NADĚJE

NADĚJE

Anotace: potočním břehům / meandrům srdečních krajin / opuštěných duší

Mládí je nejhorší věc, která může člověka potkat“, uvažoval Zbyšek. Po kapsách drobásky, vlastní byt v nedohlednu a ženský mne přehlížejí. Tedy mimo kačenky z recepce, té by stačil i můj unavený Pažout. Jinak budu v nejlepším případě oblbovat na starý kolena zapomenutou bohatou dcérenku, svou znalostí velkovýroby mýdla s paroháčem. Deprese Zbyška byla ovšem mylná, nevnímal energetické vlny okolo procházejících žen. Jež by rády byly pozvány alespoň na čaj s tím, že příště budou ochotny přijít o cokoli, pokud to nebude zrovna peněženka. Nestál o pózující modelíny, které vyhlížely příjezd stříbrného šípu na kapotě limuzíny s tmavými okny. Pochopitelně uvnitř se šampionem čehokoli. Zbyšek jako technokrat ve svém čistě exaktně technickém oboru nemohl doufat, že narazí v zaměstnání na osudovou ženu.
Rozhodl se, že podá inzerát v celostátních novinách. Připadalo mu to sice trapné ale přemohl se. Konec konců bude podán inkognito a v jeho kanceláři si toho kolegové určitě nevšimnou. Tam se totiž řeší důležitější věci, například účetní Olinka s ještě větším výstřihem, než byl loňský model. Část kolektivu přenesla již konzultace na otázku, zda poprsí není podporováno také silikonem. Zbyšek nechtěl použít moderní možnost internetu. Nechtěl dát svoji identitu v šanc. Text do novin zadal prostě:

“28letý sportovní muž, 192cm, hledá z nedostatku příležitosti partnerku pro život“.

Z redakce deníku mu přišla drobná složenka na dosti tučnou sumu a datum pravděpodobného uveřejnění v požadovaném pátečním vydání. Asi za měsíc si velice oddechl, když páteční výtisk se svým textem diskrétně odhodil dostatečně zmuchlaný do koše, s mistrně pocákanou inzertní přílohou, mastnotou sekané koupené v řeznictví cestou do práce. Výtisk nebyl určen pro šetrného kolegu, který noviny doma tajně dočítal. Velice si oddechl, protože text jej před uveřejněním tížil. Zašlapal i pochmurnou náladu v duši, kde trýzeň dočasně dusila jeho naději, že někdo odpoví. S odstupem času zapomínal a s návalem pracovních povinností pookřál. Smířil se s tím, že neodpoví nikdo. Považoval svůj krok za ztracený s odlehčením, že vlastně vyhrál další svobodu.
Obvykle až večer přicházel domů, i když jen do pronajatého bytu v paneláku. Asi měsíc po případu umaštěných novin cestou přemítal, co s víkendem.

„Dobrý večer pane inženýre“, hlásila hned u vchodu číhající domovní důvěrnice, nyní již degradovaná na pouhou správcovou. „Mám pro vás velkou vobálku vod pošťačky! Vono se to nevešlo do schránky“,

hlásila ta příšerně zvědavá osoba, když v momentu máchala velkou tlustou hnědou obálkou, formáu A4. Významně ukazovala tučným prstem na razítko

.

„Pan inženýr asi něco shání, že jo? Nebo se bude i stěhovat?“ Její hlas letěl s důrazem tazatele do vysoké fistule. Zbyšek vytřeštil oči na tu tlustou věc, nechápaje co obnáší. Až po chvilce si uvědomil, že obálka nemůže být nic jiného, než „TO“. V poslední pikosekundě jej napadla spásná odpověď: “Jo, to bude to auto, to potřebuju prodat“. Tak děkuju. Uklonil se, lapil hnědou věc a bez prodlení, aby jí nedal šanci k dalším dedukcím, odjel výtahem do pátého patra .
Obálku v kuchyni položil na stůl a nevěřícně na ni koukal. Skoro neměl odvahu otevřít ji. Když po chvilce nalezl nůžky, obálce odstřihl přelepenou chlopeň a vysypal obsah. Přepočítal dvacet dva různorodých menších obálek na ploše stolu a průvodní dopis inzertního oddělení, kde mu nabízeli další služby. Uvažoval jak začít. Stanovil kritéria. Chtěl ručně psaný text. Nebyl sice grafolog ale čekal nějaký osobní projev a trochu srdíčka v něm. Z nepochopitelného důvodu hromádku nadějných odpovědí nechal stranou a začal koketovat s odloženými, které se mu dle popisek nelíbily. Některé dopisy psané počítačem byly neutrální a mlhavé, jiné nepříjemně zvídavé, ovšem bez nabízené protihodnoty dat. Pak ovšem také našel nabídky vulgární s finančním podtextem a dopis patrně adolescentní partičky dívek z internátu, které se chtěly pobavit na cizí účet. Otevřel i dodaný dopis zřejmě omylem inzertním oddělením vytříděný, pána chtivého koupit jeho zachovalý fotoaparát. Jako poslední začal číst dopis mravokárně zoufalých manželů, typově penzistů, kteří mu nadávali do prznitele mladých nezletilých dívek. Dopis separoval stranou, neboť se mohla nastat potřeba založit hromádku „Exoti“. Pouze dva dopisy, po přečtení pár slov přesunul do hromádky nadějných, neboť správně neodhadl obsah.
Odpočíval na posteli, chtěl si tu lepší hromádku ponechat na večer. Televizi neměl, považoval ji za stupidní a napůl agresivní nástroj „Velkého bratra“. Poslouchal pouze MP přehrávač. Buď rock, nebo operní hudbu. Kolegové se mu v práci smáli s poukazem, že je rozpolcený inteligent. Vůbec nechápali, že nesleduje opulentní akční televizní seriály. To, že nemá ani mobil brali jako vzpouru, v lepším případě za nepochopení nového senzačního komunikačního prostředku. Zbyšek spolupracovníkům vždy odpověděl, že stačí nechtěně vyslechnout jejich žvanivé nekonečné hovory a že zcela přesně včas ví, jaké bude v týdnu počasí, co je právě trendy, cool, hi, speed a dokonce i to, kdo s kým právě šoustá.
Až pak, zjištěním pocitu hladu, se na posteli obrátil a dospěl k chuti dát si po večeři lepší hromádku dopisů jako zákusek. I tady se dopustil chyb a tři odpovědi ani nedočetl a okamžitě je smetl na druhou hromádku dopisů, určených do „propadliště dějin“. Propadliště dějin bylo instalováno ve výklenku firemní kanceláře a mělo ručně malovaný štítek z dob vlády Rudé pracky „Nepřítel naslouchá - buď bdělý!“. Pod štítkem stál skartovací stroj, který měl vyšší zabezpečení a neřezal jen proužky papíru z původních listů. Expedoval do koše pomocí svou sad šikmých nožů lavinu tvarů káry, neboli piček a tak i kolegové říkali „Jdu k té malý pičce.“ Zbyšek po chvíli uvážil, že vyhodit nevhodné odpovědi přímo do kontejneru před domem by byla tragická chyba. Ta baba má oči a ruce všude, pomyslel si.

„Vážený pane,
Dovolte mi, abych se představila. Jmenuji se Ludmila, jsem chudá holka z hor. Za pár dnů mi bude dvacet let a pracuji v textilní továrně. Věřím, že bych byla dobrou a slušnou ženou a že…“

Ta obyčejná, nenavoněná obálka a dopisní papír s několika úhledně napsanými řádky bez pravopisných chyb jej ohromila upřímností, skromností a zcela jej paralyzovala. Hledal to správné slovo stavu mysli. Seděl a nebyl schopen přemýšlet, jen četl text opakovaně. Cítil, že i v tom obyčejném dopisním papíru může být vetknuto člověčenství s otevřeným hledím. Až za pár minut si uvědomil, že nikdy nedržel v ruce něco podobného. Čisté naivní srdíčko, nepošlapané dobou, s nataženou hebkou bílou dlaní. Čekající, že bude vyslyšeno a poznáno.
Blesklo mu i hlavou, že ten dopis je buď zázrak, nebo fenomenální profesionální podvod sňatkové podvodnice. Analýzy projektových stavů pracovních cyklů petrochemických investičních celků a prověřování dynamických variant procesů bylo totiž také jeho pracovní náplní. Ihned tuto černou chmuru zavrhl s dovětkem, že snad jeho profesionální deformace nepronikla již do osobního života. Nebyl schopen číst další dopisy. Přesunul se na svůj jediný kus nábytku, vzrušen na posteli v polo snění s dopisem v ruce. Přemýšlel, jak na něj má asi odpovědět. Má ji snad hned obejmout, nebo začít klasicky „Milá slečno“? Ne, to je blbý! Třeba není milá. Třeba není ani slečna, uvažoval. To by ale nepsala, že jí je skoro dvacet. Vlastně by mohla být ve dvaceti i vdova, napadlo jej sarkasticky. Meditaci podpořil filmovou úvahou že „bývalého“ mohla picnout a zahrabat někde v lese. Když se nenajde tělo, že jo… „Ježíši, mě už vážně hrabe, musím odepsat něco normálního a ne jí chudinku vystrašit“. Zdecimovaně upadl na postel a vysílením usnul s dopisem v ruce.
Když se probudil v noci, byl nesmírně odpočatý. Udělal si čaj, sedl ke stolu a napadlo jej dočíst zbylé nepřečtené dopisy. Zjistil, že ještě jedna odpověď je zajímavá. Pociťoval neodpoutatelnou dráždivost z nabídky. Už jenom vyslovit to sdělené jméno Regina mu připadalo jako ostrá čepel, která se zatíná do jeho duše. Snažil se, ale nemohl to jméno vytěsnit z podvědomí. Už vězelo jak zaseknutý dráp v kořisti. Stroze logicky formulované atributy jej děsily a zároveň poutaly řemeny poznaní kořenů úvah o smyslu a cílech žití.
Jen u dopisu Lídy byla zpáteční poštovní adresa s poznámkou, že věří v písemnou odpověď a přiložena volná poštovní známka. Znovu si lehl, chtěl dospat noc, ale nemohl usnout. Šklebil se s poukazem, že by mohl počítat ovečky. Tak raději přešel na časovou otázku řešení nenápadné demolice a sešrotování nevhodných odpovědí v práci „U tý malé pičky“. S vítěznou náladou rozhodl, že ještě zachová planoucí dopis moralizujících důchodců. Při opakovaném čtení totiž pocítil škodolibý hřejivý pocit, že lidská blbost je věčná. Zde byla dotažena k dokonalosti, vyjádřená sepsaným neobyčejně květnatým vějířem neřestí, kterými chce nebohé panny a dívky zbavit všech ctností.
Odpověděl ze slušnosti Regině, že nemá zájem o setkání, neboť se domnívá, že je patrně příliš vyhraněnou a razantní ženou, nevhodnou pro jeho život. Nechtěl být neslušný a přímo jí sdělit, že jako žena bude dost finančně náročná a panovačná. S potupou si uvědomil, že na ni prostě „nemá“. Všechny síly dal do korespondence s Lídou. Když napsal, že za ní nemůže zatím přijet pro pracovní vytíženost, dostal odpověď, že ráda přijede sama. Moc tomu nevěřil, pro tu vzdálenost mezi ní a jím, připravil jí však v určeném datu příjezdu pokoj a uklidil to málo, co měl doma. Přijela dříve a zastavila se na recepci ústavu, kde pracoval. Když mu recepční volala, že má mladě vyhlížející návštěvu, blahem téměř omdlel. V oddělené prosklené kóji pro návštěvy stála hubená slečna se supermarketovou taškou a v balonovém plášti, který už bezpochyby vyšel z módy. Rozhodující byl milý úsměv, trochu křečovitý, ale pravdivý. „Dobrý den, já jsem Zbyšek“, řekl jí a nabídl jedno z křesílek pro hosty. „ Já Lída“, vyhrkla a podala mu třesoucí se ruku. Bylo mu docela příjemné, že to není extra vystajlovaná kráska. Měla krásně štíhlé ruce, bílé na hřbetu, trochu drsné v dlani, patrně z té fabriky.

