Mé budoucí já 33.díl

Anotace: Omlouvám se, že tak pozdě. Přepadla mě osobní krize a múza mi občas uletí...myslím, že Someday se nebude líbit završení, ale neboj...:)

„Terezo, jste v pořádku. Nic nebrání tomu, abyste se i s Laurou vrátily domů.“ Usměje se na mě doktorka.
„Děkuju. Jáchym bude mít radost. Kdy můžeme jet?“ Pokrčí rameny.
„Chcete odvést sanitkou nebo si pro vás přijede přítel?“
„Jáchym přijede.“ Jemně mě popleskne po rameni.
„Můžete jít balit.“ Když vylezu na chodbu, sáhnu do županu pro telefon. Telefon chvíli vyzvání, načež se ozve nadšený otec dítěte a ujišťuje mě, že tam je do dvaceti minut.
Když ukončím hovor, ucítím na rameni stisk ruky, otočím pohled směrem k ruce.
„Už jedete domů?“
„Jene, myslela jsem, že dnes nesloužíš.“
„Vrchní přehazovala služby, jedna doktorka nám šla na rizikový. Těšíš se?“ Přikývnu.
„Strašně moc. Do svojí postele, na Arnieho, až si sednu na zahradu…“
„Je tam krásně.“
„Jáchym by měl za chvíli přijet.“
„Takže se ti to všechno pěkně splní ještě dneska, viď.“
„Hm, budu muset pověřit Jáchyma, aby nakoupil spoustu čokolády. Tady si mě zásoboval ty, ale co budu dělat doma?“
„Můžu ti nějakou přivézt? Zastavil bych a konečně si prohlídl ten tvůj domeček.“
„Nikdo ti přece nebrání. Kupodivu jste se s Jáchymem docela skamarádili, viď.“
„Asi pochopil, že jsem jenom blbej, nadrženej doktor.“
„Třeba jo.“
„Jenom mi řekni, proč se spolu bavíme? Dřív jsme spolu aspoň spali, ale teď…“
„Protože mi nosíš čokoládu?“
„Terez?“Zeptá se zamyšleně.
„Hm,..“
„Zajímalo by mě, jak by to dopadlo, kdyby se tenkrát to tvoje těhotenství potvrdilo. Seděli bychom tu taky a dívali se na naše druhý dítě nebo by sis to tenkrát nechala vzít?“
„Nepřemýšlela jsem nad tím, jenom… tenkrát jsem byla pevně rozhodnutá, že kdybych byla v tom, nechám si to a ty se to nikdy nedozvíš.“
„Měl jsem strach, že bys byla.“
„Já vím. Všechno to bylo od nervů a každý si k tomu přidal. Všichni jste mě zviklali. Nikdy bych si nic takového sama nepřipustila.“
„Terezko!“ Ozve se z konce chodby. Otočím se po hlase a uvidím blížícího se Kristiána.
„Co tu děláš?“ Vyhrknu a Jen vedle mě mírně nadskočí.
„Poslal mě Jáchym. Volali mu a…“
„Kdy odjíždí?“
„Za tři hodiny má být na letišti.“ Protřu si oči a nechápavě zavrtím hlavou.
„Terez, je ti špatně?“ Jen mi stiskne rameno.
„Ne, jenom už potřebuju domů. Zahrabat se do povinností a nerozpitvávat svojí osobnost.“
„Pojď, odvezu vás domů.“
„Kristiáne, zajdi za sestrou, jsme domluvené, že přinese Lolu ke mně a já se obléknu. Zvládneš to?“
„Já mu pomůžu.“ Ozve se Honza a společně zamíří opačným směrem než já.

Když si oblékám mikinu, ozve se klepání na dveře. Dovnitř zapluje Kristián s malou a Jen.
„Vzal si autosedačku?“ Zeptám se Kristiána, když už to vypadá, že nám nic nebrání v odjezdu domů.
„Vzal, jedu totiž tvým autem. Jáchym mi řekl, ať jedu tvým.“
„Jo, v pohodě.“ Vezmu Lolu do náruče a zadívám se na doktora.
„Kdybys chtěl, zastav se.“
„To víš, že…hm, dávejte na sebe pozor, holky.“ Políbí mě na čelo a malou pohladí palcem po pěstičce.
„Ahoj.“ Zašeptá. Možná, že se mi to zdá, ale jeho oči tonou v čemsi hlubokém a smutném. Kalí se, ne slzami, vzpomínkami.
„Měj se.“ Zahučím kamsi dozadu, aniž bych se celá na něj otočila. Jako kdyby to bylo dneska, kdy naše setkání bylo jedno z těch prvních. Pořád jsem někde viděla jeho pohled, vyzývavý až zvrhlý, upřený do mého výstřihu.
„Bude ti teplo.“ Konstatuje Kristián jdoucí vedle mě.
„Co? Nějak jsem nevnímala.“ Pokrčí rameny a pousměje se.
„On taky není nadšený, že musí odjet. Vždyť to není napořád.“
„Kristiáne? A co kdyby bylo? Co kdyby tam třeba musel zůstat, vybrat si mezi žitím tady a tam. Byla bych špatná, kdybych nejela s ním? Kdybych Lauře nedopřála tu možnost být se svým tátou?“ Kristián pokrčí rameny.
„Je to tvoje věc, ale uvědom si, že jsou věci, které nemůžeš vrátit, až se třeba rozmyslíš.“
„Já vím. Jáchyma miluju.“
„Ale?“
„Proč ale?“
„Kdybys nepochybovala, neptáš se mě. Neujišťuješ mě, že ho miluješ.“
„Odvez mě domů, to je všechno, co po tobě chci.“ Kristián se pousměje a nastartuje.

Když Kristián odemyká, nasadím úsměv a s tím vklouznu i s Laurou do chodby.
„Táto! Jsme doma!“ Zavolám. Z ložnice se vynoří Jáchymova rozcuchaná hlava.
„Réz.“ Vydechne. Namířím si to s Laurou do ložnice, abych se podívala, co vyvádí. Jáchym si Lauru převezme a mně se naskytne výhled na složenou postýlku.
„Myslela jsem, že jí postavíme spolu.“ Podotkla jsem vyčítavě. Jáchym uložil malou a natáhl ke mně ruku.
„Chybělas mi.“ Políbí mě do vlasů a přitiskne mě k sobě. Zabořím se mu do ramene.
„Teri?“
„Hmm.“
„Nechceš si třeba odpočinout?“
„Kristián říkal, že dneska odlétáš.“
„Ještě mám dvě hodiny čas.“
„Máš sbaleno? Kdo tě tam odveze? Nechybí ti něco?“ Zavrtí hlavou.
„Mám tebe a …“ Kývne hlavou směrem k postýlce. Spí. Její kůže dokonale sedí na velikost těla. Na hlavince jí trčí několik tmavých chomáčků. Vlasy po tatínkovi?
Zatlačí mě na okraj postele a sám si přede mě klekne.
„Odpočiň si.“ Zaprosí. Odevzdaně si lehnu a vztáhnu k němu ruce. Lehne si za mě a fouká mi na krk.
„Budu se snažit vrátit co nejdřív. Nechci vás tu nechávat samotné, když i Kristián odjíždí.“ Zavrtím hlavou.
„Aspoň se srovnám, nějak se zaběhnu do kolejí.“
„Budeš tu sama.“
„Kdy jsem tu naposled byla sama? Budu tu s Laurin, s Arniem a Rézi, každou chvíli se zastaví Vojta s Týnou nebo Karolína, možná taky brácha s mamkou.“
„No, těch prvních šest týdnů bude trošku kritických, ne?“
„Už jenom čtyři a půl.“ Přitiskne se ke mně blíž a já se zachvěji.
„Je ti zima?“
„Chyběl si mi.“ Otočím se k němu a hlavu mu zabořím kamsi na prsa.
„Teri?“
„Chyběla mi tvoje vůně, musím si tě načichat do zásoby.“ Nasávala jsem jeho mírně kořeněnou vůni těla a snažila se zapamatovat ten nahořklý konec.
„To už o něčem svědčí, ne?“
„Hmm?“
„Jakože je to možná vážnější, než by se mohlo zdát.“
„To ano.“
„Moc mě to mrzí, ale budu muset jet.“
„A Kristián?“
„Myslím, že odjíždí zítra.“
„Jáchyme?“ “Myslím, že bych mu měla říct, že se tu občas zastaví Jen. Přece nebudu čekat, až se to dozví od nějaké drbny.“
„Zlato?“
„Chci jenom, abys věděl, že se tu občas zastaví Honza.“ Nakloní se, aby mi viděl do očí, chvíli mě zkoumá a pak zavrtí hlavou.
„Je jenom na tobě, koho si sem pozveš…a já ti věřím.“ Políbí mě na čelo a zvedne se. Nakoukne do dveří chodby a houkne na Kristiána, jestli ho odveze.
„Myslela jsem, že máš čas. Letí ti to, až za dlouho.“
„Musím ještě do práce pro nějaký papíry.“ Nakloní se nad postýlku a pohladí malou palcem po tvářičce.
„Ozveš se, jak jsi dorazil?“ Otočí se ke mně a pousměje se.
„Rozkaz.“ Zasalutuje.
„Nešaškuj, ano?! Dávej na sebe pozor a volej.“ Snažila jsem se v jeho očích zahlédnout cosi, co by mi řeklo, jak se cítí.
„Musím jít.“
„To budou tvoje poslední slova?“
„Réz, co je?“ Pokrčím rameny a snažím se zadržet slzy, které se mi do očí ženou rychlostí vodopádů.
„Nechci, abys odjel.“ Přitisknu se k němu a obejmu kolem krku. “Hysterická jak patnáctiletá puberťačka!“
„Vždyť jsi ráda, že jedu…odpočineš si, přečteš si pár knížek, sžiješ se zase s domácností, budeš mít svůj klid, který ti zas za chvíli naruším.“
„Kdy přijedeš?“
„Vzal bych si dovolenou koncem července.“ Potutelně se usměje.
„Chceš se ženit v červenci?“
„To už by bez nás malá mohla vydržet jednu noc, ne?“
„Nechci plánovat něco bez tebe, na všechno je čas, ano?“ Políbím ho a trochu se od něj odtáhnu.
„Co vlastně chceš?!“
„Já?“ Všechno se ve mně vzpříčí.
„Chvíli se mnou nevydržíš v jedný místnosti a pak bys mě zas nepustila ani na záchod!“
„Jáchyme?!“
„Rozhodni se, co vlastně chceš!“
„Prosím? Uklidni se!“ Už na sebe skoro křičíme, když malá zavrní.
„Ty už vlastně máš, cos chtěla, takže já tu nemusím být!“
„Fajn.“ Pohodím bezmocně rukama, vystrčím ho z ložnice na chodbu a zamknu za sebou dveře. Snažím se zhluboka dýchat, ale nedá se říct, že by mi to nějak šlo.