Pod cizím nebem - kapitola 1

S povzdechem shodila svou krosnu na zem, do písku, setřela si pot z čela a vlastně se poprvé rozhlédla kolem sebe. Cesta byla absolutní peklo. Nejúmornější cestování, co kdy zažila. Koncový autobus z malého městečka, do ještě menší vísky byla jen pomyslná třešnička na dortu jejího cestovního utrpení. Po dvoudenním cestování pomalu už ani netušila, co je za den, ani kolik je hodin.
Pohled na své okolí jí ale na chvíli zahřál srdce. V poklidném večeru se ozývalo frkání koní. Jarní slunce zmírňovaly zelené stromy, které lemovaly písčité náměstí, na jehož jedné straně byly stáje, proti hospodářské budovy a vedle velké vstupní brány byla malá kaplička. Dřív by ji tohle místo nadchlo. Kdyby měla na výběr, kdyby bylo u ní doma. Jenže ona na výběr nemá a u ní doma to rozhodně není, i když tu žít musí. Tím to místo dostávalo nepříjemnou pachuť nuceného vězení na druhé straně neznámého světa.
Potlačila zachvění. Vzpomínky na domov si snažila zakazovat, ale její úspěšnost byla prakticky nulová. Z kapsy vylovila krabičku cigaret a s povzdechem si zapálila.
„Uhni!“
Prudký náraz ji vychýlil z rovnováhy a ona dopadla na zadek, přímo na svůj batoh. Vedle ní stál v rajtkách … zrzek. Na první pohled krásný chlap s tmavě rudými vlasy a ostře řezanými rysy.
Zrzek, kterému šlehaly ze zelených očí blesky vzteku. V ruce měl dlouhý, honácký bič a Milly napadlo, jestli má v úmyslu jí s ním uhodit. Ale vzápětí se těsně kolem ní prohnalo stádo bílých klisen, až pod zadkem cítila dunění země. Zatajil se jí dech - takové koně nikdy neviděla – byli obrovští s výraznými, skosenými nosy.
Nedostala ale příležitost kochat se stádem dlouho. Jakmile zmizela poslední klisna ve stáji, zrzek se na ni obořil.
„Návštěvy chodí od úterka do neděle a jen s průvodcem. A dneska je pondělí. Nemáš tady co dělat!“
Otočil se k ní zády, aby mohl vztekle oddupat pryč, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a ještě jednou se obrátil, dvěma prsty jí vytáhl cigaretu z úst, zlomil vejpůl a podpatkem jezdecké boty zašlápl.
„U koní se nekouří!“
Civěla za ním s otevřenou pusou. Nakonec se ušklíbla.
„A já se jen chtěla zeptat, kde tady najdu šéfa.“

„S češtinou problémy nemáš?“
Zavrtěla hlavou.
„Babička pocházela z Čech a nikdy se anglicky mluvit nenaučila. Museli jsme s ní mluvit česky. Nakonec, když už byla hodně nemocná, bydlela s námi asi pět let a doma se česky mluvilo hodně.“
„Stejně je slyšet přízvuk. Budeme muset vymyslet, proč tak mluvíš.“
Seděla v kanceláři ředitele Národního hřebčína a projednávala podmínky jejího nového domova. Byl to elegantní muž, středního věku, s bystrýma očima. Líbil se jí na první pohled.
„To už jsme probírali s … nima. Pocházím z Prahy, ale s rodiči jsme celé dětství cestovali. Musela jsem se nazpaměť naučit celý svůj život. Rok, po roku…“
Naznačil pohyb dopředu, skoro, jako by ji chtěl pohladit po ruce, ale nakonec se opřel zpátky do židle.
„Ukážu ti tvůj pokoj, není to žádný luxus, ale budeš mít soukromí, i sprchu máš jen pro sebe. Jí se třikrát denně v hlavní budově, s ostatními zaměstnanci. Někteří tu bydlí, stejně jako teď ty, někteří dojíždí z okolních vesnic. Zítra se ráno v pět budeš hlásit u hlavního stájníka. Ukáže ti, co bude tvá náplň práce, poradí. Jmenuje se Jirka a cokoliv budeš potřebovat, ptej se ho. Je to správnej chlap. Vyžaduje tvrdou práci, ale když ji vidí, umí to ocenit.
„Já …. děkuju vám. Za všechno. Vím, že to pro vás muselo být těžké. Všechno to zařídit.“
„No, ehm ..“ poškrábal se na krku „Ošetřovatele a jezdce jsme potřebovali a máš zkušenosti, po kterých by skočila každá stáj. My bereme jen ty nejlepší a to ty jsi. Navíc … lidi si mají pomáhat.“
Usmál se vřelým úsměvem a na odchodu ji stiskl ruku. Na podávání rukou si stále ještě nezvykla a chvilku jí trvalo, než mu podala svoji.
„Neboj se, bude to dobré. Teď ti ukážu tvé nové bydlení, ať si můžeš odpočinout. Cesta byla určitě náročná.“
Poprvé se usmála i ona.
„To si ani nedovedete představit.“