Žádný z nich nenesl Fulbertovo přijmení Henry, ale to ho neodradilo se dál ptát.

„Víte, někteří hlupáci mi říkali ať sem nejezdím, že je zde jeden farmář, který je takový podivín“, začal nesměle.

„Ano?“ Přerušil ho starosta. „Lidé toho napovídají.“

„Má mít přijmení Henry, ale vy jste žádného nezmínil“.

Tlustá tvář starosty se trochu změnila, ale zůstal v klidu.

„Možná mysleli starého Fulberta, ale ten již nežije, být vámi tak se o něj nezajímám, dřív tady pěstoval kukuřici, ale moc dobrý hospodář to nebyl,“ Novinář pokýval hlavou. „Za koho tady vlastně jste?“ řekl klidným hlasem, ale zároveň ho prohlížel svými malými hnědými oky.

„Jsem od ekonomického pozorovatele,“ zalhal.

„Děti toho Fulberta se zřejmě odstěhovali?“

„Neměl žádné. Jestli vás to tolik zajímá, tak má synovce, jmenuje se Claude Mausche.“

Ptal se starosty dál, jako kdyby ho to už nezajímalo a poté, co opustil jeho malou pracovnu ve staré budově, která měla být radnice, rozhodl vyhledat místního kněze. Malý béžový kostel s úzkou hodinovou věží nad portálem byl zavřený a musel zabušit na dveře staré polorozpadlé fary. Otevřel mu starší kněz, očividně německého původu. Rozhodl se mu říct pravdu proč přišel. Mluvil o pověrách, pověsti vesnice a o tom, že může svým článkem očistit i jeho farnost. Kněz ho pustil dál, ale moc přátelsky se netvářil.

„Nestojíme o pozornost“, řekl poté, co ho posadil do pokoje, který sloužil nejspíš jako jídelna. “Jistě ale můžete poskytnout svůj názor, jako kněz na pošetilosti které se o tomto místě šíří.“ „Rád bych byl, kdyby to tak bylo“, pokračoval kněz ponurým tónem. Zřejmě během času stráveného na tomto hrozném místě také podlehl degeneraci místního obyvatelstva. Místní nechodí do kostela, mám zde málo lidí, a ještě se někteří rouhají a chodí za kartáři a šamany“. „To ale neznamená, že se zde děje něco nadpřirozeného“, mínil novinář.

„A to vám řekli, že zde místní k smrti vyděsili i oficíra Wafen SS? Samozřejmě že nemohli, nepsalo se o tom.“

Kněz začal vyprávět a novinář poprvé cítil skutečný strach a napětí. „Na podzim roku 1943 se jeden důstojník z SS dozvěděl o „legendách“ o kterých jste mluvil. Využil své pozice a zatlačil na místní, ti mu ale nic neprozradili.“ Na tom samozřejmě nebylo nic divného, v německé armádě i mezi vyššími důstojníky mohli být podivní lidé, které takové věci zajímali, napadlo novináře.

„Nevím co se tehdy stalo. Jisté je, že ho museli převelet na jinou frontu, protože tady odmítal zůstat.“

„A vy jim věříte?“.

„Dějí se různé podivné věci. Proto musíme věřit v Boha, abychom proti těm silám mohli nějak bojovat.“

Skepticismus novináře nebyl v jeho tváři znát, ale v jeho hlavě postrádal rozhovor s knězem další smysl. Přece ho ale napadlo, zkusit si od něj půjčit kroniku obce. „Jistě pochopíte, když vám nedovolím ji vzít s sebou,“ řekl zatímco vstával. Otevřel dveře do vedlejší místnosti a po pár minutách přišel s tlustou starou knihou, na které se na první pohled podepsal zub času. „Dám vám chvíli na prolistování, ale až řeknu, vrátíte mi ji,“ řekl a odešel z místnosti. Otevřel knihu a při listování se pokoušel v textu najít něco co by souviselo s nějakou záhadou. Kronika byla psaná alemanským dialektem a měl problém jí porozumět. Záznamy začaly až na konci 18.století, jestli se o vesnici zmiňovaly dřívější prameny, musely být uchovány jinde. Jak se dostával blíž k současnosti, víc jazyku kroniky rozuměl. Bylo jisté, že už ji k zaznamenávání události ve vesnici delší dobu nepoužívají. Cítil nepříjemný tlak a každou chvíli očekával návrat pověrčivého kněze, nevěděl kolik času mu dá a jak dlouho vlastně kronikou listuje. Kněz mu nenabídl jídlo a začal ho trápit hlad. Jak mohl čekat, o zmizení lékaře zde nic nenašel. Našel ale jiné, pozoruhodné záznamy. Kromě obvyklých komentářích o špatné nebo dobré úrodě našel i nalezení dítěte před dveřmi kostela v roce 1855. Také se dočetl o zrušených oslavách slunovratu, protože podle biskupství v roce 1861 až příliš podobaly pohanským rituálům a někteří obyvatelé byli znepokojení. Ozval se zvuk otevřených dveří a vešel kněz. Čekal, že ho vyzve k odchodu, ale místo toho se zeptal klidným hlasem „Zaujalo vás tam něco?“ Nechtěl mu říct ne, aby ho nechal s kronikou ještě chvíli.

„Kdo to psal?“

„Různí kněží nebo farníci z této farnosti. O tom, co jste mi vyprávěl tam nic nenajdete“, řekl kněz a prohlédl si otevřenou dvoustranu a knihu si vzal a zavřel.

Ještě mu dal na cestu trochu jídla, zřejmě proto, že ho nechtěl nechat najíst u něj, ale přišlo mu nezdvořilé ho nepohostit. Když se novinář chystal vyjít ze dveří, řekl mu kněz skoro otcovsky ať se tím už nezaobírá a jede radši domů, protože přijdou nové generace a na vesnici a její legendy se brzy zapomene.

Vrátil se na ubytování ale rozhodl se večer jít na jídlo do hospody. Překvapilo ho, že v hospodě bylo plno, jako kdyby tam byli jen kvůli němu. Pohledy vyhublých a špinavých farmářů ho zchladily hned jak vešel dovnitř. Bylo plno tak si nechal zvěřinu donést ke stolu, ke kterému ho pozvali. Z ruchu jim sotva rozuměl, bylo ale jasné co po něm chtějí. Jeden z nich, který se představil jako Louis a vyptával se, proč ho zajímají zemědělské úspěchy jejich vesnice. Některé tváře vesničanů od ostatních stolů na něj ale pohlíželi s nevolí. Mezitím s ním jeho společníci u stolu vedly opilecké řeči a vypadalo to, že se o vesnici víc nedozví. Další den vyhledá Fulbertova synovce. Venku foukal nepříjemný vítr a zjistil že se mu chvěje ruka při držení lucerny. O dva domy vedle penzionu svítilo v domku osamělé světlo. V noci ho probudil hluk. Pohlédl z okna, ale na ulici nikdo nebyl. Odněkud ale lehce zářilo světlo. Chvíli spal a probudil se znovu a venku začalo pršet, měl pocit že slyší šum z chodby, otočil klíčem a se zapálenou svíčkou vyšel do chodby. Nikdo zde nebyl, ale pro klid v duši sešel dolů do přízemí. Teď se šum změnil na podivný zpěv, který zněl jako hlas sboru lidí. Vyběhl do pokoje, zamkl a podíval se z okna. Srdce mu poskočilo, když viděl jak se z jedné strany ulice blíží skupina lidí, kterých bylo alespoň patnáct, drželi svíčky, ze kterých šlo podivně zářící světlo a zpívali. Zatáhnul závěsy, protože ho náhlý strach přiměl přemýšlet, co by dav udělal, kdyby si ho všimli. Nevěděl, jestli ještě sní, nebo má halucinace, měl pocit že slyší nějaké tvory z ulice. Zvuky které se nepodobaly hmyzu, ale ani ptákům nebo jiným zvířatům. Kakofonie zvuků chvíli stoupala až najednou bylo ticho.

Následující den šel hledal na pole mezi zemědělci Fulbertova synovce. Vesnice byla téměř prázdná, potkal jen pár starších lidí, kteří se z dálky o něčem bavili. Věděl, že mluví o něm, ale nerozuměl jim, přesto měl z toho mrazení v zádech a chtěl se co nejdřív vzdálit. Zemědělci na poli i jejich nezaujaté a špinavé tváře vypadaly všechny stejně. Když jim řekl koho hledá, všiml jsi ho Louis, který si ho samozřejmě pamatoval a ke Claudovi ho zavedl. Claude byl trochu vyšší než novinář, měl světle hnědé vlasy a nebyl tolik vyhublý jako ostatní zemědělci. Vypadal otráveně, určitě nebyl zvyklý aby ho někdo rušil při práci.

„Mám pro vás nabídku, můžete si dobře vydělat.“

V jeho hlase nebyly znát jeho obavy. „Žádnou levárnu pro vás dělat nebudu, jen poctivou práci, ale nouzí tedy netrpím pane,“ otočil se a chystal se vrátit k práci.

„Týká se to vašeho strýce“, zavolal za ním novinář a věděl, že se trefil do černého.

„Odkud ho znáte?“

Podařilo se mu nakonec domluvit po práci s Claudem schůzku u něj doma, poté co mu vysvětlil proč ho navštívil. Jeho reakce byla klidná, ale to nejspíš proto, že se uměl dobře ovládat. Jeho dům nebyl daleko od ubytování. Claude ho nechal čekat a došel domů z práce o několik minut po jeho příchodu. Odemkl a vešli na chodbu se schodištěm. Pustil ho do jídelny s velkou skříní se sklem, kde bylo vystavené honosné nádobí. Posadili se ke stolu. „Věděl jsem že vás nezajímá naše pole“, začal Claude. „Moc cizinců sem nechodí.“ Když mluvil, vyšla z dvora do jídelny jeho žena. Mohlo jí být ke čtyřiceti, byla velmi hubená a měla krátké světlé vlasy. Nějak nedala najevo, že je v místnosti někdo jiný a místo toho něco hledala v zásuvkách kuchyně.

„Nevím jestli vám mohu pomoct, se strýcem jsem se moc nestýkal“, začal mluvit potichu, jako kdyby ho kromě manželky někdo poslouchal.

„Rodiče se s ním ke konci života nebavili a až po jeho smrti jsem se o něj začal zajímat, žádnou záhadu jsem ale nenašel, lidé tady nemají co dělat,“ navázal Claude a nespouštěl z novináře oči.

„Místní kněz má jiný názor.“

Claude chvíli mlčel a nakonec řekl:

„Můžu vám do těch novin něco říct, ale nepište jak jmenuju, stačí napsat, že jsem příbuzný nebo tak něco.“

Takhle jeho rozhovor skončil a novinář byl zklamaný, že víc nezjistil. Bál se ho zeptat na průvod, který v noci viděl, jenže sám nevěděl, jestli to nebyl sen nebo blouznění. Zkusí článek navrhnout, ale asi to redaktorovi nebude stačit a bude muset začít narychlo s něčím jiným.

 

Za dva týdny již dokončoval jiný článek a pomalu se snažil na vesnici zapomenout. Jeho kolega ho zavolal do své kanceláře, protože má od někoho telefon. Byl to Claude.

Nevím čemu, nebo komu věřit. Obyvatelé vesnice mi řekli něco strašného. Jde o moji rodinu. Potřebuji vaši pomoc! Chtějí mě do toho zapojit násilím.

Nedbal na dokončení nového článku, neměl komu se svěřit a tak jel sám zpátky do vesnice bez jediného tušení, co se stane. Věděl jen, že z toho bude senzace. Poprvé přestal pochybovat, i kdyby mu Claude lhal, může obohatit svou zprávu a dokázat, že měl pravdu. Vesnice vypadala úplně stejně nezajímavě, jako když ji opustil. Byl po cestě unavený, ale přesto došel až ke Claudovu domu. Nereagoval na bušení na dveře. Měl pocit, že někdo stojí za ním. V tu chvíli se za ním ozval hlas

„Co tady hledáš?“ zeptal se starý muž, který ho nepřátelsky pozoroval.

„Můj přítel mě pozval na návštěvu.“

Vím kdo jsi, pamatuji si tvůj obličej. Nech nás být“.

Novinář došel k hospodě, které ale byla zavřená. Předpokládal, že Claude je v práci a tam šel na pole a tam ho našel. Musel počkat až mu skončí práce, ale Claude neváhal a poslal ho za manželkou pro druhý klíč, aby ve vesnici nebyl na očích. Dům vypadal stejně jako minule. Sedl si v jídelně a přemýšlel, jak bude rozhovor s Claudem asi probíhat. Dorazil asi hodinu po něm a teprve teď si všiml vrásek na jeho tváři, které tam dříve nebyly. Vypadal mnohem starší a unavenější. „Obávám se, že jsem se zmýlil,“ řekl ustaraně. „Nedávno po vašem odjezdu mě navštívili někteří sousedé ohledně zvláštních věcí. Tvrdili, že mám pokračovat v činnosti svého strýce. Vedl tady důležitý spolek, alespoň tak mi to řekli,“ byl stále více vystrašený a potil se. „Mluvili velmi podivně, nerozuměl jsem jejich slovům, jako kdyby mluvili jiným jazykem,“ pokračoval úzkostně. „Dali mi tento amulet,“ vytáhl z kapsy podivný dřevěný přívěšek s čárami, které vedli do šesti navzájem propojených trojúhelníkových labyrintů. „Mám pocit, že když ho mám u sebe, je mi zle a také cítím podivný pach. Ale když jej položím někde v domě a odejdu, mám zvláštní pocit, že bez něj se necítím bezpečně,“ přitom podával amulet novinářovi. Ten ho vzal do ruky, ale nic zvláštního necítil.

„Zítra se chtějí se mnou setkat v strýcově domě, chtějí mě zasvětit, ať už to znamená cokoli.“

„Chci aby jste tam byl se mnou.“ Celou noc nemohl pořádně usnout, neviděl již to, co tehdy v penzionu, ale přesto se cítil mnohem hůř.

Nikomu Claude neměl říct, že s ním půjde. Šli zadním vchodem do Fulbertova domu a Claude mu ukázal jednu místnost, nejspíš komoru, kde mohl během začátku setkání zůstat a připojit se k ostatním, až když začnou. K setkání mělo dojít za dvě hodiny a on se mezitím v komoře potil a tlouklo mu srdce. Po hodině a půl slyšel, jak někdo jde po ulici. Pootevřel zadní dveře a obešel dům a zpoza rohu koukal na ulici. Zástup lidí se svíčkami vypadal stejně, jako tehdy v noci v penzionu. Lidé byli jako v transu. V jejich očích viděl šílenství. V začátku průvodu šel Claude, ale jako jediný měl ve tváři spíše strach než šílený fanatismus. Vrátil se zpátky do komory. Slyšel zpěv, který mu nepřipomínal žádný jazyk který znal. Otevřel dveře a očekával reakci davu, ten si ho ale vůbec nevšiml. Claude byl uprostřed místnosti a položil amulet na stůl. Ohlédl se na něj, ale nic neřekl. Jeden z vesničanů promluvil.

„Bohové umožnili předat naše umění dalšímu potomkovi našeho velekněze. Jako potvrzení této smlouvy jsi přijal tento amulet, který budeš nosit na každém setkání,“ poté co to řekl, nasadil Claudovi amulet na krk. Ozvala se ohlušující kakofonie jako z jiného světa. Claude jako kdyby měl v očích ohně. Nyní, jako kdyby novináře vůbec neviděl a byl v plné extázi. Novináři se udělalo zle a omdlel. Pamatoval si, že nad sebou měl šílené oči jednoho z vesničanů a pak se probudil na lesní cestě pár kilometrů od vesnice. Došel pěšky zpět do vesnice. Svoje věci našel před Claudovým domem, který vypadal liduprázdně. Celá vesnice vypadala mrtvě, když se po ní procházel, střetnul se s jedním starým vesničanem, který mu nevybíravě řekl ať vesnici okamžitě opustí. Nikdy se nedočkal odpovědi od nikoho z vesnice a dál o ní slýchal ještě horší pověsti. V jeho novinách mu článek šéfredaktor odmítl vydat a novinář jej napsal anonymně do jiných novin, s pochybnou pověstí. Po několika měsících zmizel. Někteří zvědavci, kteří tomuto článku věřili, navštěvovali onu vesnici a uvěřili, že se jednalo pouze o pověst. Jen nikdo nevysvětlil, proč zůstal Claude nemocný a nikdo z návštěvníků ho během let ve vesnici nikdy neviděl. V lese za vesnicí byly archeology o dekádu později nalezeny pozůstatky pohanského hradiště. Při vykopávkách našli tělo, které připomínalo lidskou bytost, podobná mumii. V ústech měla amulet a místní si šeptají, že je to Fulbert.