„Počkejte, dojdu k automatu pro vodu, nebo si dáte raději čaj?“ Když donesl čaj a pro sebe minerálku, Lída znovu stála. „Vy jste inženýr?“ Byla překvapená. „Lído to možná ano, ale to není vůbec důležité a prosím sedněme si. Až se trochu osvěžíte, dám vám klíče od bytu a baráku, čtvrtý panelák dolů cestou, adresu znáte. Dojděte ke mně domů, páté patro, a hlavně nelaškujte s tou hlídací dogou u vchodu. Já přijdu za hodinu, musím ještě něco s kolegou dořešit. „Vy tam máte živou dogu?“, se podivila. Ne, myslím naši správcovou, to je náš zvědavý hlídací pes. Jo a můžete se třeba vysprchovat, to pomůže od únavy po jistě dlouhé cestě. Vanu nevedu, jídlo a pití v lednici, ano?“
Hodina byla o něco delší, ale ne o tolik, aby utekla. Seděli v kuchyni, pak Zbyšek připravoval jednoduchou večeři. Otočil se od sporáku. Lído vždyť jsme mlaďoši, já Vykám jen zákazníkům. Mě to i rozhovor s Vámi odlidšťuje. A taky bych byl pořád ve střehu, že jsme v práci a budete chtít na konec jednání za subdodávku třeba i provizi! Nevadí co říkám?
Večer se pro jídle trochu prošli po místním náměstí. Byla ráda že ji vzal za ruku, věřila mu, měl příjemný a mile uvážlivý hlas. Oba se báli, oba nechtěli setkání zkazit. A tak došlo jen na zmrzlinu, protože v bývalém okresním městě se zavírají obchody brzy a o hospodu nestáli. Když se vrátili, Zbyšek Lídě připravil vyklápěcí postel v jediné místnosti, mimo kuchyni. A kde budeš spát ty? Já? V kuchyni, dám karimatku a spacák. A neprší tam, takže je to lepší než na vandru. I když už jsem z puťáků trochu vyrostl. A to tady na té široké posteli spíš sám? Podivila se trochu koketně.
A víš co mne překvapilo Zbyšku? Ne, povídej. Že jsi mi dal u tebe v práci klíče od svého bytu. To ses nebál že tě vykradu? Lído, děvče z hor, chceš něco ukázat? Je to takový dopis, něco jako bianko šek. Ale já nevím co je to bianko šek, zděsila se. Lído, nevíš kdo tohle psal? To je přeci můj dopis, ty si ho schováváš? Podívej Lído, tohle může napsat jen poctivá a slušná duše. A když mi někdo podá ruku jako je tvoje, tak mu svěřím i klíče od bytu. Ostatně moc toho tady není. Jen ta postel a na ní spím našikmo abych se vešel délkou. Navíc mám alespoň část dne pocit, že jsem rozmazlený provinční milionář a mám to jen a jen pro sebe. I když ty jsi dost hubená, možná bychom se vešli oba, jenže… Jenže, co Zbyšku? Jenže mi je to blbý, asi tak…
Skoro to nedořekl a ozval se zvonek u dveří. Zvedl obočí a trochu zbytečně řekl, že žádnou jinou návštěvu nečeká. „To jsem já, ozvalo se za dveřmi, Hanzal, řidič od generálního“. Otevřel. “Že prý máte hned, že prosí, abyste se mnou jel do firmy, je nějaká mimořádná událost. Prý havárie naší technologie v chemičce, jestli to prý nějak zachráníte“. No a je to vyřešený, řekl Lídě. Možná nebudu potřebovat ani ten spacák. Tak se dobře vyspi, když si obouval boty. Ráno, prosím tě vhoď klíč od bytu do schránky, pokud se nevrátím. Beru s sebou rezervní klíče. Když se ráno probudila, spacák v kuchyni byl ještě teplý, na stole vzkaz . Ahoj Liduško, byl jsem tu jen na skok, odjeli jsme se šéfem projekce a generálním zpátky do chemičky znovu řešit jak technologii opravit a obnovit tam výrobu. Jak to bude možné, ozvu se. Bohužel jsi poznala můj „nedostatek příležitosti“. Nechala lístek na stole: “Už jsem to pochopila, přijedu jindy, Lída“.
---
Asi to zamrzne, přemýšlel Zbyšek, snad bych měl dát i výpověď. Jí i podniku. Šéf mne má jako poskoka pro všechno a Lída za blba, co se obětuje pro práci. V ponuré náladě končil další pracovní týden a těšil se na teplou sprchu. Dole u výtahu dostal nečekanou ránu. „Pane inženýre, čekala tady na Vás návštěva, nějaká mladá paní. Teda určitě byla jiná, než minule!“, dodala jedovatě. „Že prej si dojde na večeři a ještě se zastaví.“ Nastoupil do výtahu tak rychle, že domovní důvěrnici zůstalo jen zatřást svojí dvojitou bradou. Ještě že mám ten sprcháč, jsem zpocený jak tchoř a zbouranej jak morče po Vánocích! Po důkladné vodní masáži snědl donesenou večeři z gastro prodejny a upadl vyčerpaně na postel. Vůbec netušil, co bude dělat tento víkend a bylo mu to srdečně jedno. Usnul a nebylo žádné moci jej probudit.
Jenže po sobotním dopoledním nic nedělání přišla odpoledne bombička. Doslova, protože po zazvonění zvonku u dveří uviděl kukátkem atraktivní ženu. Nezbylo než otevřít, bohužel měl na sobě jen kraťasy a přichystané tričko v ruce. „Zdarec, já jsem Regina a mám tady v městě pracovní záležitost. Chtěla jsem vidět o co jsem přišla, když jste mne tou Vaší odpovědí na inzerát odstrčil do temna“. Po krátké prohlídce sportovního mužského těla poněkud zjihle dodala: „ Škoda, vypadáte dobře. Nedá se to nějak napravit? Že bychom zašli třeba na dvojku bílého?“
V hlavě Zbyška hučely po minulém pracovním týdnu vodopády. Z posledních sil ještě odvětil: „Jenom abych nebyl za hulváta. A budete mne muset cestou podpírat, mám za sebou opravdu těžkou šlamastyku.“ Nasadil nové džíny , triko dooblékl. Nešlo se vyhnout domovnímu inspicientovi v přízemí, který podezřele mlčel a imitoval práci se smetákem. Směřovali do jediné odpolední vinárny, kde bylo čisto.
„Zbyšku, já jsem prostě zvědavá ženská! Doufám, že to se mnou chvilku vydržíte. Bylo mi divný, že jste mne tak prudce odmrštil. Je nějaký vážný důvod? Nebo už máte jinou dívčinu jako hotovku?“

Ne, nic hotové není, řekl Zbyšek. Vlastně já jsem dost opatrný a uzavřený člověk. A navíc mne deprimovala chyba novin, uvedli mi 23 let a já psal do textu dvacet osm. Možná jsem to i blbě zadal tiskacím písmem. Vypadám teď, že jsem mazaný lovec to myslím nejsem. A ještě k tomu řeším budoucnost v práci. Už mne tam považují za inventář, já táhnu káru a šéf inkasuje prémie. Je čas cosi změnit. Založit rodinu s mým platem je hotové šílenství. „Co vy vlastně děláte?“ Otočil se na ni, když vcházeli do vinného baru.
Já? Když přijde nějaký číšník, tak bych si dala dobře vychlazené chardonnay v čisté sklenici. To jsem ráda, hrozně se mi ulevilo, že nejsem úchyl na mladý kluky, protože jsem už stará větev, je mi dvacet sedm. Přeci jen jít do třiadvacítky se mi zdálo moc, ale riskla jsem to. Konec konců, přes hubu jsem už od Vás dostala, tak co…Dělala jsem fakultu ekonomky v Praze a teď matlám jako „ovčák“ papíry zhroucených podnikatelů, kteří sice umí leccos vyrobit nebo prodat, ale účetních papírů se hrozí jak čert kříže. Odborným názvem „optimalizace daní“. Ještě dodělávám auditorku, protože pak budu vlastní paní a s penězi to bude lepší.
To už na stole byly číše a víno ve džbánku, tykání přišlo samo s sebou. Zbyšku já prostě potřebuji chlapa, ochranu mé maličkosti, co se občas potřebuje vyplakat na svalnatém rameni. Víš jak je dnešní život hektický a mnohdy je to doslova o hubu. S někým se poradit, případně mne i pracovně zabrzdit, když je to příliš hustý. A taky pochopitelně chlapa na sex a na repre. To snad není moc! Až po chvilce dodala. Asi jsem to na tebe vybalila příliš rychle, co?
Zbyšek poslouchal a nechtělo se mu příliš odpovídat. Až pak se vyjádřil. Jo, musím uznat, máš to v hlavě srovnaný a víš co chceš. Určitě jsi dobrá partie. Nevím, nejsem si úplně jist, že bych ti v životě stačil s dechem. S tvým drajvem se určitě ještě uchytneš. Jestli by ti nevadilo, ukončeme to. Já potřebuji cosi promyslet a odpočinout. Vínečko bylo dobré a není všem dnům konec. Došli na nároží k domu, podali si ruce a rozloučili se bez dalšího ujednání. Cítil to ještě za chvíli jako dochuť vína. Podala mu totiž pevným stiskem ruku. Bylo mu jasné, je narozena ve znamení čínského tygra.
Chtěl doma večer napsat pár řádek Lídě, ale nešlo mu to. V mozku byl blok a jediné rozumné bylo, jít si lehnout a ukonejšit spánkem rozvrácenou duši. Lída sice brzy napsala, ale dopis byl dost stručný. „Já bych opravdu ráda přijela. Jenže v práci mne tlačí do přesčasů a doma je trošku dusno s nevlastní malou sestrou co si myslí, že je středem světa. Ale za čtrnáct dnů bych…“ Pak přepnul a uvědomil si lhůtu auta na STK, měli volat z autoservisu. Až v pondělí se ozval z autoservisu nějaký Bláha, že na jeho Pažouta vstřikovací čerpadlo sice sehnali, jenže stojí třiadvacet tisíc. A navíc je nutné udělat brzdy, vyměnit pravý kulový čep řízení, geometrii přední nápravy a vyměnit halogenky i žárovky na SPZ. Tak jestli to vážně chce opravit s cenou, mírně nad čtyřicet pět tisíc. Tu zprávu čekal jako na rozsudek. Jenže Zbyšek už se rozhodl. Podal v práci výpověď. Když nesl podepsaný text na listu papíru do podatelny, potkal Olinku. Ale ani ta jej nepotěšila. Ohlášené a slíbené prémie byly znatelně nižší, než bylo avizováno při cestě s generálním. A tak jediný hřejivý pocit zažil „U malý pičky“, když s vervou drtil a šrotoval zbylé dopisy z odpovědí na inzerát s průpovídkou: “Jo lidi, život není peříčko!“
Haló, tady Regina, to jsi ty Roberte? Slyšel ve sluchátku, které mu předával kolega v kanceláři. Jo, to máš štěstí, už jsem byl na odchodu, ode dneska žádné nárazovky, přesčasy a jiné libůstky vedení. Střihnul jsem výpověď už mi běží čas, pamatuješ jak jsme se minule bavili? Superrrr Zbyšku, to se hodí. Poslechni šohaji, jedu v pátek večer k našim do Ivančic, pojeď se mnou, „něco“ pro tebe mám! Samozřejmě to spláchneme „Zweiglem“, piješ doufám i červený. Když budeš protestovat, tak tě nechám spát jenom na seně ve stodole. To je stejně lepší, než ty péřový husí duchny. Tak co? No já nevím, právě jsem pohřbil svýho Pažouta a pěšky se mi opravdu nechce! Hele Zbyšku, nech to na mě, zastavím se v pátek okolo páté, nebudou-li zácpy na našich polních dálnicích. Vážně bych to měl zapít, pomyslel si Zbyšek a po rozloučení položil telefon. Hned však razantně zvedl hlavu a upozornil mužské osazenstvo: “Pánové nic nekomentovat!“
V pátek odpoledne se stal domovní důvěrnici málem pracovní úraz, pádem ze všech dvou schodů na chodník. Před dům doplulo Mondeo posledního střihu, v barvě královské modři a chromu. Vystoupila špičkově oblečená „mladice“. Vlastně domovnice měla štěstí, protože kdyby věděla, že Mondeo je v „plné palbě“ a za hranicí milionu káčé, tak se jí udělal i uzel na pionýrském šátku. To co měla omotané okolo krku tak skoro vypadalo.
„Co potřebuji s sebou?“, ptal se Reginy. „Kraťasy, jedny náhradní kalhoty s tričkem, kdyby ses poblinkal. A bundu, v noci je chladno. A deku, nebo spacák. Protože s poblinkanýma já nespím, jsou odkládáni do chléva na slámu, kde dříve byly krávy. A jedeme, dokud je motůrek parníčku zahřátý na provozní teplotu. Domovní důvěrnice celá zkoprnělá nevydala ani hlásku a zapomněla salutovat.
Tož chlapče zvu tě do našeho sklepa, povídal otec té „mladice“ Zbyškovi, v dědině poblíž Ivančic. Reginko, obrátil se na dceru, a ty také můžeš? Abys nebyla v tem požehnaném stavu, to bys nesměla. Prý v tý Praze to jde rychle. Nejsu tati, Zbyšek je stejně jen kamarád. Kdepak, odvětil, to my za mlada byli jiní ogaři, jak byla poblíž nějaká hezká volná děvčica, bylo do měsíce vymalováno. Tati neplaš, dneska je jiná doba.
Nálada byla vznosná, neprobírali politickou situaci na Madagaskaru ani pohyb akcií na burzách. Probírali život! Čéče Zbyšku utrousila, ty jsi rodilý obchodník, víš to? Já, nepovídej děvče, odhlásil Zbyšek. No vždyť jsem ti do telefonu říkala, že pro tebe „něco“ mám! A ty mlčíš, číháš a necháš mne doufat, že ti to budu smět říct. Protože nechceš zvyšovat cenu informace svojí nedočkavostí. Ty filuto jeden, řekla už trochu ve špičce. To nevím, obchodník a já? Podivil se. Možná nevidíš do všech záhybů mé duše. A jsou věci, které musím vyřešit sám. A pak jsou i okolnosti, které nikomu nikdy nesdělím, nikoho nebudu tím otravovat. To jsou nesdělitelné prožitky. Ale povídej Reginko, co máš pro nebohého štvance? Zbyšku, jednak jsem si tě vygooglovala, protože job který pro tebe mám, nemůže dostat nějaký nemehlo. Už na fakultě jsi byl borec s výbornou jazykovou průpravou a já mám Paříž moc ráda. No a v Nancy je firma a do Paříže skok. Firma tvý branže a potřebuje doplnit zdejší obchodní zastoupení pro stření Evropu. Já tý jejich dcerušce tady dělám poradkyni a konzultantku jejich ekonomického oddělení. Ten náš právní a daňový nepřehled, lidově zvaný bordel, zatím neprokoukli. To víš, kontakty a konexe se musí udržovat a rozšiřovat! Ten večer se pak rozpíjel dál, jen co otec uznal, že mládí chce trochu intimity, „když už jsou i dospělí…“
Bylo to příjemné, moc příjemné pro Zbyška, navíc nebyl vykázán do chléva a náhradní gatě nebyly rovněž potřeba. Jenže červík tam někde v duši latentně vrtal. Jednak kvůli Lídě ale víc kvůli reakci šéfů ve firmě. Ta přišla hned v úterý, protože firemní pondělky byly hekticky manažerské. „Co chceš?“ Pozval si jej ředitel a nerudně mával za svým stolem v podatelně orazítkovanou výpovědí z pracovního poměru. Chvíli bylo ticho, pak Zbyšek odpověděl. Každý je nahraditelný, tedy i já. Jsem řadový vývojář, domluvím se po celém světě. Tady bydlím v podnájmu, rezavé auto už nechtěli ani na náhradní díly, na nové není dost grošíků. Je mi skoro třicet a .. . Vlastně je to už jedno, mám nabídku, možná ji neodmítnu. Asi tak. Nebylo co dál řešit a Zbyšek nechtěl situaci eskalovat. Ale prožitý víkend jej napružil až tak, že se zastavil u domu a čekající správcovou dost příkře propálil: „Přestaňte mne šmírovat, já tady platím řádně nájem a služby! Tak se starejte o úklid, správně namočený hadry a filcování mé osoby a mých návštěv vynechte! Nebo Vás bude Policie ČR řešit pro stalking!“ Co,co, co toto je…, pane inženýre? No možná jsem tu babu neměl až tak zaříznout, pomyslel si s úšklebkem Zbyšek ve skřípajícím výtahu.
Když přijela Lída následující víkend s viditelnými kruhy pod očima, byla vyhaslá jak šafářův dvoreček v konci období „Rudé chátry“. Co se stalo Lído? No když jsem doma mámě řekla kdo jsi, dostala jsem příšernou držkovou, dokonce i od něho! Od koho „něho“? No protože mi táta umřel na šachtě po úrazu, tak máma od tý doby žije s takovým hnusným chlapem, ale jen na hromádce. Jestli mi rozumíš. Tak jsem se vyplakala jenom s Boženou. A Božena je prosím tě kdo? To je moje starší sestra, ona je taková stará panna, vlastně už není panna. U nás je to blbý. Teda za tebou jsem přijela ráda. Ale co jsi vlastně řekla mamince, Lído? No to, co mi vyprávěla ta Vaše recepční ve firmě, když jsem tam čekala a potila se, komu jsem vlastně odpověděla na inzerát. Prosím tě, co ta kačena za pultem mohla říkat? No že jsi přeci inženýr a velikej odborník, že máš postavení, že mluvíš i francouzsky a anglicky a vůbec, že jsi moc pěknej chlap. Taky že ti je dvacet osm. Tomu jsem nevěřila, v tom inzerátu bylo dvacet tři! Ježíš, holka proč věříš každé užvaněné kachně? Vždyť je to tele nebeský, aby byla zajímavá…Takže pro tvojí mámu jsem Lído špatnej? To, to ne, Zbyšku! Právě naopak. Řekla mi, že jsem naivní tele a že budu litovat a dělat u tebe maximálně služku. A že mě budeš podvádět, když jsi mi lhal i o tom svým věku. A že mě budeš mít jako dobrou matraci a pak mě stejně odkopneš, protože jsem chudá holka! A, a, a,… Zakryla si dlaněmi tvář a vzlykala. Lído, řekl po chvíli Zbyšek, než našel čistý kapesník, nebul, ta kačena za to nestojí ! To myslíš mojí mámu?! Ne, samozřejmě ne, myslím tu užvaněnou holku v práci!
Vlastně já už se na tu recepční vykašlu, řekl Zbyšek, protože mi v práci běží výpověď. Asi půjdu dělat něco jiného. Co jinýho, vyhrkla? Přestala vzlykat a otřela si oči i nos. Můžu ti udělat večeři, odlehčila Lída situaci. Něco jsem cestou koupila, řekla skromně. Pak už vše proběhlo, jak to u mladého páru chodí. Prosím tě Zbyšku, nespi na zemi, já se v té posteli cítím jak prašivá. Je mi tohle hrozně trapné. Zbyšek uposlechl a byl rád za tu nabídku. Nicméně se choval jako gentleman a to vystrašené stvoření jen políbil a hladil jí třesoucí se ruku, než usnula. V sobotu se jí ruka třásla o něco méně už tím, že bezstarostně pochodovali kolem města a probírali kde co. Nechceš přijet k nám? Byla bych ráda, aby se to vysvětlilo! Ale musel bys spát v hotelu, protože doma by to nešlo, to by mne máma přerazila. Lído snad jindy, trochu ji odstrčil Zbyšek, musím shánět novou práci, to pochopíš. A ještě k tomu chcípnul můj Pažout, na STK. Pojedu i do té Prahy autobusem. I tak se zdálo, že Lídě kruhy pod očima dočista zmizely, když si před spaním svlékla i noční košili. „Prosím tě zhasni, já se moc stydím, ještě jsem se žádným mužem nebyla. V dopise z hor nebyla žádná zmínka, že má skvěle modelovaná pevná prsa, ke své štíhlosti i výrazná. Zbyšek si jen mlčky povzdechl:“ To musel být ale schopný dizajnér, když už byla v jeho objetí…“
Naštvaný a uražený vedoucí Zbyška byl trvale pracovně nevlídný a doufal, že s tou výpovědí „mladej“ brzy vyšumí. Vylepšená nabídka ředitelem na finance Zbyška už nezajímala, měl domluvenou schůzku s Reginou u šéfa „Frantíků“. Konzultace o pozici obchodního referenta byla opravdu z jiného světa a podmínky smlouvy s navrženými bonusy nešlo odmítnout. Večeře s Reginou v řecké restauraci byla na úrovni už proto, že neřídil „parníček“ a tudíž mohl pít, co bylo navrženo somelierem. Pak dokončili večer u Reginy degustací darovaných lahví, neboť „frantíci“ neskrblili, dokonce se spíš chtěli vytáhnout. Diskrétní rozhovor však ledově umlkl po dotazu Reginy, že by mohli dojet za rodiči Zbyška. Holka, tam bys asi nechtěla, to bys nestrávila. To prostě nejde, řekl úplně cizím hlasem. Jako proč? Regino, tys nenakoukla do mé tajné komnaty, tys prostě vykopla dveře. Já jsem totiž skoro dvacet let sirotek, co nejdřív skončil v dětském domově. To byla moje první štace a vysoká škola. To jsem nechtěla, promiň, to je opravdu těžký faux-pas, upřímnou soustrast. Jo na silnici stačí jeden cizí vožralej řidič, dodal Zbyšek, a nezachrání tě ani … Zachránila mne teta Jana, dozvěděla se to o dost pozdě, byla totiž za čárou, v Mannheimu. Tři roky sem jezdila a bojovala s hydrou na úřadech. Jenom kvůli mně se provdala za svého francouzského přítele Jean-Sébastiena. Vlastně nás oba vykoupila. Štěstí, že se už za návrat z emigrace nezavíralo, mocipáni potřebovali tvrdý prachy. Alespoň že ji vrátili ukradený dům, než emigrovala. No to je šílený, poznamenala Regina. Počkej oba? Regino, myslím že stačilo, nechme to tak, prosím…
„Tak už se prej budete stěhovat, pane inženýre“. Řekla medovým hláskem domovnice Zbyškovi před výtahem v přízemí domu. Jo, jo, já letím! A co bude s vámi mne opravdu nezajímá! Jistě bude špehovat co odvážím, pomyslel si. Nebudu odvážet nic! „A bloc“ nechal v bytě vše na místě, včetně sklápěcí dvojpostele, na které se cítil jako milionář okresního formátu. Jediné co jej opravdu mrzelo, byla rozluka se zákoutím „U malé pičky“. Byla totiž využívána jako „Zeď nářků“.
Domluvil se s bývalým pražským spolužákem z fakulty, že mu ponechá dočasně pokoj ve svém domě. Prozatímně, než sežene něco finančně únosného. Lídě psal jak na tom je, že přijet může. Že potřebuje vědět datum a bude to pouze na otočku. Nechtěl zneužívat nabídnutý pražský privát. Práce jej pohltila, šlo o technické konzultace a obchodní specifikace nabízených komponent v místech zákazníků. Hotely nesnášel, vše vynahradil přidělený „parníček s tubro motůrkem“, stroj to vyvedený v olivově světle zelené metalíze se značkou na kapotě ve formě pičky. Byla dost velká, rozhodně větší, než „U zdi nářků“. „Velká pička“, která se mu slovně nabízela, bylo sice pojmenování s jinotajem ale pojal k ní despekt a proto nasadil záložní označení „Velký skokan“. Ke Skokanovi patřil i mobil, v bronzovém a bílém laku firemních barev. Firma byla velkorysá, konec konců neprodával po tuctech špendlíky. Ani Regina neměla moc času, její branže bylo termínově tvrdé zboží a navíc se snažila dokončit auditorské zkoušky.
No tohle, ach jo. Vedoucí zastoupení, otročící pro francouzskou vrchnost, si rozbije drštičku na horským kole a já abych zaskakoval a jel do centrály v Nancy na výroční firemní den, pronesl pohoršeně Zbyšek. Vlastně bych mohl cestou zajet i za „novo-rodiči“ do Heidelbergu, už si určitě myslí něco o nevděčném skoro-synovi, když se tam zpátky vrátili, před mou promocí na fakultě. Možná, že Jean-Sébastien zase učí na fakultě biochemie, byl to jeho život. Určitě potěším i tetu Janu, co ta pro mne udělala, škoda mluvit… Všechno co umím, mi dopřáli oni. Při tom všem příšerném, po té havárii, jsem měl neskutečné štěstí, meditoval Zbyšek. Vždyť bych se mohl zastavit i u Lídy. Snad abych parkoval někde o kus dál, pomyslel si a sestavoval podklady pro firmu, dodané od toho nešťastného majitele horského kola.
Bez mapy by snad bydliště Lídy ani nenašel. Slovo „městečko“ pro to hnízdo domů byl výraz velice nadnesený. Nesoulad a živelnost výstavby podhorského rudného naleziště, kam se slétly všechny možné existence okolo horníků. Bytové čtyřpatrové domy bez výtahu. Zoufalost sama bez údržby, když šlapal po schodech nahoru okolo omlácených dveří, polepených reklamními štítky světového věhlasu. Okolo oprýskaných botníků se sešlapanými bagančaty, polobotkami, lakýrkami. A také sortou, obecně nazývanou kecky. Když zazvonil, přišla otevřít kulhající Lída, hotová hromádka neštěstí, zase s kruhy pod očima. Usadili jej do obývacího pokoje a nabídli mu čaj. Dýchla na něj sklíčená atmosféra, deprese nuzného živobytí a cosi tklivého, co nemohl zatím identifikovat. Zbyšek začal tím podstatným, že přijel mamince ozřejmit vztah k Lídě, tedy že nemá zapotřebí kohokoliv zneužívat ve svůj prospěch. Bylo mu podivné, že Lída strnule seděla za stolem a nedala mu pohledem znát o co vlastně jde. Korunu všemu nasadil partner maminky Lídy otázkou, zda Zbyšek není již rozvedený. V rohu seděla i starší sestra Božena a také Ina, ještě školou povinná dcera tazatele. Božena zděšeně obrátila oči v sloup. Dlouho musel Zbyšek přemýšlet, jak diplomaticky nezbořit zbytek slušnosti v téhle místnosti. Poznamenal, že vlastně by byl raději rozvedený, protože v této kategorii jsou lidé, kteří již řešili krizovou situaci vztahu a mají tedy větší rozvahu i rozhled k řešení případného dalšího problému. Došlo mu, že není žádoucí návštěvou. Poděkoval za čaj, prošel kolem Lídy, položil jí ruku na rameno a zdvořilostně prohlásil:

“Škoda, předpokládal jsem, že mi někdo ukáže něco hezkého, nebo nějakou zajímavost ve Vašem městečku. Nechci dál obtěžovat, najím se někde na náměstí“.

Účelově pomalu scházel po schodech k východu, chtěl dát čas Lídě, aby se rozhodla.

Na náměstí stála budova s honosným nápisem Hotel, v přízemí restaurace. Jídelní lístek se nevedl, číšník pouze oznámil, co je ještě k mání. Z nabídky Zbyšek usoudil zcela jisté devastující účinky jídel na svoji dutinu břišní. Požádal o kávu, rychle zaplatil, zatím co ten nepoživatelný a divně hořký nápoj dále chladl na stole, když mířil k východu. Čekal, že Lída přeci jen přijde a dozví se od ní stav věcí. Nemohla zabloudit, neměl restaurace na výběr. Ke svému údivu na něj venku čekala Božena. Rychle mu to docvaklo a prohlásil: “Kde máte bílou vlajku?“ To zcela vykolejilo zase jí, jen vyhrkla:“ Jakou vlajku?“ No přeci jste parlamentář, že jo? Jen nevím, kdo Vás vyslal, ta situace ve vašem pokoji byla dost přehledná z počátku, potom už ne. A vůbec potřebuji odjet, doprovodíte mne? Vytřeštila na něj oči:“ Ale jak, Lída říkala, že už nemáte auto a autobus do rána odtud žádný nejede. Vlastně jo, ale jenom „šachťák“, co vozí zaměstnance po vesnicích a ten nemá přípoj do města“.
Ještě obecně klábosili skoro o ničem, když docházeli k autu v boční ulici. „To je Vaše?“ Vytřeštila oči údivem. Otevřel jí dveře spolujezdce, zatím co nasedl na místo řidiče. Stála u těch otevřených dveří, koukala na tmavě hnědou kůži sedadla a kroutila hlavou. „Ježíší , já se strachy počůrám, abych to uvnitř nějak nepoškrábala“. Slečno Boženo to neřešte. Překonala ostych a posadila se. Otočil se přímo k ní. Spíš mne zajímalo to dění v pokoji. Předpokládám, že ten polo plešatej strejda, co mne chtěl vyprovokovat, je otcem pouze nejmladší Iny, tedy Vaší nevlastní sestry. Dokonce není ani Vaším pravým otčímem, to by si musel Vaši maminku vzít za manželku a to asi neudělal. Všiml jsem si těch popsaných a počmáraných domovních zvonků. Deviantství mu kouká z očí i s ne-chlapskou zbabělostí, ten dokáže maximálně sexuálně obtěžovat cizí dospívající děvčata, protože si myslí, že jsou jeho domácí otroci. A jestli Lída mámě řekla, že mi dala svoje panenství, tak určitě dostala od ní, nebo od tohohle pobudy nařezáno. Sukni, co nosila u mne, tou by to určitě neutajila, to kulhání u dveří taky bylo dost nápadné. A teď mi upřímně řekněte. Moc daleko od pravdy nejsem, co? Spíš mne zajímá co dál, protože jsem konstruktivní člověk a o Lídu mám pořád zájem, tedy v rámci slušnosti. Opravdu si myslíte, že jsem milionářskej spratek, co si přijel užít s mladou naivní holčinou.
Nemohla ani mluvit, neodvážila se ani polykat. Zakryla si dlaněmi obličej a opřela se lokty o úporně sevřená kolena. „Vůbec netušíte, co se tady děje, řekla tiše Božena. Možná jste viděl bídu. Jenže neprožíváte každý den bezbřehou beznaděj. Od výplaty k výplatě, od chlastu do němoty. Dluhy kam se podíváte. Tady slušná ženská nemá v jejich blízkosti žádnou cenu. Tady my ženský vrávoráme mezi kořalkou, bitím, potraty a dětmi, které všechno vidí jako první. Všechno to trápení slyším každý den v závodní kantýně na šachtě. Kdybych to všechno měla vyprávět….“ Zbyšek se otočil a ze zadního sedadla přenesl zabalenou kytici květin. „Víte co? Dejte to prosím mamince, tušil jsem u Vás „nepříjemno“, tak jsem jí zbaběle nevzal, protože pro Lídu teď nic nemám.“ Levou rukou si přitáhl její rameno a překvapenou Boženu políbil. „To je pro Lídu, tak jí to předejte. Orosili se jí oči: “No tohle, pusu mi už žádnej pořádnej chlap dlouho nedal. A vůbec, jste asi i hodnej exemplář muže“. Využil jejího zmatku a polibek ještě jednou opakoval: „Tak tahle je čistě pro Vás, když jste ta parlamentářka“. A už musím jet, mám dlouhou cestu do noci. Díval se jak s pugétem v obalu odchází a v duši měl nesmírný zmatek.
Služební cesta měla fazonu a otevřela nové pracovní možnosti Zbyškovi. Přitom pro něj byla důležitější zajížďka za svými druhými rodiči. Teta „máma“ Jana už pomýšlela na odchod do důchodu, otec „Ž-Sab“, jak mu zkráceně říkal, stále docházel na univerzitu učit své žáky. Jak on sám tvrdil, chodí rád, učí se prý obě strany. Jednostranný tok informací z jeho vědního oboru byl kompenzován digitalizací, kterou „mlaďoši“ ovládali rovněž bravurně a ta bylo pro něj „tabula rasa“. Pro jeho generaci byla čím dál tím větší výzvou. Znovu a znovu bylo třeba doplňovat údaje, pojmy a znalosti do registrů mozkové paměti. Nesmírnou radost Zbyšek udělal náhradním rodičům dovozem dárečků ve formě sušených českých borůvek a zcela originálně šlapaného moravského naloženého zelí. Oproti tomu pro domácí teritorium a jeho dámskou část nakoupil dárečky uložené v krabicích. Botičky, punčošky a provokativní červená a bílá spodní prádélka, neboť velikost již měl „v ruce.“ Vrátil se do firmy, poreferoval vedoucímu zastoupení a předal zalepené obálky pokynů z centrály.
Potřeboval se vrátit do obvyklého pracovního rytmu. Stále však přemýšlel o situaci Lídy. Připravoval nějaké řešení, když mu zavolala Regina. „Zdarec šohaji, jak je?“ Nepustila jej do odpovědi na řečnickou otázku a pokračovala: „Zbyšku průšvih pro tebe, podařilo se mi zbouchnout jednoho Španěla!“ Krátké ticho přerušil Zbyšek. Neblbni, to přeci ani není možné. „Šohaji, možné to je, představ si. Ten můj parníček totiž narazil do jeho Alfičky! Tedy bylo to spíš obráceně! To myslíš Alfu-Romeo? dotázal se odborně Zbyšek. „Hele nepřerušuj, ale byla to chyba té ženské, tedy jeho. Pochopitelně jak jinak. A víš proč? Protože nejsem blondýna, to jsi snad už zaregistroval. A musím ti poděkovat. Dělala jsem zcela zkroušenou, neagresivní a mile zděšenou slečnu, ovšem na úrovni! Šohaji, pamatuješ co říkal muj tata? Kdo váhá, tím myslím přímo tebe, tak to využije cizí element jako narušitel. Představ si! Pan hotelier si pospíšil, odškodnil mě opulentní večeří a daroval mi prstýnek s blyštivým, ostře broušeným šutříkem. Tedy možná, že ještě není zásnubní, ale nechám mu čas na rozmyšlenou. Hele Zbyšku, vezmi to statečně, srdečně se lísá a možná se i vyjádří.“
Takže to rudé spodní prádélko koupené přímo ve Štrasbourgu, co jsem ti přivezl z takové dálky za přihození jobu, to už u tebe asi neudám, zahořekoval Zbyšek. Co já si počnu. „Neblbni Zbyšku, to se nezkazí, všechno má svůj čas! A víš co? Takovýhle prádélko nebejvá moc objemný! Klidně to natlač do docela malinkatý obálečky a potom i do mé poštovní schránky. Já už budu vědět“. Popřál jí tedy alespoň mnoho úspěchů na spřáteleném území. A kdyby něco Regino, přeci víš, kudy zpátky do náruče vlasti!
Řešil bydlení, čas pokročil a bylo nutné uvolnit zapůjčený azyl. Spadl do náruče nenasytné hypotéky a starostí, jak zatím zprovoznit právě zakoupený malý předválečný domeček na periferii Prahy. Museli tady bydlet zbožní lidé, meditoval, protože na stěnách byly v pozlacených rámcích „svaté obrázky“. Nejvíc jej upoutala masivní dřevěná manželská postel, se světlým oválným místem na zdi v záhlaví postele, kde patrně byla umístěna svatební fotografie. Postel byla ale moc krátká na jeho rozměry. S úšklebkem poznamenal: „To jsem to teda dopracoval, zase napříč!“ Vlastně posun tady je, z okresního milionáře na milionáře z periferie velkoměsta. Hlavní, že makléř nepotřeboval umístit k domečku i domovní důvěrnici.
Napsal dopis Lídě, aby se sbalila a přijela. Tedy pokud bude chtít, tak i napořád. Protože odpověď nedostal, usoudil, že dopis díky „nepřátelskému elementu“ se jí nedostal do ruky. Napsal ještě kopii textu sestře Boženě do té jejich závodní hornické kantýny. Když přijel po několika dnech domů a unaven odpočíval na šikmo jako milionář, ozval se zvonek od branky. „Možná už mi přivezli objednanou zakázkovou „postel XXL“, pomyslel si a vyšel z domečku po chodníku otevřít. U branky stála Lída s Boženou, obložené papundeklovými kufry.

„Přivezla jsem Ti tu domlácenou „zatím přítelkyni“ a já se hlásím do bezplatné služby jako „holka pro všechno“. Mne už opravdu nebaví, aby mne nenasytní šachťáci plácali v kantýně po zadku, takový manýry se tady doufám nevedou. Já si práci s ubytováním najdu všude. A navíc, já už totiž „mámu“ dělala, prohlásila Božena.
Zbyškovi proběhla hlavou celá ta jeho dětská kalvárie, sebral nejbližší dva kufry s dodatkem:
„Tak Vás tady vítám!“ Zdá se, že alespoň dneska přijde na řadu spacák a karimatka, protože manželská postel stačit určitě nebude. Až pak, po chvíli si vzpomenul, že v kuchyni v zákoutí je i starý otoman se zašlou drapérií na zdi. Ten srdceryvný výjev leccos naznačoval. Troubící dvanácterák na pozadí zasněžených velehor a v popředí dvě čekající laně na pasece u kraje lesa. Chyběl jen nápis:

“Láska je nejlepší věc, která nás může potkat !“
Autor Lesan, 25.12.2017
Přečteno 342x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Kyška
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

Je to čtivé.

28.03.2018 23:25:24 | Kyškareagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter