Kabinková úvaha

Kabinková úvaha

Anotace: Ještě někdo na levný zašukání, hm?!

Pomalu mrznu. Na školních záchodech se nikdy příliš netopí. Na naší škole se netopí prakticky vůbec. Zasraná krize. Navíc je teď poslední den před vánočníma prázdninama a to už se nikdo neobtěžuje ani rozsvěcet, natož topit. Škola je podivně tichá. Ne tak jako při vyučování. Starší půlka školy je na koncertě, my půjdeme po nich. Do té doby se nikomu nechce sedět ve třídách, dárečky si už stejně rozdali, tak se akorát courají po dvojicích a trojicích po škole. Fajn příležitost se zdejchnout. Je to celkem namáhavý se celý den tvářit vesele, vánočně, svátečně, optimisticky, šťastně a společensky. Chce to dlouholetej tvrdej výcvik, kterýho se mi (naštěstí?) dostalo. Holka z rozhádaný rodiny, vychovávaná k dokonalosti. Zní to fakt debilně, skoro mě to nutí ke smíchu. Ale nehodlám riskovat, že kolem půjde některá ze spolužaček a uslyší mě. Jak bych jim vysvětlovala, co tu dělám, v potemnělý kabince s nůžkama v ruce, když jsem je před pěti minutama ujišťovala, že jsem naprosto v pohodě?

Všimli jste si, že když si sednete někam, kde nikdo není, civíte do zdi, debílkovsky křečovitě se usmíváte a s nikým se nebavíte, začnou o vás mít lidi daleko větší zájem? Naneštěstí tohle děláte, když chcete být chvíli sami, takže to není žádný velký plus. Najednou se lidi, se kterými jste v životě neprohodili jediný slovo, začnou strašně zajímat jak se máte a proč tu sedíte a proč se nebavíte s ostatními, když „párty je támhle vedle“. A vy byste je nejradši poslali do míst, která by se jim zcela určitě nelíbila, ale nemůžete, protože máte strach, že už se vám potom nepodaří nasadit ten strojený úsměv.
A když už si myslíte, že už jste „Co ti je?“ slyšeli dostkrát na to, aby vám dali všichni pokoj, vyloupne se zpoza rohu on s někým dalším a říká: „Já vím, že jsem to posral...“ A pak se na vás podívá, lekne se, hlavou mu proletí otázka: „Slyšela to?“, otočí se na pomyslném podpatku a jsou zase pryč. Radši se zvednete a jdete se ukrýt na záchod, tam se vás aspoň nebudou lidi tolik vyptávat.

Jo, posrals to. Ale mohlo být hůř. Ona vůbec věta „hele, nechci to řešit po icq, popovídáme si zítra“ působí stejně jako věty „musíme si promluvit,“ „pojď se se mnou projít,“ nebo „nepůjdeme někam, kde budeme mít víc soukromí? Chci si o něčem popovídat.“ Hlášky tohohle typu většinou předcházejí špatným zprávám, třeba že ti někdo snědl čokoládu, ztratil křečka, ztratil čokoládu a snědl křečka... nebo se s tebou chce rozejít. Jenom za včerejší večer jsem vymyslela stopadesát katastrofických scénářů toho, co všechno mi můžeš chtít říct tak závažnýho. Co to je, že z toho děláš takový drama. Že mluvíš tak pohřebně. A ty mi pak ohlásíš: „Když jsem s tebou, jsem fakt šťastnej, ale když pak odejdeš, mám jistý pochybnosti. Mám tě rád jako holku, líbíš se mi, ale nemůžu jen tak smazat těch pět let, kdy jsme byli jenom kamarádi.“ (Jo, pravda, všechny ty trapný fáze dospívání a puberty vůbec, kterých jsi byl svědkem.) „Takže je to na tobě, jestli chceš vycouvat nebo budeme dál udržovat tenhle náš vztah nevztah, ale už to bude čistě fyzický.“ To je fajn. A já se místo odpovědi culím jak sluníčko na protější stěnu.

Ale co mám dělat jinýho, než ti na to kývnout? Předtím, když jsme byli „kamarádi, nic víc“ (ruku na srdce, mě nikdy nešlo o přátelství), nebylo tak těžký smířit se s tím, že tě nikdy nebudu mít. Dokázala jsem si představit, že nikdy nebudu s tebou. Ale teď, když vím, že to jde, že je to možný, je to mnohem těžší. Chápeš mě? Když vím, že můžeme být spolu, je pro mě mnohem těžší s tebou nebýt. Já se tě teď nemůžu vzdát. Zabilo by mě to.

Chci křičet. Chci řvát a kopat kolem sebe, chci se přestat ovládat a kašlat na to, co si o mě kdo pomyslí. Stavy apatie střídají chvilkový záchvaty energie, kterou nemůžu vybít. Dala jsem ti svojí duši, chceš teď i mý tělo? Máš ho mít, dostaneš ho, dám ti ho, ale to, v jakým stavu ti ho dám, nech už na mě!

S tou myšlenkou udělám další zářez na ruce. Příjemně to pálí.

Kolikrát jsem si říkala, že nebudu jako ty pipiny s patkou a očníma linkama ve stylu „panda“? Kolikrát jsem nechápala, jak se někdo může sebepoškozovat a tvrdit o tom, že to pomáhá? Americkej zubatej úsměv, řízni se, yay, všelék na každý splín! A najednou se tu schovávám na školních záchodech a ruka, ve který držím půjčený nůžky (klidně se smějte, ale zkuste si ve škole sehnat jiný ostrý předmět, aniž by na vás zavolali psychiatra, hm?) se mi klepe, jak kdybych si dlouho nedala dávku. To je ono, správný přirovnání. Je to taková droga. Je vám pak fajn. Psychická bolest se převede na fyzickou. Výčitky přijdou až později.

Výčitky?! Já mám mít výčitky? Říkals, že mě miluješ. Taky jsi to nemyslel vážně. A já mám mít výčitky, že nedržím sliby? Když jsi mi přišel na ty jizvy, myslela jsem, že mě vykopeš ze svýho bytu. Ale naštěstí jsi mě „jenom“ donutil slíbit, že už to neudělám. Tenkrát jsem myslela, že nebude důvod to znova udělat. Takže jakýpak výčitky. Seru ti na nějaký sliby. Jsem tu pro tebe, laciná štětka pro příležitostnej sex, kdo by věřil někomu takovýmu?

Ještě někdo na levný zašukání, hm?! Čistě fyzický vztah, samozřejmě. Nějaký city? Jděte někam.

Nebudu brečet. Už jsem zjistila, že to mi nepomáhá, a navíc pak nevypadá důvěryhodně, když říkáte: „Všechno je v pořádku, proč se ptáš?“, když máte řasenku všude jinde, jen ne na řasách. Holka musí uvažovat prakticky. A nebrečet nad klukama. Proč bych měla brečet, že jsem ho ztratila, když ho pořád mám? Jen mě nemiluje, no a co? Konečně je můj. Tak jsem to chtěla. No, možná ne přímo takhle, ale alespoň na krátkou chvíli to tak bylo.

Radši půjdu vrátit ty nůžky. Setřesu rukáv svetru a zakryju tak nevzhledný jizvičky. Škoda, ty starý už se skoro zahojily. Máš na mě celkem dobrej vliv, co se tohohle týče. Vážně jsem chtěla ten slib dodržet. I když bylo doma dusno, vydržela jsem to. Nechtěla jsem být troska. Teď už ti seru na nějaký „podívej se mi do očí a slib mi to“. Ty oči ti za tohle stejně jednou vyškrábu. Až budu připravená na to se tě vzdát. Poslední kontrola v zrcadle. Všechno je, jak má být. Jsem dokonalá, přesně jak to po mě chtějí. Úsměv. Paráda. Nádhera. Bravo. Herecký výkon mého života. Nebo alespoň tohoto měsíce. Jo a řezat už se nebudu. Slibuju.

(Naivko.)







***
Errhm... Zdravím všechny čtenáře, kteří se prokousali až sem (za to vám patří mý uznání a dík). Je tomu sice už nějaký pátek, co jsem tuhle povídku zveřejnila, ale přesto jsem se rozhodla přidat tenhle edit s prosbou na vás. Prosím, prosím, už mi neposílejte zprávy, ve kterých mi chcete promluvit do duše a rozmlouvat mi sebepoškozování a vůbec hloupý kluky. Podobných zpráv mi přišlo... no... hodně. =D Ale fakt se neřežu do žádný části těla. =D Inspirovala mě ta podivná tichá nálada, kdy jste sami v prázdný škole. Takže klid. Prosím. A znovu děkuji. =)
Vaše Dabljů.
Autor Double_U_is_usually_W, 18.12.2009
Přečteno 362x
Tipy 28
Poslední tipující: Duše zmítaná bouří reality, Findë, L., Vee-Vee, Dolcezza, Zorenka Ježková, Skywalker, carna, Zpátky, Ledová víla, ...
ikonkaKomentáře (7)
ikonkaKomentujících (7)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

skvěle naspané, takové hořkosladké... (není to ten správný výraz, ale nevim jak do jednoho slova shrnout, že jsou v tom slzy a zároveň probleskující místa humoru a ?smíchu?)
P.S. když budeš pstát takhle autenticky, nediv se, že ti na to lidi "skočí". taky jsem během čtení chvilku uvažovala, jestli to znáš z vlastní zkušenosti O:-)

19.07.2011 15:47:00 | Duše zmítaná bouří reality

Dost mě to zaujalo, starý téma, ale dejchal na mě svěží vítr někde na severu a ne zkaženej dech hrobníka :) Pěkné prostě :)
...
Když mám já prázdnou školu v pátek odpoledne, tak si na chodbách pískám - to jen tak na okraj :D

26.05.2010 22:33:00 | Vee-Vee

Pro mě za mě se třeba smahni do spánku, psaní je ale fajn, četl jsem jedním dechem. A to jen tak někomu nepíšu. Přeju fajn víkend -S-

07.05.2010 15:55:00 | Skywalker

Já ti prostě dám tip a nebudu nic kázat.

05.05.2010 20:35:00 | carna

děsně deprimující... doufam že je to vymyšlene a jestli neni... tak ti rozumim, jednou to zkoční

29.01.2010 23:46:00 | angelicek

píšeš hezky

26.12.2009 22:29:00 | PPetrushka

jestli je to vymyšlený tak bravo
a jestli ne tak: ach jo.
a poněkud frázovitě (na nějaký přiblý rady se můžeš taky vysrat): je lepší sprostě nadávat než se řezat.

18.12.2009 18:09:00 | ewon

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí