..rádobyMýtus..

Anotace: ..chvilka mimo realitu v realitě..:o))

Animus a Animaus

Náš příběh se odehrává v čase nedávném, přestože se v podstatě odvíjí již celé generace napříč dění lidstva a jeho prazáklad dlí v kořenech nevědomí.

Ve vesničce Chronos se jednoho nedělního podvečera narodili pod rozlehlým stinným dřínem dívce jménem Gaia dva synové – Animus a Animaus.
Nestalo se tak proto, že by její rodina byla chudá, ani proto, že by neměla kam hlavu složit, nýbrž z její velké lásky k přírodě, kterou zdědila po svém milovaném dědečkovi Senexovi. Ona i její děti se zdáli být v naprostém pořádku a tuto vzácnou chvíli spojení se s podstatou i vydání se napospas, si navždy vepsala do paměti.

Chlapci rostli jako z vody, a ač byli na první pohled k nerozeznání, na druhý již každý ve svém předpokladu šel svou vlastní cestou.
Animuj byl urostlý hoch, dominantní a přitažlivý s touhou po vyniknutí ve všech disciplínách, které život dokázal nabídnout.
Naproti tomu Animaus byl svým zevnějškem spíše podoben ženě s veškerým půvabem, který podobnost skýtá.
I jeho vlastnosti byly ukázkou předobrazu různorodosti. S plachým a nedravým pohledem se motal matce pod sukní a ta mu svým laskavým přístupem odtajňovala všechna zosobnění vnímání o životě, jenž jí byla známá.

Animus rychle mohutněl a mužněl, měl mnoho přátel a rád si dobíral svého bratra. Dokonce nacházel jisté zalíbení v pocitech s nádechem stínu a patosu. V počátku se za svá jednání styděl, ale čím více se mu Animaus stranil a nevzpíral, tím méně pocitů studu jej obestíralo. Pro lidi byl on tou kladnou částí soukolí, které odvede práci i za druhého.

Naproti tomu Animaus žil svým bezstarostným touláním se po okolí a jediné, co ho opravdu trápilo byl fakt jinakosti, kterou odmalička cítil. Z jednání svého bratra pranic nedělal a z lidí kolem něj už vůbec ne. Mysl se mu rozbíhala po všech koutech a jeho pocity byly směsicí uspokojení, že se v něm mísí mužský i ženský element, i strachu z reakcí nikoli na něj, ale na jeho milovanou rodinu. Donekonečna studoval symboly mužského i ženského principu, vší té protikladné a přesto jednotné pospolitosti, ze zájmem se pozoroval v zrcadle, které mu otevíralo dveře do jiné dimenze a toulal se s duší volnou jak pták všemi pocity neznámých popisností.
Nitro milovalo zevnějšek, nadruhou stranu jej mátlo a děsilo.
Zevnějšek nechápal nitro a nadruhou stranu ho nadřazoval svému já.
„Jsme pokrevní bratři“, říkal si Animaus. „Jak můžeme být tak stejní a zároveň tak odlišní??“.
Čerpal z přírody, stejně jako matka i dědeček, mnoho otázek samo dostávalo své odpovědi a kodex života byl u něj na prvním místě. Matku miloval tím nejčistším citem a bratra obdivoval. Věděl tedy, nebo se spíše domníval, že vše má svůj smysl a řád, že výjimka je nutná, aby druzí začali vnímat, že odlišnost je potřebná, aby bylo znatelné srovnání a že nadhled každého z nás je nutný, abychom dokázali vnitřně růst.
Dokázal obětovat často a bez reptání mnoho svých tužeb ve prospěch Animuse.

Animus svou matku nenáviděl za její bezelstné upřednostňování bratra. Ze srdce mu záviděl jejich blízkost i vzájemná porozumění a ačkoli v Senexových očích častokrát četl svoje temné myšlenky, nikdy ani na okamžik nezavázal svůj čin odvrátit.
Byl navzdor svému tělu zakrnělý až běda, byl sžírán ukrutnou touhou vyniknout nikoli nad někým, ale sám nad sebou, aniž by si zohlednil, jakou vlastně hodlá zaplatit cenu??
Jednoho večera již Senex neunesl mlčky pohled na jednání svého vnuka a pronesl: „proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář?? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí u tvých dveří!“

A Animaus ostatně jako vždy s očima dokořán i s úsměvem naznačujícím vědění pohladil bratra po tvářích, připraven čelit nevyhnutelnosti, která co chvíli měla najít cíl.
Animus se jen s odporem podpořeným polovinou světa a tezemi narostlými o mnoho nesmyslných názorů rozhodl smést tu ostudnou bytost z čistých koberců na hrubou zem. Předsudek dosáhl svého pomyslného vrcholu.

A tehdy nebesa se rozestoupila, by spravedlivý našel směr a samosoudce dál se vařil v polévce, která se sice nedá jíst, však dosti nepochopitelně většině z nás už po staletí tolik chutná.