Podej pomocnou ruku

Anotace: Povídka vypráví, jak se někdy nevyplácí někomu v dobrém pomoci, neboť tato pomoc se může zvrtnout ve zcela zásadní problém.

Podej pomocnou ruku...

A maturita je zdárně za námi. Celý náš třídní holčičí kolektiv se bude muset rozloučit. Řada z nás nastoupí do zaměstnání, ty, kterým to lépe myslí, to půjdou zkusit na vejšku. Loučení bude smutné, ale tak to život přináší. Slíbily jsme si, že se budeme častěji scházet na srazech, abychom se viděly a připomněly si ta krásná školní léta. Ani jsem netušila, jak často se budu se svojí kamarádkou Ivou, se kterou jsem seděla celá čtyři léta scházet a jak to vše dopadne. Ještě, maturitní večírek a je definitivní tečka za bezstarostnými školními léty.
Nastoupila jsem do zaměstnání, jako referent majetkové správy. Práce se mi líbila, byl tam mladý a docela pohodový kolektiv. Můj šéf byl asi třicetiletý, svobodný kluk, který měl bakalářské studium na VŠE. Byl pohledný, sympatický i chytrý. Nelíbil se jen mně. Život utíkal, já se zaběhla do práce a za chvíli nebylo ani poznat, že jsem tu služebně nejmladší. Šéf mi začal dávat složitější úkoly, protože jsem byla hodně pečlivá a vše do koruny jsem musela mít v pořádku. Zvykl si, že práci neodbývám a že mi to i myslí. Hele, Dano, proč jsi nešla na vejšku. Já myslím, že bys ji, alespoň jako já, v bakalářském studiu dokončila. Miloši asi ne, já nejsem na matiku a na ekonomce jí je dost a k tomu ještě i statistika, nemělo by to cenu meškat čas a potom skončit. Trvalo to ještě delší dobu, ale oficiálně jsem asi za rok a půl byla jmenována jeho zástupcem. Docela mně to potěšilo a to i hlavně finančně. Ale zase to neslo s sebou dost práce.

Jednoho dne mi Miloš při ranní kávě povídá. Nešla bys, Dano, večer na volejbal? Máme takovou partu a scházíme se jednou týdně na volejbale a potom dáme pivko. Jo, to bych ráda, ráda jsem sportovala a tak jsem byla vděčná za nabídku. Řekla jsem mu, kde bydlím a ať mně vyzvedne. Byl přesný. V šest hodin mi pípnul mobil a já vyběhla vstříc volejbalovému utkání amatérů. Hráli všichni docela obstojně a tak po dvou hodinách jsme toho měli všichni tak akorát. Sprcha, převléknutí a můžeme se přesunout do baru na pivko, to hlavně chlapi, nebo vínko pro naši trojici dívek. Všichni jsme poklábosili a slíbili si, že se za týden zase sejdeme. Přeci jen, jsme všichni z kanceláří a tak trochu toho sportu potřebujeme, aby pod námi nepraskly židle. Miloš mně vyprovodil domů. Povídali jsme si o škole, o firmě a tak obecně. Co kdybych tě pozval v sobotu do kina a potom bychom si někde dali večeři. Jo, to by šlo, říkám, nemám zatím žádný program. A tak v sobotu mne vyzvedl před domem odpoledne a vyrazili jsme do kina. Po kině jsme šli do příjemné pizerie, kde moc dobře vařili. Dali jsme si špagety s rajčaty, vínko a povídali si. Čas ubíhal a já začala cítit, že by mne Miloš snad chtěl sbalit. No uvidíme, co se z toho vyvine. Najednou mně lehce pohladil ruku a řekl: Líbíš se mi, jsi chytrá, což je u ženské dost vzácná kombinace. Navíc nejsi drbna jako některé naše spolupracovnice, což to máš u mě velký plus. Jsi zadaná? optal se z ničeho nic. Ne, jsem v tuto chvíli volná. Nemohli bychom být spolu? Proč ne, zkusit bychom to spolu mohli. A tak jsme začali randit. Chodili jsme do kina, na večeře, jezdili na výlety, na lyže, sportovali. Bylo nám spolu dobře. Dano, znělo v telefonu, chtěl bych tě představit svým rodičům, řekl po delším čase. Myslíš, že náš vztah je už tak pevný, že dojde na oficiální představení rodičům? Z mé strany ano. Dobrá, já souhlasím. Ještě, než stačil naplánovat setkání s jeho rodiči, jsem pro změnu zase já naplánovala výlet na Šumavu. Bylo to sice jen na prodloužený víkend, ale užili jsme si ho. Chodili jsme po Šumavských lesích a hvozdech u Černého a Čertova jezera, navštívili jezero Laka. Večer jsme vychutnávali nějaké speciality hotelu, které byly dosti vyhlášené, popili vínka a po večeři jsme šli pozorovat noční oblohu a pak se dlouho do noci milovali. Ráda jsem se s ním milovala. Jeho milování mělo krásnou romantickou předehru, spoustu něžných slovíček, krásných, milostných vyznání a pak....To se už nedá ani popsat. Zkrátka, milování pro oba bylo velmi příjemné. Rád se s tebou miluji Dani, z tvé strany je to od srdce, něžné, láskyplné a já si to moc užívám. I já se Miloší s tebou moc ráda miluji, dostávají mne ty tvoje nádherné předehry, které tak krásně vyústí v něžné milování. Kdo se na nás podíval, bylo mu jasné, že žijeme jeden pro druhého, že se milujeme, oči jsme měli jen pro sebe, různě jsme se dotýkali, hladili, líbali, tak jak to zamilovaní dělávají. Nikdy jsem nepozorovala, že by Miloš pokukoval po nějakých jiných ženských, to spíš já jsem se podívala po pěkným chlapovi. Ale měla jsem Miloše, tak ostatní bylo tabu. Nikdy jsem neměla dva chlapy najednou. V sobotu večer, když jsme se chystali na večeři, si Miloš oblékl košili, místo riflí sváteční kalhoty. Kam se chystáš, pravím. Ale tak jsem se trochu hodil do gala, ať pořád nechodíme jen v tričku a riflích. I já jsem se tedy přizpůsobila jeho ohozu. Vzala si krátké šatičky, které zvýraznily moji sportovní postavu a dost vyvinutý hrudník. Jejich výstřih lehce odhaloval vše, čím se žena může pyšnit na svém těle a co mně Bůh nadělil do vínku. Moc ti to sluší, jsi stejně krásná ženská a já jsem do tebe blázen. I já tě Miloši miluji, je mi s tebou hezky. Vyrazili jsme do jídelny. Na našem stolu byly krásně uvázané květiny. Hele Miloši, to asi není náš stůl, já se dojdu zeptat, kam si máme sednout. Nemusíš, sedět budeme zde. Začala jsem něco tušit. Servírka přinesla lahev šampaňského a rozlila jej. Odešla, aby za chvíli donesla ještě jídelní lístek. Miloš se na mne díval, jako kdyby se mu nějak nechtělo jíst, ale že by raději se mnou dělal ty hezčí věci.. Co se tak šibalsky usmíváš, pravím. Povstal, klekl přede mnou a řekl: Miluji tě, je mi s tebou moc hezky a chtěl bych si tě vzít za ženu. Staneš se mojí ženou? Byla jsem hodně zaskočená, i když jsem něco tušila. Ano, i já to tak mám a tak bych chtěla s tebou spojit svůj život. Povstal, navlékl mi krásný zásnubní prstýnek a něžně, ale dlouho mně líbal. Potom jsme si připili na naše zásnuby a objednali večeři. Protože to byla poslední večeře našeho prodlouženého víkendu,tak po ní byl taneční večer. Asi hodinu jsme se zdrželi, tancovali jsme, ale pořád nás naše láska táhla do pokoje, kde jsme se až do hluboké noci milovali. Bylo to neuvěřitelně krásné. Povídali jsme si, jak si zařídíme život, kolik si pořídíme dětí a tak....
Ráno jsme odjeli zase do našich domovů. Víkend snů skončil. Vůbec se nám nechtělo, ale život je život. Za dva týdny jsem byla při obědě představena jeho rodičům. Otec byl inženýr, matka lékařka a jeho bratr studoval v zahraničí a nebyl doma. Popovídali jsme si a jeho rodiče byli rádi, že jsme se zasnoubili a tak budeme přemýšlet o svatbě. Ptali se, jakou bychom si přáli svatbu a my, že jen takovou hodně malou a později, že si ji neformálně oslavíme s kamarády a přáteli. Rodiče souhlasili. Otec, který byl už v letech, řekl: Rozhodli jsme se, že po svatbě vám přenecháme tento dům a my se odstěhujeme do paneláku. David, jako Milošův bratr, má svůj byt v jiné části Prahy. Miloš i já jsme byli hodně a příjemně překvapeni. Když mně Miloš vyprovodil domů, hodně jsme o všem přemýšleli, jak si to uspořádáme a jak tam budeme žít. Bylo na mně, opětovat představení mého snoubence mým rodičům. I u nás byla skvělá nálada. Pohovořili jsme, tatínek a bratr přislíbili pomoc při rekonstrukci a tak jsme měli na další dobu nějak naplánován život. Byla to samá práce, starosti, zařizování, ale na konci toho všeho bude krásné bydlení. Dny utíkaly. V práci se rozkřiklo, že jsme spolu, že jsme zasnoubení a budeme se brát. Někteří, jak to bývá, nám lásku přáli, jiní záviděli a jistě se našli i tací, nebo spíš takové, které nám to nepřály vůbec. Svatba byla moc krásná. Já měla půjčené krásné šaty, k tomu dvě družičky. Obřad byl v kostelíku ve Špindlu a hostina v malém penzionu. Užili jsme si ji, tancovali jsme, vyprávěli si vtipy, zpívali a tak to nějak uteklo a byla skoro půlnoc. Rozloučili jsme se a odešli jsme do svatebního apartmá, kde jsme si první novomanželkou noc užívali až do brzkého rána. Hodně jsme se milovali, moc jsme po sobě toužili, Miloš mne hladil a pořád mi vyznával lásku, já ho něžně objímala a líbali jsme se tam, kde jsme to oba měli nejraději a hlavně, krásně jsme se milovali. Druhý den jsme se rozjeli do našich domovů. Před námi byl společný život a v první etapě rekonstrukce domu. Rozhodli jsme se, že ji necháme udělat firmě, můj tatínek bude dohlížet a jen některé práce udělají spolu s bratrem. Za čtyři měsíce byl dům hotov. Začalo zařizování. Miloš jednoho večera řekl: Dani, je to tvé království, já se moc nevyznám v těchto věcech, tak si dům zařiď podle svého. Užasla jsem, jak byl tolerantní. Vždy jsem mu představila, jak budou vypadat jednotlivé místnosti a pak jsem práci zadala truhláři. Moc mně to bavilo. Interiér jsem dozařizovala záclonami, koberci a doplňky. Někdy jsem z toho byla celá unavená a nebylo mi zrovna moc dobře. Miloš viděl, jak jsem utahaná a tak jsme v zařizování zvolnili. Mně ale bylo pořád nějak nevolno a tak jsem se vypravila k doktorovi. Byla jsem těhotná ve třetím měsíci. Protože jsme s Milošem chtěli dvě děti, docela jsem se těšila, jak mu to řeknu a zároveň jsem byla zvědavá, jak na to bude reagovat. Přišla jsem domů, uvařila večeři a říkám: Lásko, musím ti něco říci. Stalo se něco? No jak se to vezme, jsem tři měsíce těhotná. Kouknul na mne, vstal ze sedačky, popošel ke mně a vášnivě mne začal líbat. To je přeci krásné, chtěli jsme děti, tak jedno budeme mít, akorát to vyjde do porodu a dům bude zařízen a miminko už budeme mít v novém domě. Sice už nebudeme moci někam moc cestovat, alespoň tak dva roky. Potom si to vynahradíme pak už zase budeme jezdit s naším dítkem. Miloši, cestování si ještě užijeme, ale já se moc těším na miminko. Oboje naše rodiče byli šťastni, že budou mít vnouče. Dům jsme dozařídili, nastěhovali se a ještě před porodem jsme zařídili dětský pokoj, protože jsme věděli, že budeme mít kluka. Na něj se těšil Miloš a jeho rodiče, že bude pokračovatelem rodu. Já se nemohla dočkat porodu, až budu své první miminko chovat. Dočkala jsem se. Před vánocemi, se mi narodil chlapeček Vít, Vítek, nebo Víťa, jak chcete. Byl to krásný kluk, zdravý, černé vlásky po Milošovi a měl i jeho modré oči. Byla jsem moc šťastná. Za miminko jsme od Miloše dostala krásné šperky, byly to rodinné šperky, děděné po několik generací. Sezvala jsem rodinu a mimo mě, všichni oslavili důkladně našeho syna, myslím tím, že pivo, víno a slivovička tekly proudem. Synek dostal od prarodičů do vínku peníze a nějaké hračky, jak to kdo finančně utáhl, ale mohu říci, že Milošovi rodiče nikterak nedávali najevo, že jsou vysokoškoláci a jejich možnosti jsou jinde než možnosti mých rodičů. To se mi líbilo. Ve třech jsme začali žít v novém domě. Byl to čas lásky, milování, těšili jsme se ze synka, Miloš vyjížděl s kočárkem na dlouhé procházky, já doma uklízela, odpočívala, obstarávala zahrádku. Byl to obyčejný, ale pro nás velmi šťastný život. Nikdo z nás netušil, kam se naše cesty budou vcelku brzy ubírat.
Za nějakou dobu přišla pozvánka na třídní sraz. Docela jsem se těšila. Koupila jsem si krásné šaty, Vítka bude hlídat babička doktorka, ale já se celkem brzy vrátím, tak nebude problém. Už jsem ani nekojila a Vítek byl moc hodný. Plakal málo, spíš jen broukal a hrál si se spoustou hraček. Na srazu nás bylo hodně. Přišly krom dvou všechny. Povídaly jsme, každá něco prozradila o svém životě a co se stalo od posledního srazu. Nejvíc jsem si povídala s mojí kamarádkou Ivou, se kterou jsem seděla v lavici. Byla vdaná, ale nějak se mi zdálo, podle její řeči, že honí chlapy, nějak jim to v manželství neklapalo. Nechápu, ve škole byla spíš taková puťka. Užily jsme si sraz a já okolo desáté jsem se odebrala taxíkem k domovu. Doma byl klid, Miloš klimbal u televize, Vítek spinkal, babička sledovala televizi. Děkuji moc, babi, za tvoji pomoc. Vyprávěla jsem, jak se vyvedl sraz. Nechceš tu přespat? Zítra Miloš dojede pro dědu a budete tu na oběd? Děkuji za pozvání, to by bylo milé, stejně jsem vytušila, že si v duchu přála, abych jí toto nabídla. Měla jsem je ráda. Rádi k nám chodili, ač jsem nechtěla, dávali nám peníze a hlavně Vítkovi kupovali oblečení, hračky. Oni spolu s námi byli velmi šťastni, že Vítka mají. Babině jsem ustlala v pokoji pro hosty, dala rozmrazit maso na zítřejší oběd. Babička ještě stihla zavolat dědovi, že u nás bude spát a že Miloš zítra po desáté pro něj přijede na oběd. Bylo už hodně pozdě a tak jsme šli všichni spát. Miloš mne k sobě přivinul a tiše zašeptal: miluji tě lásko moje, docela se mi po tobě stýskalo. I já jsem se na tebe těšila, hlavně na tvoje pohlazení a políbení a usmála jsem se. Tento tvůj úsměv mne vždy dostane, neboť vím, jak moc se se mnou chceš milovat a já, jak moc po tobě toužím. Mám s tebou moc krásný život a to jsem si vždy přál. Ještě dlouhou dobu jsme se mazlili a milovali a bylo to zase moc krásné.
Život utíkal, Vítek rostl, oboje rodiče odešli do důchodu a tak se střídali v hlídání, užívali si Víťu na zahradě, kde byl klid, Vítek tam měl pískoviště, houpačku, v létě bazének, byla tam doslova pohoda. Já jim jen donesla občerstvení a tak jsme byli všichni moc spokojeni.
Jednoho dne mi dopoledne volá spolužačka Ivana. Bydlela nedaleko města v malé vesnici. Co bys řekla tomu, že bych dojela autem a odpoledne bychom se setkaly i s dětmi. To budu určitě ráda. Přijeď. Za dva dny dorazila, jak jsme se dohodly. V zahradě byla pohoda nejen pro nás, ale hlavně pro naše děti. Ivana mi vyprávěla, jak manželství není nic moc, uvažuje o rozvodu, no probraly jsme toho dost. Z práce dorazil i Miloš. Pozvala jsem ho, ať si jde k nám posadit. Najednou jsem viděla, jak Ivana ožila, asi se jí můj manžel líbil. Začala se tak nějak předvádět. Ne že by to na Miloše nějak zvlášť působilo, ale poprvé jsem uviděla, že i on se s ní baví víc, než jak jsem ho znala. Neměla jsem ve zvyku pro pár slov dělat povyk, ale tentokrát se mi to zrovna moc nelíbilo. Když odjela, řekla jsem mu: koukala jsem, jak ti nebyla lhostejná. Ale jdi, to nemyslíš vážně? No myslím, tyhle věci poznám a už jsem se o tom nechtěla bavit. Byla jsem rozladěná a nechtěla jsem se s Milošem ani milovat, což nesl dost nelibě. Ráno mne jako vždy políbil, než odešel do práce a život plynul dál. Netrvalo ani měsíc a telefon. Ivana. Prosím tě, nemohla bych s dítětem i tebe přespat, s manželem jsme se pohádali, on mne profackoval a vyhodil z bytu. Jo přijeď, souhlasila jsem, ale ve skrytu duše spíš jen proto, že mi šlo o dítě. Dorazila. Vyprávěla, co se událo. S Milošem jsme ji slíbili, že tu může být tak měsíc, než si najde podnájem, protože byt byl jejího manžela a Ivana nechtěla snášet každodenní hádky. A to byla ta osudová chyba. Hlavně moje, protože já mám dost velké sociální cítění a každému vyhovím, nebo pomohu. Nikdy bych si nepomyslela, že se mi to jednou šeredně vymstí. Ivaně se u nás líbilo, jak to máme zařízené, jak jsme spokojení, jak se milujeme a tak. Jednoho dne říkám, Ivano, musím odjet do Prahy na kontrolu k lékaři, pohlídala bys Vítka, vrátím se večer. Není problém Dani, klidně jeď. Nic netušíc, jsem odjela, věděla jsem, že je o malého postaráno a tak jsem nespěchala a spojila dobré s užitečným a ještě jsem prochodila nějaké nákupy. Slíbila jsem, že přijedu až v půl osmé. Protože jsem měla už nakoupeno odjela jsem dřív. K domovu jsem dorazila okolo čtvrté hodiny, děti jsem našla podle hlasu hrát na zahradě a francouzským oknem z obývacího pokoje jsem slyšela divné zvuky. Až tak divné nebyly, jen jsem si nemyslela, že bych je mohla slyšet z mého domu. Byly to milostné vzdechy mého manžela a Ivany. Odešla jsem do domu a dost dlouho jsem se dveřmi koukala, jak provádí sex, no dost náruživý sex, až mi z toho bylo dost zle. Nevím sice, jak mne napadlo alespoň kousek této scény natočit na mobil, jako kdybych tušila, že se to bude jednou hodit. Vůbec si mne nevšimli až po delší době, když jsem promluvila. Najednou seděli oba na sedačce tak, jak je Bůh stvořil, a čekali, co se bude dít. Ivano, obleč se a okamžitě vypadni, pravím. To má být vděk za moji pomoc? Ani nepípla, sbalila věci, dítě a odešla. Nikdy už taky na sraz spolužáků nepřišla. Moc době věděla proč. Když byla z domu pryč, nastalo zlověstné ticho. Miloš čekal, kdo začne první. Ani mně nemusel nic říkat, začala jsem sama. Zítra se odstěhuji k našim, suše jsem konstatovala a zažádám o rozvod. To snad nemyslíš vážně, kvůli jednomu úletu? Úlet jeden nebo několik, to už je jedno. Udělal jsi to jednou, uděláš to po druhé a i vícekrát. Nevěřím ti. Jen nechápu, jak jsi mi to mohl udělat. Podíval se na mne a řekl: s tebou je krásné, něžné milování, ale s ní je pěkný tvrdý sex. Myslíš, že je to tím, jak u toho řve? To tě vzrušuje? Jistě že jenom to ne, má takovou taktiku, o které jsi možná ani neslyšela. To už ani neříkej! Hele, Evi, zapomeň na to, byl to jenom sex, zkusíme to spolu znova, nechoď pryč. V žádném případě. Ani na mne nesahej, dělá se mi z tebe zle. Spustit se s návštěvou a k tomu ještě v našem domě. Že ti to není blbý. Ale vždyť šlo jenom o sex. A to je málo? Pravila jsem. Jak pro koho, řekl. Tak pro mě je to tak moc, že to nemohu unést a raději odejdu. A jak to řeknu našim? To je tvůj problém. Ještě pořád něco mlel, ale už jsem ho neposlouchala. Začala jsem balit svoje a Vítkovy věci. Zítra zavolám mamince a odstěhuji se, Je dobře, že mám kam jít. A tak podlou zradou skončil náš krátký, doposud krásný společný život. Prostě za vším vždy hledej jen a jen sex, zatemnělý mozek a potom ty následky a nejvíc to bolí, když je v tom svazku dítě nebo děti. Pro ně je to vždy velmi bolestivé. Dospělí se s tím nějak srovnají, ale děti? Mají špatné vzpomínky na celý život. A taky, někdy dobře míněná pomoc se může zlem odměnit. Od této doby jsem už celý život byla velmi opatrná někomu pomáhat. Byla to pro mě obrovská životní zkušenost, která mne bohužel stála manželství. Uvědomila jsem si to příliš pozdě...

Druhý den jsem se odstěhovala. Naši z toho byli dost zničení, bratr chtěl jít Milošovi doslova rozbít hubu. Uklidni se, s tím nic nenaděláš, stalo se to, to nevezmeš zpátky, brzdila jsem ho v jeho jednání. Zabydleli jsme se s Vítkem a já podala návrh na rozvod. Ten proběhl bez problémů, zřejmě mu jeho rodiče dost důrazně domluvili. Na vše přistoupil, ale co naplat, část mého života je pryč. Miloš si Vítka vůbec nebral. Nejevil o něj zájem. Po rozvodu mi volala babička doktorka. Nebyl důvod se na ni zlobit, ona jak jsem později zjistila, z toho byla dost zdrcená. Pozvala mne na oběd a na celé odpoledne i s Vítkem. Vše jsme si vyříkaly, a aby nebylo pochyb, že jsem si třeba něco vymyslela, tak jsem ji z mobilu předvedla video. Bylo na ní vidět, že jí to dosti vyvedlo z míry. Bylo to dost nechutné, ale věděla, že jsem si nic nevymyslela. Domluvily jsme si, že ji Vítka budu po domluvě půjčovat, protože ona ho milovala, rozmazlovala a hlavně u ní byl v dobrých rukách. Neměla jsem to srdce jí říci, že jí ho moc nebudu půjčovat. Ale taky musím říci, že ona se mi snažila pomoci finančně i nad rámce synových alimentů, ale musela jsem slíbit, že to nikomu nebudu říkat. Měli jsme spolu hezký vztah a můžu říci, že mi třeba i sem tam koupila – svetřík, halenku a tak. Pořád se tak nějak styděla za syna. Jo děti, ty nás někdy dost překvapí a i nám obrátí život naruby, ale pořád přeci jen, jsou to naše děti. Tak ta zlost a vztek časem vždy vyprchá...

