Nekromantova láska

Viktor Frankenstein pracoval na oživení svého pokusu, jen aby se postavil nad boha a dokázal, že i člověk je schopen sofistikovaného stvoření.
Kdyby ten pitomec trochu myslel, nepřemýšlel by jenom nad lékařskou stránkou experimentu, ale i okultismeme.
Nejen z masa a krve živ je člověk. Jsou třeba i energie a média, které v lékařském časopisu nekoupíte.
Například párek těchto hezkých, hedvábných rukou. Ten lak na nehtech odstraním, neboj. Vlastně jsem uvažoval, že bych k prstům přišil delší nehty.
Chceš vědět, kde jsem je sehnal? Stejně jako jsem sehnal i dvě nohy.
V noci na ulici.
Nemáš ponětí, kolik lidí se pohybuje opilých a kolik lidí je tak uchváceno pláštěm a maskou. Jeden by řekl, že je to bude varovat, ale oni jsou šťastní, dokud jim do obličeje nefoukneš bylinky a prach.
Chvilku sice křičí a máchají sebou, ale pak padnou k zemi a zatím co sebou ve smrtelných křečích udušení hází, já je přivazuji za krk na řetězy a táhnu je temnými ulicemi.
Je fantastické, jak reagují, ti co mě vidí- nijak.
Měla bys vidět tělo.
Zatím jsi sice jen mozek v tinktuře formaldehydu, oměje a stříbra, ale neboj, brzy si ho vyzkoušíš.
Podívej, jaké krásné oči jsem ti našel? Nejsou sice tak úžasně modré, jako jsi měla za živa, ale to napravím.
Třeba se mi do nich podaří vstřiknout dostatečné množství barviva, nebo na duhovku přišiju čočky.
Nebo ti seženu jiné, hlavní je, že většinu, až na žaludek, střeva a ledviny mám.
Ty tři věci se zdravé nedají sehnat.
Možná se budu muset kousnout a dohnat nějakého sportovce. I když v tvém případě by byla lepší sportovkyně.
No vidíš… To bych ti možná mohl sehnat. Lepší stehna a hýždě.
Tvoje se mi za živa líbili, ale ty jsi pořád něco mručela o tom, že bys chtěla mít větší zadek a pevnější stehna.
Přišiju ti packy a půjdu shánět další věci. Jsem hotov z padesáti procent, po skoro šesti letech…

Neuvěřitelně složitá práce, plná omylů a chyb. Dokonce jsem musel opustit své rodné město.
Pod pláštěm tmy, jen s tvým mozkem v podpaží. Romantičtější útěk milenců od reality si ani neumím představit.
Ty ano?

Sehnal jsem ti lepší oči. Vidíš tu modrou duhovku a ty fraktální stříbrné vzory v koroně duhovky? Nádhera, nemyslíš? Podle mě ti budou slušet, skvěle ti budou ladit ke rtům, které jsem bravurně vyřízl. Problém bude asi ta menší jizva v koutku. Snad se před přišitím neroztrhnou, jako se mi rozervali ty první.
Pamatuješ? Málem jsem to všechno vzdal, když praskly ty poslední. Bylo to nechutné. Krev tekla všude, ale stejně by se ti nelíbili.
Vím to, protože si pamatuji tvoje touhy i tvé původní tělo.
A když tak hladím konstrukt, který už těch pár let sešívám, tady ve chladném, světlem opuštěném, sklepě, uvědomuji, jak strašně málo jsem zapomněl.

Musím ti přišít nohy, našel jsem lepší. Dohnal jsem nakonec jednoho z běžců, ale vícekrát to už dělat nebudu. Běžkyně nechtěla prostě padnout. Kdybych ji nevyrval srdce, tak se prostě nezastaví.
Tady je. Podívej. Vidíš ty zesílené srdeční stěny a ty silné tepny? I ta aorta je dokonalá… Možná něco vyříznu, ale co si dát zítra romantickou večeři při svíčkách? Jen ty a já, až vstaneš…

Už se blížím ke konci.
Orgány si musí sednout a čekám ještě, než se krev úplně přeleje z nádobek do těla. Takže tu sedím, ruku ponořenou v hrudi a mačkám srdce, abych simuloval jeho tlukot. Je to pomalá a dlouhá práce.
Ale když si představuji, jak to srdce začne tlouct samo…
Tolik se těším na ten zvuk, až si položím hlavu na tvou hruď a odpočinu si, po téhle práci.
A tak dál pumpuji krev. Vím, že dneska nic jiného nestihnu, ale to nevadí.
Kromě očí a mozku je už skoro vše hotovo…

K oživení mrtvých je třeba elektřina, ale to nepotřebuji, v dnešní době, stavět složitý konstrukty na svém hradě.
Stačí spirituální kruh a několik desítek bylin. A taky tvoje kompletní a hotové tělo, které jsem dokončil před hodinou.
Díky vaně plné placenty a výživového roztoku z čistého masa, zmizeli i jizvy a tvá pokožka je sice bledá, ale bez kazu.
Nevytvořil jsem žádné sešité monstrum.
Vytvořil jsem dokonalou bytost, jejíž tělo má vše potřebné.
Trochu jsem tě vylepšil, smím li říct.
A docela dobře. Jsi vyšší, jsi odolnější a silnější. Tvé tělo bude pracovat ještě dlouho poté, co ostatní, i já, zemřou.
Ty tady budeš pořád, stále krásná, stále dokonalá, stále živá.

Různě barevnými písky udělám dva kruhy a mezi nimi vytvářím symboly.
Vše pečlivě kontroluji, abych neudělal něco špatně.
Co se týče krve, s tím mi pomůže mrtvý hlídač a jeho pes. Sice mi nepřijde jejich krev kvalitní, ale rozhodně se hodí už jen pro své množství a hustotu.
Trochu mi připomíná olej, tím jak pomalu teče z roztrženého hrdla.
S koncem mé práce přichází půlnoc.

Na chvilku vyjdu ven a při pohledu na nebe porovnávám symboly, v kruhu s hvězdami.
Je tam všech osm důležitých znamení zvěrokruhu a k tomu ty, o kterých lidé nemají ani ponětí.
Tajné souhvězdí bohů nekromantu.
Matka Smrt, Otec Osud, syn Život a dcera Energie.
Ti všichni jsou dnes v ideálním postavení a k tomu je mocný úplněk.
Měsíc se skoro dotýká tohoto světa. Brány Smrti jsou otevřeny a já tě skrze ně přivedu.

Ve vzduchu ctím smrt, kadidlo, bylinky i krev.
Cítím vše potřebné, co nekromant potřebuje pro svou práci.
A cítím i je. Všechny čtyři, jak stojí v kruhu, kolem tvého nehybného těla a šeptají.
O čem? O všem. O pravidlech které porušuji, o životě, který ti dávám.
O osudu, který tě čeká.
O energii, která se začíná všude přivalovat v podobě přízračné mlhy.
Já tu jsem jen od toho, abych tu mlhu navedl a stal se tvou kotvou v životě.

Matka Smrt tiše poslouchá, stojící za mnou. Vyčkává, než odříkám několik řádek textů psaných v jazyce starých faraónů, kteří o možnosti oživení věděli více, než staří Římané.
Dlouhé hodiny tu stojím, před očima celý ten koloběh šesti let.
Všechny ty vraždy, násilí, řezničina.
Ale stvořil jsem něco nádherného, něco mystického, skoro až éterického a nyní vidím, jaký má smrt ve skutečnosti smysl.
Smrt je jen další stádium transformace lidské mysli a duše.

Náhle se mlha zhmotní do obrovské, přízračné brány a syn a dcera se postaví po jejich boku.
Můj hlas hřmí ve tmě, tělo se horečnatě třese, protože ho vysiluji.
Ale při pohledu na tebe nepřestávám.
Brána se otevře, zpoza dveří se natáhne les černých rukou, slyším křik zatracených.
A vidím tvou duši jako světlo v temnotě.
Natahuji k tobě ruku, druhou natahuji k Matce Smrti.
A po šesti letech se tě konečně dotýkám.
Projíždí mnou bolest, jak na oplatku za tebe, vstupuje do brány i část mě. Ale to doroste, to přebolí.
Matka Smrt se usmívá, když tě vytahuji konečně ven a posouvám tě k tělu.
Vidět tvůj úsměv, tvé oči, tvé vlasy…
Celou tebe po takové době je to pro mě splněný sen a tak pokračuji, dokud brána nezmizí a já nepadnu na zem, naprosto vyčerpán, ale při vědomí.
Dcera a Syn se naštěstí postarají o dokončení rituálu, teď už je to ostatněna nich.

V záblesku jasné světla přenesou tvou duši do těla a jako kovář, dokončující svou práci, i oni posvětí tvé znovuzrození úderem kladiva do hrudi.
Po letech chci plakat, když vidím, jak se nahá prohýbáš v zádech a poprvé se nadechuješ.
Jsi perfektní, jsi dokonalá…
Jsi žívá.
Jsi konečně tady.
Přišla jsi a já ti vydláždil cestu.
Teď jsem ale tak unavený, že se nemohu ani pohnout. Všechny ty sny, že tě okamžitě obejmu a políbím, jsou pryč.
Díváš se mým směrem a usmíváš se. Velká Čtyřka ti řekla vše, kdo jsi a co jsi byla. Jak ses opět zrodila, však nechávají na mě. Když tu vidím, tvoji dokonalost a tvoji živost…
Povyprávím ti to, až budeme spolu sami, ne na takovém místě.
Pro vyprávění najdeme lepší místo.
Kdesi daleko od tohoto místa a od lidí.
Natahuji k tobě ruku, a když ji chytáš, probouzím se ze snu.
Najednou se cítím na živu a když si ke mně sedáš a políbíme se, jsem nesmírně rád, že jsem v té šílené práci pokračoval a nevzdal to.

Konečně jsem opět spolu…