Hrdina

Hrdina

Anotace: Nikdy jsem netoužil hrát si před svou přítelkyní na (ne)hrdinu.

     Nikdy jsem netoužil hrát si před svou přítelkyní na hrdinu. Takový Honza vytrhne princeznu ze spárů lítého draka, složí jí k nohám jeho sedm setnutých hlav, dostane vášnivý polibek, následuje královská svatba, a pokud nezemřeli, žijí spolu šťastně dodnes. Udatné činy ani manželství mě však vůbec nelákají. Tělesná stavba, povaha ani věk mě k nim nepředurčují.

     Vraceli jsme se spolu večer z divadla. V rámci rozšiřování kulturních obzorů nad rámec heavy metalu a hororových krváků se mě má drahá tentokrát rozhodla povznést inscenací „Ten kůň nelže" od Egona Tobiáše. Podivný mišmaš příšerně vypadajících postav koní s bílými vyceněnými zuby v hlavních rolích byl nad síly většiny nepočetných diváků. Během představení porůznu usínali nebo mizeli. My jsme ovšem museli vydržet až do závěrečného zaržání. Bylo už pozdě, ráno jsem vstával brzo, chtěl jsem si dát sprchu a s dlouhým zívnutím vklouznout pod peřinu. Vzal jsem to proto zkratkou boční uličkou. Vždyť Žižkov znám jako své boty, chodil jsem tady do školy, prolezl každý jeho zapadlý kout.

     „Je tu dost tma, neměli bychom jít radši po hlavní?“ namítla přítelkyně. Stiskla mi přitom pevněji ruku.

     O ženách se říká, že jsou empatické, ale tuhle námitku vůbec nezvládla. Co jsem jí na ni měl asi tak říct? „Máš pravdu, miláčku. Opravdu to tady může být nebezpečné! Raději se vrátíme?“ To sotva. Kdyby to zaonačila jinak, třeba: „Mám děsný hlad. Na hlavní u tramvajové zastávky dělají úžasný kebab a určitě mají ještě otevřeno. Dala bych si ten kuřecí,“ tak se to přece nedalo odmítnout.

     „Neboj, zlato. Za chvíli jsme doma,“ pronesl jsem bohorovně a táhl ji dál po kočičích hlavách mezi starými činžáky.

     Šel jsem tudy v noci sám snad stokrát a nikdy nepotkal ani živáčka. Teď se však v půli ulice opírala o zeď trojice pobudů. Popíjeli z plechovek pivo, kouřili páchnoucí trávu a cosi zábavného na sebe pokřikovali.

     Přítelkyně mě důrazně zatahala za ruku. Já jsem však šel středem ulice kurážně dál.

     „Strejdo, nemáš pětku?“ obrátil se na mě jeden z nich, když jsme byli asi tak pět metrů před nimi.

     „Nemám kámo. Nezlob se,“ odpověděl jsem pokud možno klidně a pokračoval v chůzi.

     „To je ale škoda,“ konstatoval podnapile druhý, odhodil vajgl a vpotácel se nám do cesty. „Třeba by mi tady slečinka dala aspoň pusu na dobrou noc,“ navrhl vyzývavě za hlasitého smíchu svých kumpánů.

     „Nedala,“ odsekl jsem a snažil se ho obejít.

     Postavil se přímo přede mě: „Bez pusinky to nepůjde, strejdo! A když budeš zlobit, vyspravíme ti nejdřív fasádu a pusinku od slečinky si vezmu pak."

     Tak přesně po tomhle jsem nikdy netoužil, stát se hrdinou z donucení. Tenhle otrapa byl stejně neempatický jako před chvílí moje přítelkyně. Myslel si snad, že řeknu: „No dobrá. Dej mu pusu, drahoušku. A pro jistotu rovnou francouzáka?“

     „Hele, je to moje holka,“ podíval jsem se mu vážně do očí. „Její ústa nejsou na rozdávání. Když neuhneš, budu ji muset bránit. Třeba ta moje fasáda skutečně utrpí. Jste tři na jednoho. Možná to zvládneš i sám. Vypadáš větší a silnější. Ale bude kolem toho dost povyku, někdo v těch barácích kolem to uslyší a zavolá poldy. I když nakonec zdrhnete, je slušná šance, že vás chytí a zavřou. Stojí ti takový zbytečný malér za to?“

     Nic na to neřekl, couvl o dva kroky, sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl z ní otvírací kudlu. Díval se střídavě na její čepel a na mě. Tohle nevypadalo dobře.

     „Neblbni,“ zatahala mě za rukáv vyděšená přítelkyně. „Vlepím mu na tvář tu pitomou pusu a půjdeme,“ zašeptala.

     „Nepleť se do toho,“ odsekl jsem a zastrčil ji za sebe. „Když k něčemu dojde, utíkej a přivolej pomoc.“

     Měřili jsme se s tím frajerem očima a on si přitom pohrával s nožem. Jeho dva kumpáni pomalu vstali. S rukama v kapsách se mlčky postavili vedle něj. Na chvíli se rozhostilo dost tísnivé ticho.

     „Tři na jednoho a k tomu nůž. Takhle si získáváte srdce dam?“ přerušil jsem ho posměšně. 

     Podíval se mi kamsi přes rameno. Pak se jeho sevřená ústa pomalu roztáhla do takřka milého úsměvu. Zavřel svou kudlu a schoval ji do kalhot. „Ten váš přítel, slečinko, ten by snad obměkčil i pískovec. Jeden by se z něj přímo rozsypal," uchechtl se, poplácal své dva kamarády po rameni a všichni tři se pobaveně odšourali zpět k domu a plechovkám s pivem.

     Popadl jsem přítelkyni za ruku a rychlým krokem jsme beze slova zmizeli. „Dobrou noc, slečinko! Hezké sny!“ slyšel jsem za sebou jejich volání.

     „Vidíš, nebylo to tak zlé,“ řekl jsem povzbudivě, když jsme za sebou doma zabouchli dveře. „Z většiny šlamastyk se člověk vykecá. Jen se nesmíš bát vyjednávat. Nakonec pochopili, že to nemá cenu.“

     „Poslala jsem každému vzdušný polibek,“ odpověděla tiše a odešla do koupelny.

     Zůstal jsem stát v předsíni jako opařený. Vím, myslela to dobře. Chtěla nám oběma v dost blbé situaci pomoct. A opravdu pomohla. Princezna zachránila Honzu. Jenže… za jakou cenu?

Autor Zaphod Beeblebrox, 08.07.2019
Přečteno 118x
Tipy 8 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Dreamy, jitoush, Frr, A42, Descardea, danaska
ikonka Komentáře (3)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

Opět povedená...:)

12.08.2019 08:47:04 | Dreamyreagovat

...velmi autenticky napsáno....zdařilé,dobře se četlo....Ji.

11.07.2019 17:14:57 | jitoushreagovat

Pěkná povídka - obsahem i formou. Početla jsem si. Tož vítej u modrásků. Daniela

08.07.2019 17:58:49 | danaskareagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter