Na lavičce

Na lavičce

Anotace: O setkání se s Immanuelem Kantem.

Na lavičce

Konečně nastoupil první teplý den. Bylo to tento rok poprvé, co mráz ráno nepokrýval rodící se lístečky. Nikdo se neopovážil zůstat doma. Každému z nás je známo, že sluneční svit nám vylepší náladu, zlepší naše celkové zdraví, avšak o to tady nejde. Nastala konečně ta chvíle, kdy všichni společně, celý národ, vystoupíme z vězení. Ano, drahý čtenáři, z vězení. Naše tváře byly dlouhou dobu uvězněny pod svědící látkou, která mnohé kdysi jemné tvářičky podráždila. A co víc, lidé obézní, jichž je v naší společnosti nemálo, se skrze tyto látkové mříže ani nemohli pořádně nadechnout. Nyní je už jasné, proč jsme se dnes všichni rozhodli vyjít ven, vyjít do parku, kde si můžeme konečně sundat masku a procítit ne svěžest jarního vzduchu, nýbrž svobodu. Vidíte? I svobodu lze dýchat, no kdo by to byl pomyslel.

Přesný čas si nepamatuji, bylo však něco kolem desáté dopoledne. I přestože mé zelené záclony jsou dosti nepronikavé, slunce si stejně skrze jejich škvíry našlo cestu ke mně. Jak jsem sdělil, spím dlouho, i do deseti, neboť v noci se mi nejlépe pracuje, zjevují se nejzajímavější myšlenky. Možná to říkám jen proto, že zkrátka piji hodně kávy a nechci si přiznat nějakou svoji nedokonalost, že by můj denní rituál, což je pití kávy, byl něčím špatný. My lidé, včetně mě, toto děláváme často. Jíme, pijeme, ale vymlouváme se, a co hůř, snažíme se z naše zlozvyku udělat věc užitečnou, alespoň v očích toho jiného.

V lehkém světlém oděvu jsem konečně vyrazil do parku. Vzal jsem si s sebou samozřejmě i svoji tašku s e-čtečkou, protože bez knihy je můj život churavý i pod zářící severoafrickou oblohou. Chvíli jsem se procházel po parku, trošičku mindfulness - zadíváš se na strom, na nějaké to ptactvo hopsající v trávě, na psíka dovádějícího se svým pánem. Nejde ani tak o to, že bych byl z těchto věcí potěšen, spíše mi přinášel pocit uklidnění útěk z toho neměnícího se vězení. Krokoměr mi ukazuje už 5000 kroků, což je můj denní požadavek, a tak jsem se tedy rozhodl se posadit na lavičku a klidně přemítat o okolní krajině. Víte, mnozí se dnes věnují meditaci, jako by to byl nějaký zázračný mana drink, přitom se lze uklidňovat mnoha způsoby a neustále. O tom o pár řádků později.

Sedím tedy pohodlně na lavičce, noha přes nohu, v myšlenkách jako britský aristokrat ráno si předčítající noviny, doopravdy chudý student se špinavýma botama a kručícím žaludkem. Někdo pije kávu, protože mu chutná, někdo zase proto, že chutná očím jiných. A i já rád piju to, co chutná jiným. Prošel kolem nějaký malý hošík, řekl bych tak 12 let, velmi slušně mě pozdravil, i když opravdu nerozumím proč. Uctivě jsem mu pobídl a energicky mu odpověděl „ahoj“. Divné věci, pomyslel jsem si. Ale vrátil jsem se ke svým hloupým myšlenkám, ty jsou zajímavější. Mé oči se zahleděly do té štěrkované pěšinky, která tam příjemně chrustí, když po ní lidé procházejí. Byl jsem natolik zhypnotizován svými myšlenkami, že jsem vnímal pouze periferně. Krajíček mého pravého oka zaznamenal nějaký pohyb v mé blízkosti, asi se někdo posadil vedle mě. Pokusil jsem se navrátit se do reality a podíval se mžikem na onu personu, jenž se vedle mě posadila. Znáte to, sedíte například v tramvaji, někdo vás osloví, zda si k vám může přisednout, vy mu vždy zdvořile povolíte, váš zrak toho člověka za půl sekundy proanalyzuje a poté se vám v hlavně vynoří myšlenka, proč jen si ten člověk sedl ke mně, ach bože.

Nejsem příliš dobrý znalec historie, a tím více historických postav, ale několik lidí přece jen znám. To byl jeden z nich. Vedle mě seděl Immanuel Kant. Krásný francouzský frak, zakroucené vlasy směrem dozadu, orlí nos. Nedokáži říci, co by mě šokovalo více, Kant, nebo půvabná mladá slečna, která by si vedle mne sedla a oslovila mne. Nejspíše mám iluzi, je to pouhý blud, i když zavřu oči, muž nezmizí, musím si však uvědomit, že toto není realita. Díval jsem se však na něj, několik bílých vlasů mu lehce vlálo ve vzduchu, bylo možné vidět i jednu vystupující žílu na jeho mramorové šíji. „Proč se trápíš, chlapče?“ zeptal se mě. Neodpověděl jsem, je to blud. „Neodpovídáš, tudíž tvé útrapy jsou ještě silnější, než kdybys mi odpověděl. Tvůj život skončil, ty jsi mrtev. Dnes jsi spal a myslel sis, že život je krásný. Dnes tě slunce probudilo a zjistil jsi, že život je povinnost. Ty víš, že pokud o mně někomu povíš, budeš blázen, pokud o mně nikomu nepovíš, pochopíš, že blázni jsou oni. Fantazie je náš duch nebo náš démon - tato slova jistě znáš z knížek, jsou to má slova. Dovol mi ti však k nim dát klíč. Fantazie je náš duch, pokud ji nikomu nevyzradíme; fantazie je náš démon, pokud ji vyzradíme. Ty strádáš kvůli dívce, já vím, ale víš ty, že i ona je tvojí pouhou fantazií? Ty sám jsi jí pověděl, že ona je tvým snem a tím jsi z ní udělal démona. Kdybys o svém snu mlčel, nikdy by si sama nepomyslela, že je tvým snem a nestala by se démonem. Vidíš, chlapče, nejrozumnější rozhovory jsou s těmi, kteří již nemluví. Sbohem.”
Autor Epitefon, 22.05.2020
Přečteno 21x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Lesan
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

"pokud o mně někomu povíš, budeš blázen, pokud o mně nikomu nepovíš, pochopíš, že blázni jsou oni"
Zásadní otázka je, jak by vypadal dnes Svět, pokud by se každý rigidně řídil etikou Kanta.
Jinak chvála autorovi, že nadnesl cosi hlubšího, než říkanky...

25.05.2020 12:06:11 | Lesan

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter