Naviděnou....

Anotace: Krátké a smutné.... Vaše názory uvítám.

Nehýbala se. Bylo pozdě něco měnit. Příliš pozdě na jakoukoliv pomoc. Záchrana neexistovala. Skončilo to. Už s ní nebyl, odešel.... Zemřel.
Pomalu, rozvážně si vytáhla sponu z vlasů. Uvolnily se a vypadalo to jako kdyby tančily. Vítr je rozháněl všemi směry, odděloval jednotlivé prameny od sebe. Jakoby mimoděk upustila sponu na zem a dotkla se svých vlasů. Její vlastní dotek ji připomněl doteky někoho jiného. Jiných rukou, které její vlasy hladívaly a laskaly. Ty ruce milovaly její vlasy, stejně tak jako milovaly ji celou. A ona milovala jeho. Vzlykla a sevřela ruku v pěst. Nakonec ji zase spustila a téměř udiveně pohlédla na svou dlaň, ve které bylo několik vlasů, které se ji podařilo vytrhnout. Nechala vítr ať jí je sebere z dlaně a zanese kam je libo.
Navzdory skučícímu větru, které na ni prudce dorážel si vlasy pokusila upravit. Trochu si je uhladila a na jedné straně zastrčila za ucho. Tak se mu to vždy líbilo. Líbilo se mu když mu měla vlasy rozpuštěné a mohl do nich zabořit tvář a šeptat ji něžná slova, plná citů a vyznání.
Udělala krok vpřed. Nebylo na co čekat. Věděla to a ani nechtěla čekat. Trochu se naklonila a viděla tu hloubku, nekonečnou rokli, která ji otevřela náruč. Udělala krůček zpátky a zvrátila hlavu dozadu. Nebe bylo ocelově šedé. Tam nahoře, na ni čeká. Po tvářích ji tekly slzy, ale přesto se usmála.
" Brzy naviděnou." vydechla směrem k nebi, rozběhla se a padala dolů....