Už nikdy

Už nikdy

Anotace: Je to taková fúze různých mých zážitků, představ i chlapů :-D :-)

Chumelí. Stověžatá Praha soupeří sama se sebou, která z jejich věžiček vykoukne nejvýše ze sněhové pokrývky. Jdu dolů za ním po Starých zámeckých schodech - tedy aspoň doufám, protože nic nevidím. Nevidím na cestu ne pro vločky, ale pro slzy z nešťastné lásky… A taky jsem si před chvílí píchla do oka. Navíc ještě dlouhým gelovým nehtem. Poprvé a rozhodně taky naposled v životě jsem si nechala na Vánoce u Vietnamců udělat dlouhé gelové červené nehty se sobíky a málem dopadnu jako pirát z Karibiku. Vše se slévá v jedno bílé nic. Ledové, prázdné, děsivé. Kdyby "nic" mělo barvu, je bílé. Poutírám si slzy do papírového kapesníčku a zkontroluji obličej malinkým zrcátkem s motivem mandaly. Chtěla bych být vyrovnaná a veselá jako ta mandala, zatím jsem ale pouze tak barevná - líčidla jsou všude, a tak se vlhčeným ubrouskem upravím do přijatelného stavu. S červeným okem ale bohužel nic nenadělám, tak se musím smířit s tím, že budu chvíli připomínat angorského králíka. A nebo angorský králík mě.

A najednou se v úzkostném, všesvírajícím bílu objeví obrys černé postavy. Je to on. Kdyby "vše" mělo barvu, tak je to černá... Už z dálky mě probodnou jeho tmavé oči pichlavější než mexické kaktusy. Kontrastují s bílou okolo stejně jako zebra sama se sebou. Pak sklopí zrak a klobouk si nasadí níže do čela, protože nemá odvahu se mi po celou tu dobu dívat do očí. Nebo že by byl na mě tak nehezký pohled? Angorák je docela roztomilé zvířátko. Ne. Jeho svědomí je černé jako jeho klobouk. A občas ho postrádá úplně. Stejně jako svůj klobouk. Blížím se k němu velmi pomalým krokem, abych tomuto už tak vypjatému okamžiku přidala ještě víc na dramatičnosti. A taky hlavně proto, že mám nové a navíc hladké boty na 7 cm podpatku a nechci se zabít.

Působí jako prokletý básník, samotný veliký Charles Baudelaire. Vznáší se kolem něj aura geniality, ale sousední šílenství díky jeho naprosté racionalitě u něj absolutně nemá šanci. Je stejně jako on charismatický a majestátní. A jeho trvalý cynický úsměv zdobí drobné vrásky - "Květy zla". Jsem tvá "Nemocná múza". Nemocná láskou k tobě! Jdu směrem k němu jako v absinthových mrákotách. Už jsem téměř u něj, jen se ho dotknout aspoň špičkami prstů jako nedostupné sochy na piedestalu. Zrak se schopnostmi Fantomase má stále sklopený. A mně se najednou podlomí kolena. Ne z něj, ale protože mi podjede bota na namrzlých schodech. Rozplácnu se jako omeleta na stropě. A padnu mu přímo k nohám. Jeho špičaté naleštěné boty působí stejně nesolidně jako on. Kupodivu se vůbec nesměje. To ho tedy muselo stát určitě obrovské přemáhání. Podá mi obě ruce, zvedne mě, aniž by mé ruce pustil a hledí z několika centimetrové vzdálenosti do mých červených očí. Voní kubánským doutníkem a jeho prořízlá ústa mlčí. A já bych mu nejradši padla k nohám znovu. A taky bych mu nejradši vlepila facku. Ale od toho jsou tady telenovely.

Stále mlčky mě zatáhne do nejbližší pražské vinárničky a objedná nám oběma svařené víno. "Dvakrát svařák!" Poprvé promluví svým temným basovým hlasem a mě napadne podivná asociace s Hlaváčkovou básní „Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji“. Jeho kabát i klobouk už visí na věšáku, takže jeho nebezpečný rentgenový pohled intenzivně proniká do každé mé buňky. Kdyby na očích neměl dioptrické brýle, které to ozařování aspoň trochu tlumí, asi mě ten pohled zabije. Když pak přede mnou přistane objednaný svařák, vidím v něm nešťastnou analogii sebe. Jsem napětím a nervozitou stejně rozpálená, červená, i bohužel stejně voním - novým, ne moc vydařeným parfémem, ve kterém místo ylang-ylang cítím jen a pouze hřebíček. Možná je to poslední hřebíček do rakve dnešního večera. Já bych ale byla radši, kdyby přišel zlatý hřeb tohoto večera… Dnes se vidíme teprve potřetí, ale on tvrdí, že to musí být naposled. Já ho chci přesvědčit o tom, že to nikdy nesmí být naposled.

Svařák na nás působí jako injekce serotoninu a počáteční napětí až jakási nevraživost mezi námi se náladou mění málem na Bakchanálie. Povídáme si o súfijském básnictví, o konspiračních teoriích, o slevách v Kauflandu, o starých symbolech na domovních dveřích, o africkém šamanismu, o srbské pljeskavici, o kokosových olejích z Tahiti, o Mohamedových zjeveních, o geneaologii našich předků. Víno očividně rozvazuje jazyk. A nám dvěma dvojnásobně. Mám v hlavě tolik myšlenek, které bych mu chtěla říct! Jeden večer je málo, ba celý život je málo, tak užvaněná ženská jsem. Teď mám pocit, že tento večer už nemůže nic pokazit a jeho před týdnem pronesená věta, že potřetí se uvidíme naposled, byla určitě pouze omylem. Prostě jsem jen špatně slyšela.

Brzy jsem opilá celou tou atmosférou a jsem ráda, že blýskající se lahve absinthu jsou zatím bezpečně uložené vysoko na poličce za barem. Přísahala bych, že v nich vidím ty malé zelené vílí potvůrky, jak se snaží vyrazit uzávěr, dostat se ven na svobodu a způsobovat pak lidem bludy všeho druhu. Ale já vás nepotřebuji, já jsem mimo i bez vás. Z toho muže před sebou. Svařák stoupá do hlavy stejně jako ručička na tlakoměru zamilované osoby. Pořád si povídáme, ale už nedokážu tak bedlivě sledovat každé jeho slovo, protože mám zvláštně rozjitřené vnímání. Před očima mi vyvstávají různé jednotlivé obrazy z okolí a působí na mě jako symboly se záhadným skrytým, podtextem. A to jsem ten absinth pouze viděla...

Třeba jeho výrazný prsten na pravém malíčku. Zlatý s černým onyxem. Hned mě napadá, že onyx je zvláštní kámen. Pokud se pravidelně nečistí od všech negativních energií, může člověku, co ho nosí, způsobit vyrážky, či i jiné zdravotní problémy. Onyx totiž do sebe nasává veškeré negativní energie, ale neumí si s nimi poradit tak jako jeho podobně naladěný příbuzný obsidián. A když je pak plný negace, jednoduše ji pošle zpátky do svého majitele. Co jiného mu taky zbývá, aby nepraskl. A tento prsten mu tak v mých očích akorát přidá na démoničnosti. Navíc jsem si u něj nevšimla žádných vyrážek. Ten ubohounký, vylekaný kamínek na jeho obrovské ruce by radši pukl, než aby si mu dovolil ublížit. Navíc možná ta kapka zla by se v něm stejně ztratila jako v moři… Jak by zrovna mu mohl uškodit nějaký kámen v prstenu? Pro něj je to pouhopouhý elegantní doplněk.

Prohlížím si také jeho velké, bledé ruce protkané modrými žílami jako deltami řek. Jsou vždy suché a chladné, přesto jde z jejich doteku žár jako z plynového vařiče. Jeho černé vlasy už vlastně černé nejsou – čím dál víc v nich převládá stříbrná, což mu dodává ten nejryzejší punc vyzrálé moudrosti a vrásky v jeho tváři zase napovídají, že moc žije a málo spí. Celá jeho osoba působí autoritativním dojmem antického filozofa a taky takovým způsobem hovoří. Humor má kousavý jako Hrabě Drákula zuby a přesto je v něm jakási vážnost a vznešenost, že by strčil do kapsy i egyptského faraona. A také by si určitě zapálil doutník, kdyby v restauracích nebyl zákaz kouření. A mě už přepadá dekadentně - poetická nálada a po třetím svařáku se mi slova různě míchají v hlavě a samy se začnou skládat do vět, za které nenesu odpovědnost:

Láká mě Tvého těla vůně
nejsmyslnější parfém světa
vydechneš cigaretový kouř
a já ho vdechnu do sebe
ven dere se nevyřčená věta

Dým vsákne se mi do plic
tak jako Ty mně do srdce
absinth zničil zábrany
které jsme nikdy neměli
Tvé nehty škrábou mě po ruce

Tohle si sice jen myslím. Ale on cítí, že si to myslím. Náš hovor utichl, aniž bychom si toho všimli. Prohlíží si mě stejně jako já jeho. Tedy s tím rozdílem, že já se na něj dívám zarudlýma vyplašenýma očima angorského králíčka a on se na mě dívá jako indická kobra na angorského králíčka. Na mé rudé oko vypíchnuté rudě nabarveným nehtem, na mé rudé rty po svařáku ještě rudější, na mé rudé vánoční šatičky, které se třpytí jako baňky na stromečku, na můj rudý svařák, ve kterém odevzdaně plave skořice a hřebíček. Pak se zaměří pouze na mé oči. A já mu také hledím do očí. Chci sobě a hlavně jemu dokázat, že jeho pohled vydržím. Ale podvádím. Často se dívám do místa mezi jeho očima, na jeho kořen nosu, protože vím, že to vypadá, jako bych mu opravdu hleděla do očí. Snažím se působit sebejistě a vyrovnaně jako mandala na mém zrcátku, ale té to jde určitě líp. Připadám si jako neherečka ochotnického divadla. A když se občas opravdu zahledím do jeho očí barvy hořké kávy, které působí jako rozbouřená řeka při záplavách, nezvládám plavat. Víry těchto očí jsou příliš prudké a nevyzpytatelné. Cítím, že jejich hloubka je obrovská a že dno skrývá tajemství. Možná ani žádné dno nemají a já se v nich utopím a vím, že on mě nezachrání.

Pak mu zazvoní mobil. Prý už musí jít. Zírám na něj jako právě probuzená surikata a nejsem schopna odpovědi. Připadám si s ním jako ve Vivaldiho skladbě La Stravaganza. Člověk prostě vůbec neví, co má čekat. Zaplatí, spěšně se oblečeme a z tepla útulné vinárny vyjdeme do ledového prosincového večera. Cítím se jako kuře, co se zrovna vylíhlo z vejce a rovnou po hlavě skočilo do tvrdé reality kurníku. Pořád sněží, takže na černém klobouku má brzy málem závěje sněhu. V té zimě je ze mě za chvíli mražené kuře a jsem už ze všeho tak zmatená a rozčarovaná, že kdyby mě ihned dali do polívky, je mi to jedno. A v ten moment ucítím jeho rty na svých. Jeho horké rty, jeho horký jazyk. Tohle není polibek ani démona, ani Drákuly, ani indické kobry, tohle je polibek muže z masa a kostí. Naše ruce, jenž jsme měli volně podél těla, se vzájemně dotkly dlaněmi a prsty, které se sevřely tak, až nám zapraskaly kosti. Až zapraskalo cosi uvnitř mě. V tomto okamžiku, v tomto polibku, jsem zachytila esenci jeho duše. Zastavil se čas. Písek v přesýpacích hodinách, které mám doma v obýváku, zůstal viset v éteru tak, jak právě byl.

Pak se ale jeho rty vzdálí, jeho ruce pustí ty mé a jeho ústa bezbarvě vysloví můj ortel smrti: „Dnes jsme se viděli naposled.“ Všechen písek v přesýpacích hodinách se spustí směrem dolů a celý mě zavalí svou obrovskou tíhou. Čas vypršel. Čas určený nám skončil. Jeho jindy výřečná ústa mlčí jako by soutěžil o Bobříka mlčení. Dnes byl od začátku podivně zamlklý – tedy, než si dal ten svařák. Snažím se aspoň v jeho očích najít nějakou uspokojivou odpověď. Ale je v nich jenom kávově hořká tma, kterou nechápu, ve které bloudím. Nedal mi ani svítilnu, natož mapu. Ode zdi vinárny vezme malý černý kufřík, kterého jsem si za celou dobu nevšimla. V ten moment je ke mně zády a už se neotočí a jde, dokud jeho tmavá postava nezmizí v bělostné chumelenici. Už nikdy se neozval. A já taky ne.

(28.12.2020)
Autor NigarKalfa, 29.12.2020
Přečteno 398x
Tipy 10
Poslední tipující: Kaj, umělec2, Iva Husárková, mkinka, enigman, Rozmarýna
ikonkaKomentáře (34)
ikonkaKomentujících (6)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Měl by být takhle posednutý on tebou. Vždyť i v pohádce se vždycky princ ucházel o princeznu a snil o ní.

03.01.2021 16:28:36 | Loveless

Jo, právě, že jen v pohádce..... :-)

03.01.2021 16:59:02 | NigarKalfa

Jo jo.

03.01.2021 08:08:33 | umělec2

Tak tak :-) :-)

03.01.2021 12:29:51 | NigarKalfa

Velmi zajímavé.

02.01.2021 12:09:45 | ONEworstedison

Děkuji :-)

03.01.2021 12:29:39 | NigarKalfa

s tím bílým nic si dovolím nesouhlasit...z bílé se totiž tvoří barvy...i dobrý doutník...

30.12.2020 16:01:44 | enigman

:-) :-) Na mě bílá působí spíše depresivně, ale určitě by se na ní daly najít pozitiva. Na všem se dají najít pozitiva i negativa :-)

30.12.2020 17:25:26 | NigarKalfa

Za mě je to celkem zajímavý příběh, který jsem si musel přečíst, je tam skoro všechno. Je vidět, že opravdu psát umíš :o) Tak nás počastuj vícero takovými věcmi...

29.12.2020 19:53:08 | Crazymike

Děkuji, jsem ráda, že tě něčím zaujal. Určitě mám v plánu postupně přidávat další takové příběhy, tak budu opět ráda za názor a hezký večer :-)

29.12.2020 20:42:56 | NigarKalfa

Taky se měj pěkně, a snad takové příběhy se stávají, i když jsi skoro popisovala mě, jen místo klobouku nosím čepici a místo prstenu přívěsek ;o)

29.12.2020 20:54:20 | Crazymike

Vidíš, to je zajímavé. Je to zvláštní, když se člověk najde v něčím cizí příběhu či písni... Taky se mi to už stalo. Podobný příběh se mi taktéž v realitě stal, ale spousta okolností, detailů i hlavní hrdina jsou smyšleny či "pospojovány", aby se v tom náhodou oprávněně nenašel někdo konkrétní. U mě se velice lehce prolínají sny s realitou, touhy i nesplnitelná přání a to vše právě dávám na papír, až vzniká tohle :-)

29.12.2020 20:58:53 | NigarKalfa

Já to mám v hlavě, nemám tendenci to dávat někam. Máš to komplexní, to ano, jako kdybys popsala pěkný rande ;o) Jen to sbohem je takový divný, ale to se stává, každý to může vidět jinak, třeba i ten tajemný cizinec ;o)

29.12.2020 21:02:16 | Crazymike

Pro mě je to očista dát to na papír. Jsem hodně citlivá, dnes pro to už existuje výraz "hypersensitivní" a některé věci se mě zbytečně drží i roky. Takhle to v sobě jakoby zpracuju, zbavím se toho. Naopak i mé sny, které bych ráda zhmotnila a v reálu s největší pravděpodobností všechny nevyjdou, tak na tom papíře je prostě můžu prožít. Když se to ještě i líbí ostatním, jsou to "dvě mouchy jednou ranou" :-) Navíc zbožňuju samotný proces psaní, baví mě hrát si se slovíčky a čeština nabízí obrovské možnosti. A ano, i sbohem může být někdy "divné" a jak to viděl ten tajemný cizinec, to ví jen on a Bůh :-)

29.12.2020 22:09:24 | NigarKalfa

Tak je to určitý rituál, to je jasný, ale právě mě to psaní moc nedává, kdybych měl někoho na zapisování, tak bych to diktoval :o) A těch scifi příběhů mám, že by Hollywoodský šprti záviděli :o) Ale přeji Ti spousty textů, úspěchů a tak :o)

29.12.2020 22:16:13 | Crazymike

Vidíš, to je zajímavé, kolik je různých pohledů na věc, mě by to ani nenapadlo, že by někoho nebavilo samotné psaní - sežeň si písaře :-) A ty sci-fi máš i tady na literu? Početla bych si, až bude chvilka. Díky, spousty textů, to právě chci :-) :-)

29.12.2020 22:18:46 | NigarKalfa

Nemám, mám tu jen filozofická pojetí Strachu, Lásky a života :o) Nemám to rád, protože nikdy nesdělíš, co chceš, nejde to díky myšlení a cenzuře... Nicméně raději bych je předával osobně pomocí pocitů a citů, empaticky a telepaticky :o)

29.12.2020 22:20:43 | Crazymike

No třeba to tak do budoucna i bude fungovat... :-) Máš pravdu, ale mě právě strašně baví to přiblížení se k tomu, co cítíš, co chceš říct, co máš uvnitř sebe, najít právě to slovíčko, které to nejvíc vystihne, které tam nejvíc bude pasovat. Je to pro mě téměř až slast :-D Přečtu si "aspoň" to ;-)

29.12.2020 22:30:37 | NigarKalfa

Já vím, co lidi pohání ke psaní, není to zase až tak těžký :o) Já funguji stejně, leč smýšlím trošku jinak :o)

29.12.2020 22:31:38 | Crazymike

Nevím, jaký bude do budoucna vývoj planety. Kdybychom jako lidstvo přišli o některé typicky zlé lidské vlastnosti, bylo by to úžasné a třeba bychom se víc přiblížili dokonalosti. Ale některé typicky lidské vlastnosti a schopnosti miluju a nedovedu si představit, že by zmizely v propadlišti dějin a nahradilo je něco jiného, ač třeba vznešenějšího, čistšího či éteričtějšího. Považuji se za dosti duchovní bytost, přesto jsem člověk :-) :-)

29.12.2020 22:35:58 | NigarKalfa

Tak se v tom éteru neutop nebo nespadni z moc velké výšky :o) Já jsem defacto popřel všechno, co jsem se naučil a v co mě donutili věřit za pitomosti. Sám je člověk velkým učitelem, když si ten život ověří sám prostřednictvím svého pohledu, empiricky a z jiného úhlu pohledu přijde na mnohé věci :o)

29.12.2020 22:43:37 | Crazymike

Neboj, to nehrozí ;-) Hlavou v oblacích, zároveň nohama pevně na zemi. Věř mi, že to jde :-) Já jsem vůbec souborem protikladů... :-)

29.12.2020 22:50:43 | NigarKalfa

To vlastně všichni, protože je boj mezi myšlením a srdcem :o)

29.12.2020 22:52:39 | Crazymike

To ano, ale myslím, že u mě funguje v celkem pěkné souhře intuice a racionalita :-)

29.12.2020 22:54:48 | NigarKalfa

to je právě ono, vše spojené s myšlením je špatně :o) Srdcem a duší bychom se měli řídit. Mozek je velká životní překážka, která jde proti nám :o)

29.12.2020 22:55:41 | Crazymike

To sice ano, ale kdyby člověk poslouchal pouze srdce a duši, choval by se často jako šílenec. Je třeba, aby to bylo v rovnováze :-)

29.12.2020 23:00:10 | NigarKalfa

To je podle mě ta chyba :o) ale na to musí přijít každý sám :o)

29.12.2020 23:01:03 | Crazymike

Nemyslím si. Když to vyvedu do extrému - milujeme člověka, který naše city neopětuje a navíc je zadaný. Nebudeme přece poslouchat pouze své srdce a donekonečna ho "uhánět", protože si prostě nemůžeme pomoct. Použijeme rozum a necháme ho žít. Můžeme ho třeba milovat dál, srdci neporučíš, ale nemůžeme se chovat jako šílenec. Na druhou stranu, pokud se má člověk aspoň trošku rád, nebude se přece trápit opravdu celý život kvůli někomu, kdo o něj nestojí. Je to složitější..... Přesto si myslím, že symbióza mozku a srdce je důležitá.

29.12.2020 23:06:07 | NigarKalfa

Právě že by k tomu nedošlo, protože láska je vzájemná energetická věc a měla by být řízená srdcem, v dnešní společnosti je řízená mozkem, proto to vypadá, jak vypadá :o) Ale to je na dlouhý rozbor nás samých, tvojí logickou mysl nepřesvědčím transcendentálními žvásty ze srdce :o)

29.12.2020 23:07:58 | Crazymike

Ale lidstvo ještě není tak daleko, aby to teď aktuálně takhle "zvládalo". To možná přijde až časem :-) Přirozený vývoj nemůžeš přeskočit sedmimílovými botami. Určitě jsou už dávno "průkopníci", ale pouze jako jednotlivci :-)

29.12.2020 23:11:17 | NigarKalfa

Ohlížet se na čas je zrádné, jde to, jen se musí chtít :o)

29.12.2020 23:12:02 | Crazymike

Když myslíš. Teda když cítíš ;-)

29.12.2020 23:13:03 | NigarKalfa

Děkuji za menší debatu :o) Pěkný večer a sny :o)

29.12.2020 23:14:45 | Crazymike

Tobě také :-)

29.12.2020 23:18:54 | NigarKalfa

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí