Pod cizím nebem - kapitola 2

Časový posun je zlo. Časový posun je svině.
Tyhle a podobné myšlenky ji doprovázely od první chvíle, kdy jí zazvonil budík. I doma musela vstávat brzy, byla zvyklá na těžkou práci, ale u nich doma bylo o osm hodin víc. Cestou do Čech přeletěla tolik časových pásem, že za chvíli nevěděla, jestli je den, noc a kolik je vůbec hodin. A o tom, že by se s tím za jediný den srovnala, nemohla být řeč. Ještě téměř spící si oblékla pracovní džíny s obyčejným tričkem a plavé vlasy svázala do rychlého drdolu. Bylo půl páté ráno a slunce pomalu začalo vycházet. Neodolala, aby nevyšla před hlavní budovu stájí a nenadechla se čerstvého vzduchu, který voněl rosou a svítáním. Ne všechno musí být jen zlé. Frkání, pro tuto chvíli neviditelných koní, z boxů ji zahřálo u srdce.
Dobrá nálada ji přešla, jakmile vstoupila do jídelny. Kolem stolu sedělo asi dvacet lidí a jejich hovor utichl, jakmile ji zaznamenali. Dvacet párů očí na ni hledělo vyčkávavě. Vlastně devatenáct. Zrzek ze včerejška promluvil první.
„To snad ne.“ Obočí se mu ztratilo ve vlasech, které mu padaly do očí, na rtech ironický úšklebek.
„Ehm, ahoj, já jsem … Eliška.“ Neubránila se zaváhání. Ještě si nezvykla na nové jméno. „Dneska nastupuju.“
Každý se jí představil a nepřišla ani o nezbytné potřásání rukou. Změť jmen, které si nebyla schopná zapamatovat. Až na jedno. Jakub. Zrzek Jakub s arogantním výrazem i chováním.
Po zdvořilostním úvodu si sedla až na kraj stolu a sáhla po chlebu. Alespoň doufala, že je to chleba, protože takové pečivo neznala. Bylo z bílé mouky, jako jejich toustový, ale mělo tvar naducaného obláčku. Obezřetně si ukousla. Bylo dobré, i když chuť jí byla poměrně cizí.
Babička mluvila o tom, že jí u nich chybí české pečivo. Ale nedokázala si vzpomenout na název. Asi to bude těžší, než si všichni okolo mysleli.
„Hele, nedumej nad tou houskou a pojď. Ukážu tě hlavnímu stájníkovi. Nemá rád, když se chodí pozdě.“
Poměrně fortelná blondýnka (na jméno si nevzpomněla, alespoň jí objasnila jméno záhadného pečiva) se na ni mile usmívala. Milly jí úsměv oplatila. Byla ráda, že se na ni všichni nedívají jako… no jako on. Vstala a pohled jí k Jakubovi mimoděk zabloudil.
„Z Jakuba si nic nedělej. Kluků je u koní málo a sem chodí mladý holky ze střední. Je skvělej jezdec a od té doby, co tady předvedl vystoupení s uherskou poštu, kdy stál na dvou cválajících koních zároveň, nad ním óchají a áchají i ty, který si ho do tý doby nevšímaly. Ani nechci vědět, s kolika z nich spal. Ještě tu má bráchu, ale ten je docela v pohodě. Docela.“
Během řeči přešly pískový dvůr a dostaly se do stájí.
„Jirko, to je Eliška. Dneska nastoupila.“
Zhruba padesátiletý chlapík v čepici ustal v míchání kaší pro koně a zkoumavě na ni pohlédl.
„Dobrý den,“ podala mu ruku. „Jsem Eliška Vitnerová.“
„Hlavně jí nezapomeň ukázat, kde má kůň hlavu a zadek. Aby to nepopletla.“
Jakub kolem nich prošel s vidlemi v ruce.
Jirka ho ignoroval.
„Učila ses někde?“
„V Chuchli.“
„A už si někde dělala?“
„Jo, na soukromý farmě.“
Pokýval hlavou.
„Fajn. Tak pojď, ukážu ti, kde co je a jakej máme způsob práce.“


Konečně se dostala do sedla. Po dvou týdnech tvrdé práce se jí konečně dostalo té důvěry, aby mohla přijezdit jednoho z kladrubských koní. Dostala bílou kobylku s nesmyslně dlouhým jménem, které ale všichni říkali Máňa. Když ji čistila, chňapala po ní Máňa zuby. Milly tušila, že si jí chtějí vyzkoušet. Dávala si pozor, kde zrovna kobyla kousne, a když cítila, jak její zadek jen o vlásek minuly zuby, nabručeně kobylu pleskla přes čumák. Byla zvědavá, co bude předvádět pod sedlem. Hodná ovečka to rozhodně nebude. Takové štěstí neměla.
Dovedla ji na jízdárnu a nasedla. Jak jinak – jakmile dosedla klisně na hřbet, předvedla několik efektních vyhození zadníma nohama. Pěkně na místě. Cítila se jako na houpačce. Zapřela se v sedle a pleskla Máňu přes zadek tušírkou.
Vycítila jeho přítomnost ještě dřív, než uslyšela zlomyslné uchichtnutí. Jakub stál v rohu jízdárny, ledabyle se opíral o dřevěné hrazení, ruce založené na prsou. Zřejmě se přišel podívat na to, jak zahučí do písku. Tu radost mu ale nedopřeje. Důrazně pobídla kobylu patami. Ještě ji párkrát zkusila vyhodit ze sedla. Vyhazovala, házela hlavou, jednou se s ní dokonce postavila na zadní. Ale když po nějaké době zjistila, že Milly sedí v sedle jako přilepená a ještě je za své kousky jemně, ale důrazně bita, přestala. Nebohá Máňa netušila, že Milly ve volném čase jezdila rodeo. Když Máňa začala spolupracovat, mohla se začít jízdu užívat. Sedlo jí chybělo, chyběli jí koně, chyběl jí domov. Ten nejvíc. Domov, který už nikdy nedostane zpátky.

„To není jako rajtovat v Chuchli na dráze, co?“
Křikl na ni Jakub, když míjela roh, z kterého ji pozoroval.
Debile, pomyslela si a ignorovala ho.
S ostatními zaměstnanci se vcelku snesla. Snažila se být nenápadná, moc o sobě nemluvit. Někteří byli přátelští, někteří méně, ale nemohla říct, že by se s někým vyloženě nesnesla. Až na Jakuba. Zaměřil se na ni, rýpal, šil, trousil uštěpačné poznámky o nafoukaných budižkničemech z Prahy. A Milly jen zatínala zuby, i když ji vytáčel víc a víc. Netušila, proč se na ni tak zaměřil. Možná mu vydalo, že si z něj nesedá na zadek, jako většina ženského osazenstva okolo. Pravda, jezdec byl skvělý. Skákal obrovské a nebezpečné skoky, aniž by dal najevo sebemenší strach. Když s bratrem trénovali uherskou poštu, tajil se jí dech. Přeci jen, když stál na hřbetech dvou cválajících koní, dalším třem před nimi svíral otěže, práskající bič v rukou, nešlo ho neobdivovat. Myslela si, že by to možná zvládla taky, ale na takové vylomeniny doma neměli čas. Navíc – nikdo mu nemohl nic vytýkat. Výborně pracoval, výborně jezdil, skvěle se staral o koně, brilantně hřebčín reprezentoval. A že se k ní choval špatně? Nebylo to nic, co by někoho zajímalo, co by někdo řešil.
Oproti tomu jeho bratr byl pravý opak. Tmavovlasý, tmavooký a neskutečně milý. Začínala mít pocit, že se mu líbí. Jenže ona nedokázala myslet na randění. Ruka jí mimoděk sjela k mušličce zavěšené na šňůrce na krku. Vzpomněla si na Charlieho a jejich poslední večer. Už ji pustili z nemocnice a ona si vymohla poslední večer o samotě s ním. Ne, že by byli moc ochotní dovolit jí to. Seděli na pláži, pili víno. Tak moc pili. Pohladil ji po tváři, palcem přejel spodní ret. Ještě teď se při vzpomínce na ten dotyk zachvěla.
„Uvidím tě ještě někdy?“
Zavrtěla hlavou a musela se dívat do země, aby se nerozplakala.
„Nemůžu ti říct, kam jedu, abych tě neohrozila. Nikdo to nesmí vědět. Zmizím ti ze života. Dokonale a definitivně.“
Při poslední větě už nevydržela a rozplakala se. Charlie ji držel v náruči, hladil po zádech, sám těžko vstřebávající její slova…“