eštivý smutný den

Deštivý smutný den.

Vik chodil rád na tajemná místa kde rád přemítal jak to tam asi vypadalo za dávných času. Také rád navštěvoval staré záhadami opředené hřbitovy a i v temnotě vyděl krásu těchto míst. Lidé mu v životě hodně ublížili a v srdci měl spousty hlubokých jizev. Tak se lidem jak mohl vyhýbal. Věděl že do očí mu neřekne nikdo nic ale za zády cítil zlé pohledy. Protože byl jiný než společnost kolem jinak se oblékal a měl své vlastní názory byl často terčem nehorázných pomluv a lží. Často mu připadalo že je pokrytců plná vesnice. Měl však jednoho velkého kamaráda svého vlka Sama. Toho zachránil když se jako štěně chytil v hlubokém lese do želez nastražených pytláky. Odnesl jej tehdy domů a vyléčil mu poraněnou tlapku. Od té doby ho provázel věrně na toulkách přírodou a za tajemnem tichých míst. Na světě měli již jen jeden druhého. Jednoho deštivého dne šly kolem říčky za vsí kde na jednom místě pobíhal a pokřikoval dav lidí. Když přišli blíž viděli jak se v rozvodněném dravém proudu říčky zmítá malé dítě. Bez rozmyšlení oba skočily do vody aby dítě zachránili. Bojovali s divokým proudem. Dítě nakonec pevně chytili a dostali se sním ke břehu. Vik se sním vyškrábal z říčky ale Sama náhle ztrhl zpět noví příval proudu. Vyčerpaný Vik prosil přítomné aby jeho vlčímu příteli pomohli ale ti se otočili a dali se i s dítětem na odchod. Skočil tedy sám znovu do proudu. Již ale nedokázal Sama zachránit a zavřela se nad ním navždy voda. Náhle ho obklopila tma a chlad. Když po nějaké době procitl ležel na břehu, měl slzy v očích a v hrudi ostrý tep. Za krátko však přišel až děsiví klid a z vln říčky vyběhl jeho vlčí kamarád a radostně štěkal, pak se spolu vydali na dlouhou neznámou pouť. Kdosi za čas asi pod tíhou svědomí vztyčil na břehu říčky dřevěný kříž do kterého vyryl dvě jména.