A začalo to tak nevinně, aneb smrt Ondřeje Kazdy

Anotace: nudil jsem se a vyšlo ze mne tohle

A přitom to všechno začalo tak nevinně, aneb smrt Ondřeje Kazdy

Zazvonilo. Poslední opozdilci opisovali domácí úkol z biologie. Ondřej Kazda se usadil v první lavici, jako obvykle. Seděl sám. Biologie patřila k jeho nejoblíbenějším předmětům. Na profesora Bulíčka, který je učil, mohl být krásně drzý, a většinou mu to procházelo. Profesor Bulíček byl malý brýlatý muž s holou hlavou a zkaženými zuby. Kazdovu legraci povětšinou nechápal, což z něj činilo skvělý terč jeho žertíků. Ondřej Kazda, to byl zapeklitý případ, noční můra všech kantorů, kteří učili na gymnáziu Vítězslava Nováka. Byl to drzý kluk, který ze všeho nejraději zesměšňoval učitele. Byl na gymnáziu už pátým rokem. Ze začátku se mu jeho vtipy tolerovaly, ale teď už lezl na nervy všem profesorům, kteří měli tu smůlu, že jej učili. Podle jistého průzkumu, který provedli maďarští vědci, neexistuje povolání, které by mělo na svědomí více sebevražd, nežli učitelská profese. Vyučující, říkal šéf maďarského vědeckého týmu, ti mají (stejně jako všichni ostatní)pouze jedny nervy. A občas se prostě stane, že pohár přeteče, že se ucho utrhne. A přesně to se stalo v případě Ondřeje Kazdy.
Profesor Bulíček vešel do třídy. Na sobě měl jako obvykle světle zelenou vestu s mnoha kapsami a šedé manšestráky. Pod paží si nesl učebnici a poznámkový bloček.
„Vztyk.“ šeptl. Třída (kromě Kazdy samozřejmě) se postavila. „Tak se posaďte.“ Kazda si stoupnul a začal salutovat. „Kdo chybí?“ zabručel Bulíček s pohledem zabodnutým do třídnice. Postavila se Martina, která měla službu.
„ Chybí Písařík a Hadrbolcová,“ zadrmolila. Bulíček zdvihl pohled od třídnice. Pohlédl na Kazdu, který stále ještě stál v pozoru.
„ No, co se děje Kazdo?“ otázal se odevzdaně.
„ Nic pane profesore,“ odvětil způsobně Kazda.
„ No tak proč tu stojíte?“ rozhodil rukama pedagog.
„ No vy jste říkal, že se máme postavit.“
„ Ne... já říkal, aby jste se posadili.“ odtušil Bulíček.
„ Prosím říkal jste, postavte se.“ trval na svém Kazda. Profesor se nejistě rozhlédl.
„ Tak proč tedy všichni ostatní sedí? Aha?“ vyhrknul náhle s nově nabytou jistotou. Kazda pokrčil rameny. Bulíček zavrtěl hlavou. „Víte, co Ondřeji? Nechte těch šaškáren, a koukejte si sednout, nebo vás to bude hodně mrzet.“ Kazda se posadil.
„ Tak,“ usmál se Bulíček, „ kde jsme to skončili? Aha už vím. Takže chybí jen Písařík a Hadrbolcová, je to tak?“
„ Ano,“ přikývla Martina. Bulíček se opřel o katedru a jal se přepočítávat studenty. Když skončil, podíval se opět na Martinu.
„ Vás je dvacet devět?“ Martina kývla. „ Dobrá... dobrá, dobrá. Takže minule jsme opakovali vznik Země, že? Chce se někdo nechat vyzkoušet?“ Nikdo se nehlásil. „ No dobře,“ prohlásil profesor. „ Tak máte někdo nějakou biologickou aktualitku? Třeba něco ze zpráv?“ Přihlásil se Kazda. Profesor ho okázale ignoroval a očima prosil ostatní studenty, aby se přihlásil. Nakonec kapituloval. „ Tak co je Ondřeji?“ Kazda se postavil.
„ Prosím pane profesore mě o víkendu umřel pták. Měl jsem ho moc rád,“ řekl a významně se poškrábal v rozkroku. Profesor na něj přes své kulaté brýle nechápavě hleděl.
„ Pták?“ opakoval po Kazdovi. Třída se začala uculovat. Bulíček zavrtěl hlavou. „ Neříkejte mi Kazdo, že vy jste měl někdy ptáka. No vždyť vy by jste se o něj ani neuměl starat, tak co mě lakujete.“ Třída vybuchla smíchy. Bulíček, který si naivně myslel, že se smějí jeho vtipu, se také pousmál. Ohlas jeho žáků ho povzbudil k další poznámce. „ Možná tak tady Lucka,“ mávl rukou směrem k premiantce třídy, „ ta by se možná o ptáka postarat dokázala, ale vy rozhodně ne Kazdo, vy tedy ne!“ Ondřej se sesul do lavice a slzel smíchy. Celou třídou se nesl pronikavý chechot. Lucie zrudla. Profesor se bezelstně rozhlédl po třídě. „No tak,“ zatleskal, „ tak už dost, legrace sice musí být, ale tak dobrý vtip to snad nebyl, ne?“ Tím Kazdu vyprovokoval k další otázce.
„ Pane profesore, staral jste vy někdy o nějakého ptáka?“ Bulíčkovi to náhle došlo. Kvinta se nesmála jeho vtipům, ale jemu!
„ Ticho!“ zahřměl. „ Kazdo, ještě jednou si ze mne budete dělat šoufky, a já vás snad zabiju!“ Ondřej pokorně sklopil hlavu.
„ Já se moc omlouvám pane profesore,“ zamumlal.
„Hahaha,“ vykřikl profesor, „na mě už ty vaše falešné omluvy neplatí. Padejte do poslední lavice. Do konce hodiny už vás nechci ani slyšet.Rozumíte?“ Kazda mu znakovou řečí naznačil, že rozumí. Pak začal rukou do vzduchu psát nějaká pokřivená písmena a významně na profesora hleděl. Bulíček se doopravdy rozlítil. „Já-já- já budu požadovat důtku, Kazdo, důtku!“ V té chvíli Kazda schlípnul a licoměrně se usmál.
„Mě to opravdu mrzí pane profesore.“
„ Tiše buďte!“ zařval profesor. Od úst mu odlétla osamělá slina.Ucho onoho příslovečného džbánu se sice ještě neutrhlo, ale už na něm byla silná prasklina. Pohár Bulíčkovy trpělivosti přetekl asi o pět minut později. To když mu Kazda z poslední lavice posvítil laserem přímo do očí.
Vymrštil se ze židle. Rychlým krokem přešel k Ondřeji Kazdovi.
„ Tak dost panáčku. Pudeš se mnou! Hned teď!“ Popadl jej za ruku. Jeho batoh si přehodil přes rameno. A odvedl Kazdu do sborovny.
„Počkej tady,“ přikázal. Pak přešel k rozhlasu a řekl: „Prosím profesory, aby se ihned dostavili do sborovny. Heslo ŠTĚDRÝ DEN., opakuji heslo ŠTĚDRÝ DEN.“ Kazda nechápavě svraštil obočí. Štědrý den? Co to může znamenat? Nevěděl, ale měl pocit, že teď zažije něco velmi vtipného. Hlvně se modlil, aby udržel vážnou tvář. Sáhl do kapsy pro mobil a zapnul záznam zvuku právě ve chvíli, kdy do sborovny vtrhli snad všichni profesoři, kteří na gymnáziu Kazdu učili. Každý měl v ruce nějakou učební pomůcku. Matikář Pokladek si nesl velké kružítko, se kterým často rýsoval na tabuli. Chemikář Knoblauch držel v ruce malou zkumavku plnou nějaké nažloutlé tekutiny. Za ním stála profesorka biologie Janková. V náručí držela velkou zavařovací sklenici, přes kterou byla přehozená kostkovaná utěrka. Vedle ní stáli zeměpisář s dějepisářem, každý držel v ruce srolovanou nástěnnou mapu. Tělocvikář si přendaval z ruky do ruky malou činku.. Profesorka fyziky se na Kazdu usmívala a pohupovala v ruce s jakýmsi malým kovovým zařízením. Po ní do sborovny vešli učitelé jazyků. Angličtinářka měla v každé ruce tlustý slovník. Němčinářka v ruce točila velikou německou státní vlajkou na dlouhé dřevěné tyči. A češtinářka táhla po zemi kamennou bustu Jana Amose Komenského, kterou Kazda ještě nikdy neviděl. Procesí uzavíral profesor Bulíček, který měl ruce zastrčené hluboko v kapsách a z nějakého důvodu se záhadně usmíval.
Ondřej Kazda se málem rozesmál. Litoval, že v ruce nemá videokameru. Vypadají, jako kdyby šli na maškarní, pomyslel si. Davem učitelů se k němu prodral Bulíček. Matikář na něj uctivě pohlédl, napůl se mu uklonil a pak šeptnul: „Vy první pane profesore.“ Bulíček došel až těsně ke Kazdovi.
„Ondřeji, Ondřeji.... proč nás tak trápíte. My se vás snažíme připravit na maturitu, potažmo na vysokou školu a vy se chováte naprosto nepřístojně. Chlapče, já bych vás někdy nejraději zabil.“ Nahlas hýkavě se zasmál a Kazda se k němu přidal.
Náhle Bulíček zmlknul a jediným prudkým pohybem vyndal ruce z kapes. Kazda uviděl, že v každé ruce drží zahnutý, třiceticentimetrový nůž. To už se neudržel a rozesmál se na celé kolo. Stařičký profesor Bulíček vypadal s těmi noži v ruce neuvěřitelně komicky. „Nejradši bych vás zabil,“ zopakoval profesor a potřásl hlavou. Kazda se ovládl a zaklonil hrdlo. Ukázal si prstem na krk.
„Poslužte si,“ zachrochtal. V duchu si pomyslel: To bych nikdy neřekl, že se ve sborovně dá zažít taková švanda. Bulíček cosi neartikulované zavřískal a švihl po Kazdovi nožem. Mířil na krk. Ondřeji Kazdovi se hrůzou rozšířily oči. O dva kroky couvnul a nastavil ráně ruku. Nůž mu hladce uťal špičky ukazováčku, prostředníčku a malíčku. Z ruky mu vytryskla krev, úděsně červená. Z plných plic zařval. Hlas mu přeskakoval a zuby mu cvakaly o sebe.
„Nejradši bych vás zabil,“ zopakoval Bulíček a rozesmál se. „ Tak další,“ pronesl a ohlédl se. Před Kazdu předstoupil profesor matematiky s kružítkem v ruce. Usmál se na něj. A vrazil mu špičku rýsovacího nástroje hluboko do stehna. Kazda znovu zařval a zhroutil se k zemi. Řval o pomoc, ústa otevřená dokořán. Doběhl k němu chemikář a odšpuntoval zkumavku s podivně žlutou tekutinou. Tu pak jediným plavným pohybem nalil Kazdovi do krku. „Kyselina sírová, Kazdo,“ zazpíval, „ Há dva es ó čtyři.“ Ustoupil stranou. Po tomto zásahu už ze sebe Ondřej Kazda nevydal ani hlásku. Profesorka biologie otevřela zavařovací sklenici a opatrně z ní sundala utěrku. Svíjící se chlapec na zemi spatřil, že sklenice je plná sršní. Profesorka popadla jeho nezraněnou ruku a vší silou ji vrazila mezi žlutočerný hmyz. Kazda v němém výkřiku vytřeštěně zíral, jak mu ruka natéká do dvojnásobné velikosti. Pokusil se ji vyndat, ale zjistil, že se v zavařovačce zasekla. Z očí se mu valily proudy slz A učitelé pokračovali dál. Kazdu postupně zeměpisář a dějepisář praštili nástěnnou mapou mezi nohy, pak mu tělocvikář činkou přerazil obě nohy, dostalo se také na angličtinářku, která ho zmlátila svými slovníky, na fyzikářku, která mu svým podivným přístrojem dávala elektrické šoky i na češtinářku, která s vypětím všech sil zdvihla Komenského bustu do vzduchu( „Škola hrou,“ zašeptala) a pustila mu jí na pánev. Ozvalo se podivné hlasité lupnutí. Skrz Kazdovo tričko začala prosakovat krev.Po krátké pauze k němu přistoupila němčinářka s vlajkou. Začala okolo něj poskakovat a mávat s ní. Ondřej Kazda se už moc nehýbal, jen ležel na zemi a vyděšeně ji sledoval.
„Ja!“ zařvala profesorka a vypíchla Kazdovi dřevěnou tyčí levé oko. „Das ist super!“ Bleskově k němu přiskočila a vypíchla mu pravé oko. Pak se k němu sklonila a zašeptala. „Du bist Idiot!“ Kazda zmateně zamával rukama. Nějak se mu podařilo kleknout si. Němčinářka ho na svůj věk hbitě oběhla, napřáhla se a udeřila ho pěstí do týla. Když skončila, přistoupil ke Kazdovi profesor Bulíček. Chlapec byl víc mrtvý než živý, už se jen pomalu plazil po břiše směrem pryč. Bulíček k němu beze spěchu došel, napřáhl se a vrazil mu oba nože přímo do lebky. Ozvalo se dunivé mlaskavé žuchnutí, asi jako když se rozbije veliký vodní meloun. Ondřej Kazda se prohnul v křeči. Pak zemřel.
Profesoři jeho tělo obstoupili v kroužku. Pak promluvil Bulíček. „Vraťte se do svých hodin. Řekněte uklízečkám, ať to tu pořádně vytřou, ať aspoň jednou udělají pořádně to, za co je platíme. Já ho zatím odnesu dolů kuchařkám. Slyšel jsem, že dnes má být guláš, tak aspoň jednou bude z pořádného masa. Škoda jenom, že není větší. Proč vždycky největší bordel dělají ti malí. Dovedete si představit, jaký luxusní oběd by byl třeba z Nováka ze čtvrťáku?“ Zasmál se a profesoři se k němu přidali. Přihlásila se angličtinářka. „Prosím pane kolego a nebude to těm kuchařkám vadit, že to maso,“ ukázala na Kazdu, „že to maso je krapítek znehodnocené. Všechna ty kyselina a sršní jed a podobné věci. Třeba ho nebudou chtít uvařit.“ Bulíček mávl rukou.
„Těm to bude jedno. Vždycky jim to je jedno. Vždyť už vařili horší věci. Třeba tenkrát to rybí filé, to se nedalo jíst. A teď ještě alibi. Vymyslel jsem to takhle: poté, co jsem Kazdu odvedl ze třídy, udělalo se mu špatně, tak jsem ho poslal domů. A my jsme se tu zatím bavili o stávce. Je to všem jasné?“ Sborovnou se ozývalo souhlasné mumlání. Jen němčinářka se přihlásila.
„ Herr Kolega, co je to stávka?“
„ To je jedno, to než bysme vám vysvětlili, tak by zazvonilo. Prostě se to slovo pořádně naučte. Skloňuje se myslím podle rodu žena, nemám pravdu paní kolegyně?“ otočil se na češtinářku. Ta přikývla. „No tak už běžte... Jo moment,“ zavolal ještě Bulíček. Kantoři se na něj zmateně podívali. Bulíček pozdvihl obočí. „Ředitelovi ani muk. Von by zase měl plnou pusu keců. A zástupcovi taky nic neříkejte, ten by mu to hned vyžvanil. No nic tak už běžte.“
Když se sborovna vyprázdnila, sklonil se Bulíček a vzal Kazdu do náručí. V mžiku byla jeho vesta celá od krve. Chvíli trochu vyvažoval rovnováhu a pak vyrazil dolů. Dolů k jídelně.

O chvíli později

Profesor Bulíček vešel do třídy. Žáci, kteří se doposud polohlasně povídali rázem zmlkli. Bulíček měl přes svou vestu přehozený bílý chemikářský plášť.
„Kazdovi se udělalo špatně, tak šel domů.“ Pohlédl na hodinky. „No, to jsme toho zase dneska udělali. Za pět minut zvoní. Víte, co? Tak běžte na oběd. Slyšel jsem, že dnes má být guláš.“
Žáci se rozprchli, jako když do nich střelí. Po celé chodbě se rozléhal dusot jejich nohou. Bulíček se posadil za stůl a s úsměvem do třídnice připsal, že Kazda odešel domů. Když skončil, zakručelo mu v břiše. Vyšel z učebny a podruhé během dvaceti minut zamířil do jídelny. Doufal, že Kazda už bude jaksepatří upravený. Měl na něj chuť.
Zazvonilo.