Piškvorky

Piškvorky

Anotace: Jak na prvním rande zabavit holku, která toho moc nenamluví? Zkuste nějakou hru, třeba piškvorky :-).

     Seděli jsme vedle sebe na náplavce a lízali točenou zmrzlinu. Ona vanilkovou, já čokoládovou. Klátili jsme přitom nohama, pozorovali výletní lodě plující po řece, zamilované páry na šlapadlech, racky poletující mezi nimi nad hladinou. Zkoušel jsem zavést řeč na různá témata, ale vždy jen stručně odpovídala na dotazy. Sama nic neříkala. Nedivil jsem se jí. Vlastně mě překvapilo, že vůbec přišla.

     Když už jsem nevěděl, co říct, vytáhl jsem z batůžku bloček čtverečkovaného papíru a tužku. „Hraješ piškvorky?“

     „Velmi dobře,“ ožila najednou.

     „Tak si zahrajeme turnaj,“ navrhl jsem.

     „O co budeme hrát?“ zeptala se vyzývavě.

     „Myslel jsem, že si zahrajeme jen tak. Ale jestli chceš něco vsadit, můžeme hrát třeba o fanty,“ napadlo mě.

     „Tady na veřejnosti?“ rozhlédla se kolem sebe. „To tě asi brzy obviní z nemravnosti. V lepším případě budeš muset přivolaným měšťákům vysvětlovat, jak jsi přišel o šaty. V tom horším tě začnou lidé lynčovat.“

     „Tak to budeme hrát pro jistotu jen o virtuální fanty, když si tolik věříš,“ řekl jsem pobaveně. „Kdo prohraje hru, prostě oznámí, co si jako svléká.“

     „Doufala jsem, že budeš odvážnější,“ pokrčila zklamaně rameny. Pak popadla tužku a vyryla do bloku kolečko. Nakreslil jsem vedle něj křížek.

     Její sebevědomé hodnocení vlastních piškvorkářských schopností bylo namístě. Promyšleně navazovala své kroužky vedle sebe, odbočovala do stran, aby stavěla nové řady, bez váhání blokovala mé pokusy nakreslit vedle sebe pět křížků. Počmárali jsme půlku papíru, ale náš souboj byl stále vyrovnaný. Uvědomil jsem si, že jestli nad touhle holkou zvítězit, musím změnit styl. Začal jsem vytvářet zdánlivě nevinné obrazce s cílem hru znepřehlednit a pak je nečekaně pospojovat. Vyplatilo se mi to. Když už skoro nebylo kam psát, přehlédla jednu z mých geometrických pastí. Pustila se do přípravy vlastního útoku místo toho, aby umístila kroužek nad hrozící průsečík dvou mých řad. Následujícím tahem jsem je spojil. Teď jsem měl v obou čtyři volné křížky. Zablokovat mohla pouze jednu. Nečekala na nevyhnutelnou porážku a čestně vzdala.

     „Sundávám si levou botu,“ procedila.

     Pustili jsme se do další hry. První porážka jí nesrazila sebevědomí. Hrála mnohem obezřetněji, ale nesoustředila se jenom na obranu. I druhá hra byla dlouhá. Pokračoval jsem ve své taktice, ale tentokrát si vytvořila několik souběžných hrozeb ona. Nebylo možné je odvrátit. Vyhrála.

     Zklamaně jsem si rozepnul pásek.

     V dalších hrách se štěstí přiklánělo střídavě na jednu i na druhou stranu. Oba jsme si svlékali jeden kus pomyslného oblečení za druhým, až jsme tam seděli jen ve spodním prádle.

     Když si rozepnula podprsenku a stáhla její ramínka, znejistěla. Zkřížila ruce přes prsa a nechtěla pokračovat.

     „Stydíš se?“ popíchl jsem ji.

     „O co budeme hrát, až přijdu o kalhotky?“ zeptala se.

     „Přece o zvláštní přání,“ řekl jsem potutelně.

     S povzdechem vzala znovu tužku do ruky. Kalhotky i zvláštní přání však prohrála až podezřele rychle. Možná že se doopravdy styděla. Možná ji to už nebavilo. Možná prostě chtěla prohrát.

     „Jdu domů,“ posbírala své oblečení a vstala. Pravou ruku stočila obloukem k pasu, jako by si ho nesla přehozené přes loket. Ukazováček s prostředníčkem levé ruky měla ohnuté, jako by jí za ně visel pár bot. Vypadalo to legračně. Líbil se mi její smysl pro humor.

     „Tak jo,“ řekl jsem. „Já půjdu na pivo. Třeba se zase uvidíme.“

     „Třeba. A co to tvoje zvláštní přání?“ zeptala se zvědavě.

     „Věnuji ti ho. Můžeš si s ním dělat, co chceš. Třeba se obléknout, abys tu nebudila veřejné pohoršení,“ řekl jsem. Poslal jsem jí vzdušný polibek a vykročil k tramvajové zastávce.

     „Počkej!“ ozvalo se za mnou.

     Otočil jsem se.

     Teatrálně upustila své šaty i boty na zem a obě ruce svěsila volně podél těla. Stála tam nahá. Zpod krátkých černých vlasů mě spalovaly dvě velké hnědé uhrančivé oči.

     „Chci se s tebou vyspat,“ řekla.

     „Tak moment,“ namítl jsem. „V piškvorkách ses držela, ale nakonec jsi prohrála. Vyhrál jsem i zvláštní přání. Takže nejde o to, co chceš ty, ale o to, co chci já. A já mám žízeň. Jdu za klukama ke Sjetému slimejšovi.“

     „Jasně, to přání jsi vyhrál. Ale věnoval jsi mi ho. Pamatuješ? Mimochodem, bylo to od tebe moc milé gesto. Tím pádem už ovšem nejde o to, co si přeješ ty, ale o to, co chci já,“ vysvětlila mi dost nervózně.

     Chtě nechtě jsem musel uznat, že má pravdu. Doběhla mě. Takový důsledek své velkodušnosti jsem si vůbec neuvědomil. Jasně, teď to byla to ona, kdo mohl žádat a byl jsem to já, kdo musel plnit.

     Stáli jsme tam proti sobě nehnutě jako dva solné sloupy a pozorovali se. Vybojovával jsem přitom vnitřní souboj mezi rozumem a chtíčem. Pak mi došlo, že si ho jen namlouvám. Vždyť rozum i chtíč byli zrovna ve vzácné shodě.

     Přišel jsem k ní a lehce ji pohladil po vlasech, po tváři i ramenou. Vzal jsem ji za ruku a propletl její prsty mezi svými. Odešli jsme spolu.

Autor Zaphod Beeblebrox, 06.10.2019
Přečteno 41x
Tipy 3 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Frr
ikonka Komentáře (4)
ikonka Komentujících (4)

Komentáře

Pro mě roztomilá hříčka, provokující svým pojetím které rozverně rozostřuje hranici mezi pojmy "skutečně" a "jen jako". Nádherný odrazový můstek pro čtenáře s fantazií :-)

07.10.2019 19:11:11 | Al.hexthreagovat

Děkuji, já si to užila. Tohle má k pornografii tak daleko, asi jako láska k prostředníčku:)

06.10.2019 15:00:19 | clafoutis

Je to napsané s citem bohužel pouze erotickým. Postavy působí lidsky jen v úvodním odstavci, dál jako majitelé pohlaví a život zredukován jako u pornografie.

06.10.2019 12:48:57 | Karel Koryntkareagovat

Děkuji za názor, který mě překvapuje, ale respektuji ho. Jsem zvědavý, jestli se o své dojmy podělí ještě někdo další.

06.10.2019 14:33:50 | Zaphod Beeblebroxreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter