Když Vítr potká Vítr

Když potkám jinou část naší podstaty,

nebo spíš, když potkám jinou podstatu postavenou na stejné, nespoutané lásce k pohybu, tak to vždy stojí za to. Vzrušující chvíle kdy jsme jak dvě malé děti, cválající koně, letící šípy.
Šeptáme, pískáme, bouříme a ani na chvíli se nezastavíme.
Někdy obletíme celý svět, jindy posouváme těžké mraky, které do sebe následně narážejí a my do nich pak děláme díry.
Vysáváme vodu z moří i jezer, točíme větrníky a motáme vlasy krásných dívek.

Stále nacházím další a další části našeho já a pak zas části, které jsem ještě nikdy neviděl.
Někdy si navzájem vyprávíme a létáme mezi stromy, nad mořemi a okolo hor.
Nikoho z nás nebaví ležet v posteli nebo jen tak někde v jeskyni. Raději jen tak tančíme v prostoru a nebo se houpeme na stéblech trávy, foukáme do motýlů a měníme jejich cesty.

Ve zprávách slibovali, že zas potkám vichřici - těšil jsem se, protože jsme se dlouho neviděli.
Bohužel prý proletěla pár kilometrů jižněji a já nezachytil ani její plášť. Jen v novinách psali, co toho zas natropila.
Tak snad příště. Jdu hledat slečnu Vánkovou, možná potkám starý mrzutý uragán a nebo tu upištěnou meluzínu.

Možná, že jsem jediný na světě, kdo má taková setkání rád. Kdo se těší, až si zas zafoukáme společným směrem. 

Někdy to zkuste. zavřete oči a ... fííí... můžete letět s větrem do nebe.