Rozhodla jsem se jít do práce. Do původní firmy se mi vůbec nechtělo, protože byl nesmysl, aby mi šéfoval exmanžel a jinde místo nebylo. Jedna moje dobrá známá mi dohodila místo u jednoho advokáta, kterému odešla sekretářka do důchodu. Okamžitě mne přijal a byl dost rád. Snažila jsem se co nejrychleji proniknout do tajů advokacie a s tím spojené papírování. Dařilo se mi. Když byl Vítek nemocen, hlídala moje maminka a tak jsem byla hodně v práci, protože kanceláři se dařilo. Se šéfem jsem měla velmi dobrý vztah. Byla jsem pracovitá, pečlivá, občas jsme si uvařili kávu a probírali naše soukromé životy. On byl vdovec a měl dvě dospělé děti, dcery. Studovaly v Praze a měly tam i vlastní byt. Domů jezdily zřídka. Tak se můj šéf Pavel staral sám o sebe. Byl silnější postavy, tak metr osmdesát, na ježka ostříhané vlasy, značně prošedivělé a krásné hnědé oči. Měl laskavý, tichý hlas. Byl chytrý, neustále upravený, dbal na slušné vystupování a to vyžadoval i v kanceláři. Když něco potřeboval, co se dotýkalo domácnosti, vždy se přišel poradit se mnou, aby ostatní nevěděli. Měla jsem svoji kancelář. Každý den jsem pro sebe a pro něj uvařila kávu, řekli jsme si, co nás pracovního ten den čeká a když zbyl čas, tak i něco ze soukromí. Brzy jsem znala jeho život a on můj. Neměla jsem před ním tajnosti a myslím, že ani on přede mnou. Vzájemně jsme se respektovali. Několikrát jsem i musela do práce v sobotu. Na peníze jsem si vůbec nestěžovala, platil mne královsky. Evi, až budeme v sobotu hotovi, pozval bych vás na něco dobrého. Jela byste se mnou? Proč ne? Zajistím si hlídání a můžeme vyrazit. Byl evidentně rád, že jsem jeho pozvání přijala.
Po pracovní sobotě jsme spolu asi okolo druhé hodiny vyrazili na pozdní oběd. Vzal mne do pěkného hotelu. Nabídl mi víno a vybrali jsme si jídlo. Evi, je mi s vámi moc dobře, rozumíme si, respektujeme se. Jsem rád, že jsem dal na doporučení a vzal si vás do své kanceláře. I mně pane doktore se práce líbí a jste moc fajn šéf. Těším do práce, ale i na vás. Já se ale musím Evi přiznat, že jsem se do vás v mém věku zamiloval, řekl doktor. Pro vás to bude asi úsměvné, ale nemohu si pomoci. No, i mně je s vámi dobře a myslím, že jsem jen krůček od hlubšího vztahu. Mohu vám nabídnout tykání?, pravil. Ano, souhlasím. Podali jsme si ruce a lehce se políbili. Byl to něžný polibek a pohlazení vonící luxusní kolínskou. Evi, to je pro mě po dlouhé době, vlastně po smrti manželky, což už je sedm let, nejkrásnější den v mém životě. Zdrželi jsme se o dost déle, než jsem předpokládala, protože jsme se hladili, líbali a hodně jsme si navzájem otevírali naše srdce. Když mne odvezl před dům, ještě nějakou chvilku jsme poseděli v autě, držel mne za ruce a stále se na mne díval. Evi, jsem moc zamilovaný, pokud bys náš rodící se vztah brala jen na přechodnou dobu, budu rád, když mi to řekneš, mám už nějaké roky a moc by mne zranil nějaký rozchod .Neboj Pavle. Začínáme spolu randit a uvidíme, jak se náš vztah bude vyvíjet. Třeba později zjistíš, že já ti nevyhovuji a nebudeš mne chtít. Ale Evi, já tě miluji a doufám, že moji lásku budeš opětovat i ty. V tvé přítomnosti je mi moc dobře, na nic si nehraješ, jsi příjemná, milá. Moc bych si přál, abys byla jen moje a napořád. Chtěl bych s tebou zestárnout. Pavle uvidíme. Pohladil mne a krásně políbil. Najednou se mi vůbec, ale vůbec nechtělo domů. Hladila jsem jeho tvář, hleděla mu do očí, které byly hodně upřímné a zlehka jsem ho líbala. Líbala jsem ho tak dlouho, až moje polibky byly velmi vášnivé a to už Pavel nevydržel a krásně mi vyznal lásku. Nic krásnějšího jsem do této doby neslyšela. Já tě mám Pavle plnou hlavu a hezky se mi bude usínat. I mně Evi, určitě budeš v mých snech. Zítra ti zavolám a řeknu, jaký jsem měl sen. Budu čekat a těšit se. Už jen letmým polibkem jsme se rozloučili, já ještě zamávala, on pozvednutím ruky pozdrav opětoval. Byl to krásný závěr dne. Vítek už spal a maminka hned poznala, že ta práce netrvala až do těch pozdních hodin. Nevyptávala se, ale v duchu mi jistě to štěstí přála..

Začali jsme spolu hodně randit. Ráno jsme se polibky vítali v kanceláři, často jsem uvařila a pozvala Pavla k nám domů, on mne brával na obědy, či večeře, bohužel neuměl vařit. Prala jsem mu, vyžehlila. Často jsem k němu chodila do domu, abych mu pomohla, byl moc vděčný, pak jsme obyčejně jeli na večeři a později jsem i u něj přespávala. Byla to krásná láska. Velmi jsme se milovali, byl ke mně něžný. Byla jsem do něj blázen. Scházely mi jeho něžné doteky lásky, jeho polibky. Hodně jsme si volali, když jsme zrovna nemohli být spolu. Byli jsme doslova zamilovaní až po uši. Pavel věděl, že já jsem o hodně mladší, ráda se miluji, ale jeho věk nelze zastavit. Jednoho dne se zeptal: Evi, je mi s tebou moc krásně, moc tě miluji, ale vidím, že věk nezastavíš a já ti brzy nebudu v milování stačit. Budeš mne ještě i potom chtít? A myslíš Pavle, že láska je jenom v sexu? Mně je s tebou dobře, rozumíme si, ctíme se a potom se i fyzicky milujeme. Máš rád mého syna, já i tvoje dcery, se kterými jsi mne seznámil a několikrát jsme se setkali. Nikdy tě neopustím, vždy se při milování dá vymyslet řada věcí, jak uspokojit obě strany, nemyslíš? Láskyplně se na mne pořád díval a věděl, že to, co jsem mu právě řekla, jsem řekla od srdce a že to tak i bude. Pohladil mne a řekl: Nechci být do konce života sám, mám tebe, lásku, kterou miluji z celého srdce a chtěl bych si tě vzít za manželku. Souhlasila jsem. Za týden na to, mne Pavel požádal při večeři v jednom malém, útulném penzionu v horách o ruku. Byla jsem moc šťastná. Do rána jsme se milovali, líbali, vyznávali si lásku, zkrátka byla to romantika jako z filmu. Nechtělo se nám zpět domů. Už jsme chtěli být jen spolu. Za týden, když jsem v jeho domě zůstala zase do rána, jsme naplánovali malou, rodinou svatbu. Bude v kostelíku ve Špindlu. Hostina pak v jednom luxusním hotelu. Za svědky nám budou Pavlovy dcery a přijedou moji rodiče, bratr a Vítek. Svatba byla moc hezká, já měla smetanový kostýmek a Pavel luxusní černý oblek. Moc mu to slušelo, omládl a krásně voněl zvláštní přitažlivou vůní. Když mne viděl v kostele, leskly se mu oči. Jsi Evi, krásná a já jsem nejšťastnější na celém světě. I holky viděly, jak táta omládl a je šťastnej. Evi, říkaly, nesmíš ho zradit, moc by mu to ublížilo, řekl nám, že tě moc miluje a je s tebou šťastný. Nemějte strach i já to tak mám, je mi s ním dobře, milujeme se, má rád mého syna a to je nejdůležitější. Chci s ním zestárnout. Naše svatební noc byla plná vášní, milování, noc mnoha slovíček, která vyznávala lásku z obou stran. K ránu jsme usnuli, až nás museli před obědem vzbudit. Nechtělo se nám, ale nedalo se nic dělat. Neradi jsme se vraceli domů a do práce. Po příjezdu jsme se postupně odstěhovali s Vítkem k Pavlovi. On chtěl, když si Miloš Vítka nebere, nejeví o něj zájem, že by bylo vhodné změnit alespoň jeho příjmení. Miloš souhlasil, no, bylo to spíš za vidinou, že nebude muset platit alimenty, což mu Pavel nabídl. Zatím žil s Ivanou, ale moc prý jim to neklapalo. Ona honila chlapy, ale vždy ho utáhla na ten její sex. Jak dlouho jim to vydrží, no to uvidíme..
My jsme si žili v pohodě. Vítek se jmenoval jako já a to bylo pro mě hodně důležité. Babička doktorka si ho brala stále skoro pravidelně. I on ji měl rád. Pokud byl u ní, tak jsme si s Pavlem udělali prodloužený víkend a tam jsme se užívali. Chodili na procházky, v létě plavat, v zimě na lyže, pak večeře při svíčkách, vínečko a krásné noci plné milování. Pavle, říkám po jednom milování, měl jsi obavy, že to nebude fungovat, ale je to lepší, než jsem měla v předchozím vztahu s mladým klukem. Kouknul na mne. No, no, moc se nepyšni říkám, a smála jsem se. Objala jsem ho, líbala, hladila, věděl, že je láskou mého života a že to tak zůstane.

Na jednom krásném víkendu, když jsme se šli večer projít a pozorovat hvězdy, říkám: Pavle, chtěla bych s tebou dítě? Co ty na to? Evi, víš přeci kolik je mi let. To jistě, ale myslíš, že jedno dítě bychom nevychovali? Zamyslel se. Ale jistě, bude sice mít staršího tatínka skoro jako dědečka, ale co na tom. Dítě nás bude ještě víc spojovat a i já bych si ho přál, jen se držím s ohledem na svůj věk. Vzájemně jsme si řekli, že dítě si přejeme a že ho spolu vychováme. Nad námi blikaly hvězdičky a svítil měsíc jako rybí oko. Pavel mně lehce položil na rozkvetlou, horskou louku a na ní jsme se moc milovali, neboť naše touhy už nesnesly odkladu. Bylo to úsměvné, ale bylo to milování jako za mlada. Později se ukázalo, že asi právě na této večerní louce, za svitu měsíce jsme si udělali miminko. Za nějakou dobu mi začalo být nevolno. U lékaře potvrdili, že jsem dva měsíce těhotná. Přišla jsem do kanceláře a ptám se: Pavle, budeš mi říkat nastávající maminko?, a usmála jsem se. Chvíli na mne koukal, opřel se o stůl a utíral si slzy, slzy štěstí. Potom mě objal a vášnivě líbal. Jsem nesmírně šťastný. Moje těhotenství uteklo jako voda. Pavel mne doslova rozmazloval, když mi nebylo dobře, vzal Vítka a šli na procházku, nebo jeli na výlet, pomáhal mi v domácnosti, neustále mi kupoval nějaké dárky a to ne zrovna levné.Vítek mu říkal táto a tak jsme byli rodina, do které ještě jednoho kluka, jak jsem se později dozvěděla, přivítáme. Když na ultrazvuku potvrdili, že budeme mít kluka, večer povídám Pavlovi: Lásko, co bys chtěl, aby se nám narodilo? Je mi to Evi, jedno, jen aby dítě bylo zdravé. Bude to kluk říkám. Cože? Ano, kluk. Objal mne. Lásko moje, dáš mi syna, nositele mého jména, moc ti děkuji. Volali jsme holkám a ty byly bez sebe, že budou mít malého brášku. Oběma bylo již přes dvacet let. Těhotenství uteklo, porod byl docela lehký a narodil se nám kluk, Pavel. To jsem si zase já přála a Pavel starší souhlasil. Holky se na něj přijely podívat, byly z něj unešené, přivezly hodně oblečení a hraček. Udělala jsem pro všechny společný oběd a jako velká rodina jsme byli moc šťastní. Pavel malého Páju vozil, koupal se mnou, když plakal, tak ho nosil, hodně ho brával do náručí a při tom se s ním mazlil. V mých očích omládl a bylo na něm vidět, jak moc je i v pozdějším věku šťastný. Pavel nedělal rozdíly mezi Vítkem a Pájou. Zkrátka byli oba jeho synové a to se mi moc líbilo. Jako rodina jsme si žili v pohodě. Bohužel, to se nedalo říci o Milošovi, Ivaně a jejich vztahu.
Jednoho dne mi zvoní mobil. Neznámé číslo. Kdo to asi je, váhám, ale zvednu ho. Prosím, říkám. Tady Miloš. No co mi voláš, co chceš? Potřebuji s tebou něco probrat. Sejdeme se? Nevím proč. Vše je vyřešené, no to si myslíš jen ty, ale já myslím, že ne. Tak co chceš? To nebudu řešit po telefonu, chci se sejít. Na to nemám čas, já na to a zavěsila jsem. Když přišel Pavel domů, tak mu to říkám. Udělala jsi dobře, nebav se s ním. Už jsme o tom dál nemluvili. Uplynulo asi 14 dní a jedu s kočárkem na procházku, odpoledne, mezi domy, do klidné čtvrti. Najednou kde se vzal, tu se vzal Miloš. Řekl jsem ti, že se chci sejít a já ti řekla, že ne. Chci se vrátit, pořád tě miluji, máš se mnou dítě. Jo to mám, ale o něj se nezajímáš a ani ses nezajímal, a doslova jsi ho prodal. Neplatíš alimenty, tak co ještě chceš? Tebe a dítě. Dej mi pokoj a neotravuj mne. To ne, najednou mne uchopil za ruku, natlačil na zeď a začal si rozepínat kalhoty. On mne snad chce znásilnit! Bránila jsem se ze všech sil, ale chlapa nezmůžu, měl velkou sílu. Nijak jsem nekřičela, bála jsem se ostudy. Nikde nikdo, ale najednou z rohu vyšli dva mladí kluci. Popadla jsem kočárek a ujížděla směrem na hlavní silnici. Přijela jsem domů a hned volala Pavlovi, co se stalo. Přijel domů a já jsem z toho byla celá bez sebe. Lásko, nebýt těch kluků, tak mně tam znásilnil. Plakala jsem, Pavel byl hodně smutný. Nechtěla jsem hned to nahlásit na policii, ale později se mi tato liknavost vymstí. Už jsem jezdila jen tam, kde je dost lidí, což jsem moc nesnášela, nebo jsem jezdila jen s Pavlem. Asi po dvou měsících jsem zase zkusila zajet jen trochu do klidnější části města. Nebylo moc hezky, na zemi ležel rozbředlý sníh. Kde se vzal, tu se vzal, byl tu zase Miloš. Tak jsem si tě stejně zase našel, to koukáš co? Silou do mě strčil, až jsem upadla do toho rozbředlého sněhu, rychle uchopil kočárek s mojí taškou a ujížděl pryč. Křičela jsem, ale nikdo mne neslyšel. Neměla jsem u sebe ani mobil zůstal v tašce. Vstala jsem měla jsem naraženou nohu a něco s kotníkem. Bolelo to dost. Pajdala jsem a v tom oblečení jsem byla jako bezdomovec špinavá. Dorazila jsem na policii a ohlásila únos dítěte. Ihned se rozjela pátrací akce. Volala jsem Pavlovi, ten hned dorazil. Já byla celá skřehlá, špinavá, bolela mne noha a hlavně, byla jsem v šoku. Bála jsem se, aby mu Miloš nic neudělal. Stíží jsem policii řekla, co se stalo a co tomu předcházelo, moc jsem plakala, třásla se. Řekla jsem policii i o tom, že mám podepsanou dohodu, když dovolí změnit dítěti příjmení, nebude platit alimenty. Proto si myslím, že bude chtít za vrácení dítěte zase peníze. Mobil jsem neměla, nedal se lokalizovat, protože ho vypnul. Znala jsem číslo na jeho matku a tak jí volám. Babičko, Miloš mi unesl Pavlíka. Už se rozjela pátrací akce, pokud byste věděla, kde je, nahlaste to policii, ale ta stejně k vám dorazí. Byla v šoku, nevěřila. Je to tak, povalil mne na zem a s kočárkem ujel. Ivo mne odvezl do nemocnice, aby mi ošetřili zranění a vystavili pro policii protokol a potom jsme jeli domů, stejně už nás tam nepotřebovali a já se potřebovala převléci, vykoupat a dát se trochu do kupy. Pavel byl neuvěřitelně milý, hladil mne, líbal, abych se trochu sebrala. Neboj, nic mu neudělá, bude chtít jen peníze, utěšoval mne. Ale Pája bude mít hlad a bude mu i zima, když s ním bude dlouho venku. Může nastydnout, nestačila jsem to ani doříci a už jsem zase plakala. Seděl vedle mě a držel mne kolem ramen. Byl to dobrý pocit, že nejsem na tu hrůzu sama, že je tu moje láska, která udělá co bude moci. Neboj Evi, vše dobře dopadne. Později mi přiznal, že měl hrozný strach, že tyhle zhrzení exmanželé jsou nejhorší. Hodiny ubíhaly a pátrání bylo bezvýsledné. Musela jsem si vzít prášek na uklidnění, pospávala jsem. Když bylo asi okolo desáté večer volal někdo na tísňovou linku, že viděl nějakého muže, jak jede s kočárkem postraním vchodem do hospody u jezera. Okamžitě tam vyrazily hlídky policie. Celý dům obstoupily a začaly prohledávat. Miloš chtěl s Pavlíkem vyskočit zadním oknem směrem k jezeru a utéci do lesíka. Nepovedlo se mu to. Pavlík začal brečet a tak ho prozradil. Policie ho okamžitě zadržela, sebrala dítě, kočárek a za chvíli zvonili u našeho domu. Jakmile zazvonili, Pavel pohlédl z okna. Evi, vezou naše miminko. Letěla jsem po schodech dolů v županu jako o závod. Pavlíka vzala do náručí, líbalo ho, hladila a utíkala jsem s ním domů. Pavel policistům poděkoval. Oba jsme byli nevýslovně šťastni. Pavlíka jsme vykoupali, dali mu napít, měl hrozný hlad, vypil celou lahev Sunaru, a jak ho Pavel nosil, aby si říhnul, tak za chvilku spal jako dudek. Já seděla s Pavlem u postýlky, hladila jsem mu ručičku, slzy mi kanuly do jeho postýlky, ale byla jsem nevýslovně šťastná, že je v pořádku u nás doma. Vítek byl tak uplakaný, že večer dost brzy usnul. Moc se bál, že nebude už mít brášku. Ale když se ráno probudil a zjistil, že je doma, vlezl k nám do postele, vzal mne okolo krku a říká: Mami, jsem moc rád, že bráška je doma a nic se mu nestalo. Chytli policajti toho únosce? Ano chytli a už je v base, říkám. Přitulil se ke mně a za chvíli ještě usnul. Kdyby tak věděl, že ho unesl jeho vlastní otec. Miloše odsoudili a šel opravdu do basy. Byla jsem moc ráda, protože nevím, co by se mohlo ještě horšího stát. U soudu se přiznal, že mne delší dobu sledoval, že se chtěl vrátit, že chtěl se mnou být, protože mne miluje a má se mnou syna. Na otázku soudce, zda ví, že jsem ale už vdaná a unesené dítě mám s novým manželem, odpověděl, že i o něj by se postaral. Bože, co nás mohlo ještě potkat. Dostal šest let a nesměl se ke mně přiblížit na sto metrů. Tak snad, až ho někdy pustí, bude klid. To ale nebylo všechno. Ivana od něj utekla a jednoho dne po soudu někdo zvoní u domovních dveří. Byla to babička doktorka. Letím dolů, že ji pozvu na kávu a aby se potěšila s Vítkem. Nečekala jsem, jak ledovou sprchu dostanu. Otevřela jsem vchodové a dveře a říkám: Dobrý den babičko a chci ji pozvat dál. Ty kurvo, nechala jsi nám s tím svým právníkem zavřít syna. Pelešila ses s ním, udělal ti dítě a teď máš všechno a náš Miloš nic. Jak nic, Vítek ho nezajímal, podepsal dohodu, že nebude platit alimenty a Víťa se tak bude moci jmenovat jako já, tedy po mém druhém manželovi. Navíc dítě, které je pro něj cizí mi unesl, mne k tomu ještě zranil. To není pravda, on si dítě jen půjčil. Ale maminko, neříkej mi tak, teď jsem doktorka Bláhová. Tak pani doktorko, jak si mohl půjčit cizí dítě, to mu na to skočíte na takovou lež? Navíc mne povalil, upadla jsem, mám naraženou nohu a pohmožděný kotník. A to jsem vám neřekla, že asi před dvěma měsíci, když to s ním začalo, mne chtěl znásilnit. Natlačil mne na zeď a už měl rozepnuté kalhoty a ze mě začal strhávat kalhoty.Kdyby nešli dva mladíci, kdo ví, jak by to dopadlo. No má tě pořád rád, tak co. Jak co? Já mám svého manžela a proto že on mne má rád, se nenechám znásilnit. Jak si to vůbec představujete? Jako doktorka byste ho měla nechat vyšetřit. Už to, jak se spustil s mojí spolužačkou, to bylo celé nějaké divné, pořád vyprávěl o jejím sexu a jak je to krásné, vzrušující. Už i kamarádi, kteří nás znali, říkali, že je poslední dobou nějaký divný. Neměla jsem na ni dál náladu a tak jsem se s ní rozloučila a řekla ji, že se vidíme naposledy a i naposledy viděla svého vnuka. Do takové divné rodiny ho nebudu pouštět. Tak jsem s ní skončila. Vítkovi jsem řekla, že je babička nemocná, že k ní nemůže chodit a on časem si už na ni ani nevzpomněl. Škoda, měli se rádi, ale takhle by to nefungovalo a což po té, až se Miloš vrátí z basy. Ne, ne, konec veškerým vztahům. Ještě chvilku trvalo, než se situace uklidnila a vše bylo zase ve starých kolejích.
Život nám pak již bez velkých karambolům utekl. Děti jsme s Pavlem vychovali dobře, Miloše pustili z basy až po šesti letech a nikdy mne ani Vítka nekontaktoval a ani jeho matka. Já jsem nastoupila zase k Pavlovi do práce. Když odešel Pavel do důchodu, nastoupil na jeho místo po studiích náš syn Víťa a tak ho táta do tajů advokacie pozvolna zasvěcoval. Druhý náš syn Pavlík se stal notářem. Pavel jim oběma koupil dům, zařídil nádherné kanceláře a kluci se postarali o to, že Pavlovo jméno nezapadne do dějin, že v jeho odkazu budou pokračovat. Můj Pavel byl nevýslovně šťastný. Já jsem si s ním užívala života skoro jako za svobodna, jezdili jsme na dovolené sami nebo s vnoučaty, navštěvovali různé památky, hlídali vnoučata doma a tak, jak to babičky a dědové dělají. Nenudili jsme se, a bylo nám krásně. Večer jsme k sobě uléhali, i když už noci nebyly tak plné vášní, milování jako ze začátku našeho vztahu, protože věk zkrátka neošálíš, ale dokázali jsme si té naší lásky užít jinak a bylo nám vždy oběma moc hezky. Vyhledávali jsme chvilky, kdy jsme mohli být spolu, povídali si při sklence vína, hladili se a líbali a byli šťastni, že nám slouží zdraví úměrně k věku a že je nám dáno spolu a s našimi syny a jejich rodinami v poklidu žít...