Povodeň 2 - Už je někdo jiný

Místo motta:
     Jak zardousit ptáčka? A vedra, která potom přišla, mnohé spálila a vyjasnila. Svět je drtivý, a proto drtí. Za tmy, kdy v hnízdech nejsnáze se ptáčci rdousí, myšlenky usedají na stromy. Atomy, jak půlnoční motýli, víří kolem, slepě do jasu narážejí. Planou slzy větví a kmenů, žhnoucí září spějí k smrti, tančí na dávno dohranou hudbu. Mrazivé a rozblácené neduhy spláchne voda z rozpáraných duší, která se bezohledně vylila do ulic. Jak ale zardousit ptáčka, aby to nebolelo?

     Sylva Kocourová přišla za šéfredaktorem Radoslavem Nopem, který se zrovna díval v počítači na fotky k textu o výstavě obrazů malířky Marty Knížkové, jež zvířila stojatou hladinu kulturního života okresního města.
     „To myslíš vážně? Takový porno přece nezveřejníš, Radečku.“
Na fotkách se nestydatě předváděla coby modelka nahá vyzývavá blondýna, kterou právě zpodobňovala malířka na obraze, že jako by vystupuje z něčeho, co mělo být nejspíš moře. Kocourové se dotklo, jak zálibně si Nop tu nahou ženskou prohlížel, ale než mu řekla něco jízlivého, připomněla si, že je jeho podřízenou, což byla další věc, kterou nesla nelibě, protože mu v bývalé redakci naopak šéfovala.
     „Říkala jsi něco, Micko?“
     Stáhl obraz na lištu, ale na Sylvu se nepodíval.
     „Zdá se mi to, nebo je ta nemravná nahotina fakt Anděla Baronová?“
     „Ty ji snad znáš?”
     „A ne? Před lety za mnou chodila se svými slaboduchými texty.“
     „Taky musíš znát každého a štveš mě tím Radečkem a že jsi tak vlezlá. Že jsem od Anděly nikdy nic nečetl.“
     Nop konečně zvedl k Sylvě oči a tvářil se otráveně.
     „Nikdy jsem jí nic neuveřejnila!“
     Skoro to vykřikla. Urazilo ji, co řekl, ale ovládla se, neboť ho nechtěla popudit.
     „Kolik je Anděle asi let?“ nebral na vědomí její zuření.
     „Co já vím? Myslím, že je jen o málo mladší než my dva. Co na tom záleží?“
     Kocourová lhala, protože věděla přesně, že má Anděla nyní šestatřicet let.
     „Na ty roky vypadá dobře, co říkáš.“
     Nop znovu zvětšil na monitoru fotografii.
     „Snad. A co má být? Tobě se zjevně líbí, tak si nech její nahé fotky v počítači, ale dávat do novin je nemusíš.“
     „Fotil jsem malířku při práci, a ta pro svůj umělecký záměr potřebovala nahou modelku. Bylo by taky divné, kdyby mořská víla z hlubin byla třeba v montérkách, bagančatech a s ochrannou přílbou na hlavě.“
     „Mohla by být v neoprenu, potápěčských brýlích a s bombou na zádech. Aspoň by mohla dýchat,“ sama se uchechtla své ironii. Proč jste vůbec vybrali pro fotku tenhle kýč? Vím, že Marta byla tvoje přítelkyně a máte spolu dceru, jenže jako malířka je úchylná. Má ale i lepší obrazy, například některé její surrealistické krajiny se mi líbí.“
     „Marta je pořád mou občasnou přítelkyní a úchylná je i mimo výtvarnou oblast. Proto se taky zaměřila na surrealismus. I tenhle obraz je surrealismus. Netušil jsem, že jsi umělecká kritička. Modelka v brýlích, s kyslíkovou bombou a v neoprenu by vzala obrazu veškerý půvab a poetiku.”
     „Kdežto nahá bloncka je půvab sám a poetika z ní jen prýští!“
     „Teď jsi mě zklamala, Micko. Ale koukni na stěnu za sebou, ať můžeš ten kýč posoudit v celé jeho velikosti.“
     Sylvu dráždila přezdívka Micka, kterou si Nop vytvořil z jejího příjmení. Když ale protestovala, řekl, že je nafrněná. Jako jeho podřízená musela snášet to odporné oslovení. Otočila se a uviděla na zdi vedle dveří obraz, o kterém se bavili.
     „Marta ti ho dala?“
     „Myslíš, že dala? Koupil jsem ho.“
     „Vážně? Vy spolu takhle kšeftujete?“
     „Kecal jsem, dala mi ho s tím, že je to prý hnusný kýč.“
     „To řekla Marta jen proto, aby sis nemyslel, že je to dárek. Ale Radečku, tobě se tahle samice, tahle Anděla vážně líbí?“
     „Co pořád máš? Jen jsem ji mimochodem fotil. Ty nějak blíž znáš i Martu?“
     „Blíž ne, ale znám tebe. Tak věř zkušené ženské. Ta tvoje Anděla je děvka a hodlá tě klofnout.“
     „Není to moje Anděla.“
     „Marta strpí, když vidí, jak se k Anděle lísáš?“
     „Proč myslíš, že se k Anděle lísám? Neznám ji. A ohledně Marty máš zbytečné starosti. Jak to vůbec souvisí s tou fotkou?“
     „Do tvého vztahu s Martou mi fakt nic není. Ptám se ale znovu, to chceš nějakou z těch fotek opravdu dát do novin?“
     „Nemusím ti nic vysvětlovat, Micko.“
     „Nemusíš. Akorát mě to přirozeně zajímalo.“
     „To je ale jen moje věc.“
     „To není. Mně taky záleží na pověsti novin.“
     „Nemáš co na práci!?“
     „Už jdu. A rozmysli si to s těmi fotkami.“
     Sylva zacouvala, i když by Nopovi nejradši dala pár facek za to, jak s ní mluvíil.
     „Plav už!“ řekl netrpělivě.
     „Přeháníš, Nope. Šéf jsi ty a já ti slíbila respekt i loajalitu. Nejsem ale mladá elévka, abys se mnou takhle zacházel.“
     „Podívej, Micko, mladá nejsi..., tedy mladá elévka, ale snad jsme si dostatečně vyjasnili podmínky, za kterých jsem byl ochoten vzít tě zpátky, tak je akceptuj.“
     „Snad občas mluvím do věcí, které jsou v tvé kompetenci. Dělám to ale v zájmu novin. A slušné zacházení si zasloužím. Tak se mnou nejednej jak s onucí, nemluv se mnou jak s nějakou holkou a nedělej si šoufky z mého věku.“
     „Proč? Je nám oběma čtyřicet, tak o co jde? A nemáš nějak moc těch požadavků? Kdo určuje, co už není slušné?“
     „Mám za to, Radku, že jsi dost inteligentní, abys to poznal.“
     „Plav už.“
     Řekl to tiše, bezbarvě a klidně, a přitom se na Sylvu upřeně zadíval a vpaloval se jí očima až do mozku. Zakoušela hrůzný i slastný pocit, jako by ji cosi drtivě sevřelo a zároveň vzrušivě zamrazilo. V jeho pohledu bylo koncentrované všechno, co spolu už prožili a co mezi nimi leželo jako hradba. Sylvě to připadalo skoro stejné, jako když se spolu milovali.
     „Už jdu,” řekla.
     Snažila se mu oplatit upřený pohled. Tak intenzivní ale zdaleka nebyl. Takový uměl jen on. Spíš se dívala smutně. Potom, zahanbená svou porážkou v souboji očí, sklonila hlavu.
     „Nesmíš se takhle dívat! Nikdy! Nesmíš!“
     Hned nato opustila spěšně jeho kancelář.

     V redaktorně, jak přezdívali kanceláři, kde seděli téměř všichni redaktoři, si Sylva opět vzpomněla, jak se s Nopem jednou po nějaké oslavě narozenin vyspala. Stalo se to ještě v redakci, které Sylva šéfovala a Radek byl jejím zástupcem. Při sexu s ním odhodila veškeré zábrany. Později jí ale vadilo, jak moc se mu oddala. Vždy po něčem takovém sice prahla a do té doby nic podobného s nikým nezažila. Nedovedla však spolknout, že se takhle odhalila právě s ním.
     Myslela teď i na to, jak se spolu seznámili. Nop byl už zástupcem šéfredaktora novin, které vznikly po listopadu 1989, ty pak ale koupil Sylvin manžel. Šéfredaktora vyhodil a Sylvu dosadil na jeho místo. Nop zůstal zástupcem, ale teď už jejím a fungovalo to tak skoro rok. Někdy si byli blízcí, jindy si příšerně lezli na nervy, a často se střetávali se svými názory na redakci a na noviny. Radek nakonec noviny opustil. Než odešel, řekl Sylvě, že pro něj nepřestala být vetřelkyní, která chce slíznout jen smetanu a profitovat z úspěchu týdeníku, jejž vytvořili bývalý šéfredaktor a on. Nop pak pracoval v jednom deníku.
     Ještě před tím, než se vyspala s Nopem, se Sylva rozvedla s Filipem kvůli jeho žárlivosti. Podezříval ji ustavičně, že mu je nevěrná, a byl k ní čím dál agresivnější, ačkoli ho Sylva v době jejich manželství nikdy nepodvedla.
     Po Nopově odchodu z redakce byla Sylva šéfredaktorkou ještě rok. Pak ale noviny skoro krachnuly a převzal je vydavatel Jindřich Bukvaj. Kocourovou vyhodil a vzal si za šéfredaktora právě Radoslava Nopa, který pak angažoval nové redaktory. Sylva vydržela v práci, kterou dělala po vyhazovu, jen osm měsíců, dalších čtrnáct měsíců byla bez zaměstnání a scházela jí novinařina i peníze. Žila sama s dcerou, která tehdy chodila ještě na gymnázium.
     Dlouho váhala, ale pak se zapřela a vydala se poprosit Nopa, aby ji přijal zpátky. Byla nervózní, jak zareaguje. Řekl, že se poradí s vydavatelem. Když si přišla pro svůj ortel, Radek řekl, že dostal od Bukvaje volnou ruku, jestli ji vezme zpět, ale že se mu do toho nechce. Rozhovor, jenž se pak mezi nimi odehrál, se Sylvě přímo vryl do paměti.

     „Čeho se bojíš?“ ptala se ho.
     „Že budeš zase taková potvora.“
     „Já se k tobě chovala jako potvora?! Jak tohle můžeš říct? Jsi nespravedlivý.“
     „Vůbec ne. Odešel jsem z redakce přece kvůli tobě.“
     „Nemusel jsi odejít. Já to nechtěla. Byla jsem ráda, že jsi byl mým zástupcem.“
     „Možná, ale moji práci jsi pořád zpochybňovala, a když jsem prosadil nějakou svou představu, tak jen přes tvůj odpor, a pokud se to ukázalo jako dobré, vydávala jsi to za svůj úspěch. Právě v tom vidím tvou záludnost.“
     „Takže dokonce záludná potvora. Nemůžeš mě snad vinit z toho, že jsem měla jiné názory.“
     „Pravdu jsem měl ovšem já, protože po mém odchodu se noviny fakticky položily. Kvůli tobě a Filipovi. Zvedly se, až se stal Bukvaj vydavatelem a já šéfredaktorem. Nemíníš to snad popřít, Micko?“
     „Ne. Vím, jsi dobrý novinář a místním novinám rozumíš jako málokdo. Ačkoli to bylo s tím krachem tehdy složitější. Ale dobře, rozumím ti, chceš mě pokořit. Tak prosím, klidně se před tebou pokořím.“
     „Jo a jak?“
     „Třeba si kleknu a budu prosit,“ řekla ironicky. „Já tu práci i plat potřebuji.“
     „Nech toho, Micko. Vždycky jsi byla komediantka.“
     „Tedy ty mi dáváš – napřed záludná potvora, teď zase komediantka.“
     „Slib mi, že mě budeš poslouchat, Sylvo.“
     „To víš, že jo. Budu poslušná jako hodinky.“
     Sylva pronesla svůj slib s převahou a shovívavě.

     Tak se stala opět redaktorkou, i když jen řadovou, a navíc pod šéfováním Radka Nopa. Už to trvalo dva roky a ona se cítila spokojená, když zrovna nemyslela na svůj sešup z vedoucí pozice a na ponížení, když musela škemrat u Radka o práci. Celou dobu se ale modlila, aby Nop zapomněl na jejich dávný sexuální úlet a třásla se, aby to nechtěl rozebírat, nebo se na to odvolávat. On o tom ale nikdy nemluvil. Přesto vnímala jasně, jak to vězí mezi nimi a zatěžuje jejich vztahy.

     Sotva za Sylvou zaklaply dveře, uvažoval Nop o tom, jak si s ní stojí. Podle jejích slov vytušil, že tentokrát vyhrál, ale radost z toho neměl. Nevěděl, na jak dlouho, a jestli to vítězství není Pyrrhovo. Ocenil však informaci, že Anděla Baronová chtěla publikovat a Micka její články odmítala. To Nopovi stačilo, aby usoudil, že je Anděla zřejmě grafomanka, neboť si názorů Kocourové navzdory všemu vážil. Baronová bude možná i nymfomanka, řekl si pak, neboť si vzpomněl na jejich setkání u Marty.
     Než Kocourová odešla z jeho kanceláře, vybavila se mu náhle noc, kdy se Sylvou jedinkrát souložili. Nechápal, proč ho to napadlo právě teď? Pak mu došlo, že kvůli jejímu výrazu v očích. Jak si do nich před chvílí hleděli, měla v nich úplně stejný svit jako v okamžicích, kdy spolu zažívali rozkoš. Blažilo ho to i mátlo zároveň.
Připomněl si radši, jak k němu jeho někdejší šéfka Kocourová přišla prosit o práci, když zjistila, že se pod jeho vedením Brána postavila na nohy a stala se úspěšným místním týdeníkem. Pro Radka to znamenalo něco jako zadostiučinění.

     Vydavatel Jindřich Bukvaj Nopa varoval, aby ji nebral zpátky, ale marně. Říkal, že Kocourovou sice moc nezná, jen ji vyhodil, ale to že musel. Vzít ji zpět nebude podle něj dělat dobrotu. Nopovi pak ještě připomněl, jak o Sylvě sám vykládal, že je panovačná, arogantní, a že ho dusila. Radek ovšem tvrdil, že ji teď už ji zvládne a že to pro něj bude navíc satisfakce. Bukvaj o tom pochyboval a vylíčil Nopovi vizi, že brzy bude Kocourová šéfovat jemu, a on že bude s odpovědností šéfredaktora lítat jako hadr na holi a ona ho bude dirigovat. Radek odpověděl, že už je někdo jiný než ten človíček tenkrát. Vydavatel namítal, že si zadělává na problém, ale neuspěl s tím.

     Nop přestal memorovat a napadlo ho, že ani neví, proč k němu Sylva před chvílí přišla. Ona si uvědomila také, že kvůli hádce o Anděliných fotkách neprobrala s Radkem svou analýzu příčin a důsledků povodně, která nedávno postihla Moravu.
     Sotva prošla Sylva opět dveřmi jeho kanceláře, spustila: „Radku, otevři si v počítači můj materiál o povodních. Předtím jsme se k tomu nedostali a byla jsem u tebe právě kvůli tomu.“
     „To byla stejně pohroma,“ řekl Nop.
     Seděli vedle sebe před monitorem a prohlíželi fotky zaplaveného města, z nichž chtěli vybrat ty, kterými doprovodí Sylvin text.
     „Byla to hrůza,“ přikývla Kocourová. „Mě jenom těší, jak jsme to zvládli, že jsme dokázali dostat k lidem včas informace, hlavně seznamy, kde ubytovali evakuované lidi. Jejich blízcí si mohli oddechnout, že jsou v pořádku.“
     „To mě taky těší a uznávám, že ses vyznamenala. Byla to do velké míry tvoje zásluha, že jsme tehdy dokázali noviny vydat na koleni.“
Nop se otočil k Sylvě, a jak na ni hleděl zblízka, zapůsobilo na něj její pižmo jako stimul a v té chvíli se objali a začali se líbat. Trvalo to děsně dlouho.
     „Radku!“ vydechla Sylva, když skončili.
     „Tohle není povodeň, Micko, ale požár. A my teď potřebujeme vodu, abychom ho uhasili. Tak se dáme do tvého textu, tam jí je dost.“
     „Proč, Radečku?“
     „Pro záchovu nás obou i Brány. Navíc mám teď v hledáčku Andělu Baronovou.“
     „Ty zmetku! Bezcitnej hajzle!“
     Sylva Kocourová vyskočila ze židle a uprchla z Nopovy kanceláře.       Cítil sel prázdný a unavený. Vyšel na krásnou velkou terasu, která příslušela k jeho kanceláři. Opřelo se do něj letní vedro. On se zase opřel o zábradlí a koukal na dvorky s rozkvetlými záhonky. Rukou přitom hladil temně zelenou větvičku konifery. Bylo to něžné a uklidňovalo ho to, což potřeboval, protože myslel na to, že by nejradši Sylvu zardousil jako ptáčka.