R-R

R-R

Anotace: „Tak kdo ještě umí zadanou básničku?“ Povytažené obočí krásné mladé češtinářky Martiny zaráželo hlav...

„Tak kdo ještě umí zadanou básničku?“ Povytažené obočí krásné mladé češtinářky Martiny zaráželo hlavy osazenstva „9-té A“ pod desky školních lavic. Jen známá šplhna Baruna vypjala svou rachitickou hruď, na kterou nikdo z kluků nebyl zvědavý. Pár pikosekund jsem počkal, abych si dodal odvahy. Hrdě jsem se vzepjal, aby má bývalá láska viděla, že jsem připraven. „Norberte, ty ne! Byl jsi byl přeci nemocen“, zchladila mne Martina. Ale já to umím! Ta překrásná kudrnatá hlavička učitelky Martiny dobře věděla, že já jako premiant třídy budu excelovat a ona přeci potřebuje vybouchat nepoddajnou spodinu vzdálených lavic! „No dobře tak pojď!“ překryla hrobové ticho třídy, neboť hlásící se užalovanou Barunu zrovna taky nemusela. Dočkal jsem se, jako hladový kocour hraboše, u polní díry. V rámci domácího peřinového pocení jsem louskal nejen pana Seiferta ale i Villona, toho dokonce nejen v originále ale i v překladu mistra Fischera.
Mojí lásku, učitelku Českého jazyka, jsem ale už z trucu pouštěl z pubertální hlavy. Zradila mne! Těžce jsem to nesl. Ta zarputilost dokázat jí, že za něco stojím, mne posilovala. Pchá! Při roznášení připitomělého ředitelského oběžníku jsem Martinu přistihl za luxferovou stěnou v meandru chodby školy, jak se tulí k chemikáři. Co tulí, oni se dokonce možná i líbali ! Nebo možná, že tedy ne zcela. Měl jsem, v ten okamžik už před očima vlčí tmu. Z toho šoku. A já blbec myslel, že mne má ráda. Usilovně jsem ji gumoval z hlavy a soustředil se na spolužačku Růženu. Vsadil jsem na druhou ligu, protože dožadovat se pozornosti triumvirátu našich tří třídních nafoukaných krásek jsem považoval za potupné. Krátký čas přibližování s Růženou, tedy „Kulíškem“ mi dal za pravdu. Ten její mindrák, že se jmenuje Růžena Rabowitzová jsem se snažil přemostit. Tvrdil jsem, že má velmi slavný monogram R-R, jenže jí auta určená výhradně high society nic neříkala. Tak jsem jí dal toho „Kulíška“, neboť je to pěkná sovička. A sovička je chytrá! Ta mazanost se jí ukrutně líbila.
Poskočil jsem jako sokolík na stupínek vedle katedry a začal „Horu Říp:“
„Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.

Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.

Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,

na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích. …..……“.

„No výborně Norberte, je to za jedna!“ Řekla Martina ne zrovna nadšeně. Hned jsem zakontroval: „Paní učitelko, já bych dal něco vznosného, třeba by byl ode mne k mání i Francois Villon. „No, no, ty si troufáš..!“ lehce odsekla.
….
K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,

můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a „labuť černá je jak havran“ dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán….

Protože jsem občas doprovázel mladší sestru do baletních hodin, aby se večer v zimě sama nebála domů, přidal jsem i trochu okoukané ruční gestikulace, co jsem viděl na baletním mini sále, z repertoáru budoucích adeptek Lišky Bystroušky. Nevadilo mi, že jsem za třídního šaška. Říkat tomu mávání rukou a mutovanému hlasovému projevu umělecký přednes? Kluci opovrženě frkali, a ksichtili. Fotbal jsem s nimi nehrál a tak jsem byl „no name“. Ovšem holčiny blaženě špulily rty nevědouce, že můj výkon patřil od jisté doby jen a pouze Kulíškovi. „Tak co tomu říkáte, mám mu dát dvě jedničky za snahu, nebo jen jednu?“ Tázala se Martina do davu lavic. Korunu všemu a smrtelnou ránu do zad mi zasadila třídní kráska č.2 Renatka, která vycítila, že moje verše nepatří jej a jen jí a žalovala: “Blbě artikuluje a polyká koncovky, je to tak za tři!“ Šplhna Baruna slintala z mého přednesu jako boxer u granulí a celé to divadlo podpořili hošani bučením. Dostal jsem jen jedničku malé velikosti a cestou do lavice jsem tu Renatku, už znatelně prsatou žurnálovou opici č.2, sežehl při odchodu z katedry pohledem s blesky Prométhea.
Čauky Kulíšku, v sobotu ráno půjdu do Lahorálu fotit, předpověď je na dobrý světlo. Chodit do meandru řeky s rákosovými břehy a na plató nivy mne bavilo, pro to napětí chvíle. Nebylo nic krásnějšího, než v šumu stromů, keřů a rákosí pozorovat bezelstné dovádění ptačího osazenstva, mávání křídel a tlukot zobáků volavek i příchod polní zvěře k napajedlu. Můj táta, původem námořník z Bretaně, tohle miloval a naučil mne čekat na dobrou kompozici. Krajinářská fotografie byla jeho milovaná parketa i když ho živilo sportovní reportážní focení. „Já nevím Norberte, jestli mne naši pustí“, sdělil mi Kulíšek. „A v kolik ráno vyrážíš?“ Musím tam být v pět, jinak je pozdě! „V pět? Šílíš? To mne naši určitě nepustí!“ Dobře, tak se pro tebe zastavím před šestou. „Já nevím, ….“ Tušil jsem, že bude „vědět“. Kulíšek byl věrný tichý pomocník i nosič propriet. Ještě o prázdninách jsme spolu kočovali po okolí a v temné komoře kutily zázraky ve vývojkách a ustalovačích. A to sušení, to bylo báječné. V tom zeleném a červeném světle fotokomory jsem si mohl leccos dovolit.

Ztratili jsme se v čase, kdesi ve shonu města. Ani nevím jak se to stalo, snad v pološeru vyhaslých a omlácených ulic, ve stínech hřmotných obav z budoucího. Sestra po maturitě vydřela medicínu, byla zvyklá mučit své tělo. A já? Trochu náhodou jsem vystudoval technickou fakultu, obor zdravotnické přístrojové techniky a zapadl do party techniků fakultní nemocnice. I když jsem dál dělal po tátovi příležitostně krajinářskou fotografii, náhoda mne přivedla do lůna umění. Krátce a jasně, sklouzl jsem na šikmou plochu ateliérových portrétů a aktů. Byl to podstatně žádanější a výnosnější artikl, než být odkázán na plat ve špitálu.
„Hele ségra, mohl bych u Vás na onkologii začít s tou analýzou přístrojové instrumentace a technické nákladovosti léčby? Abych měl to nejhorší hned za sebou.“ Nori, co to je za blbost? „Ségra, přišel rešeršní úkol z Brusselu! Chtějí v tom programu euro dotací analyzovat, co která fakultní klinika přístrojově používá včetně pořizovacích hodnot, spektra vstupů a výstupů atd.!“ Tak se na to vykašli brácho a řekni třeba, že jsi plně vytížen a nemáš čas! Neblbni ségra, za dva měsíce nevydělám sedmdesát litrů navíc, to bych snad musel fotil papeže v negližé! „No tak přijd brácho, já brnknu, až bude trochu volno“.
Brusselský prachy mne pálí dodnes, špitál jsem úplně opustil. Zdecimován. Zardoušen. S rozcupovanými ideály v implozi snů. V beznaději a utrpení. Když už jsem tu analytickou práci měl v deskách, seděl jsem v sesterně a čekal na sestru, než přijde z lékařského koncilia, abychom zašli spolu na oslavnou večeři. Na stole ležely desky, lékařské indikace medikací pacošů. Ruce bych si urazil, proč jsem zvědavostí ty složky překládal. Snad mne fascinovalo to žensky ladné kaligrafické písmo neznámé autorky, snad zvědavost, kdopak je tam nejmladší. Až dole v tom štůsku jsem narazil na „Růžena Rabowitzová“. Omyl byl vyloučen, můj ročník!
V mrákotách jsem dorazil na „její“ pokoj č.16. Chvíli trvalo, než jsme se oba zmátořily z překvapení uplynulého času. „Čauky, Kulíšku!“ „Ahoj Norberte!“ Držel jsem ji za ruku a nebyl schopen slova. Ty oči, bože ty její oči! Odvrátila tvář k oknu, snad abych neviděl její slzy. „Norberte, pamatuješ jak jsi mne tehdy na půdě při vyvolávání fotek hladil pod tričkem po prsou? Měl sis vzít tenkrát všechno. Všechno! Křičela a křečovitě drtila mou ruku. Se mnou už nikdy nic nebude. Jsem mrzák! Ted mi amputovali i levé prso, říkají tomu ablace! A metastázy asi nikdo nezastaví, Tuším to, vím to! Dělají jako že nic, že je to dobrý! Ale já tomu nevěřím! Měl sis mne u těch fotek celou vzít, tolik jsem to chtěla… Aspoň bych umřela jako ženská, dodala už šeptem. Nikoho jsem už k sobě pak nepustila. Nikdo nebyl tak dobrej jako Ty! Čekala jsem. Čekala, že mne ještě najdeš!“
Autor Lesan, 14.11.2017
Přečteno 26x
Tipy 3 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Jezero, Stela
ikonka Komentáře (2)

Komentáře

No asi takhle...mně se líbil ten rozverný začátek a vykreslení postaviček učitelky, Baruny, sportovců a třídních krásek... romance a rakovinové drámo už méně, ale i tak si to tip určitě zasluhuje.

15.11.2017 08:10:45 | Jezeroreagovat

Krásné a čtivé... Dojal jsi mě. :)

15.11.2017 02:42:09 | Stelareagovat

© 2004 - 2017 liter.cz v1.4.1 | Facebook, Twitter