Padlí

Padlí

Anotace: Další šílený výplod. Prosím, nepohoršujte se.

„Dobrý večer! Rád bych si u vás na dnešní noc pronajal pokoj.“ Přesně tato slova pronesená zvučným, leč zdvořile chladným hlasem vytrhla Petra ze sladkého objetí spánku. Zmateně otevřel oči a potlačil zaklení, které by se k recepčnímu luxusního hotelu jistě nehodilo. Byl ale tak unavený. Poslední týden měl denně noční a pomalu začínal pociťovat následky. Kruhy pod očima, špatné soustředění – včera si omylem osolil čaj – a nakonec pospávání v křesle u recepce, což by jej klidně mohlo stát místo. Bylo to k zbláznění, jenže Petr naléhavě potřeboval peníze. Také jejich vidina jej donutila vyhrabat se ze svůdně pohodlných útrob křesla, narychlo si upravit pomačkaný stejnokroj a zaměřit svou pozornost na hosta. Kupodivu to ani nebylo tak těžké, jak očekával. Někoho takového tady totiž ještě neviděl.
Stál před ním vysoký mohutný muž v dokonale padnoucím a určitě nákladném černém obleku. Měl dlouhé rovné havraní vlasy stažené do culíku, bradku a plné rudé rty ostře kontrastující se snědou pletí. Tvářil se klidně – nesjel Petra obvyklým přezíravě arogantním pohledem, ačkoliv by si to dozajista mohl dovolit. V jeho temných inteligentních očích se zračil klid, jen sem tam jako by v nich probleskly náznaky plamínků. Možná potlačovaná vášnivost, slabý náznak rozpustilosti, napadlo Petra a zálibně se pousmál, ovšem vzápětí se v duchu okřikl. Nesmím tahat city do práce, připomněl si a nasadil profesionální výraz získaný dvěma lety tvrdé praxe.
Kromě toho tu neznámý nebyl sám. Kousek za ním stála dívka. Od muže se lišila tolik, jak jen to bylo možné. Přesto musel Petr, jenž dovedl navzdory své orientaci ocenit ženskou krásu, uznat, že je nesmírně půvabná. Měla drobnou něžně ženskou postavu ukrytou nepovolaným očím v krajkových šatech barvy smetany. Platinové vlasy měla pečlivě vyčesané do jakéhosi drdolu, který vytvářel dojem svatozáře, pouze pár neposedných pramenů jí rámovalo andělskou tvář z jemného alabastru s dvěma lazurity místo očí, ušlechtilého nosu a malinových rtů roztažených do laskavého úsměvu. Své „Dobrý večer!“ pronesla zpěvným hlasem múzy, jinak se však spíše schovávala za muže. Působila oproti němu tak zranitelně – jako panenka.
„Dobrý večer! Jistě, to nebude problém,“ zareagoval Petr konečně na mužova prvotní slova – samozřejmě s nebývalou ochotou nezvyklou pro takto pozdní hodinu, „máme ještě několik volných míst. Přejete si, předpokládám, pokoj pro dva?“ Muž přikývl a několika rychlými větami dojednal s Petrem vše potřebné. Kromě pokoje objednal oběma vydatnou snídani do postele a také ihned zaplatil – v hotovosti. Za chvíli již dívce galantně nabídl rámě a odváděl si ji nahoru. Petr je zaraženě pozoroval. Tak nesourodý pár ještě neviděl, a přece jim to spolu velice slušelo. Nad tím zůstával rozum stát. Petra to lehce rozesmutnilo. Už dlouho s nikým nic vážného neměl, tedy až na občasný flirt se sousedem, jenže ten nikam nevedl. A on si připadal tak osamělý. Snad také proto si ochotně bral noční směny, po nichž byl vždycky tak unavený, že na melancholické úvahy o životě neměl sílu. Necítil se na ně ani teď, tudíž se vrátil do svého místa v křesle s pevným odhodláním neusnout. Samozřejmě uběhlo sotva deset minut a spal zase jako miminko.

Pokoj číslo dvacet nebyl příliš velký, zato však poskytoval hostům úchvatný výhled na město, absolutní pohodlí a soukromí, neboť byl situovaný na konci chodby v nejvyšším patře hotelu. Když do něj Anděla vcházela, zalila ji vlna úlevy. Konečně budou chvíli sami. Stačí jenom zavřít masivní dubové dveře a …
Anděla se zachvěla. Mráz jí nemilosrdně přeběhl po páteři, přestože v místnosti bylo příjemně teplo. Je to chyba, uvědomila si – ten večer možná už po stopadesáté. Je to chyba a může si za ni pouze ona sama. Přesto věděla, že se jí dopustí. Nedokázala jí zabránit, toužila po ní, a to téměř bolestně. Nemohla jinak, což jí bylo jasné, jakmile ho dnes ráno spatřila. Seděl na plastové nemocniční židli na chodbě JIPky majestátní jako lev, sebejistý jako král, neodolatelný jako sám Bůh. Sledoval každičký její pohyb, propaloval ji pohledem černých očí, ve kterých se skrýval příslib něčeho, co nedokázala pojmenovat, a přece si byla jistá, že právě o tom vždycky tajně snila. Obzvlášť když temná noc padla na víčka její svěřenkyně Sylvy a Anděla, strážný anděl z povolání, měla několik hodin jen pro sebe.
Teď jí všechny tyto sny ležely u nohou. Zbýval jen poslední krok. Nebylo správné ho udělat, to dobře věděla, ovšem měla pocit, že na ničem jiném nezáleží. Vlastně jí nezáleželo už vůbec na ničem. Minimálně tedy od chvíle, kdy se Sylva nad ránem vrhla z okna svého bytu, s čímž Anděla nedokázala a bohužel kvůli pravidlům ani nesměla nic udělat. Zbývalo jí pouze čekat, nenápadně se vmísit mezi nemocniční personál a snažit se opatrně přikapávat do infuzí své svěřenkyně balancující na tenké hranici života a smrti živou vodu. Víc ze své pozice striktně omezené přísným řádem dělat nemohla. A upřímně řečeno, i to bylo zbytečné, protože už od rána na JIPce vysedával její starý známý, dokonalý a profesionální anděl smrti, Cháron. Andělka ho okamžitě poznala – již dvakrát mu vyrvala Sylvu ze spárů. Napotřetí mu ji musela bez řečí dát, pokud ji bude chtít, tak zněla dohoda. O tom, že mu dá také samu sebe, nebyla v jejich dávné smlouvě jediná zmínka, nicméně se pro to stejně rozhodla. Jednak byla technicky padlým andělem již od doby, co se Sylvě přestalo chtít žít, jednak ztratila poslední zbytky motivace bránit se zakázané vášní. Místo toho se jí vydala vstříc s náruživostí těch, co přišli o poslední kapku naděje. Se sotva slyšitelným cvaknutím za sebou zavřela dveře, opřela se o ně a zpříma pohlédla Cháronovi do očí. Chystám se utopit v temnotě, pomyslela si. Ta myšlenka ji na tváři vykouzlila úsměv, snad až moc svůdný na anděla, s nímž překonala posledních pár krůčků až k muži, kolem kterého se točil celý její malý vesmír, přitiskla se němu a s pohledem stále upřeným do jeho očí jej políbila.
Cháron měl ženy rád všeobecně, avšak Andělu nějak nemohl dostat z hlavy od prvního setkání. Uchvátila ho její spanilost, laskavé srdce, křehkost a nevinnost. Nedokázal zapomenout na její odhodlání a hrdost, s jakým před ním Sylvu bránila. Líbilo se mu, jak si při práci zpívá, je-li to možné. Její nekonečná píle a zatvrzelá naivní snaha všechno zvládnout se mu zdály roztomilé. Chtěl ji jako ještě doposud žádnou jinou dívku. Bohužel dobře věděl, že milovat ji si nemůže dovolit – to bylo pro něj jakožto anděla smrti nepřípustné. Tedy až do dnešního dne…
Když jej poprvé políbila, zatočil se s ním svět. Hned se ovšem vzpamatoval, převzal iniciativu, dokonce jí začal polibky vracet. Nejprve pomalu a jemně. Postupně si ale začal její rty podmaňovat, hladil ji po nich jazykem a kradl jí dech. Když se Andělce zmámené vášní podlomily nohy, beze známky překvapení ji zachytil do náruče a odnesl do postele s meruňkovým přehozem, aby mohl dál nerušeně plenit své dobyté území. Měl to jako jeden z mála dobyvatelů snadné. Nikdo mu v tom nebránil.
Andělka cítila, jak z ní padají bolest, stres a vyčerpání. Vášnivě Chárona líbala, zatímco se jí po těle rozlévalo neznámé teplo. To se postupně měnilo ve spalující žár, když jí začal pomalinku rozepínat knoflíčky na šatech a cestičkou dlážděnou polibky se vydal směrem k ňadrům. Dostal se tudy až bradavkám zvtrdlým vzrušením. Opatrně jednu uchopil do úst a přejel po jejím vrcholku jazykem. Ucítil, jak se mu dívka zkroutila pod rukama. Z úst jí uniklo tiché zasténání. Hned bylo následováno dalším, protože úspěchem povzbuzený Cháron pokračoval. Hrál se s Andělčinými bradavkami, užíval si její vzdechy. Nemohl se jich nabažit. Vzrušovaly ho. Cítil, jak se v něm probouzejí všechny hluboko ukryté touhy. Chvilku ji takto trápil, než se zvolna vydal po jejím plochém bříšku níž. Byla tak krásně napjatá, tolik nedočkavá. Na chvilinku zvedl hlavu, aby si ji prohlédl. Ležela tu zadýchaná a zrůžovělá s přivřenými víčky a pootevřenými ústy, prsty křečovitě svírala přehoz postele. A byla nádherná. Chárona to plnilo uspokojením a ryzí radostí – pocitem, jenž mu byl již mockrát odepřen. V tuto chvíli si jej však nehodlal nechat ničím vzít. Roztouženě se vrátil k hedvábné kůži Andělčina bříška, vpíjel se do ní a mířil stále níž, než konečně dorazil k vytouženému cíli. Když poprvé přejel ústy po jejím klínu, úplně ztuhla, široce otevřela oči a pohlédla na něj. Ve tváři se jí usadil strach. Zdálo se, že chce něco podotknout, jenže on byl rychlejší. „Nic neříkej, miláčku,“ zašeptal hlasem zastřeným vášní, „jen mi věř. Budu hodný, slibuju.“ Očima jí přeběhl stín pochybnosti, zachvěla se. Na pár sekund měl dojem, že se bude chtít bránit, a tak rychle vyhledal její malou ručku a ukryl ji ve své medvědí tlapě. „Neboj se! Neublížím ti.“ Víc už říkat nemusel. Když jí vtiskl do klína další polibek, slabě vykřikla a zhroutila se do polštářů. Bezmocná, pouze jemu vydaná na milost a nemilost.
Andělka nic podobného v životě nezažila. Šílený žár, který se jí hromadil v podbřišku, přestával být snesitelným. Měla pocit, že snad brzy vybuchne. Bylo to tak intenzivní, tak silné. Zmítaly jí neznámé vjemy, probouzely v ní touhu postupně spalující všechny zbytky zábran, jež doposud odolávaly. Tolik Chárona chtěla, až to téměř bolelo. Ani si skoro neuvědomila, že se opatrně vyhoupl nad ni, že na ní poprvé spočinula tíha mužského těla. Naopak ho náruživě začala svlékat. Jeho překrásný oblek jí překážel – odstiňoval životodárné teplo jeho těla. Nemohla se dočkat, až ho z něj osvobodí. Zápolila s knoflíky a kravatou, až konečně povolily a propustily ho ze svého zajetí. Teď již byl jenom její. Přitiskla se k němu, vdechovala jeho vůni, hladila ho po rozložitých zádech a opájela se hrou svalů pod svýma rukama. Sotva si všimla, že jí opatrně roztáhl nohy a pohodlně se mezi nimi uvelebil, připravený vzít si ji. Potřeboval už pouze povolení, jež na něj čekalo v jejích očích. Ty, obvykle poklidné jako lesní studánky, se dnes podobaly rozbouřenému moři. S poklady na dně, pomyslel si. Potom do ní vniknul – něžně a pomalu, avšak nesmlouvavě. Andělku v první chvíli vyděsila nezvyklost toho pocitu i nečekaná bolest, zrádně zaobalená do rozkoše. Přesto se nebránila, jen zaryla prsty do zad a s tichým odevzdáním čekala, až všechno nepříjemné odezní. Cháron na ni nespěchal. Proč taky? Měli přece celičkou noc.
Jakmile měl pocit, že se trochu vzpamatovala, začal se v ní zvolna pohybovat. Jemně ji při tom líbal, kradl její přerývavý dech a tlumené vzdechy, zpočátku snad bolestné, postupně však stále vášnivější. Každý kousek jejího těla mu vycházel vstříc, přizpůsoboval se jeho tělu a doslova na něj křičel, aby hlavně nepřestával. Což ani nechtěl. Dobře věděl, že už je ztracený. Padal do propasti nespoutané rozkoše, mermomocí se snažil dosáhnout dna. Úplně přestal mít pojem o čase, o světě, na chvíli zapomněl na Sylvu, na své poslání, na pravidla, která spolu s Andělkou porušovali. Všechno se rozplývalo v jejích očích a v jejím horkém vstřícném klíně. I on sám cítil, že se v něm brzy rozplyne. Těšil se na to, ovšem na druhou stranu si přál, aby ten okamžik nikdy nenastal, aby spolu mohli navždy zůstat v této nadpozemské realitě. Bohužel tomuto jeho vroucnému přání nemělo být vyhověno. Andělka se v jeho náručí pomalu blížila k slastnému vyvrcholení a Cháron tušil, že její vrchol bude pro dnešek také jeho labutí písní. Když jí projely první silné vlny orgasmu a její lůno ho na několik krásných sekund uvěznilo ve sladké křeči, podvolil se, jako se sopka ochotně podvolí erupci. Explodoval a svým žhavým magmatem zaplnil Andělčino nitro. Pak se na ni vyčerpaně zhroutil, podivně dojat, zničen a neschopen dalšího pohybu.
Leželi pak spolu velice dlouho. Snad byli příliš unavení, snad je děsilo byť jen na chvíli se od toho druhého vzdálit. Panovalo mezi nimi ticho – blahodárné, uklidňující a ozdravující. Ticho po bouři. Ani jeden z nich neměl chuť ho narušit. Oba se báli, co by jim slova mohla přinést.

Hodiny na věži nedaleké radnice ukazovaly přesně osm, když do pokoje číslo dvacet vešla pokojská se snídaní. Aniž by se rozhlédla – byla placená mimo jiné i za diskrétnost – tichoučce položila podnos na stůl, spěšně pokoj opustila a pokračovala k dalším dveřím. Jelikož se pohybovala jako myška, ani nevzbudila Andělku stulenou do klubíčka uprostřed veliké prázdné postele. Spala tvrdě, ostatně po náročném dni a noci a před nejistou budoucností odpočinek potřebovala jako sůl.
Cháron s ní nebyl. Nenápadně se z pokoje vytratil už před nějakými čtyřmi hodinami. Nechal tu po sobě jen drobnou černou růžičku na nočním stolku, nic víc. Věděl až příliš dobře, že to od něj není správné, nicméně se tím nehodlal zabývat. Podobně jako včera v noci s Andělou prostě nechtěl mluvit. Tak nějak vytušil, že by to bylo pro oba dva zbytečné a stejně by to nedokázalo nic změnit na faktu, že přes veškerou krásu všeho, co se stalo, mezi nimi zeje nepřemostitelná průrva, již sotva kdy překonají. Doufal jen, že si to uvědomí i ona a nebude mu nic vyčítat. Ostatně, bylo to také její rozhodnutí. On ji k ničemu nenutil, nic po ní nežádal.
Po svém odchodu zamířil Cháron samozřejmě do nemocnice. Čekala ho tu ještě práce. Musel si totiž odvést Sylvu, což také bez prodlení udělal. Když šlo o povinnosti, uměl být nesmírně svědomitý a nesmlouvavý. Přesto když odcházel s bledou průsvitnou bytostí po boku a pozoroval, jak na chladný palec u nohy jejího mrtvého těla věší zachmuřený lékař cedulku se jménem, příčinou a časem úmrtí, neměl svůj obvyklý vítězoslavný pocit uspokojení. Cítil se nečekaně smutně. Na jeho dávno zkamenělém srdci, jež denně snášelo smrt, vztahy na jednu noc a neskutečnou osamělost, se vytvořila drobná puklina. Bylo na ní něco nebezpečného…
Autor Titanie, 18.06.2019
Přečteno 223x
Tipy 4 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA, Amiradi
ikonka Komentáře (3)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

Omlouvám se,omylem se to sem dalo dvakrát

22.06.2019 17:10:19 | Amiradireagovat

...Wau
Nemám slov...

22.06.2019 17:08:59 | Amiradireagovat

...Wau
Nemám slov...

22.06.2019 17:08:29 | Amiradireagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter