Zlaté hodinky

Zadaná slova : ohmatat časopis vesta utopit marně

 

Ohmatal kapsy vesty, jako by v nich mohl nahmatat odpověď.

Nic.

Jen pomačkaný papírek a starý časopis, který už četl tolikrát, že znal 

každou stránku nazpaměť.Venku pršelo. Voda pomalu stékala po skle 

a mazala svět do šedé skvrny. Stejně jako jeho vzpomínky.

Otevřel časopis na náhodné stránce. Byla tam fotografie usměvavé ženy u jezera.

Vzpomněl si.

Ten den.

To ticho.

Molo a ta žena.

A jak se snažil křičet, když zmizela pod hladinou.

Skočil za ní.

Marně.

Utopila se.

Voda byla studená a prázdná.

A když se vynořil, zůstal jen kruh na hladině… a jeho vesta plovoucí vedle něj.

 

 

 

Zaplašil tu temnou vzpomínku. Zmačkal časopis, schoval ho v kapse svojí vesty.

Nechtěl se utopit ve svých vzpomínkách. Ale marně.

Déšť padal v provazech, byl uklidňující i tísnivý zároveň. A ty obrazy se ho držely.

Nešlo je zapomenout a vymazat. Byly tak živé, ale byly skutečné? Nebo jen sen?

Ta žena. Vždyť ji znal. Ale proč ho tak bolí myslet na to. Točí se mu hlava.

A cítí, že přichází i jiná, větší bolest.

Vzpomínky na ženu zaplašil ve chvíli, kdy si ohmatal zátylek a cítil tu bouli. 

Živou bouli. Něco tam opravdu bylo a žilo svůj život. Byl vyděšený.

 

 

 

Ztuhl.

Znovu ohmatal zátylek.

Marně doufal, že tam nic nebude.

Ta bulka… se pohnula.

Trhl rukou, jako by se spálil.

Zhluboka dýchal. V hlavě mu hučelo.

Vytáhl znovu časopis.

Našel článek, který četl snad stokrát.

"Experiment s ukládáním vzpomínek."

Pod titulkem byla fotografie muže ve vestě.

Poznal se.

Začal číst znovu, i když už věděl, co přijde.

"Subjekt si nechal odstranit traumatickou vzpomínku na smrt své ženy.

Paměť byla přenesena do biologického nosiče, implantovaného do zátylku…"

Bulka pulzovala.

"Experiment byl ukončen, když nosič začal vykazovat známky vlastní aktivity."

Najednou uslyšel tichý hlas.

Ne zvenčí.

Zevnitř.

„Proč ses mě snažil utopit…?“

 

 

 

Cítil zmatek. Utopila se? Nebo snad utopil on ji? Bylo to skutečné? A ten hlas 

přeci tak dobře znal. Co se to jen děje?

Chvíli jen stál a nechal se zkrápět deštěm. Pak odložil časopis, ohmatal všechny 

kapsy svojí vesty a našel zlaté hodinky .

 

Její hodinky.

 

Boule na zátylku pulzovala bolestivě. Marně se snažil to ignorovat. 

To ta boule mu blokuje paměť. Nebo spíš to, co je pod kůží.

Ze zoufalství začal vytrhávat nosič na krku. Musel se ho zbavit.

Škrábal, zarýval nehty bolestivě do krku. A pak to vytrhl s řevem.

 

A paměť se vrátila. Všechno si pamatoval.

 

 

 

Déšť zesílil.

Zlaté hodinky mu vyklouzly, marně se je snažil zachytit.

Všechno se vrátilo.

Jezero.

Ona stojící na molu.

A jeho ruka… která ji odstrčila.

Ne silně.

Jen aby se otočila a poslouchala.

Ale prkno bylo mokré.

Podklouzla.

A pak už jen křik.

Skočil za ní.

Pozdě.

Neutopil ji.

Byla to nehoda.

Nevěřil tomu.

Proto souhlasil s experimentem.

Nechat vzpomínku odstranit.

 

Hodinky v kaluži… tikaly.

Zvedl je.

Ručičky se netočily dopředu, ale zpět.

Ohmatal zátylek a cítil bolest.

Pak mu za zády zazněl hlas.

"Tentokrát… mě nestrkej."

Otočil se.

A ona tam stála, živá a zdravá, jako vystřižená z časopisu.

 

 

 

Cože? Je to reálné? Vrátil jsem snad čas?

Ale ona tu je. Natáhl k ní ruku. Dotkl se....

 

Vše se rozplynulo. 

 

Seděl v nemocničním křesle. Doktor křičí :"On se probral. Rychle ho uspěte. Ještě 

jsem mu nedal implantát. "

 

Rychle ohmatal svůj krk, ale po předchozím zranění ani památky.

Jeho mozek se utopil v představách. 

Je mrtvá? Žije? Jsem já pořád já? Co je sen?

Už neměl svou vestu, časopis ani hodinky.

Ale ne,hodinky jsou na stole. Vidí je. 

Začal se prát s doktorem a sestřičkami. Nastal chaos. Bojoval, ale marně.

 

Pak vstoupila ona. Jeho žena.

A on jen zírá.

 

 

 

Všechen odpor z něj najednou vyprchal. Marně se snažil uklidnit svou mysl.

Popruhy na rukou nevnímal. 

Díval se jen na ni.

Stála tam.

Nejistá, vyděšená, ale živá.

„Prosím… neubližujte mu,“ řekla tiše.

Doktor zaváhal. „Paní… není to vhodné. Pacient prochází—“

„Prosím,“ zopakovala.

Její hlas byl stejný jako v jeho vzpomínkách.

Pomalu k němu přistoupila.

Proč má ale jeho vestu? A ten časopis v kapse?

„To… není možné…“ zašeptal.

Natáhla ruku.

Ohmatala lehce jeho prsty.

Cítil teplý dotek.

Do očí se mu nahrnuly slzy.

„Ty… žiješ…?“

„Já jsem nikdy neumřela.“

„Ale… jezero… ty jsi—“

Zavrtěla hlavou.

„To ty jsi tam spadnul."

 

 

 

Ticho.

„Uklouzl jsi na molu. Uhodil ses do hlavy. Spadl do vody. Našli tě až po pár minutách.“

Jeho dech se zadrhl. Marně se snažil uvolnit své ruce. Chtěl ohmatat své temeno, 

cítil tu bouli, o které mluvila.

„A… hodinky…“

Usmála se a ukázala na stůl.

Zlaté hodinky tikaly.

„Držel jsi je v ruce… když tě vytáhli. Opakoval jsi, že jsi mě utopil.“

Doktor promluvil.

„Váš mozek jsi tvoří vlastní iluze.“

On ale poslouchal jen tikání hodinek.

Tik.

A pak si toho všiml.

Vteřinová ručička… se zastavila.

Vybavil si fotku v časopisu, co měl ve vestě.

Jeho zátylek znovu pulzoval.

 

 

 

"Ty nejsi má žena.....nejsi to ty."

Doktor znejistěl. Žena se marně snažila tvářit, že je v klidu.

Něco bylo špatně. Jinak. Ty hodinky byly klíč. Pochopil to.

Znovu viděl tu fotku v časopisu..... Byl na ní on? Už ne.

Ve vestě se tam objevil někdo jiný.

 

Kdo tedy koho utopil? Je snad v pekle? Nebo mu chtějí vymazat něco, co nemá vědět.

 

Bolest na zátylku byl čím dál silnější. Chtěl ji ohmatat, ale pořád byl přivázaný.

 

"Na tom molu...... někdo tam byl.... s námi..."

Ano, vzpomínal si....někdo chtěl zabít jeho. Jeho žena? Ta se topila.

Někdo chtěl zabít oba dva.

 

 

 

Jeho dech se zrychlil.

„Byl tam… někdo třetí…“ zašeptal.

Bolest v zátylku byla nesnesitelná.

Ale s ní přicházely útržky.

Molo.

Déšť.

Její ruka ohmatávala jeho ruku.

Kroky za nimi.

Otočil se.

Marně se snažil vybavit tvář.

Silueta.

Strčení.

Ne on.

Někdo jiný.

Voda.

Vzpomínka se roztrhla jako ten proklatý časopis.

„Někdo nás shodil,“ vydechl. „A chtěl nás utopit.“

Doktor přistoupil blíž.

„To jsou jen falešné konstrukce paměti—“

„Lžete!“ vykřikl.

Najednou si všiml něčeho zvláštního.

Doktor měl na sobě… vestu.

Bílou.

Jako ta silueta.

„To jste byl vy…“ zašeptal.

Doktor zašeptal: „Paměť se neměla vrátit."

Hodinky na stole se rázem zastavily.

 

 

Doktor sáhl do kapsy a vyndal další zlaté hodinky.

"Kolikrát už jsem tady byl? Kolik hodinek už existuje?"

 

Doktor otevřel zásuvku stolu. Plná zlatých hodinek.

Marně se snažil zůstat v klidu.

"Byl jste tu mockrát. Už ani nevíte co je pravda. Chtěl jste vše změnit.

Zabil jste vaše já, které šlo utopit vaše první já. Vaše žena zemřela..... 

a vy jste mrtvý. Jednou jste dokonce přišel zabít i mě.

Topíme se v časových paradoxech. Jsme jako příběh ve vašem časopisu.

Ten příběh jste totiž napsal vy."

 

Už měl znovu na sobě svou vestu, nebyl připoutaný. Ohmatal kapsy..... A našel hodinky.

 

 

 

„Tak proč… proč si to pořád pamatuju?“ zašeptal náš hrdina.

Doktor chvíli mlčel.

Pak jedny hodinky natáhl.

„Protože pokaždé uděláte jednu věc jinak.“

Vzduch v místnosti ztěžkl.

„A tentokrát?“ ohmatával svůj zátylek a tušil zvrat.

Doktor se na něj zadíval zvláštním, téměř unaveným pohledem. 

Marně se snažil vše uklidnit.

„Tentokrát jste přišel dřív.“

Cítil, jak mu po zádech přeběhl chlad.

„Dřív než co?“

Doktor se pomalu otočil ke dveřím.

Ty se právě otevřely.

A hlavní hrdina uviděl sám sebe.

Věděl dovnitř.

Promoklý.

Neutopený.

V té samé vestě. S časopisem.

S krví na rukou.

A v ruce držel… další zlaté hodinky.

 

 

 

"Teď se zabijete, usednete místo vašeho já do křesla a znovu se vydáte 

na cestu.....ale teď už ne."

Doktor ohmatal kapsu na hrudi. Vytáhl zbraň a zastřelil nově příchozí 

promočenou postavu. Pak obrátil zbraň na muže v křesle.

"Už to skončíme."

Muž vytáhl z vesty časopis a viděl, že jeho fotka mizí. Marně se snažil

vše pochopit. Jen se utopil ve svých reálných a nereálných vzpomínkách.

"Co teď, doktore?"

Doktor ho místo odpovědi zastřelil.

 

Po chvíli ticha sestřička tiše zašeptala: "Proč jste mu neřekl, že jeho žena žije?"

Doktor váhal, pak pomalu odpověděl.

"Povím mu to, až se znovu objeví."