Semínko

Semínko

Anotace: o jednom krátkém setkání

Dívám se na ni...svíjí se v bolestivých křečích na zemi, spoutaná strašnou bolestí, kňučí, vyje a volá boha...má šílené oči, které jako rentgenové paprsky skenují každého, kdo se přiblíží...nééé...jděte pryč už nééééé...zase mi ublíží? Zase do mě bude kopat, rvát mi srdce, plivat na mě své pohrdání...

Prosím...žebrá najednou.... pojď blíž, obejmi mě a pohlaď, dám ti všechno za tu chvilku iluze...tělo, srdce i duši...nikdo to nechce...je najednou malá a tak zoufalá...za nic nestojím pláče. Kdybych za něco stála tak by mě přece milovali a chtěli a byli by se mnou...pohladili by mi srdce...ale oni přicházejí a odcházejí...vezmou si co chtějí a co poberou a nikoho ani nenapadne pořádně se na ni podívat. Úsměv na tváři a rána co se nehojí jen víc rozšklebí...ano vezměte si co potřebujete...a že ani nepoděkují ? No asi zapomněli...a až si příště příjdou pro nášup...znamená to že mě milují? Ale jistě že ano...tak proč to tak bolí?

Mám chuť ji zvednout z té země, ale ona se nedá...zase upadne a křičí bolestí. Kdyby si na chvíli stoupla, jen na chvilku a podívala se před sebe...možná by se ten temný mrak otevřel a ona by mohla spatřit sama sebe v zrcadle...a za zrcadlem jiný obraz a pak další a další...Všimla by si třeba jen na malou chvilku podivného úkazu...reality, která realitou není...možná by se ji podařilo na okamžik dotknout svého pravého srdce pod vší tou vysokou horou žalu a bolesti, která se stále kupí výš a výš a dosahuje Kilimanžára...

Je už tak blízko...Má zavřené oči, trhavě oddychuje na zemi pokroucená do klubíčka vyčerpaná pláčem a nekonečným smutkem...Vezmi si mě zpátky ty jestli jsi...pokazila jsem co jsem mohla...nevážila jsem si tvého daru....jsem zlá, zlá, zlá....chci už odsud pryč...

Pak na malou chvilku usne lehkým spánkem a já sedím vedle ní, jemně se dotýkám zpocených vlasů plná soucitu. Probuď se šeptám ji do ucha a otevři oči opatrně ji fouknu do vlasů...Lehce se zavrtí, protáhne a ještě ze spánku vzlykne, poslední slza co ulpěla na řasách pomalu steče dolů k uchu a otevře oči...chvilka zmatku a pak úžas...postaví se v celé kráse lidského těla a vydechne...stojí ve světle a ví o tom...naplněná láskou do konečků prstů...okouzlená každým svým pohybem se s novýma očima skutečně dívá a vidí...vidí co bylo vždy přítomné, ale nezjevené...vidí běh svých životů strachů a bolestí...ran které dostávala, ale dávala...ví také s neomylnou jistotou, že se bude muset vrátit...ale přijímá to s moudrou vědoucností hlubokého smyslu...Otočí pomalu hlavu a pohlédneme si poprvé do očí. Nemusím mluvit jen se usmíváme jedna na druhou a obejmeme se...Jsem s tebou...víc říkat nemusím...síla, která námi prochází je sladká, naplňující a uzdravuje...Jsi má Bolest říkám ji a patříš k životu...já jsem tvá Láska a patřím tam také. Jsme neoddělitelné sestry...poslední polibek a vědomí se zavírá...ale ne úplně. Zůstane otisk Lásky v Bolesti...Jak poteče lidský čas tak stopa poroste..bude se zvětšovat vzpomínkou na setkání, touhou po světle po harmonii, která byla jen malou chvíli zjevená. Semínko zasazené na troskách Kilimanžára....

Autor Majdalénka, 08.09.2014
Přečteno 368x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter