1841 / Prolog

1841 / Prolog

Anotace: rozhodla jsem se to zařadit mezi povídky, příběhy jednotlivých postav lze vnímat jako jednotlivé povídky, alespoň doufám. Je to plavba do neznámých vod a experimentace, tak budu ráda za názory

Prolog

 

  1. leden, léta Páně 1819

 

Hlavní město Ykkhó

 

Má nejdražší Madeleine,

až se ráno probudíš, nezastihneš mne vedle sebe, a až najdeš tento dopis a začteš se do těchto řádků, je možné, že již nebudu žít. Prosím, neplač pro mne. Sám jsem si zvolil cestu a nikdy toho nebudu litovat. Člověk a křesťan má tři povinnosti. Ctít Boha, chránit svého světského panovníka a chránit svoji rodinu. V noci jsem tě musel opustit, tebe i naši sladkou holčičku, abych splnil svou povinnost a pokusil se ochránit svého vladaře. Nikdy jsi neschvalovala mé vysedávání v šencích, a asi jsi měla pravdu, protože mi to nejspíše v brzkých hodinách přinese smrt. Ovšem jinak, než se nejspíše nyní domníváš.

Svěřuji těmto řádkům pravdu, a proto tě zapřísahám, až je přečteš, věnuj je plamenům. Nikdy nevíš, co může následovat, a já se obávám, že přicházejí zlé časy.

Seděl jsem takhle včera v jedné zapadlé hospůdce, když mne pití donutilo jít na dvůr. Vraceje se zpět, spatřil jsem oknem, že mezitím do lokálu přibyli noví hosté. Byli prostě oblečeni, ale z jejich tváří vyzařovalo něco... vznešeného, nevím, nejsem s to blíže to popsat. Člověka to nutilo pocítit k nim bázeň a úctu, když je tak viděl, zvláště k jednomu z nich. Ti muži měli hlavy u sebe a o něčem se bavili. Vešel jsem dál a posadil se zpět ke svému stolu, který s tím jejich sousedil. Jiných hostí bylo poskrovnu, Bůh mi odpusť, nešlo dělat nic jiného než ty pány bezděčně poslouchat. Slova mi sama procházela ušima a osidlovala můj mozek, kde zasela strach a nepokoj. Mluvilo se totiž o vraždě. O atentátu na našeho krále z Boží milosti, Damona II. Vyslechl jsem jejich plán, a jak jen to šlo, nenápadně jsem odešel. Ta ohavná věc se má udát dnes v noci a já ji musím překazit, musím krále varovat! Věřím, že mě pochopíš. Jsem přeci jen starý voják a dříme ve mně pozůstatek smyslu pro povinnosti, o nichž jsem výše psal.

Proto se vydávám na cestu vstříc nebezpečí v naději, že dospěji zámku dříve než atentátníci a podaří se mi osazenstvo paláce přesvědčit, že jim skutečně hrozí nebezpečí, bezprostřednější, než si myslí. Pokud vše proběhne hladce, uprchnu z města spolu s králem a najdu pro něj bezpečný úkryt. Prosím tě, zlíbej za mne naše dítě a jednou, až bude dost staré, aby to pochopilo, mu řekni, proč jeho otec zemřel.

Líbám tebe i Lavion.

Tvůj milující muž

Charles

 

Královský zámek

 

Damon II., dokonale ovládaje výraz svého stroze působícího obličeje, nikoli však gonských tmavých očí, v nichž se zračil strach, leč žádný šok, seděl za stolem ve své soukromé pracovně nad nějakými starými pergameny, které zrovna studoval, než byl vyrušen. Teď už o ně pohledem nezavadil. Veškerou jeho pozornost si získal muž, který stál před ním a tvářil se rozpačitě, nejistě a především naléhavě. Naléhavost pociťoval i sám král. Že tento den jednou přijde, věděl už bezmála čtyři léta. A teď najednou byl tady a on se stejně cítil beznadějně, nelítostně nepřipravený. Stejně dlouho věděl, že si víc než koruny cení svého života. Svého... a života své ženy. Ano, na něm snad ani tak nezáleží, ale Leonie a jeho syn, který se co nevidět narodí – musí to být syn, jiná možnost nepřipadá v úvahu – se odsud v každém případě musejí dostat do bezpečí. Okamžitě.

Právě chtěl zavolat sluhu, ale ten zaklepal a vstoupil do pracovny sám od sebe, jako by byl nějak vytušil, že ho jeho pán potřebuje. Tak to alespoň Damonovi připadalo. Bez dalšího přemýšlení na něj vychrlil, aniž by mu věnoval pohled: "Dobře, že jsi tady. Došlo k tomu. Udělej, co jsem ti již předtím nakázal. Dej příkaz k zahájení evakuace, ale ze všeho nejdříve odveď Její Veličenstvo" Hlas mu zničehonic odumřel. Sklouzl mu zpátky do útrob a proměnil se v žlučovitou hořkost a strach. Teprve teď si totiž vladař všiml, jak se sluha tváří. Netrpělivě na něj houkl, aby pověděl, co se děje.

"Ach Vaše Veličenstvo totiž" koktal bledý sluha, " víte, královna Její Veličenstvo se nemůže na cestu vydat. Porod začal."

"Kriste Pane," hlesl bez pohybu rtů Damon II. automaticky, byť v něj upřímně nevěřil. Konečky prstů ponořil do svých licousů, což bylo gesto, které mu pomáhalo soustředit se a občas mu poskytlo i malou dávku milosrdného uklidnění. Ne však dnes. "Zrovna teď To snad ne trest to je je to můj trest." Nepochyboval o tom ani na vteřinu. Musel to být trest. Přece nemohla být jen souhra náhod, že Leonie začala rodit zrovna ve chvíli, kdy přišly zprávy o Olbramově vpádu! Olbram Damon II. se otřásl. Měl z Olbrama smrtelnou hrůzu. Bál se ho od chvíle, kdy kdy Zakroutil hlavou. Jaký má vůbec smysl se bát? Někde v hloubi duše celá ta léta věděl, že tahle chvíle jednou přijde. Jen ji nečekal tak brzy. Na mysli mu vytanula náhlá palčivá otázka. Byl by se býval bál méně, kdyby to sám nebyl zavinil? Jak závisí míra strachu, který pociťujeme, na míře našeho provinění?

Když roku 1811 nastoupil korunní princ Charles na trůn jako Damon II., toužil být dobrým vladařem. Díky událostem ve Francii a napoleonským válkám se cítil v ohrožení, bál se, že by i v Gonách mohla vypuknout revoluce. Proto se snažil lid si naklonit. V zimě roku 1811 vydal Zákon o náboženské svobodě, díky kterému již Goňané nemuseli být pouze Katolíky, ale také protestanty nebo dokonce nemuseli v Boha věřit vůbec. Jako král sám. Lid si tím pravda naklonil, ovšem mocný, starý a vznešený rod Renairdů, samý to horlivý katolík, se proti němu postavil. Damon II., který se beztoho cítil jeho mocí a vlivem ohrožen, vytáhl do války. Boje na dvou frontách (jak proti Renairdům, tak proti Napoleonovi) však brzy vyčerpaly nejen vojenské síly, ale především pokladnici státu. Přesto se neminuly účinkem. Na podzim roku 1813, po dvouletém konfliktu, zahynul poslední příslušník rodu, Mathieu Renaird, a z kdysi tak panovačného a vlivného rodu nezbylo nic než hromada zkonfiskovaného majetku (tak si to alespoň Damon II. myslel). Mělo to však jeden háček. Honu na Renairdy neunikla ani jeho vlastní švagrová, Olbramova manželka Anna Renairdová. A to byl důvod, proč se Damon II. celá ta léta svého bratra bál. Dnes tento strach vyvrcholil. Ale on tu nemůže zůstat… Musí se uchýlit do bezpečí…

"Vaše Veličenstvo," zamumlal tiše sluha. "Co poroučíte?"

Damon II. se trochu vzchopil. Vážně na něj pohlédl. "Dělejte vše podle plánu," prohlásil s důrazem na slovo "vše". "Musím se vzdálit, pokud by mne zde Olbram zastihl, bylo by zle. A dejte připravit také kočár pro mou ženu, nechť mne následuje, jakmile to bude možné." Na okamžik se odmlčel, potom položil ruce na stůl a zapřel se o něj, aby se zvedl. "Vy pojedete se mnou, mladý muži," promluvil k Charlesu Edterovi. "Lidí jako vy, tak oddaných mně, právoplatnému králi, je pomálu, monsieur Edter. Vážím si vás. Prosím, doprovoďte mne na mé cestě, rád přečkám tyto zlé časy po boku muže, kterému mohu věřit."

"Bude mi ctí, Veličenstvo," hluboce se uklonil štíhlý tmavovlasý muž.

O půl hodiny později se oba proplétali skrz zástupy sloužících, kteří snímali ze zdí obrazy v zlacených rámech, vzácné svícny a vázy, skládali do truhlic a ty vynášeli na nádvoří, kde je skladovali na vozy, připravené vyvézt je z města, jen aby nepadly do rukou uchvatitele. Na truhlicích přistávaly srolované koberce, těžké závěsy a lustry z paroží. Korunu mu nechám, myslel si spokojeně muž, který ještě před několika minutami byl králem Damonem II., ale nedám mu ani o voskovici, ani o jediný střípek ze sklenice víc. I kdyby se mně něco stalo, nechám ty věci jako dědictví svému synovi, ne Olbramovi. A s tou myšlenkou nastoupil do kočáru, posadil se naproti Charlesu Edterovi a okénkem se naposledy zadíval na své někdejší sídlo. Díky Edterovu varování opustil zámek i hlavní město a nechal se pohltit temnotou noci.

 

O čtyři hodiny později

 

Leoniiny měkké hedvábné kadeře ležely rozprostřeny na polštáři, o nějž se opíral její týl. Na zarudlé kůži ji studil dotyk vlhkého plátna, kterým jí služebná otírala pot z čela. Hruď se jí divoce zdvihala prudkými nádechy. Omámeně pozorovala své prsy, naběhlé a plné mléka, kterým nikdy nenakrmí svého syna. Od toho tu byla kojná, která již čekala, až si novorozeně bude moci převzít. Vzduch byl cítit krví. V místnosti se dýchalo těžce a s obtížemi. Leonii se začala točit hlava.

"Otevřete někdo okno!" vykřikla služebná stojící u hlav její postele. "Jejímu Veličenstvu se dělá špatně!"

"Kde… kde je… kde je…" mumlala Leonie, přerývaně, lapajíc přitom po dechu.

"Kde je kdo, Vaše Veličenstvo?" zeptala se konejšivě služebná a znova jí přejela čelo chladným plátnem, až Leonie blaženě vydechla.

"Přeci… Jasmína… Jasmína… Öörrová," hlesla manželka muže, který býval Damonem II. "Chci ji… po svém boku."

"Vaše Veličenstvo." Hlas služebné zazníval zkroušeně a téměř omluvně. "Nejde to. Dnes přišla také její těžká hodina."

"Běda," zašeptala Leonie bledými rty, jež se vzápětí zkroutily, aby vypustily na svět další tlumený sten. Její čelo znovu pohladil konejšivě chladný dotyk plátna, které nejen že jako by mírnilo bolest, kterou cítila na opačném konci svého těla, ale zároveň ji udržoval při smyslech a při vědomí. Měla pocit, že bez něj by se zbláznila. Stejně tak měla pocit, že i kdyby se pak drhla sebevíc, pocit lepkavé plodové vody a horké krve z vnitřní strany svých stehen už nikdy nesmyje.

"No, už jen chviličku, Veličenstvo. Už vidím hlavičku s tmavými vlásky." zazněl od nohou postele unilý hlas porodní báby. Ta žena působila dojmem, jako že ji už nic na světě nedokáže překvapit nebo vyvést z míry, jako že již zažila vše, co jen bylo na světě možné zažít. I to Leonii působilo částečné uklidnění. Bolest, která se rozhořela mezi jejíma nohama, když se dítě konečně prodíralo posledními centimetry, které ho dělily od tohoto světa, jí naopak všechen klid vzala.

"Je to chlapec?" zeptala se bez dechu. Slyšela splašený tlukot vlastního srdce, krev, kterou v proudech rozhánělo po jejím těle, jí hučela v hlavě. Zvedal se jí žaludek. Zasoustředila se na sebe a zalitovala toho, přeslechla totiž patrně odpověď porodní báby. Nebo jí vůbec neodpověděla? Musí se jí zeptat znovu, musí to vědět, hned. "Slyšíš mě?" hlesla, stále zadýchaná. "Je to princ?" Její hlas na okamžik přerušil ticho v komnatě, ale když opět umlkla, takřka slyšela jeho nádech. S hrůzou si to najednou plně uvědomila. Je ticho. Ticho… Leonie se na to přirovnání bála i jen pomyslet. Po zádech jí přeběhly tenké prstíky mrazu. Na její pokožce, ještě před vteřinou zpocené a červené, naskočila husí kůže. Ticho jako v hrobě, zašeptal jí v hlavě hlas, ostrý a chladný jako led.

"Hej! Proč mé dítě nepláče?! Co je s ním?!" zvolala zoufale, náhle se třesouc. V očích ji palčivě zaštípal příval slzí, jež se vmžiku ocitly na jejích lících a zběsile sbíhaly dolů, aby jí slaně políbily rty. Nepříjemné pálení očí ale nemohlo zápasit s trýzní, která se zabydlela v jejím srdci a kolonizovala její ruce, jež se jako na povel začaly třást a nebyly s to stírat stružky slz, které se jí vydraly z očí pokaždé, když jí otřásl nový příval strachu.

"Má šňůru kolem krku." Porodní bába nevěnovala Leonii jediný pohled.

"Cože...?!" vydralo se v doprovodu bezmocného zalapání po dechu z královniných rtů. Její pohled rozmazaný slzavou clonou se vyděšeně upíral na novorozeně, které bába držela hlavičkou dolů. Přitom postřehla, že dítě je skutečně chlapec.

Čas jako by pro Leonii měřily jen pohyby dlaně, která se míhala sem a tam, sem a tam, sem a tam a uštědřovala plácnutí novorozencovu zadku. Tyto Leoniiny děsivé hodiny jako by zvláštním způsobem tikaly, kdykoli zaznělo střetnutí holé kůže s holou kůží. Jenže čas se vlekl, minuty se přelévaly jedna přes druhou jako zpěněné azurově průhledné vlny přílivu, čas nevšímavě plynul dál, lhostejný k utrpení královny. S každou další vteřinou, kdy dítě nezareagovalo, se v ní postupně přetrhlo další vlákno provazce naděje. Nevěděla, jak, protože se jí zdálo, že má hrdlo stažené tak, že jím žádný zvuk nemůže projít, ale přece se jí ze rtů ozval zoufalý zvířecí nářek. Zabořila ústa do pokrývek, aby jej utlumila. Hysterie v ní rostla a kypěla, až plně propukla ve chvíli, kdy ticho, které ji tak spoutávalo a mučilo, bylo konečně přerušeno. Přerušila jej – Leonii to připadalo jako krutý výsměch – dělová salva za okny ložnice, kterou zařídili příslušníci gardy. Dělová salva oslavující novorozeného dědice krále Damona II.

 

O další hodinu později

 

Dlouhými kroky měřil chodbu. Podíval se nalevo. Holá zeď s vybledlými obdélníky, které zanechaly obrazy, jež tu kdysi visely, a prázdnými držáky na pochodně a petrolejové lampičky. Nyní jediné světlo vrhal plamínek jeho vlastní lucerny, kterou rozháněl stíny před sebou. Pohlédl napravo. I tam na něj civěla jen nekonečné, prázdné pole žluti. Ze studených, bezútěšných zdí sálal chlad, jako by tu již dlouho nikdo nepobýval. A přesto to muselo být jen pár hodin, co Charles uprchl. Opět ho přepadla zlost. Bezděky zaťal volnou ruku, visící podle jeho boku, v pěst.

Když se přiblížil ke dveřím, před nosem se mu zkřížila nádherně zdobená kopí stráží. Téměř líně se podíval z jednoho na druhého. "Děláte si legraci? Okamžitě mi uvolněte cestu!" okřikl je.

"Máme rozkaz nikoho nevpouštět, pane. Potřebuje klid."

Kdyby věděl, jak na to, zle by se na ně usmál. Když k nim promluvil, jeho sladký hlas nad nimi zapráskal jako bič. "Dopřeji jí tolik klidu, že si bude přát, aby ho měla méně. Teď s ní musím mluvit. Okamžitě mě pusťte, hlupáci! Zarazil jsem i gardu, stojí za mnou. Chcete mě pokoušet?"

Kopí se před ním tiše rozestoupila. Spokojeně přikývl a sáhl po klice.

Svoji švagrovou zastihl na lůžku. Seděla na samém kraji a v pěstech svírala lem pokrývky, kterou si přidržovala na ramenou, aby ji látka trochu chránila před závany studeného větru, který vanul otevřeným oknem přímo na ni. Nejraději by okno zavřela, ale pak by se v těsné komnatě nedalo dýchat. Nevypadala jako královna. Tmavé vlasy měla rozcuchané a neupravené, splývaly jí na všechny strany přes záda i ramena, byla pobledlá a obličej měla ještě růžový a na lících patrné cestičky, kterými se nedávno ubíraly slzy.

"Má drahá švagrová!" pravil hlasitě lehkým tónem, ale zůstal stát na prahu. "Jak rád vás vidím!"

Odvrátila bez jediného slova pohled od okna a chvíli jako by trvalo, než ho její oči dokázaly najít. Její zrak se do něj vzápětí zabodl jako šíp. Nepokrytě se na něj zamračila.

Jeho to spíše pobavilo než co jiného. "Slyšel jsem," zapráskal nad ní znovu svým bičem potřeným medem, "že jste mému bratrovi porodila syna, je to pravda? Rád bych ho viděl. Kde je?"

"Pryč," odvětila důrazně. Ani na vteřinu se nepřestala mračit.

"Asi jsme si nerozuměli, že můj bratr uprchl, to samozřejmě vím. Upřímně mě to příliš netrápí, jsem si jistý, že ho brzy najdeme. Já se vás ptal na jeho syna. Takže se ptám znovu, kde je?"

"Pryč," zopakovala královna sotva slyšitelně. Propalovala ho zlým pohledem.

"Leonie," oslovil ji tentokrát jménem a z jeho hlasu s každým slovem zmizela další dávka trpělivosti. "Buďte té dobroty a neplýtvejte tady časem svým ani tím mým. Jestli mi neodpovíte přímo, nebudu k vám moci být tak laskavý, jak jsem původně zamýšlel. Takže potřetí a naposledy, kde je ten chlapec?! Dejte mi ho, mám právo ho vidět, jsem jeho strýc!"

"Je pryč!" Lhostejný klid se vytratil i z jejího tónu. Na jeho místě jako planá růže vykvetla bolest a žal. Oči se jí zalily čerstvými slzami, koutky úst se jí bezmocně zacukaly, jak se snažila udržet si kamenný výraz, zatímco jejími svaly hýbal potlačovaný vzlyk ve snaze najít si cestu ven z jejího nitra. Když se trošku opanovala, chladně na něj pohlédla. "Je pryč. Je mrtvý, Olbrame, narodil se mrtvý!" Začala si střídavě jednou, pak druhou pěstí plnou pokrývky otírat slzy, které jí skanuly na hřbety rukou, semknutých u sebe u její brady.

Olbram, jakmile se i on opanoval, na ni namířil ukazovák. "Lžete!" osočil ji bez váhání. "Někam jste ho schovali, nechcete mi ho ukázat!"

"To není pravda," zanaříkala Leonie. Neschopna dalších slov, posunula se na lůžku ke sloupku, aby ukázala dítě, které leželo v pokrývkách za ní.

V Olbramově tváři se ani tehdy neobjevil žádný výraz. Lidé o něm říkali, že za to snad ani nemůže, že jeho typický nehybný obličej mu snad nadělily sudičky, že mu Bůh zapomněl dát to, co dal všem ostatním lidem, totiž umění usmívat se, když mu bylo do smíchu, a mračit se, když se vesele necítil. Odvážnější říkali, že ani nezná význam slov úsměv a mračení se. A jiní zase říkali, že Olbram snad vůbec nedisponuje mimickými svaly. Ať už byla pravda jakákoli, jeho emoce vždy vyzrazovaly pouze jeho tmavé oči. Nyní, kdy přešel k loži a zvedl zkušeně chlapce do náruče, z nich čišel chlad a tvrdost ledu. S dítětem v náručí se obrátil k Leonii, která se mu do těch mrazivých očí nedokázala podívat. Otřásala se tichými vzlyky, na lících se jí leskly stopy slz. Olbram jako by ji neviděl. Zvedl ruku a zamyšleně si pohrál s drobnými prstíky, které jeho dotyk přijímaly s beznadějnou, ochablou netečností.

"Děláte si ze mě legraci, Leonie?" zahřměl. V očích mu blýskalo. "Tohle není můj synovec, na to vám neskočím! Dejte mi toho pravého!"

Žena, která před několika hodinami bývala královnou, k němu pomalu zdvihla pohled. "Je to váš synovec," řekla prázdně.

"Není!" stál si tvrdošijně na svém Olbram. "Ať už je to váš syn, nebo ne, rozhodně to není syn Charlese! Má tmavé vlasy, vaše vlasy, ale v našem rodu se dědí vlasy blonďaté!" Dmula se v něm zlost, cítil se ponížený, zahanbený, přelstěný. Nelíbilo se mu to. Slyšel, jak jeho švagrová zalapala po dechu, když bezohledně mrštil tělíčkem zpátky na postel. Plátno se rozmotalo a chlapec dopadl na pokrývky tvářičkou dolů, nahý, jen s cípem látky omotaným kolem kotníku. Zrak obou příbuzných padl na jeho šíji.

"Možná jste měla pravdu," zabručel Olbram neochotně. "Vlastně jste mi ušetřila práci. Svým způsobem to je znamení. Bůh si zjevně přeje, abych na trůn usedl já." Samolibě mu zazářily oči. Pak zatleskal. "Stráže, odveďte tady Její bývalé Veličenstvo dolů do žaláře. Bude tam mít spoustu času svého syna oplakat."

Autor Rebejah, 15.12.2021
Přečteno 85x
Tipy 5
Poslední tipující: Amonasr, Sonador, mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Skvělé.

16.12.2021 06:03:42 | mkinka

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí