Kudy cesty nevedou

Kudy cesty nevedou

Anotace: LITERomat /nic pro útlocitné (tentokrát už bílou křídou v modrém komíně)

Čekala na tu chvíli pátečního večera. Těšila se, že ji zase obejme a trochu přimáčkne, jak to měl ve zvyku. Těšila se, že ji hned v předsíni zajede rukou pod kabát a bude šátrat po halence „úplně náhodou“, jestli cestou neztratila prsa. Doufala, že ji po týdnu bude zase líbat chlap a bude schoulená v náručí jistoty. Občas také neprotestovala, když jeho silné a pevné dlaně skončily na lokalitě sedací části, podebraly ji a vysadily na skříňku v předsíni. To měla alespoň možnost odstrčit jeho živelnost s poznámkou, že nejdříve si odloží a pak se uvidí v ložnici, kdo z nich má navrch. Moc ráda totiž byla navrch, aby jí mohl laskat svěšená prsa. Jenže dnes byla opravdu unavená tak, že stěží zvedla ruku na zvonek u dveří. Byly dost často chvíle, kdy si nevěřila. I dnes jí svíral neurčitý pocit, že ji „on“, docela pěkný chlap, nechá. Zoufale nechtěla aby k tomu někdy došlo. Prostupovala jí bezradnost jako dřevokazná houba. Přijímala svůj úděl toužící ženy, která měla daleko ke krásným, vzdělaných, ceněným a obletovaným. Nezáviděla jim, jejich nahrané úsměvy na obálkách módních časopisů. Jen jí bylo líto, že svět je nespravedlivý, možná dokonce falešný hráč. Zrovna dnes, kdy potřebovala podpořit sebevědomí si byla jistá, že je „něco“ špatně.

„Co to tady máš za novej smrad Tome?!“ Pátrala očima, jen co ji otevřel, když pronikla i do pokoje. „Pokaždý když přijdu, tak jiný. A teď tu na mne čumí i omlácenej šicí stroj! To znamená, zase jiná baba! Tahle poslední asi nějaká ambiciozní švadlenka. Je to jasný, jsi děvkař! Že já jsem tak naivní, pitomá kačena! To snad nemá konce, ta moje důvěra.“

Úplně se sesypala. „Seru na tebe! Rozumíš?!“ Skoro se zajíkala. Měl štěstí, že už nebyla v práci. Totiž mívala v rukou i docela ostrej dranžírák. Výbuch vnitřní nepokoje přerostl do afektu. „A uhni, jdu pryč, co bych tady dělala? Další matraci?" Darina popadla kabát a šahala i pro své, ještě teplé boty snad s tím, že se obuje až na chodbě novodobého činžáku.

„Neblbni, je to jinak, co šílíš?!“ Razantně se Tom ohradil.
Sevřel jí brutálně volnou ruku pod ramenem a táhl ke dveřím zadní komory. Když rozsvítil, uviděla velký koš všehochutí, které před chvílí nasávala do nosu. Hrábla do koše s textilem, možná ze sekáčů, většinou už odborně rozpáraným na díly. Vedle toho popsané ruličky papírů. „Když budeš od tý lásky, můžeš podle tebe tyhle hadrový smrady vzít s sebou a vyhodit je dole do popelnice!“

???

„Potřeboval jsem udělat mustry. Střihy už mám v papíru. Ty tady nech|! V týdnu si ušiju nový francouzský kalhoty a potom snad stihnu i vestu. Proč bych to vymýšlel, když takhle to jde jednoduše. Za pár kaček. Leda, že bys uměla šít. To bys mohla na mašině sfouknout moje přání dříve než já. Sice nejsem rychlík, ale mezek to jo. Jo a má i entl. No??? Tak ukaž co umíš!“
Zůstala trochu štajf, nějak nevěděla co dělat, co to znamená. Znovu sebrala upadlý kabát na podlaze a rezignovaně sedla na židli. Vzal jí ho z ruky, oprášil a znovu pověsil na háček věšáku v předsíni.
„Vždyť jsi říkal, že děláš vedoucího na stavbě. Tak jsi to? Nebo co? Co jako? Taky krejčí?“
Trochu pohrdlivě a uštěpačně přidala, když se znovu postavila: „ To jsem to dopracovala, šuká mě asi kurevník koloušek a prej dokonce švadlenka madlenka!“

Tom sevřel rty. Znovu ji chytil sevřenou rukou paži. Nadzdvihl ji a vyťal Darině facku levačkou. Neměla čas vůbec reagovat. Kdyby ji nedržel, určitě by letěla. Jenže držení byla horší varianta. Cítila, že hlavu už asi nemá spojenou s tělem. Před očima hořel ohňostroj a chvíli trvalo, než dokázala alespoň lapat po dechu. Vlastně bylo s podivem, zkušenosti z tohoto ranku už měla. Tenkrát, před lety, když byla bita jako žito. To byla ještě vdaná s ex.
„Nikdy nic nedokážeš!“, vpálil jí Tom do motající se palice.

Zaostřovala z blízka jeho tvář. Pokračoval s chladnýma, přimhouřenýma očima. „Nepřemýšlíš dopředu? A co nějaký takt vůči mě?“ „Nepřemýšlíš o své budoucnosti a blábolíš bez uvážení bublající emoce, co ti přiletí na jazyk. Chtěl jsem to s tebou zkusit. Něco v hlavě sice máš, jenže bez solidního vedení zůstaneš v bufetu.“ Chtěl jí vrátit její urážku, přeci jen váhal. Předpokládal, že tohle asi bude opravdu konec a tak přitvrdil.
„Třeba ti stačí házet knedle na talíře. Penzistům, studentíkům. A nabírat vlašák se sekáčkem pro hladový cesťáky! Další facka pro tebe ode mne už by byla vyznamenání!“

Když jí pohrdlivě pustil ruku, sebrala znovu kabát a boty. Dost mátořivě. Cestou ke dveřím si rozmazala i novou tvář na svém původním obličejí. Protože oči jí pro slzy už nesloužily. Ještě ve dveřích jí Tom velkoryse podal svůj vyžehlený kapesník a s tváří bez emocí sledoval útěk zmatené přítelkyně. Vlastně to přítelkyně nebyla, nepovažoval několik návštěv za dostatečný důvod k tomuto stavu mysli.
--
Věděla, že si z ní už i studentky na brigádě v bistru dělaly legraci. Ještě nejlepší bylo označení „Utahaná Belgie“. Protože vedoucí jí občas v blbé srandě za zády říkal i „Holá větev“. Nevěděla, zda se jí škodolibě posmívá pro její skromnost, nebo zjevnou finanční nedostatečnost. Ta se s ní táhla od šíleného a bezprizorního dětství. Nenapadlo ji nic jiného, než se zabejčit. Škudlila na sobě kde se dalo. Chtěla nastřádat nějaké peníze na cestu. Vypadnout, zmizet a vygumovat historii. Začít někde daleko. Něco jako zamést stopy a zmást čertovská kopyta. Seznámení s Tomem však ji neočekávaně zasáhlo, byla zmatená, jestli náhodou opravdu nenarazila na slušnýho chlapa. Protože ten předcházející, kterému svěřila svoji duši se ukázal jako gauner, rváč a kořala.
Klopýtala domů a v hlavě měla zmatek. Chvíli nadávala Tomovi, pak zase sobě. V pronajaté garsonce nebyla schopná se ani vysvléci. Zbouraná a hladová padla na postel. Její sen o štěstí byl v propadlišti iluzí.
--
„Tak jak pokračuješ?“ Vyzvídala spolupracovnice Táňa na odpolední směně, když navážely a připravovaly zboží na další den. Bylo jí podezřelé, že už od rána je Darina zaražený kolík v tvrdnoucím betonu. Ticho už považovala za trapné. Zbývalo ještě půldruhé hodiny do konce šichty. Bistro pro pasanty bylo otevřené jen do pěti odpoledne, ale směna včetně úklidu pokračovala až do půl sedmé večer. V pondělí měly obvykle ještě náladu krafat o víkendových akcích.
„Dostala jsem přes držku!“ suše oznámila, když zamkla dveře po posledním zákazníkovi. „Všechno jsem posrala. Bože, já snad štěstí mít nikdy nebudu! Asi jsem opravdu už neschopná tupá kráva!“ Protočenýma očima hledala pomoc někde „tam nahoře“ i když to bylo jen teatrální gesto.
„Jak? To von tě vopíchlal a pak mlátil? Je normální? Šla jsi vůbec na policajty?“

„Zastav, nic nebylo! Já ho asi fakt urazila. Řekla jsem mu, že je švadlenka madlenka! A že mě šuká kurevnický mládě! Však je taky o devět let mladší! Holka je vůbec možný, že chlap umí šít na šicím stroji a ví něco o entlu?“
„Neke! „Von“ je krejčí?“ Žhavila Táňa žhavý železo. „A jakej, dámskej nebo pánskej? Si říkala, že dělá něco po stavbách?“ „Jo Darčo a šoustá jako ďábel, ne? Prej dámský krejčí jsou čiperní. Teda na ženský, se rozumí. I když...“

???

„Šmankote, krejčího - kaňoura jednoho, toho bych chtěla i jako milence, pokračovala Táňa. Toho bych hejčkala ve vatě, víš co stojí dneska ručně šitý šaty?“
„Ještě, že jsem dostala na kušnu jen jednu“, přiznala Darina. Málem mi urazil hlavu! Jo a druhá by ho prej už pokořila! „Jeho milost“! Asi by si neomlátil ručičku. Rozumíš tomu?“
„Tak co bylo? Narazila jsi tam na nějakou rozdělanou babu, že jo?“
???

Darina znovu protočila oči k nebesům. „To ne, ale myslela jsem nejdříve, že jo!“

„Tak se holka třeba omluv, nebo mu alespoň zavolej, že jsi něco přepískla. Žes to tak nemyslela. Za to nic nedáš. Každej chlap je ješita, to musíš využít. Vždyť jsou to normální Tukani, pro nadrženou pindu udělaj cokoliv. No nekecej, že nechceš, ti to vidím na očíč, jak pro něj posmrkáváš!“
„Hovno, Táňo! Je to už rozbitý! Doprošuj se chlapa, to je jako mluvit s dubem, příště mi dá ještě druhou na cestu.“
„Hele Darčo, já nevím, je jiná doba. Když nezačal kravnout zrovna on, tak bych to třeba ještě zkusila…“
--
Zrovna tenhle tejden to vodsejpá, pozpěvoval si Tom v pátek před obědem. Lidi dělaj, matroš na stavbu dodávají včas, Vánoce na dohled – to budou prémie, všechno je na správný koleji. Jen s pipinou to nevyšlo. Asi budu k Vánocům sám, leda že by mě osvítila nějaká nová baba, rozjívená Silvestrem. Do Ptákový Lhoty, já buď prudce stárnu, nebo trouchnivím. A nebo nemám za mák štíska.
Tahle nevypadala na modelku, meditoval si potichu, ale chuť žít měla pod kůží a možná by byla ráda, kdyby si se mnou polepšila. Skoro až naivně poctivá. Hbitý šikovný prsty a buldočí vůli, dneska mladý ženský jsou už vlažnější. Jenže v palici měla prořízlou paštiku! Její roky nic neznačí, teď to je dokonce móda, mít zkušenější babu. A taky já už jsem večer urvanej a šít se mi po nocích nechce, dedukoval Tom. Zkusím nějakou cizí švadlenu najmout, na sekvenční práce, přemýšlel dál. Protože jak nějakou naučím celej postup, zvedne hlavu a zařídí se pro sebe. To by mi narušilo sestavenej fahrplan.
Možná by to šlo nějak s Darinou ještě uhladit. Třeba nějakou květenou na pozadí s kapradím, nebo i pozváním na večeři, pokračoval v meditaci. Taky jsem tu facku nemusel tak hrotit, jenže teď už to těžko vyretušuju, tlačil dál do svýho mozku nápady. Možná bílý karafiáty, nebo něco žlutýho! Že bych to jako převelel na žárvivost. Protože červený růže by byly asi dost blbý. Není přeci blbá! No kousek si zasloužila…“ Zkontroloval ještě sklad, nářadí a příchod bezpečnostní strážní služby na oplocené zařízení staveniště.

Tom zase nebyl úplně horkej typ na vyleštění případu s pipinou. Počkal jako zaučený obchodník celý týden. Věděl, že by nepřišla omluvná delegace s vroucím prosebným glejtem o milostivé slyšení uražené duše. Ale tušil, že druhá strana bude také posmrkávat, jen co vyřídilka přetrpí mobilový klid. Až přespříští pondělí večer donesl zalepený omluvný liebesbríf do bistra, když vyčíhal Táňu za pultem. Poněkud staromódní maminu. Zasloužilou manželku místního vedoucího ČOV, čemuž se tomuto velice prospěšnému městskému areálu na hovna, pospolitě říkalo sračkometlo. Město zas nebylo tak velké, aby lidé nevěděli kdo s kým. Předpokládal, že dopis Darina do ruky dostane i když asi lehce rozlepený. Omezil se stručně na omluvu s pozváním na večeři s tím, aby „Darinka“ určila datum. Usoudil, že drobné podkuřování s tím zdrobnělým oslovením přeci jen podkopá Darininy strážní hradby. Mazaně nakreslil k pozvání i svérázně neumělou kytici květů, schválně v provedení extra barevném. Metoda „Mateřská školičky“ už dojala nejednu bezdětnou ženu, přemýšlel v důvtipu. Ne, že by byl Tom tak protřelý. Jistými milostnými postupy však již nasákl, během svých nedokončených pětadvaceti let.

xxxxxxxxxxxxx- A dál ??? xxxxxxxxxxxxxxxx

Přátelé, co s tím: A,) Už se nesejdou, uraženci uražení.
B.) Darina s dranžírákem v ruce opravdu bude přemýšlet
co obsahuje slovo „vendetta“
C.) Necháme to dál na autorovi
D.) Tom odjede trucovat na stavbu do Indie a přitáhne
domů Indijánku, opravuji Indku. Darina v bistru
zapustí kořeny a procedí vlašáky móřem pláče.
E.) Jdu na kafe, hoď to autore do koše!
Autor Lesan, 06.01.2020
Přečteno 66x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter