Elipsy a Oriana v rodném domě

Elipsy a Oriana v rodném domě

     Místem, odkud jsem vyrazil do života, byl čtyřpatrový pražský činžák s věžičkou na střeše. Bydlel jsem v něm jen do svých šesti roků, a přesto se mi o rodném domě zdají ke stáru sny. Asi kvůli tomu, že mi v útlých letech, na rozdíl od všech dalších etap mé existence, netížily hlavu starosti a trápení světa, blízkých, ani mé vlastní.

     Ne že by se na planetě, v činžáku i ve mně neodehrávala dramata, ale já o nich nevěděl. Neznal jsem vlastně nic, protože jsem s poznáváním začínal a moje paměť teprve vznikala. Zřejmě proto jsem si podvědomě vytvořil z toho domu nostalgický uzel v čase, který mi teď lezl do spaní.

     Když jsem ale před činžákem nyní stál, připadal mi omšelý. Dveře otevřel postarší muž až po zazvonění na několikátý zvonek. Kupodivu přistoupil na moje přání se po domě porozhlédnout, což jsem odůvodnil tím, že jsem se tam narodil.

     Chodba za dveřmi bývala obložená zrcadly v rámech z tmavého dřeva, dnes jsem však viděl jen zašlé, kdysi bílé zdi. Zeptal jsem se na osud obložení, které mě tehdy fascinovalo, asi tím, že působilo majestátně, kdežto já byl malinký. Muž vysvětlil, že ho dávno sundali. Dům prý celkově upadá od doby, kdy ho koupil nějaký Ital, který se o něj nestará. To bylo patrné na každém kroku. Muž navíc řekl, že je tu většina bytů prázdných, protože se z nich partaje odstěhovaly.

     „Povězte mi, co z toho ten Ital může mít, že si pořídí činžák v zahraničí a nechá ho zchátrat, až z něj skoro všichni utečou?“

     „To se mě moc ptáte,“ řekl. „Asi prestiž, když se o něm doma ví, že vlastní velký dům v Česku, dokonce v Praze.“

     Chodba končila lítačkami, za nimiž se nacházel prostor, který jsem ve snech vídal coby eliptickou halu se stropem až pod střechou a v poschodích s ochozy jištěnými kovaným zábradlím. Středem jezdil výtah, od něhož vedly do pater můstky. Stejný obraz jako ve snech se mi teď naskytl, ač jsem věděl, že ve skutečnosti to tenkrát vypadalo jinak a výtah určitě chyběl. Něco tu nehraje, pomyslel jsem si a nedůvěřivě si prohlížel zašlé stěny, podlahy i zrezivělé železné konstrukce. Najednou se mi zdál podezřelý i můj průvodce.

     „Výtah tu nechali zřídit už před lety,“ vytušil jednu část mojí otázky.

     „Bydleli jsme ve čtvrtém patře v rohovém bytě s balkónem pod věžičkou. Nemohl bych se tam podívat?“ požádal jsem.

     „Ten je prázdný. Mám doma ale klíče od neobydlených bytů. Počkejte tu chvíli na mě,“ zamířil k jedněm dveřím v přízemí.

     Sotva se vrátil, prošla lítačkami žena, která mě hned ohromila. Mohla mít už přes sedmdesát, ale vyhlížela grandiózně. Štíhlá, rovné hnědé vlasy u krku podtočené dovnitř, oblečená v padnoucím bleděmodrém kostýmu se sukní do půli lýtek, kolem krku dvakrát omotanou šňůru černých perel, na hlavě bleděmodrý klobouk se širokou krempou. Obroučky velkých kulatých brýlí, rtěnka na přísných rtech, rukavice z jemné kůže, kabelka i lodičky byly karmínově červené. Z dlouhého obličeje mě pozorovaly nebojácné oči, z nichž čišel chlad, ale i vášeň.

     „Já se pána ujmu,“ řekla muži a na mě se usmála.

     Přísahal bych, že mluvila italsky, ale v tom případě jsem nechápal, že jí rozumím. Chlápek se hned zdekoval. Chtěl jsem jí vysvětlit, co v domě pohledávám, gestem ruky mě ale zastavila. Vypadalo to, že jí je všechno jasné. Nastoupili jsme do výtahu.

     „Máte také klíče od prázdných bytů?“ osmělil jsem se v prosklené kabině.

     „Ne,“ znovu se usmála. „A už se na nic neptejte.“

     Poslechl jsem, ač jsem měl na jazyku přinejmenším otázku, kdo vlastně je, neboť mi byla povědomá. Jenže budila respekt, takže jsem si netroufl.

     Domníval jsem se, že zastavíme ve čtvrtém patře, ale výtah stoupal dál, až jsme se ocitli na půdě, a nakonec zastavili ve věži. Ve čtvercovém prostoru nebylo nic kromě oken na čtyři strany, ale čekal tam na nás člověk, kterého ta impozantní žena nazvala prostě mužem. Řekla pak, že se s námi musí rozloučit, ale muž mě provede prý stejně spolehlivě jako ona.

     Došlo mi, že průvodce budu potřebovat, když jsme opustili věž. Nevyšli jsme z ní na střechu, jak by se dalo předpokládat, nýbrž do jakési kavárny eliptického tvaru. Po obvodu velká okna, u každého box s polstrovanými lavicemi pokrytými kůží a stolem s růžovým mramorem. Hosty tvořili samí vládci, vůdci, politici, vojenští hodnostáři a umělci, kteří měli společné hlavně to, že ve skutečnosti dávno nežili. Jsem v nějaké jiné dimenzi, nebo co? napadlo mě.

     Muž mi je začal postupně představovat: indickou ministerskou předsedkyní Indiru Gándhíovou, německého kancléře Willyho Brandta, íránského šáha Rezu Pahlavího, prezidenta Jižního Vietnamu Nguyễna Văn Thiệu, pákistánského premiéra Zulfikára Alí Bhutta, izraelskou ministerskou předsedkyni Goldu Meirovou, řeckého premiéra Andrease Papandreua, amerického režiséra slavných hororů Alfreda Hitchcocka…

     „O co tady jde?“ obrátil jsem se na muže. „To jsou nějací dvojníci slavných lidí?“

     „Vydržte a situace se vyjasní,“ uklidňoval mě a pokračoval v představování.

     V dalších boxech seděli etiopský císař Haile Selassie I., prezident Palestinské autonomie Jásir Arafat, vietnamský generál a státník Võ Nguyên Giáp, světově proslulá španělská aristokratka Cayetana Fitz-James Stuart, 18. vévodkyně z Alby, čínský komunistický vůdce Teng Siao-pching, americký zpěvák, tanečník, hudebník a herec Sammy Davis mladší, libyjský vůdce Muammar al-Kaddáfi, portugalský premiér Mário Soares, italský filmový režisér Federico Fellini.

     Nakonec si muž nechal šíitského vůdce protišáhovské revoluce v Íránu ajatolláha Rúholláha Chomejního, který znenadání řekl: „Islám stanovuje pro všechny dospělé muže, nejsou-li neschopní nebo nezpůsobilí, povinnost připravit se na dobývání zemí, aby nařízení islámu byla nastolena ve všech státech světa.“

     On tedy mluvil dál, ale já jsem ho už neposlouchal, protože mi začalo svítat, co se děje. Zvláštní a nesourodou společnost někdejších celebrit v surrealistické kavárně na střeše mého rodného domu tvořily světové osobnosti, jež poskytly interview slavné a uznávané italské novinářce a spisovatelce Orianě Fallaci.

     „Promiňte, ale nejste náhodou Alexis Panagulis?“ zeptal jsem se muže.

     „Vy jste mě poznal?“ divil se.

     „Nepoznal, to bych ani nemohl, protože jsem vás nikdy neviděl, ale dal jsem si to dohromady. Vím o vás, že jste byl představitel řeckého demokratického odboje a životní láskou Oriany Fallaci. Z vaší tragické smrti se prý nikdy zcela nevzpamatovala a příběh vaší lásky vylíčila ve své krásné knize nazvané Muž.“

     „Je to tak,“ přikývl. „Tak vidíte, že už jste všechno pochopil.“

     „To nevím. Vlastně jsem nepochopil nic. Hlavně nechápu, jak je vůbec možné, že s vámi mluvím, ačkoli už nežijete, že vidím mrtvé lidi jako živé a nezdá se mi to divné.“

     „Opravdu netuším,“ řekl a jeho slova působila pravdivě.

     „Dáma, která mě k vám přivedla, byla vážně paní Fallaci?“ ujišťoval jsem se.

     Souhlasně se usmál a já jsem pocítil vzrušení. Uvidím ji ještě? ptal jsem se pouze v duchu, jelikož jsem nechtěl dát najevo dychtivost, abych nezaplašil šanci setkat se s ní znovu, s ženou, jejíž práci, odvahu a sílu už dávno obdivuji.

     Florenťanka Oriana Fallaci. Vzpomínal jsem, co všechno jsem se o ní během let dověděl. Na žurnalistice nám říkali, že ona jako jediná dokázala v rozhovoru přimět režiséra Federica Felliniho, aby vyjádřil své politické názory. Rozhovory byly vůbec její parádní disciplínou, z mocných neměla strach, jednala s nimi bez respektu, jako rovný s rovným. Připravovala se na interview důkladně. Byla schopná klást Goldě Meirové, Henrimu Kissingerovi či Jásiru Arafatovi velmi nepříjemné otázky.

     Přerušil jsem vzpomínání a zeptal se Alexise, proč mezi lidmi v kavárně nejsou americký diplomat a ministr zahraničních věcí Henry Kissinger, zakladatel polských odborů Solidarita Lech Wałęsa, či tibetský dalajláma Tändzin Gjamccho. Paní Fallaci s nimi přece také dělala rozhovory a významem se ostatním, které mi představil, jistě vyrovnají. Panagulis mě upozornil, že ti jsou ještě naživu a pak mě nechal vzpomínat zase na Orianu Fallaci.

     Kissingera zaskočila otevřeným míněním, že ve Vietnamu vedou špatnou válkou a že ji prohrají, Meirové předpověděla obrovské problémy na území okupovaných Izraelem po válce v roce 1967. Arafat měl po setkání s Fallaci říct, že mu tu ženu už nikdy nemají vodit na oči.

     Dostala se také jako jediná žena novinářské profese k ajatolláhovi Chomejnímu. Na audienci si musela sice vzít čádor, ale to jí nezabránilo, aby mu kladla velice ostré otázky. Po smrti Oriany prý její sestra Paola ironicky glosovala, že dojetí mnohých lidí skrývá uspokojení, že se již nebudou muset měřit s její nesmlouvavou otevřeností a odvahou.

     Oriana Fallaci byla i válečná zpravodajka, jedna z nejlepších mezi muži i ženami, opravdu nezávislá, která popisovala otevřeně, co viděla. Od roku 1967 vystřídala řadu válečných front. Dostala se do Vietnamu, Saúdské Arábie, Libye, Jordánska, Kuvajtu, Libanonu, Pákistánu, Indie, Bangladéše či Íránu. Sledovala americkou válku ve Vietnamu, jezdila často do Řecka, kde vládli pučističtí černí plukovníci.

     Byla ateistkou v katolické Itálii a kritizovala Vatikán. Zároveň byla antikomunistkou a kritičkou feminismu. Vlastní zkušenosti ji dovedly k přesvědčení, že jakýkoli dialog s islámskými zeměmi je nemožný. Po teroristických útocích 11. září 2001 v New Yorku se ve svém názoru jen utvrdila. Papeži Benediktovi XVI. prý potvrdila své mínění, že je srážka s agresivním islámem nevyhnutelná a snaha se s ním dohovořit za každou cenu bude podle ní druhá strana považovat za slabost.

     Náhle jsem z boxu, kde seděl Chomejní, zaslechl slova, která zněla jako doklad pravdivosti smýšlení Oriany Fallaci.

     Ajatolláh řekl: „Alláh nestvořil člověka proto, aby si užíval. Záměr stvoření byl ten, aby lidstvo bylo podrobeno zkoušce skrze strádání a modlitbu. Islámský režim musí být vážný ve všech oblastech. V islámu neexistují žádné vtipy. V islámu neexistuje žádný humor. V islámu neexistuje žádná zábava. V ničem, co je vážné, nemůže být zábava ani radost.“

     „Vy jste ale chtěl vidět byt, kde jste po narození žil,“ řekl znenadání Panagulis.

     Souhlasil jsem, a tak jsem se vrátili do věže a výtahem sjeli rovnou do našeho dávného bytu. Opět jsem spatřil otce i matku. Také dědu, jak sedí apaticky v kuchyni u rádia. To už se u něj rozvíjela Alzheimerova nemoc. Neměl jsem příležitost ho moc poznat, neboť umřel v mých šesti letech a poslední půlrok života strávil v ústavu.

     Děda býval inspektorem na dráze, dokonce vrchním inspektorem. Také maloval a měl velký dům v Příbrami. Nechal jej opravit, aby ho na konci druhé světové války prodal, penězi z prodeje uhradil dluh za opravu a zbytek uložil na knížku, kde zůstaly na věky na vázaném vkladu. Jenže děda o majetek nestál. Tuto vlastnost předal také otci a částečně i mně.

     Když děda působil v Košicích, poznal tam babičku, která měla o patnáct let méně než on. Babička byla moudrá a energická žena, miloval jsem ji a ona se mi věnovala, ale také umřela mladá. Do Košic se dostala z Vídně, kam se její rodina přestěhovala z vesnice u Prahy, neboť tam její otec dostal práci. Můj praděda byl totiž z nalezince, kde se také seznámil s mou prababičkou. Z Vídně do Košic zamířila rodina rovněž kvůli práci.

     Babička se tam provdala za dědu, narodil se jim můj otec, a když přišel rok 1939, s ním okupace českých zemí nacistickým Německem a vznik Slovenského státu, musela se celá rodina z Košic fofrem vystěhovat do protektorátu. Válku všichni přežili v Pardubicích u pradědova známého a po osvobození dostal děda od dráhy byt v domě, kde jsem se narodil já, a jejž jsem právě navštívil. Kruh se tak téměř uzavřel. Pokud si však představím trasu Praha–Vídeň–Košice–Pardubice–Praha, připomíná spíš elipsu.

     Jak jsem nad tím přemítal v bytě, který byl mým prvním domovem, vzpomněl jsem si opět na Orianu Fallaci. Ta se narodila v roce 1929 ve Florencii. Její rodina chovala nechuť k fašistické diktatuře. Dověděl jsem se o ní, že ji její otec v roce 1944, kdy se německá vojska stahovala před Spojenci, vysílal jako spojku na nebezpečné cesty k oddílům odboje. Snad proto Orianu nebezpečí v pozdějších letech neděsilo.

     Teď se znenadání objevila v našem dávném bytě a řekla mně a Alexisovi, že je už třeba jít. Sjížděli jsme dolů proskleným výtahem a z ochozů v patrech nás pozorovali všichni ti slavní, významní a mocní lidé, které jsem viděl v kavárně.

     O co všechno ve svých životech usilovali, co všechno dokázali, co napáchali, v jejich době se kolem nich točil svět, lidé k nim vzhlíželi s nadějemi, obavami, hrůzou i vztekem, umělci mezi nimi přinášeli lidem radost a snad i poučení. A teď už nejsou. Co po nich zůstalo?

     Vzpomněl jsem si na Krylovy verše: „Je prodej a je koupě, kdo vlastní, prodává, kdo nemá, mlčky platí, nakonec oba ztratí, a ten, kdo vyhrává, je čas.“ Karel Kryl byl člověkem, který mi svou otevřeností a nesmlouvavostí připomínal Orianu Fallaci. Jak jsem odcházel, ohlédl jsem se po ní, ale už tam nestála. Zato v chodbě jsem si všiml jednoho zapomenutého zrcadla, v němž se odrážela minulost.

     Zase jsem se ocitl na ulici a vrátil se do všedního dne i světa a řekl si, kdoví co se mi to pod vlivem návštěvy rodného domu zdálo. Vidinou byla nejspíš i scéna, kterou jsem právě spatřil. Za volant auta u chodníku nasedal muž, který mi před tím otevřel dveře, na sedadle spolujezdce seděl dalajláma a na zadních sedadlech Lech Wałęsa a stařičký Henry Kissinger. Ptát se, kam jedou, by bylo nejspíš stejně pošetilé, jako se snažit uhádnout, kam mířím já.  

Autor kvaj, 30.07.2020
Přečteno 28x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

A co Baroness Margaret Tchatcher M.P., můj miláček, nic? Alespoň na divokou kartu, kdyby tam byla!
Teda jinak velmi povedené, ovšem ten zasedací pořádek „v kavárně“ bych chtěl vidět. To tedy jo!
A protože velice bedlivě sleduji dění státu |Izrael, rozhodně vím, už nikdy nepřipustí překvapení v den Yom Kippur.
-Oriana Fallaci bylá vážně italským zjevením. Nebýt katoličkou znamenalo většinou i tíhnutí ke komunistickým ideím, jako protipól fašizmu. Ale ona ne! Tvrdá to palice, s prominutím.
Dovolil bych si upozornit na filmy:
Roberto Benigni /Život je krásný (1997)- to je i pro poety i když poněkud drsné -a lahůdku r. Vittorio De Sica-Zahrada Finzi-Cotini (1970)

31.07.2020 12:26:33 | Lesan

Paní Tchatcher, aspoň co vím, paní Fallaci rozhovor neposkytla, proto tam není. Už se jeden čtenář povídky dožadoval uvedení pana Gandhího, ale musel jsem mu odpovědět stejně. Na zasedacím pořádku jsem si dal záležet. :-) Ale co my víme, třeba se po smrti různé animozity stírají. Paní Fallaci zpočátku také inklinovala jistou dobu k levici, ale protože byla prozíravá, brzy ji odmítla. Mně na ní fascinuje ta obrovská nezávislost, která ji umožňovala nikomu nestranit a vidět věci jasně.
Díky, za odkazy na filmy.

01.08.2020 11:12:20 | kvaj

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.10 | Facebook, Twitter