Velmi staré víno

Nečekaná návštěva

Díl čtrnáctý

Lucie toho večera zadala do vyhledávače otázku, kterou by ještě ráno považovala za naprosto debilní.

jak poznat opravdového upíra

Google jí nabídl česnek, zrcadla, sluneční světlo a několik reklam na zubní implantáty.

Nic z toho jí nepomohlo.

Kateřina ve vedlejším pokoji nevydala jediný zvuk.

To jí nepomohlo už vůbec.

Lucie otevřela další článek. Autor doporučoval všímat si bledé pleti, neobvyklých očí, noční aktivity, nezájmu o běžnou potravu, vyhýbání se slunci a zastaralého způsobu vyjadřování.

To popisovalo značnou část náctileté populace.

Lucie článek zavřela.

Internet by neměl člověku potvrzovat úplně všechno.

Zkusila jiné stránky. Jedny tvrdily, že upír nemá odraz. Druhé, že má. Třetí vysvětlovaly, že se neodráží pouze ve stříbře. Čtvrté nabízely test za devět set devadesát korun a poštovné zdarma.

Další možností bylo zeptat se umělé inteligence. Velice moderní.

Odpověď dostala.

„Opravdového upíra z mýtů a hororů v reálném světě nepotkáte. Tato stvoření existují pouze ve fantasy literatuře, filmech a lidovém folkloru.“

Telefon ukazoval jednu hodinu šestnáct minut.

Lucie se podívala ke dveřím pokoje.

Byly zavřené.

Vstala, otočila klíčem v zámku své ložnice a okamžitě se zastyděla.

Po chvíli zase pomalu a potichu odemkla.

Pokud byla Kateřina obyčejná podivínka, byla Lucie příšerná hostitelka.

Pokud obyčejná podivínka nebyla, zámek ani dveře z dřevotřísky by situaci pravděpodobně nevyřešily.

Možná objedná ten test. Dostane slevu, pokud vezme více než tři kusy.

Usnula až k ránu.

* * *

Když Lucie ráno přišla do kuchyně, Kateřina už seděla u stolu.

Byla oblečená, učesaná a před sebou měla notebook, šálek kávy a otevřenou stránku o českém státním občanství.

Slunce jí dopadalo přímo na ruce.

Nic se nedělo.

Lucie ucítila takovou úlevu, až se musela opřít o zárubeň.

Kateřina zvedla oči.

„Jsi v pořádku?“

„Jo. Proč?“

„Pozoruješ mě ode dveří.“

„Jen jsem se rozkoukávala.“

„Při pohledu na mne?“

„Spíš všude okolo. Ty jsi mi jen v cestě.“

Kateřina přijala odpověď se zdvořilostí člověka, který jí nevěřil ani slovo.

Lucie otevřela lednici. Uvnitř byl sýr, jogurty, dvě vejce, máslo, česnek a láhev vína za částku, za kterou by ještě před týdnem nakupovala potraviny dva měsíce.

Pohled jí zůstal na česneku.

„Hodláš vařiti?“ zeptala se Kateřina.

Lucie lednici rychle zavřela.

„Ne.“

„Pak jest vhodné, že jsme nakoupily oblečení namísto potravin.“

„Aha, ty se pokoušíš o srandu.“ Lucie se pousmála. „Dáš si něco?“

„Kávu již mám.“

„Myslela jsem jídlo.“

„Nemám hlad. Ale děkuji.“

Lucie se opřela o linku.

„Ty vlastně nikdy nemáš hlad.“

Kateřina se na ni podívala.

Příliš dlouho.

„Mívám hlad.“

„Aha.“

„Jen ne po ránu.“

Lucie se přinutila usmát.

„Jasně. Normální.“

„A ne často. Mám pouze velmi specifickou dietu.“

„Mhm.“

„Trápí tě cosi?“ Kateřina se přestala věnovat notebooku a zadívala se na Lucii.

„Ale ne.“ Lucie si zastrčila pramen vlasů za ucho, pak založila ruce na hrudi.

„Působíš ustaraně.“

Na kuchyňské lince tiše cvakly hodiny.

Lucie sebou trhla a rychle se otočila ke konvici.

„Málo jsem spala. Málo a špatně.“

„Chápu, to je nemilé.“

„Ty jsi spala?“

„Nikoliv.“

Lucie zůstala stát zády k ní.

„Vůbec?“

„Již jsem se naspala dostatečně.“

Řekla to stejně klidně, jako by oznamovala počasí.

Lucie pustila vodu.

„Tak nemáš právo vypadat tak dobře,“ zamumlala.

„Jo! A dnes vyzvedáváme auto.“

To řekla podstatně živěji.

* * *

V autosalonu je přivítal tentýž prodejce a tentokrát již neskrýval upřímnou radost.

Vínový Mercedes stál uprostřed předávacího prostoru, naleštěný tak důkladně, že vypadal dražší než včera. Přes kapotu měl uvázanou velikou bílou stuhu.

Kateřina si stuhu prohlédla.

„Ta jest součástí vozu?“

„Je slavnostní. Malá pozornost,“ ujistil ji prodejce.

„Aha. Tudíž děkuji za milou pozornost.“

Lucie se zasmála o zlomek vteřiny později, než bylo přirozené.

Předání vozu zahrnovalo vysvětlení displejů, asistentů, kamer a senzorů. Automobil podle všeho sledoval jízdní pruhy, okolní vozidla, chodce, dopravní značky i Luciinu pozornost. Poznal dokonce, jestli řidička usíná.

„A pozná, je-li řidič naživu?“ zeptala se Kateřina.

Prodejce se zasmál.

Lucie nikoliv.

Kateřina také ne.

Po čtvrt hodině byly všechny podpisy hotové a Lucie dostala klíč, který žádný klíč nepřipomínal.

Kateřina zamířila k zadním dveřím.

„Kam jdeš?“

„Do vozu.“

„Pojď normálně dopředu.“

„Ty jsi šoférka.“ Kateřina se tvářila, jako by tím bylo všechno dokonale vysvětleno.

„Nejsem taxík. A ty nejsi královna.“

Kateřina se zastavila.

„Ale mohla bych jí býti.“ Kateřina zvedla bradu.

„Máš dobrou náladu, co? Hraběnka taky sedí vepředu.“

Lucie se pousmála.

„V kočáře nikoliv.“

„Tohle není ko-čár.“

Kateřina se podívala na automobil, potom na Lucii, otevřela dveře spolujezdce a nastoupila.

„Je pohodlnější než ko-čár,“ napodobila Kateřina její výslovnost. „Přestože jest naprosto bez koní.“

Interiér voněl vanilkou tak silně, že bylo obtížné myslet na něco jiného.

„Ty se do té hraběnky fakt vžíváš. Už ti tak říkat nebudu. A technicky vzato, to koně má. Hodně koní.“

Lucie nastartovala. Motor se ozval téměř neslyšně a přístrojová deska se rozsvítila.

Kateřina se nepohnula.

Vůz zapípal.

„Připoutej se.“

„Poutat se? Dobrovolně?“

„No, k sedačce. Pásem.“

Lucie zahýbala tím svým.

Kateřina vzala pás mezi prsty.

„Jestliže jest nutné cestující před jízdou přivázat k sedadlu, bezpečnost patrně nebyla hlavní předností tohoto vozu.“

Automobil zapípal znovu.

„On jinak pípat nepřestane.“

„Vydírá nás zvukem?“

„Ano.“

„To by kočár neudělal.“

Připoutala se.

„Toto vozidlo je tudíž on?“

„Rozhodně to není on.“

„Právě jsi to řekla.“

„Je to každopádně ona. Mercedes je ženské jméno.“

Zatímco Kateřina přemýšlela, jestli takové jméno někdy slyšela, Lucie zvolila režim jízdy a vůz se rozjel.

„Fakt to řadí samo,“ oznámila.

Při odjezdu jim prodejce mával.

„Tudíž již zvládá jednu z povinností kočího.“

Kateřina našpulila rty.

„A ta druhá povinnost?“

„Dopravit nás živé.“

Lucie sevřela volant.

„To je přeci samozřejmost.“

„Jsem potěšena, že jsme v tom za jedno.“

Na volné silnici Lucie přidala plyn. Mercedes vystřelil vpřed a zatlačil Kateřinu do sedadla.

„Má to silné koně, jen co je pravda.“

„A to ještě nic není. Počkej na dálnici. Někdy.“

„Pokud toto nic není, pak jsem ráda za ten pás.“

Lucie se zasmála. Krátce, ale doopravdy.

Na několik minut bylo všechno stejné jako včera.

Potom se podívala do zpětného zrcátka.

Kateřinina tvář v něm byla. Bledá, dokonale klidná a ozářená dopoledním sluncem.

Jantarová barva jejích očí byla znepokojivě jasná.

Skoro by řekla, že ve stínu trochu zářily.

Lucie hleděla o vteřinu déle, než měla.

„Jest na mně cosi v nepořádku?“ zeptala se Kateřina.

Lucie trhla volantem a vůz ji okamžitě napomenul.

„Jen si rovnám zrcátko.“

„Podle mého obličeje?“

„Jo, přesně tak.“

Lucie nasměrovala zrcátko správným směrem.

„Je-li to potřeba, ráda pomohu.“

Kateřina se dotýkala všeho: palubní desky, čalounění dveří i sedadla.

Lucie se soustředila na řízení.

Odraz v zrcátku měla.

Slunce jí nevadilo.

Seděla připoutaná v Mercedesu jako normální člověk.

Rozhodně vypadala víc lidsky než mnozí lidé na ulici.

Právě v tom už Lucie nedokázala najít vůbec žádnou útěchu.

* * *

Doma Kateřina opět otevřela notebook a Lucie začala ukládat nové oblečení.

Skříň byla pro jednu osobu malá a pro dvě urážlivá. Lucie vyndala vlastní věci, přerovnala je, vrátila polovinu, znovu je vyndala a nakonec přesunula svetry do komody.

Kateřina mezitím studovala současnost.

Začala u elektronické identity občana, pokračovala přes datovou schránku a po dvaceti minutách se dostala k návodu, jak vytvořit e-mail a bezpečné heslo.

Skromný start do digitálního života.

„Má obsahovati veliké písmeno, malé písmeno, číslici a zvláštní znamení. A nesmí obsahovati mé jméno ani datum narození.“

„Datum narození u tebe asi nehrozí.“

Kateřina k ní vzhlédla.

„Protože ho nikde nemáš napsané,“ dodala Lucie rychle. „Kdy ses vlastně narodila?“

Kateřina odvrátila pohled k obrazovce.

„V zimě.“

„Takže máš narozeniny v zimě.“

„To pro heslo není podstatné.“

„Pro oslavu ale je.“

Lucie otevřela další krabici.

Uvnitř ležely šaty. Tmavě zelená látka byla zatuchlá, místy zašlá a na lemu zůstaly stopy, nejspíš od hlíny.

Lucie se jí dotkla.

„Ty nevyhazuj.“

Kateřina stála těsně za ní.

Lucie sebou trhla tak prudce, až uhodila loktem do dveří skříně.

„Jau! Ježiši!“

Kateřina ustoupila.

„Omlouvám se.“

„Neslyšela jsem tě.“

„Šla jsem po koberci.“

„Jak ninja. Můžeš třeba zakašlat.“

„Nejsem nemocná.“

Lucie se zasmála.

Kateřina se jen neurčitě pousmála.

„Plížíš se jak duch. Vůbec jsem tě tu nečekala a málem jsem si cvrnkla.“

„Ještě jednou se omlouvám. Věříš na duchy? Cvrnkáš do nich?“

„Co? Ne. Teda jo, když jsem sama, věřím úplně na všechno. Ale necvrnkám do nich.“

Kateřina se usmála.

Lucie pomalu roztála a vydechla.

„Ty budeš moje smrt, Káťo. Fakt.“

Kateřina vzala staré šaty opatrně do rukou.

Na okamžik se její výraz změnil. Bylo v něm cosi unaveného a velmi vzdáleného.

 

 

„Jsou poslední,“ řekla.

„Poslední?“

Kateřina složila látku.

„Které mi zůstaly.“

Lucie si vzpomněla na rytinu v telefonu. Na stejný obličej ve starých šatech.

„Dáme je nahoru,“ řekla tiše.

Kateřina jí pomohla uvolnit místo na nejvyšší polici. Potom bez dalšího slova přinesla z kuchyně čaj a postavila jej Lucii na komodu.

Lucie se zastyděla podruhé během jediného dne.

Možná byla Kateřina jen osamělá holka, která přišla o všechno a měla dobré důvody lhát.

Možná se jí Lucie bála jen proto, že příliš dlouho hledala na internetu odpověď, kterou tam chtěla najít.

A určitě moc koukala na televizi.

„Díky,“ řekla.

„Nemáš zač.“

Jejich prsty se na uchu šálku dotkly.

Kateřinina ruka byla studená.

Lucie šálek málem pustila.

Kateřina se na ni zadívala.

„Jsi dnes nezvykle neklidná.“

„To pokaždý, když blbě spím. A soustředím se na úklid.“

„Vedla sis doposud znamenitě.“

„Je to zákeřná činnost.“

„Úklid? Zajisté.“

Kateřina se vrátila k notebooku.

Lucie k obědu objednala pizzu.

Každý má rád pizzu.

Kateřina si ji dlouze prohlížela a nakonec ji odmítla.

Lucie se tentokrát nezeptala proč.

* * *

Odpoledne bylo klidné.

Nové oblečení zmizelo ve skříních, krabice se přesunuly ke dveřím a z ulice občas zaznělo vzdálené troubení. Vínový Mercedes stál poprvé na parkovacím místě před domem. Lucie každých deset minut kontrolovala z okna, zda tam stále je. Často se také dívala do telefonu.

Kateřina seděla u notebooku a četla o dvacátém století.

Postupovala po desetiletích.

U první světové války se přestala usmívat. U druhé zavřela stránku a několik minut se dívala do prázdna. Potom pokračovala.

Lucie ji pozorovala z pohovky.

Člověk se mohl naučit minulost. Mohl si osvojit nové výrazy, obléknout si nové šaty a zjistit, jak funguje automobil.

Mohl se naučit vypadat, jako by do světa patřil.

Zaduněly hlavní vchodové dveře.

O několik vteřin později se ozvaly kroky.

Pomalé a pravidelné.

Kateřina zvedla hlavu od notebooku.

„Očekáváš návštěvu?“

„Ne.“

Kroky se zastavily za dveřmi.

Někdo zazvonil.

Lucie sebou trhla, podívala se na Kateřinu, na dveře a vstala.

„Já se podívám.“

„Děkuji.“

„Zůstaň tady.“

„Ovšem.“

Zvonek se ozval znovu.

Lucie zavřela dveře obývacího pokoje a šla otevřít.

Na chodbě stál muž kolem pětačtyřiceti let. Měl tmavý kabát, krátké prošedivělé vlasy a tvář, kterou by si člověk po pěti minutách nedokázal přesně vybavit.

Usmál se pouze tolik, kolik vyžadovala slušnost.

„Dobrý den. Komisař Bartoloměj Vrána.“

Ukázal jí služební průkaz.

Příliš krátce na přečtení. Dost dlouho na uklidnění.

Lucii však neuklidnil.

„Policie?“

„Nebudu vás dlouho zdržovat.“

Lucii se honily hlavou nově získané peníze, auto a jeden nezaplacený lístek na MHD.

Než stačila cokoliv říct, muž vytáhl z kabátu list obyčejného kancelářského papíru se dvěma barevnými fotografiemi.

Na první fotografii se dvě usmívající se dívky tiskly k ženě ve starých tmavě zelených šatech. Žena byla zaprášená, ve vlasech měla hřeben a do telefonu hleděla s výrazem člověka, který netuší, proč je fotografován.

Druhý snímek, pořízený shora, zachycoval stejnou ženu v recepci nějakého luxusního hotelu.

„Znáte tuto ženu?“ zeptal se Bartoloměj.

Lucie cítila, jak rudne.

„Potkaly jsme se,“ řekla.

„Kdy?“

„Před pár dny.“

„Jak se jmenuje?“

„Už nevím.“

„Příjmení?“

„Nevím.“

„Nevíte, kde by se mohla nyní nacházet?“

Lucie sevřela hranu dveří.

„To fakt netuším. Spíš jsme se jen minuly. Jako že nešla přehlídnout. Asi.“

Bartoloměj přikývl, jako by dostal odpověď, kterou očekával.

Lucii vyschlo v ústech.

„Udělala něco?“

„Může být nebezpečná.“

V Bartolomějově pohledu se cosi nepatrně změnilo.

Z kapsy vytáhl vizitku a položil ji na list.

„Kdybyste si na cokoli vzpomněla. Ve vlastním zájmu.“

Lucie obojí přijala.

„Jasně.“

Bartoloměj ustoupil o krok.

„Hezký den, slečno.“

Odešel ke schodům.

Lucie zavřela dveře a otočila klíčem.

Ještě chvíli naslouchala jeho krokům.

Potom se obrátila.

Kateřina stála na konci chodby.

Lucie ji neslyšela otevřít dveře.

Neslyšela ji přijít.

„Kdo to byl?“ zeptala se Kateřina.

Lucie schovala list za záda.

„Nikdo. Nevím. Cizí.“

Kateřina pohlédla na její ruku.

„Nikdo ti přinesl dokumenty?“

„Je to jen leták. Dělá to spousta lidí. Třeba jeh... jehovisti.“

Kateřina k ní vykročila.

Lucie ustoupila.

Jen o jediný krok a zády narazila do dveří.

Kateřina se zastavila.

Poprvé od chvíle, kdy Lucie pustila Kateřinu do svého bytu, se nebála o ni.

 

Bála se jí.