Princova poslední cigaretka…

Princova poslední cigaretka…

 

Vraťme se ještě do minulosti, kdy byl Princ malý. Mohlo mu být tak osm let. Ležel v posteli, usínal.

 

Ve svých snech létal na oblaku, cítil jak ho ovívá vítr. Hleděl na tmavomodrou oblohu… 

 

„Hele princi! Podívej, vidíš to souhvěz…?“

 

„BGHHH UGHH KCHEE,” ozval se pazvuk, jako kdyby zařval troll, jako kdyby někoho stahovali zaživa. A pak zas. „Ughgg AAA.” Princovi se rozbušilo srdce. Rukama držel peřinu a zhluboka dýchal.

 

„Bože, co to je??,” jeho vnitřní hlas se mu rozklepal a vyděšeně se ptal.

 

Skrze dveře svého pokoje viděl prosvítat světlo. Chtěl to prozkoumat. Rozhodl se opustit svou postel, svůj hrad. Teplíčko peřiny zmizelo. Nožka dopadla na podlahu, zavalil ho chlad. Potácel se temnou místností. Černá televize a na ní malé červené světýlko.

 

 

Vzal za železnou kliku dveří a zatáhl: “Vžuu,” vydaly ten typický zvuk.

 

Stál na chodbě a pozoroval, jak se svítí v koupelně – Vydal se tam. Raz, dva… Na svém třetím kroku do něčeho šlápl.

 

„Co je to za hnusnej slizz? blee.”

 

Podíval se na svoji nohu a setřel tu průhlednou tekutinu pryč.

 

Vešel do koupelny.

 

A bylo tam.

 

MONSTRUM.

 

Nad záchodovou mísou byla troska, která zvracela do záchoda. Křičela.

 

„Aaahhhah Ughhhgh.“

 

Jako kdyby Někoho stahovali mučili zaživa.

 

„UGHCHH HAA!!!!!!“

 

Praskají žilky v očích. Drtí se lebky. Zavře oči. Otevře je. Pořád tam je. Bolesti tvora z hrdla vycházejí, jak když matce před jejím zrakem dítě rozmlácejí. Hrůza. Zrůdnost. Nářek. Smrad, pach piva.

 

„BGU, Bchee,“ zvratky padají do mísy.

 

„Tati, tati, co ti je?”

 

Otec nereaguje…

 

Chlapec se začne zmítat ve spirále strachu.

 

Propadá se.

 

Rozběhne se.

 

Utíká. 

 

Pláče.

 

Chodby nemají stěny,

je to temnota,

dlouhý koridor,

věci ztrácejí tvary.

 

Dveře.

 

Místnost.

 

Postel.

 

Zavřít.

 

Schovat.

 

Uši.

 

Zacpat.

 

PŘEŽÍT.

 

 

.   .   .

 

 

O několik let později

 

Princovi bylo patnáct let a chodil do deváté třídy. Venku noc, deset, jedenáct večer. Džaba a Vlčí kluk mu navrhli, že by se všichni mohli společně projet na kole. Princ by jel radši jenom s Vlčím klukem, totiž, byl do něj zakoukaný nebo spíše naprosto zamilovaný.

 

Bzukot hmyzu.

 

„Čuuus“ „Nazdar Princi.“ Pozdravil Prince Džaba a Vlčí kluk.

 

„Čau,“ odvětil Princ.

 

Vyjeli… Ani si nevzpomínám, jestli měl tu noc princ na hlavě helmu.

 

Drnn, Drnn, kola duněla. „Chaáá, chááá,“ Džabův smích probodával šustění větru..

 

„Co ty na to princi??” Zeptá se Vlčí kluk laškovně Prince.

 

„Co..? Já nevím, co?“ Zmateně odvětí Princ, drží se řídítek. Brázdí prázdný park.

 

„No, že přece jedeme k Pirátovi na hřiště a dáme si cigaretku!!“

 

„Uhh, nevíím..“ odvětí Princ.

 

Vlčí kluk jede vedle něj, trhnutím na něj otočí hlavu a upře pohled.

 

„Však si dáš..“ Dodal Vlčí kluk a pak zrychlil zpátky za Džabou dopředu.

 

. . . 

 

Dojeli na to hřiště potemnělé, odstavili kola. Zalezli do budky. Během dne si tam hrály děti, počítaly na počítadle a kreslily na tabuli.

 

Džaba s Princem se opírali o dřevěné zábradlí té malé budky, kývala se a vrzala. „Kšš, kšš.“

 

Vlčí kluk z kapsy vytáhl krabičku cigaret. “Tak si dejte.”

 

Sám si jednu vzal a zapálil.

 

V té tmě před sebou viděli malý oranžový puntík a ucítili cigaretový kouř.

 

Džaba s Princem se na sebe podívali a začali se smát. Na vteřinu bylo Princovi hej.

 

„No berte aale!” Vykřikl Kluk jak načančaná krůta. „Jsou to slimky!”

 

Džaba si vzal tenkou cigaretu a Kluk mu ji zapálil.

 

Všechno se to dělo rychle, Princ už v puse taky svíral tu tyčinku a viděl, jak se k němu Vlčí kluk přibližoval. V ruce držel zapalovač a plamínek ozařoval jeho obličej. Princ držel cigaretku v puse a k tomu i v prstech. Vlčí kluk ho chytl za ruku, aby se tolik neklepala. Princovi se rozbušilo srdce. Zapálil mu cigaretu, ale zahořelo i cosi uvnitř Prince.

 

„Musíš to vdechnout.. Ucchh” Začal mu Vlčí kluk ukazovat, „Jinak ti to jenom bude smrdět v puse.”

 

Princ se nadechl a vtáhl kouř do plic.

 

„Uchcch haa ech ech ekch” Rozkašlal se a zamotala se mu hlava. Opřel se o dřevěné prkno budky a tak trochu se Vlčímu klukovi naschvál sesunul do náruče. Držel ho za tmavě modrý rukáv jeho mikiny a podíval se mu do očí, chvíli snad i cítil, jak Vlčímu klukovi bije srdce. Byl by tam jen takhle byl a držel ho za rukáv.

 

…

 

Vlčí kluk ho jemně chytil a poodstrčil hezky o pár stupňů zpátky na nohy.

 

Princ to nedělal protože by chtěl kouřit. Chtěl jenom být vlčímu klukovi blíž. Byla to mizerná chvíle, ale aspoň na tu chvilku byl s ním.

 

Ze tmy přiběhl Džaba, celý bledý, zpátky do budky.

 

„Ty voe nee. Nee, ja si natah a zeblil se, nee.”

 

Se smíchem v puse na něj princ reagoval: „Ti nevěřím, nee..”

 

„Ale jo je to tam..”

 

Vlčí kluk nasadil seriózní výraz a hned se tam běžel podívat. Zasvítil bleskem telefonu do trávy a zase utíkal zpátky: „No fakt, že jo.. fuuujj.”

 

Prostě dál postávali a Vlčí kluk jim nabídl další cigaretu. Džaba odmítl, ale Princ přijal. Jenom kvůli němu. Kdyby mu Kluk řekl, ať tam stojí a čeká, že se za chvilku vrátí, Princ by to udělal a čekal na něj. Pro něj.

 

Princ vykouřil druhou cigaretu. Nikdy ten pocit nezažil. Nepil, moc se v poslední době nebavil. Svalil se na lavičku a začal se smát.

 

Džaba tak trochu nechápal a posmával se srdečně s ním.

 

Vlčí kluk nahodil trapný úsměv. Šáhl do kapsy. A začal si Prince fotit.

 

„Hej, co děěláš?”

 

Už to nebyl kamarád. 

 

Atmosféra se změnila.

 

.   .   .

 

Mohla být půlnoc a kluci vyrazili k domu babičky Vlčího kluka, asi pro nějakou vodu. Když dorazili, Džaba s Princem čekali venku a hleděli na noční kostel, jenž se před nimi tyčil. Oranžová světla z lamp, mušky, kamenné kostky, po nichž jezdili koňské povozy, tanky, auta…

 

Prince začal pobolívat žaludek.

 

„Snad to ze mě nevyjde.” Podíval se vyděšeně na Džabu a čekal snad na ujištění, že se to nestane.

 

On se jenom podíval a Odvětil:

 

„Snad.” Pořád Džabovi nebylo moc do smíchu, potom co se mu udělalo špatně v budce na hřišti.

 

Smrad v puse a bolest zesilovaly. 

 

Křeče.

 

Prince začal zmocňovat panický strach. Tohle asi nezvládne.

 

Vlčí kluk se vrátil.

 

„Chcete něco hoši? Princi?? Co ti jeee.“

 

Princ si položil ruku na břicho, na chladnou mikinu nasáklou kouřem.

 

„Kluci počkejte, počkejte…” Ukázal jim zdviženou dlaní.

 

Držel se. Z posledních sil se odbelhal za zídku, aby na něj nebylo vidět. Sliny se mu valily do pusy. Jazyk, krk. Polknul. Chtěl řvát, chtěl křičet. Proč jen mu to Vlčí kluk udělal a proč ho nemiluje. Ale ze všeho nejvíc chtěl, aby se nestalo, to, co se blížilo. Aby to skončilo.

 

Tělem mu projela vlna.

 

Zkácel se na kolena.

 

Pak se to stalo.

 

…

 

Když tam byl, zoufalej, uvnitř plačící; rozsvítil se blesk a on viděl Vlčího kluka s telefonem.

 

„Nefo ughh Nefoť si mě…” A pak to z něj zase vyšlo - to zlo, to svinstvo.

 

Bylo mu zle, bylo mu hrozně, chtěl umřít.

 

Vlčí kluk si ho možná nefotil, třeba si na něj chtěl jenom posvítit..

 

 

.   .   .

 

Už bylo po všem.

 

Džaba odjel a Princ seděl s Vlčím klukem na lavičce.

 

„Nepošleš ty fotky nikam, že ne? Rodiče by mě zabili…”

 

„No já nevím.”

 

„Proč?

 

Nedělej to prosím.”

 

„Nevím.”

 

„Prosím.”

 

„Ale Princi, Princi, Princi. Takhle to na světě prostě chodí.”

 

„Vlčí Kluku…“

 

„Princi, JE MI TO LÍTO.“

 

Chvíli ještě seděli, Princ byl poraženej.

 

Vlčí kluk arogantně prohlásil: „Čau!! Já jdu teda.”

 

Čekal na čau od prince.

 

„Počkej…” ozval se mu zklamaně princ.

 

„Co”

 

„Ale nic…….”

 

„Čau!” „Princi!!” „Princi Ahooj”

 

„Čau…” Vyvzdechl ze sebe princ.

 

Šel do postele a nešlo mu usnout. Smrdělo mu v puse, v hlavě to neustávalo. Obepisoval své kamarády a připravoval je na to, co přijde.

 

„Čau Pájo u Království ulit. Asi se o mně zítra dozvíš něco špatnýho. Budu radši, když to uslyšíš ode mě. Vím, že mě máš za hodnýho kluka a prostě já jsem. To co asi uvidíš bude podlý a dost možná o mně bude psát Vlčí kluk lži.. no nic. Princ.”

 

Druhý den ráno zahanbeně seděl ve školní lavici. Vlčí kluk nahrál na třídní skupinu jeho fotky, kde leží „sfučený“ na lavičce v budce na hřišti u Piráta.

 

Překvapivě to nikoho skoro nezajímalo. Rodiče se nic nedozvěděli. Pár lidí se zeptalo a život šel dál jako by nic.

 

Kupodivu.

 

Ku podivu.