On

Anotace: moje první povídka

Když se vracel z dramaťáku, už se stmívalo. Šel sám, ale nebál se. On tmu prostě miloval.V létě dokázal na malé zahrádce před domem sedět třeba do tří hodin a jen se kochat tou atmosférou... tím tichem. Šel pomalým tempem, nebylo kam spěchat. Byl teple oblečený, na hlavě měl velký zelený kulich s napůl utrženou bambulí, která se i při jeho pomalé chůzi zběsile kinklala ze strany na stranu. Přece jen začal být nervózní. Blížil se k pasťáku. Když okolo něj procházel posledně stalo se něco strašného. Přidal do kroku a napětím skoro ani nedýchal. Začal foukat jemný větřík. Aniž by si toho chlapec všiml začaly za ním zhasínat lampy. Vítr sílil. Malá lampa, která stála za oknem drobného domečku náhle praskla. On si ničeho zatím nevšiml, jen svíral zpocené ruce do pěsti a hypnotizoval svým zrakem hlavní vchod pasťáku, prosil ho, aby zůstal zavřený.Ještě trochu zrychlil, skoro už utíkal. Ulice byla zcela prázdná. Najednou zakopl. Ležel tak blízko těch velkých prosklených dveří, že přesně viděl každičký škrábenec a vryp na omlácené klice od dveří. Na nic nečekal a vyběhl.Utíkal, i když už ty dveře nechal dávno za sebou.A v ulici, dosud zcela prázdné se objevila drobná stařenka.Udělala dva drobné kroky a najednou byla těsně za chlapcovými zády. Když na něj promluvila trochu skřípavým, ale přesto milým hlasem, škubl chlapec hlavou a slabě vyjekl. Ta půlvteřina, kterou se otáčel mu připadala jako nejdelší v životě. V hlavě si maloval různé příšery, které za ním stojí. Když spatřil tu babičku, z prsou se mu vydral ulehčený vzdech a on se usmál. Rád se bavil se starými lidmi. Mohli jste si z nich dělat legraci a oni to nikdy nepochopili. Pozdravil ji a ona se usmála. Zatímco si ji zkoumavě prohlížel, začala vyprávět nějaký příběh. Když chlapec později napůl šílený strachem a zcela neschopný usnout ležel v posteli, dokázal si vybavit pouze, že byl o jejím tragicky zesnulém synovi. Ta stařenka byla snad jen metr a půl vysoká a měla na sobě béžový kabát se spoustou kapes. Zpod něj vyčuhovaly dvě bílé nohy se spoustou křečových žil.Na hlavě měla něco co vypadalo jako pletený baret. Ona dovyprávěla a sledovala ho podivným úsměvem. Náhle se ozval jakýsi trhavý mlaskavý zvuk. Chlapec strnul.Připadalo mu jakoby ten zvuk vycházel přímo z té ženy. Dal se na útěk. Otočil se a ona stála na místě a smála se na něj. On zabočil za roh a zařval. Ta stařena opět stála před ním.Pak už si chlapec na nic nepamatoval a najednou byl u sebe v posteli.O tři dny později vyskočil z okna. Byl na místě mrtvý. Z jeho deníku, malého sešitu z modrými deskami stojí doslova: "Tohle už se nedá vydržet. Vidím Ji všude a ona vidí mě. Zdá se mi že přichýzím o rozum. Z nějakého důvodu mi začínají vypadávat vlasy. vidím ji každou noc za mým oknem. Směje se na mě a pak se promění." Na dalších stránkách bylo nesčetněkrát načmáráno jediné slovo: POMOC! Propiska, kterou psal tyto stránky ležela v koutě zlomená vejpůl. Na stole byl deník s několika vytrhanými listy. Jinak byl všude pořádek. Jen jediná věc byla podivná. Pod židlí se našel jakýsi pletený baret a v něm chomáč bílých vlasů.