Dům který opouštíme

Anotace: Krátké povídky z dvaceti hospicových pokojů. Pokoj č.7

Poslední pokus o zachycení toho šrotu, kterému snad už jen ze zvyku přezdívám myšlenky a názory. Už nepíšu, přijde mi to zbytečné. Staré básně, spisky a jiné výplody přijdou mi hloupé, zbytečně napěchované vlastním egem a ublížeností. Míval jsem zjevně patent na trápení. Oh boy, oh boy. Kdybych věděl s čím zápasí ostatní, moje dospívání by bylo diametrálně rozdílný zážitek. Patří to k věku? Mysleli jste si taky, že vaše problémy jsou Ty problémy? Myslíte si to pořád?
Za okny mám uličku co nikam nevede, lemují ji prvorepublikové lampy. Často na ní koukám z úhlu, ze kterého nevidím na její konec. Sleduju se, jak čekám jestli vydoluju ještě nějaký pocit. Tam někde na dně nebo klidně ještě níž. A naposled jsem se přistihl jak číhám na sebe číhajícího na pocit a napadlo mě, jestli takhle čekám proto, abych mohl věřit, že něco takového ještě můžu zažít. Jako rybář u vyloveného rybníka. Že dělám ještě něco nemající žádný logický důvod. Nevadí, odpusťe mi krátké zamyšlení. Nechci vás okrádat o čas. Máme ho konec konců míň než se může zdát. A je ještě tolik věcí, za které tím časem musíme zaplatit.

Kamarádka, kterou aktivně znám už snad patnáct let mi řekla že ji na gynekologii našli nález na čípku, poslali ji na biopsii. Umřel mi v rukách cizí člověk, zatímco jsem mu podpíral hlavu na zastávce aby se neudusil. Viděl jsem ten okamžik, prostě to víte a není to žádná show. Pocity. Pocity. Se všechny rozutekly. Jako děti jsme lovily housenky a pak je nechaly v zavařovačkách, udusily se. Tak jsme je vykleply a lapily je znovu a tak pořád dokola, dokud nás bavily a zajímaly jejich pestrobarevné vzory. Smrt je na každém kroku a v každém období, smrt, smrt, smrt. Všude po cestičce po které kráčíme, skrz tmavý nebo prosluněný lesík života, rozsetá smrt, mrtví brouci, hlína, tráva, stromy, těla, všechno, všecičko jsou to děti smrti. Smrt je jiný název pro život a obráceně. Tvorba a zánik. V tobě, ve mě, v nás všech. Smrt není něco, kvůli čemu se dají cítit emoce, protože je to příliš velký děj. Něco co se děje napříč nekonečnem a vším, každé další teď a pořád. Jako rozpýnání vesmíru. Kdo se trápí kvůli rozpýnání vesmíru? Má to jen jednu výjimku a to pokud se jedná o mou smrt. V panických atakách se chvěju do posledního svalu, emoce se točí jako vír a to vše proto o co bych mohl přijít. Pro to všechno co je v sázce. Prožil jsem to už tolikrát. Všechny ty horory vyděšeného "umírajícího" mozku, rozpouštějícího se člověka, toho golema, kterým bych měl být a neznám nic jiného než jím být a ani nevím jestli vůbec existuje něco jiného než jím být. Jsou to muka, poslední záchvěvy emocí. Půjdu pak? Až dozní? Půjdu?