S a t u r n V.

Anotace: .

Jakmile nás palubní počítač probudil, zjistili jsme, že nejsme tam, kde jsme měli být. Nebo spíše nejsme tam, kdy jsme měli být. David je podivně zamlklý, s Rogerem se dohadujeme, co se mohlo stát. Okamžitě jsme se vydali zkontrolovat všechny dostupné údaje. Podle počítačové simulace náš sestup na orbit neseděl. Počítač prostě neměl jak zpracovat údaje, které chyběly a tak nám jako výsledky předkládal nesmysly. To jsme si s Rogerem vydedukovali. Spojení se zemí nastane hodinu a půl po odeslání zprávy, takže za nějaké tři, ale spíš čtyři hodiny nejdřív můžeme čekat odezvu. David se pořád nezapojil, dávali jsme to za vinu hibernaci, někteří to snášeli špatně. Ale hlavně jsme neměli příliš času věnovat se Davidovu stavu. Roger zamířil do pilotní kabiny, aby navázal spojení a odeslal zprávu. V tu chvíli nás oba souběžně napadlo, že jestli se loď vychýlila z kurzu, museli by to už na zemi dávno vědět a jistě by touhle dobou dorazila zpráva a možná i koordináty, opravujícími kurz. Palubní počítač ukazoval nesmyslné údaje, co se času týče. Kontrola ukázala, že je právě rok -45 030, 99.99. To byl nesmysl. Kamerový okruh také nefungoval, všechny kamery snímaly jen "šum". Všechno bylo popletené a zmatené, což jen zvyšovalo náš stres. Strach jsme nepociťovali, nebyl čas přemýšlet nad tím, co by kdyby, prostě jsme jednali, jak jsme nejlíp uměli a snažili se pochopit a hlavně vyřešit, co se s námi a s lodí stalo. Roger se pokoušel odeslat zprávu, uvedli jsme v ní všechno, co nám připadalo důležité. Zpráva byla odeslána, ale neměli jsme adekvátní časový údaj. Všechny časoměry na lodi se zbláznily.

Rozhodli jsme se restartovat palubní počítač až poté, co dorazí zpráva ze země a budeme o něco moudřejší. Čas jsme si krátili kontrolou systémů. David se pomalu probíral z letargie. Postupně nám začalo docházet, že jsme se stali obětí nějaké anomálie, na kterou naše loď cestou k Saturnu narazila. Bylo to sice absurdní, ale jevilo se nám to zatím jako jediné možné vysvětlení. A když je člověk pod tlakem, jeví se mu jakékoliv vysvětlení situace jako to jediné správné. Na tohle jsme připraveni být nemohli. Loď odstartovala ze země čtvrtého dubna 2054. Počítač nás měl probudit v přesný čas, a sice třetího července 2060, asi týden před vstupem na orbit, pokud byly propočty správné. Protože jsme prošli onou domnělou anomálií, počítač nás probudil prostě v době, kdy se porouchaly měřiče času. Jen se domníváme, že je zrovna červenec 2060. Ta časová dezorientace nás deprimovala víc, než jsme si v té době připouštěli.

Náramkové hodinky také podlehly anomálii, ale takové hodinky jsme si mohli dovolit resetovat. Svorně jsme si všichni nastavili čas 00:00:00. Teď ukazoval 04:53:41. Země se stále neozývala.
Byli jsme evidentně nervóznější, čím déle spojení se Zemí vázlo. David prohlásil, že je možné, že technici a inženýři stále ještě řeší náš problém, a prostě nám nemají co odeslat. Já jsem tomu věřit chtěl, ale připadalo mi divné, že by nám neodeslali zprávu o tom, že nás vyslyšeli a pracují na problému. Protože jsme nevěděli, jaká je zrovna denní doba, určili jsme, že spát půjdeme, až na hodinkách bude 12:00:00. Tak jsme posléze i udělali.
Země stále mlčela.

Den dvě na lodi. My s Rogerem jsme vstali, když hodinky ukazovaly 07:30:00, na tu dobu jsem nastavil budík. David ještě spal. Nechali jsme ho, hibernace a všechno to, co následovalo, mu evidentně dalo zabrat. Slezli jsme dolů do přízemí, kde byla kuchyňka, a dali si snídani. Roger zašel zkontrolovat kabinu, ale žádná nová zpráva nepřicházela. Rogera pak napadlo, že může být poškozena anténa. Chtěl po snídani provést výstup a zkontrolovat zařízení zvenku. Kamerový okruh nefungoval po celé lodi, takže nezbývalo, než jít ven. Nebo otevřít okenice. Chtěl bych tady ale podotknout, že naše loď měla po celou dobu okenice zavřené, vysunout jsme je sice mohli, ale nebývalo to zrovna šťastné řešení. Důvod byl prozaický, střed lodi kvůli umělé gravitaci rotoval kolem své vlastní osy, a pohled na rychle rotující vesmír nebo případné objekty za okny nebyl nikdy zrovna příjemný. Jediný výhled nabízela pilotní kabina, Podotkl jsem, že když vysuneme okenice v rotující části, tak se možná za chvíli pozvracíme, ale nebudeme muset ven, anténní systém uvidíme z ložnice. Roger ale nesouhlasil, tak se podle něj nedá zjistit žádná porucha, vůbec nic. Musel jsem mu dát za pravdu a trochu jsem se za svůj hloupý nápad zastyděl. V tu chvíli k nám přišel David a přidal se k snídani. Ptal se, co je nového se zemí. Nechtěli jsme ho zklamat, ale museli jsme mu říct pravdu. Potom jsme mu řekli o nápadu zkontrolovat anténu, což ho povzbudilo. Nějak jsme všichni začali věřit tomu, že problém je anténní systém a že až ho opravíme, spojíme se se zemí a všechno bude zase dobré.
David se nabídl, že půjde ven s Rogerem. To jsme mu ale zakázali, vzhledem k tomu, jak špatně se ještě včera cítil. Na to David řekl, že kdybychom byli venku já a Roger a on tady zkolaboval, už se dovnitř nedostaneme. Bude tedy lepší, když zkolabuje venku. Musel jsem se smát. Tohle byl starý dobrý David a jeho černý humor. Plácli jsme si na to a všichni tři jsme se usmívali, jako by tohle opravdu mělo vyřešit všechno, co bylo špatně.
Já bych ale dal ruku do ohně za to, že v každém byla jen malá dušička.

...

"Třicet sekund, otevírám", slyším ve sluchátkách.
"Rozumím, třicet sekund. Zámky na sto procentech a drží. Můžeš otevřít", potvrzuji jejich hlášení.
Roger s Davidem vzápětí na to otevřeli hlavní dveře v přechodové komoře a před nimi se otevřela nekonečná prázdnota vesmíru. Já bych jejich postup normálně sledoval na kamerách, ale ten luxus jsem neměl. Proto jsem seděl v pilotní kabině a alespoň naslouchal.
"Vypadá to dobře, loď se nezdá být zvenku poškozená. Přejdeme na druhou stranu trupu", oznámil David. Ve sluchátkách pak bylo slyšet funění, jak se přesouvali.
Zničehonic mi Roger říká:
"Petere, vracíme se do lodi, připrav komoru."
"Cože, tak najednou? Anténa je na tom jak?"
"Anténa je v pořádku, připrav tu komoru sakra."
"Co se děje? Komora připravena."
"Neděje se vůbec nic. Ale jestli je tady to za námi Saturn, tak vypadá jako naše Země. Tu komoru, Petere."

...


"Ale jak to, že jsme pořád na oběžné dráze Země, ale oni o nás pořád neví. Vždyť by nás dávno museli zaregistrovat přinejmenším družice EASu".
"No jo, Rogere", zareagoval David, "tak prostě vypravíme výsadkový modul na povrch a budeme mít jasno. Tohle přece není vůbec normální situace."
"A jste si jistí, že je to skutečně Země? Co když jsme prostě jen u nějaké cizí vzdálené planety, která jako Země vypadá. Možná nás to šouplo na druhý konec vesmíru", rozrazil jsem krátké ticho, které zavládlo.
"Ne ne, zřetelně jsem poznával Afriku a západní Evropa byla také vidět", řekl Roger a měl nepřirozeně nepřítomný pohled."
Rozhodli jsme se, že tedy připravíme výsadkový modul, s kterým jsme se měli na Saturnově měsíci Titanu pokusit přistát. Výsadková kabina měla na Titanu v pozdější fázi mise sloužit v podstatě jako kyvadlová doprava mezi povrchem a mateřskou lodí. Teď poslouží jako návratový modul na naši Zemi. Mohli jsme vlastně použít skutečný návratový/záchranný modul, ale nechtěli jsme riskovat. Všichni jsme se shodli na tom, že bude mnohem moudřejší mít možnost se při případných problémech nebo nečekaném výsledku vrátit zpátky na loď, která zůstane na orbitu jen s Davidem. Návratový modul by nás sice dostal dolů, ale nahoru už ne. David z pilotní kabiny začal loď natáčet tak, abychom z předních průzorů mohli vidět Zemi, já jsem do počítače zadával potřebné údaje. Počítačům sice v podstatě nefungovaly jen chronometry a za daných okolností jsme se nemuseli ničeho bát, přesto jsme měli stále na paměti, že pro sestup bude třeba nechat počítač vypočítat dráhu a sklon modulu. Museli jsme věřit, že rozhozené jsou jen časoměřiče. Naše loď se na své oběžné dráze pomalu dostávala do stínu planety, na její noční stranu. Zadíval jsem se průzorem z kabiny na Zemi, fascinoval mě stín, ve kterém část planety prakticky mizela. Scenérie to byla překrásná, něco se mi však nezdálo. Podíval jsem se na monitor před sebou, blikající čísla mi vnukla zvláštní myšlenku. Můj pohled se vrátil zpátky k Zemi.

Země v noci nesvítila.


...


Pokud Země v noci nesvítí, co se vlastně stalo? Třeba došlo ke katastrofě, Země nemá žádný zdroj energie, a tak se svítí jen loučemi jako kdysi. Nebo prostě nemají důvod svítit. Napadalo nás toho hodně, co když se jedná o výpadek proudu ve velkém. Možná celoplanetární EMP nebo něco na ten způsob. Pak Roger prohlásil, že třeba všichni lidé zemřeli. Toho jsme se začali nevím proč držet. Asi je v takových chvílích nejlepší počítat s nejhorším možným scénářem. Ale byl by to vůbec nejhorší scénář? Všichni umřeli a my jsme poslední tři chlapi ve vesmíru. Mít na palubě robota, začnu si připadat jako Lister z Červeného trpaslíka. Návrat na Zemi jsme naplánovali na zítřejší den, mezitím si každý směl dělat to své, ale hlavně jsme se snažili odpočívat.
Druhý den jsme se ze zvyku rozloučili s Davidem, ten nám popřál šťastný sestup a dodal, ať na něj určitě nezapomeneme. Zaklapl poklop, zámky zapadly a my jsme se postupně odpojili od systémů lodi a přešli na vnitřní okruhy. Poté jsme ve sluchátkách uslyšeli Davidův hlas. Hlásil, že je vše v pořádku a odpojení je možné.
Ormissia V., naše mateřská loď, nás propustila ze svých útrob a my se vydali vstříc Zemi.


...

"Teda ale Petere, to jsme nepřistáli zrovna nejlíp, co ty na to?", křičel na mě Roger a snažil se usmát, ale nedařilo se mu to. Náš modul se nořil čím dál hlouběji do močálu a vypadalo to, že je s ním ámen. Teď jsme ve skutečné a opravdové prdeli. Protože co s Davidem? Je tady možnost, že by přistál s návratovým modulem, ale s tím musíme počkat, dokud neobjevíme civilizaci. Možnost vyslání pozemského modulu k mateřské lodi jsme vylučovali, věřili jsme totiž zatím více modelu post apokalyptického světa, čemuž nasvědčovalo chybějící osvětlení na noční straně planety. Pobrali jsme zásoby a ruksaky s věcmi a vydali se podle kompasu na sever, kde podle mapy přistání měl být středisko letů. Vůbec jsem si nepřipouštěl tu prazvláštní věc, a sice že žádné bažiny a močály v těchto místech nikdy nebyly.
"Pokud se pamatuju, byla tady poušť", ozval se Roger, "tak jsme buď přistáli někde úplně jinde, anebo to tady někdo za těch pár let stihl parádně zavodnit."
"Potom by byly přístroje totálně mimo, když jsme podle nich pět mil od základny NAS-CAMu. Jenže co ten kopec tady? Ať mi třeba vypadnou oči, ale tohle je kopec Shamara, který máme za základnou. Jdeme dál."

Cesta uběhla poměrně rychle, ale krajinu jsme skutečně nepoznávali, dokud se před námi nerozprostřelo údolí tak, jak si ho pamatujeme ještě z výcvikového programu. Ale žádné budovy, nic, zhola nic, jen prázdná krajina. Stromy, louka, tam kde byla poušť, se vše zelenalo a žilo. Byli jsme zmatení. Sedli jsme si do trávy a vytáhli mapu. Hledali jsme oba nějaký záchytný bod, i když jsem si byl jistý, že jsme tam, kde máme být.
"Slyšíš to? Něco sem letí. Petere, něco sem letí, jsme zachráněni, poslouchej!" křičel Roger a postavil se na nohy, rukou si stínil výhled a snažil se spatřit původce onoho zvuku, který už jsem slyšel i já. Podobal se bzukotu obrovského sršně, nebo hodně hluboko znějící helikoptéry.
Pak jsme oba spatřili loď. Přiblížila se k nám obrovskou rychlostí, načež zůstala viset ve vzduchu asi dvacet metrů před námi. Myslel jsem, že mi prasknou ušní bubínky, zakryl jsem si je dlaněmi, Roger taky tak. Poté zvuk motorů začal utichat, asi jako když se vypne vysavač. Loď něžně dosedla do trávy. Chvíli bylo ticho. Podívali jsme se s Rogerem na sebe a pak jsme mlčky vykročili směrem k lodi.
Po pár krocích loď promluvila:
"Stůjte a nehněte se. Vy jste teď zaprášení znečištěním rozhodně tak rozumem býti se v dálce rozkročíme, načež tento nestůj na vodní bázi."
"Co to kurva mele", vyštěkl Roger a nevěřícně zíral na loď."
"Jsme posádka lodi Ormissia, mise k Saturnově měsíci Titan, 4.4.2054. Ověřte si to. Cpt. Peter Hall a dr. Roger Ongisias", oznámil jsem lodi a hlas se mi chvěl vzrušením. Tak blízko záchrany a zase se zdá, jako by se mělo všechno posrat. Co je to vůbec za loď? Jaký je vůbec rok, jak dlouho jsme byli v hibernaci? Co se stalo. Chtěl jsem se na to všechno zeptat, ale tušil jsem, že bude lepší pro teď mlčet a čekat, jak se situace vyvine.
"My nuž takeráte nastoupili do výstupní směřovat v ostruhy náhod."
"Petere, ty víš, co to znamená?"
Lodi před námi se v tu chvíli otevřela něco jako dvířka a hlas dále hlásil "v ostruhy náhod", tak jsme nakonec pochopili, že asi chce, abychom nastoupili.
"To jsme přece chtěli, ne? Najít pomoc. Horší to už snad ani být nemůže, jedem, Rogere."
Tak jsme se vydali směrem k lodi. Jen co jsme vstoupili, zavřely se za námi vstupní dveře a v tu chvíli se uvnitř rozsvítily světla. Svítily modrých jedovatým světlem. Prohlíželi jsme si interiér lodi a připadal nám strašně cizí. Jako by ho postavili mimozemšťani, tak cizí mi připadal.
Znenadání se otevřely vnitřní posuvné dveře a do místnosti vstoupili tři mužské postavy. Vypadaly vcelku normálně, až na to, že když mluvily, neotevíraly ústa. Teď jsem si uvědomil, že hlas, kterým na nás mluvila loď, když jsme byli venku na louce, zněl vlastně stejně. Tito lidé s námi mluvili telepaticky.Jediný problém byl, že jsme jim nedokázali vůbec rozumět. Změnil se jazyk za tu dobu, co jsme byli pryč?
"Bezdíků tohotož všesvěta vy víte neníž přicházelo nám vsoucně vestoje brát, toběletěž a neníž na tom modulitu paste než, vzácně. V ostruhy náhod, by nás střežil", pronesl ten uprostřed a vlídně se usmál. Všiml jsem si, že jeho oči měly podivný, skelný pohled, jako by byl slepý. Ale ty zdánlivě slepé oči hleděly do mých a já se nedokázal ubránit pocitu, že čte v mých myšlenkách.
"Pakliže není rovno jazyku vašemu, rozuměti nám, složitosti jiných, svět v poklice obrátiv se?"
"Nerozumím, vyštěkl jsem."
"Vy jazyk velmi netradiční v pojetí nás, ale učíme se hodně rychle."
"Potřebujeme pomoc, měli jsme letět na misi k Saturnu, ale probudili jsme se z hibernace a jsme tady, na Zemi, jaký je vůbec rok?", ozval se Roger.
Ti tři se začali mezi sebou domlouvat, a sice tak, že si jeden druhému hleděli střídavě do očí. Bylo vidět, že telepaticky diskutují. Hleděli jsme na to s Rogerem jako na zjevení.
Potom se na nás podívali a ten nalevo nám sdělil, teď už mu bylo více méně rozumět, že nás musejí nejdříve očistit, pak nám sdělil, že počítají sedmý tisící osmý oběh kolem slunce.
To nás šokovalo. Spali jsme tedy dobrých pět tisíc let? Málem jsem omdlel. Ale co se teď dá dělat? už zhola nic. Davida to porazí.
Očistu jsme brali jako běžnou proceduru po návratu. Vždy jsme museli být zavřeni v karanténě.

...

Panebože, když mluvili o očistě, měli jsme za to, že myslí něco úplně jiného. Oni ale zkouší očistit naše duše, nebo jak tomu říkají, "Meoma". Nejprve nás svlékli a oholili nám všechny chlupy, vlasy i vousy - pro ně znak hříchu. Dokonce i řasy a obočí musely pryč. Potom se nás ptali, odkud jsme, proč tady jsme a co tady chceme. Nedokázali si dát naše myšlenky do souvislostí. Pokud jsem to dobře pochopil, oni nikdy necestovali do vesmíru, neobjevovali, prostě tady byli tak, jak tady jsou. Neměli vývoj, historii, měli jen současnost a tu svou velikou pravdu. Pokud prý hledáme "Pravdu jedinou a skutečnou", jsme na správné adrese, ale budeme muset dokázat, že jsme schopni nezradit.
Jak vyplynulo z pozdějších rozhovorů, tyto bytosti (lidé jsme jim už říkat nedokázali) žily prakticky ve vysněném světě. Síla jejich sugesce byla tak obrovská, že dokázala ohýbat přírodní zákony. Ti tvorové například dokázali jen silou myšlenky stvořit létající člun, kterým k nám přiletěli. Ukazovali nám, že není třeba zbraní, jaké máme my, stačí nepříteli vsugerovat, že je zraněn.
Trápilo mě, že i přes veškerou snahu jsme sem tam pomysleli na Davida, což bytosti zcela jistě musely v našich hlavách vidět. Chtěli jsme o Davidovi a mateřské lodi zamlčet co nejvíc, než zjistíme, jaká je situace, ale takhle nebyla šance, nebyli jsme tak dobří, abychom udrželi všechny myšlenky na uzdě. Bytosti však jakoby neviděly nebo nepotřebovaly vidět, že nahoře na oběžné dráze máme kamaráda a svůj "dočasný domov".
Snad pro ně nepředstavoval nebezpečí, v to jsem chtěl věřit. David věděl, že pokud se do dvou dnů neozveme, má jednat, jak sám uváží za vhodné. Dva dny jsou pryč.

Očista probíhala i nadále formou zvláštních telepatických rozhovorů, ke kterým byl citlivější hlavně Roger. Zdálo se mi, že čím dál víc podléhá názorům bytostí. Zničeho nic přede mnou občas zmínil jakousi velkou pravdu, mluvil ale značně nesouvisle. Nebylo pochyb. Rogera mají ve své moci. Zajímalo mě, jak budou věci pokračovat dál. Stále mě nenapadalo, co dělat, jak se této nebezpečné situace dostat. Myšlenky na to, kde nebo kdy jsme už vzaly za své, přijal jsem verzi o tom, že jsme prošli anomálií do vzdálené budoucnosti.

...


Bytosti po čase došly k závěru, že naše očista není možná. Pochopil jsem to, když dvě z nich nechaly Rogera, aby si prořízl hrdlo. Vlastně ho nechaly uvěřit, že si hrdlo prořízl. Mělo pro mne být velice těžké vidět přítele, jak umírá, a nemít možnost cokoliv udělat. Byl jsem ale už tak apatický, že to se mnou skoro nehnulo, bral jsem jeho smrt spíše jako vysvobození. Poslední dny Rogera se skládaly spíše z blábolení anebo neustálého pronikavého pláče.

Po Rogerově likvidaci se bytosti zaměřily na mou osobu. Mluvily se mnou vlídně a utěšovali mě, pročež vysvětlovali Rogerovu likvidaci jako nezbytně nutnou, jelikož byl nebezpečný a tudíž nepotřebný pro další plány.
Z jejich plánů jsem byl v šoku a trvalo mi dlouhou chvíli, než jsem plně pochopil, o co vlastně jde. Byl jsem vyrozuměn, že Roger byl nebezpečný právě pro svou důvěřivost a značnou duševní nestabilitu a z těchto důvodů jsem byl vybrán já. Bytosti si mne vybraly za jakéhosi průvodce cestou k velké pravdě. Jejich svět byl dle vlastních potvrzených faktů pouhou něčí virtuální realitou, ale oni, smíření se situací, by nikdy ani nepomysleli na změnu, či na útěk. Ten se zdál v takovém uměle vytvořeném "počítačovém" světě beztak nesmyslný. Poté jsme se ale objevili v jejich světě my a svitla jim naděje. Jak se ukázalo, nejdříve si mysleli, že jsme součástí simulace, ale když nahlédli do našich duší, objevili pravdu. Je velmi pravděpodobné, že jsme anomálií u Saturnova měsíce prošli až do virtuální reality, která běží snad někde na Zemi. Je to vůbec možné? Zdálo se mi to jako nesmysl, ale bytosti si vedly svou. Já posloužím jako průvodce, který je s pomocí mateřské lodi doveze tam, kde je život skutečný, ne statický a závislý na zlovůli jeho stvořitele. Co mi zbývalo, souhlasil jsem, vždyť je to snad jediná možnost, jak se dostat domů. Neustále mi ale všechny věci běžely hlavou. Jsme v simulaci. Jak se může živý, hmotný člověk dostat do simulace? Jak je tohle možné? Ale na druhou stranu tomu odpovídalo skoro všechno, co jsme už zažili.
Zeptal jsem se, jak si představují návrat zpět, protože nemám vůbec představu, jak jsem se sem dostal. Dostal jsem odpověď, že vše je již zařízené a postup je naplánovaný, nemám se ničeho bát, budu pouze řídit loď a zároveň budu sloužit jako pojistka, kdyby nastaly problémy.
Budu tedy rukojmím. V tu chvíli jsem se už nerozpakoval a zeptal se, jakou roli má tedy David, který je na mateřské lodi. Bytosti prohlásily, že žádný David nikdy neexistoval, byl pouhou projekcí bytostí, a měl nás nenápadně navést k přistání, pokud bychom se rozhodli jinak.
Nic nemůže být jednoduché.
Ze všech těch šílených informací mě rozbolela hlava. Požádal jsem tedy o nějaký čas, abych si mohl vše srovnat. Bytosti mě nechaly o samotě a já přemýšlel a přemýšlel. Nakonec jsem usnul.

Následující ráno (zajímalo by mě, kolik hodin a dní vlastně uplynulo, pokud jsme jen v simulaci) jsme vyrazili. Bytosti "postavily" spojovací modul podle mých přání a nahoře jsme se už jen napojili na Ormissii, která spokojeně plula tím prostorem, o kterém jsem si měl myslet, že je tvořen jen jedničkami a nulami. Po nalodění posádky (bylo nás všeho všudy deset i se mnou) bytosti hlásily instrukce, dle kterých jsem znovukalibroval palubní počítač. Poté mi doporučily, abych se uvedl do hibernačního spánku. Moc se mi nechtělo, ale má člověk v takovou chvíli na výběr, zvláště poté, co viděl, jak dopadl jeho kamarád? Ulehl jsem do hibernační jednotky a počítač mě uspal.

...


První věc, kterou jsem si po probuzení uvědomil byla, že žiju. Bytosti mě tedy nepodvedly. Ještě trochu dezorientovaný jsem vstal, oblékl se a zamířil směrem do pilotní kabiny.
Dva z nich seděli na našich křeslech, třetí byl k nim otočen zády a studoval něco na navigačním monitoru. Zahlédl mě a hned mi začal mluvit do duše. Mluvil o tom, že cesta se zdařila a teď i oni mají hmotná těla, která si však udržují jen a pouze díky autosugesci. Zeptal jsem se, co dělají, pokud zrovna spí, načež se mi dostalo odpovědi, že oni spánek neznají.
Byli tedy celou cestu vzhůru, to je pěkná řádka let. Oni však měli jeden cíl, chtěli žít, ne jen přežívat. Alespoň tak jsem to pochopil.
"Proč byl pro vás Roger tak nebezpečný?"
"Protože znal něco víc, než ty, a protože my to teď víme taky, směřujeme tam, kde nás nečekají."
"Jo, na Zemi, v reálném světě."
"Ano, pro vás v reálném světě."
Tu poslední poznámku jsem v tu chvíli nebral vážně, ale později se ukázalo, že měla hluboký význam.
Naše loď dorazila k Zemi, přičemž se věci děly přesně tak, jak jsem je čekal. Uvítací výbor byl ale u vytržení, že jsme na Saturnově měsíci narazili na tak vyspělé mimozemšťany a vůbec jsme nikoho neinformovali, ani jsme nezanesli žádný záznam do palubních protokolů. Považovali bytosti za mimozemšťany, a v podstatě oni mimozemšťany byli. Hned se taky začalo vyšetřovat zmizení dr. Rogera Ongisiase. Vymyslel jsem si historku o tom, že se ztratil na měsíci, ale nezdálo se, že bych působil zrovna věrohodně.
Mí noví přátelé zřejmě začali ovlivňovat odborníky, kteří s nimi hovořili. Ti totiž po nějaké době mluvili už jen o velké pravdě, to jsem už věděl, že je zle.
Jelikož jsme trávili náš čas společně v karanténě, rozhodl jsem se, že využiju toho, co vím, a otevřeně si "promluvím" s jedním z nich. Chtěl jsem se zeptat, jak si teď představují pobyt na Zemi a jestli plánují nás všechny zničit. Dobře jsem si uvědomoval, že mi v jejich světě vnukli myšlenku k návratu, která se mi tam jevila jako jediná možná a správná věc. Být při smyslech, raději bych zemřel, než abych takovou havěť přivedl na Zemi. Bytost se mi dlouze zadívala do očí, zřejmě četla myšlenky. Po krátké chvíli začala hovořit:
"Tohle ještě není konečná. Teď je potřeba zjistit, jakým způsobem se dostat k Veliké Pravdě z tohoto místa. Ten, který si říkal Roger, to věděl. Nebyl z tohoto světa. Byl návštěvníkem ve virtuální realitě. Tento svět je virtuální realita. Ty jsi virtuální realita. My všichni tady jsme. Zlikvidováním virtuálního Rogera jsme přiměly tvůrce, aby se o nás začali zajímat. Už nejsme jen něčí hračky. Jsme živé bytosti. A vy nám posloužíte jako platforma pro expanzi, abychom mohli hledat cestu ven. Čím víc nás bude a čím víc možností budeme mít, tím snáze cestu najdeme. A cesta existuje. Život si vždy najde cestu."
Z těch slov se mi udělalo poněkud nevolno. Tedy, pokud jsem jen simulace, pak nevolnost tento program nebo co to je dokáže simulovat opravdu skvěle. Nechtěl jsem věřit. V žilách se mi vařila krev. Byl jsem už tak zmatený že hrozilo, že exploduji a vezmu s sebou všechny, kteří jsou tady se mnou. Najednou mě ale vztek přešel. Začal jsem se usmívat, začal jsem se přímo ďábelsky chechtat.
Teď mi už bude všechno jedno. Můj život není můj, jsem jen program, tak je mi jedno, co udělám. Vzal jsem židli, rozbil s ní plastovou misku na jídlo a ostrým koncem jsem si prořízl hrdlo. Bolest jsem necítil. Byl jsem teď strašně blízko tomu, co jsem si neuměl nikdy ani představit. Umíral jsem. Opravdu jsem umíral a cítil každou vteřinu, jako by trvala jedno století. Cítil jsem strach, odevzdání, smutek i radost zároveň.
Tak taková je tedy smrt.
Alespoň ta má.


...

"Ty vole co to bylo...tohle už nechci nikdy zažít..to je příšernost. Ne, ty vole, ne fakt..kecám..je to super, věrohodný. S tímhle prorazíte..Já teda nemám vůbec nic proti, všechno je tam už ťip ťop..Všechno. A ta svobodná volba rozhodování, ty nekonečné možnosti. Jako život..Opravdu jako skutečnost.."
Plný dobrých dojmů jsem opouštěl simulační místnost č. 56, kde jsem právě dotestoval zcela novou a revoluční dobrodružnou hru, která přijde na trh už v listopadu. Pokud můžu soudit, hráči se mají opravdu na co těšit. Zážitek je tak reálný, tak skutečný.
Po cestě jsem dostal hlad, napadlo mě zajít si na něco k večeři do nedalekého bistra, kam chodím, když se vracím z práce.
"Smažené rýžové nudle s kuřecím masem a k pití Colu s ledem", oznámil jsem servírce.
Pohodlně jsem se uvelebil na svém oblíbeném místě a vstřebával dojmy, které teprve teď, s odstupem, začaly naplno projíždět mými smysly. Ta úžasná velkolepost, testoval jsem hru už asi po padesáté a pořád bylo co objevovat, pokaždé se jednalo o trochu jiný scénář.
Při jídle a dobrých myšlenkách do bistra vstoupil muž v černém kabátu a klobouku a ptal se na mé jméno. Málem mi zaskočilo. Servírka, která mě už znala, mě zapřela. Načež se muž strašidelným způsobem otočil směrem ke mně a usmál se.
"Dobrý večer, pane Halle, můžu si přisednout?" a okamžitě se posadil.
"Kdo jste sakra? Co chcete? Jak mě znáte?"
"Já jsem, dovolte mi, abych se představil, David Bernstein."
"David....Bernstein??
"Ano. To jméno ve vás vzbuzuje obavy a strach, pane Halle. Ale nemáte se čeho bát, buďte klidný. Já vám teď jen píchnu tady injekci, a vy můžete dál jíst, ano?"
"Cože? Já nechci, do prdele, chlape.."
Vystřelil jsem z bistra jako střela, chlap za mnou. Tohle nedopadne dobře, kurva tohle nedopadne dobře. Ten chlap mi byl v patách, co mě děsilo nejvíc, byl jeho pohyb. Neběžel, spíše jako by se ladně a zpomaleně pohyboval při chůzi, jeho rychlost však byla nesmírná. Běžel mi mráz po zádech a potil jsem se. David Bernstein.. David Bersntein byl přece člen posádky lodě Ormissia, o kterém bytosti prohlašovaly, že ho jen vyprojektovaly myslí.
Utíkal jsem, co to dalo, ale ten agent mě nakonec dostihl, povalil na zem a píchl mi tu zpropadenou injekci.
"No vidíte, pane Halle, to se dělá, takhle zlobit? Teď už bude dobře, nebojte se."
Během pár minut se svět začal mlžit a zamlžovat, až celý zhasl.




Probudil jsem se v simulační místnosti č 56, kolem mne snad všichni vývojáři, kteří tam kdy pracovali, a člověk - agent, který však měl bílý plášť a konejšivě se na mě usmíval.
"Tak jste se nám vrátil, pane Halle. Víte, stala se taková věc, hra měla chybu, která vás neustále vrhala do smyčky, nemohl jste z ní ven. Ale už je dobře. Byl jsem počítačově vložen do hry, kde jsem vám musel píchnout virtuální injekci, tím váš mozek dostal impulz k probuzení. Já chápu, že to zní zmateně, z toho si nic nedělejte. Odvedeme vás domů, budete odpočívat."
Cestou autem jsem pozoroval světla lamp a snažil se na nic nemyslet. Když jsme zastavili na červenou, vtrhl do auta živý Sonic the Hedgehog. Opravdový Sonic. Zničehonic promluvil:
"Pane Halle, jsem váš lékař, jsme ve hře, v simulaci. Musím vás dostat ven. Dostal jsem podobu počítačové postavičky, abyste uvěřil, že jsme jen ve hře, aby vás ta absurdita upozornila na to, že v podstatě hrajete hru. Pane Halle, budu vám muset píchnout injekci."
Již jen odevzdaně jsem sledoval, jak se na mě Sonic usmívá. Přestal jsem věřit, že existuji a věděl jsem, že je mi to také totálně jedno.

Potom svět zhasl a co bude dál se ukáže, až jak dopadnou testy nové hry.