To já jsem Adamův kluk - Devět: Daniel

Lucka zjistila, jak jsou na tom Španělé s ekologií a pustila se do nějakého projektu, o kterém mi už skoro hodinu nadšeně vypráví. To je dobře, protože nejsem schopný dělat nic jiného než klást jednoduché doplňující otázky a kývat na správných místech.
Konečně jsem Adama políbil a bylo to mnohem lepší, než jsem čekal. Navíc jsem se mohl vymluvit na Oakleyho majetnický přístup, který mě vážně naštval. Mohl bych říct: Promiň, kámo, v tu chvíli mi to přišlo jako dobrej nápad, ale nebudeme to opakovat. Chtěl jsem to tak? Ani náhodou. Chtěl jsem ho položit do titěrných polštářků, které měl poházené na gauči, a líbat ho, dokud nepřijdu o všechen kyslík. Pak se nadechnout a pokračovat.
Během Lucčina monologu se rozhodnu, že uvařím večeři a teď to musím uskutečnit - jako žíznivec schopný myslet jen na tu jedinou věc, kterou potřebuje. Vypnu připojení k WiFi a pošlu své přítelkyni smsku, že spadl internet. Adam leží na pohovce a zírá do Stopařova průvodce po galaxii. Jako malí jsme tu knihu zbožňovali. "Kulhám do večerky," upozorním ho, sáhnu po klíčích a šinu se do starého výtahu a potom k Vietnamcům v ulici naproti. Samozřejmě s sebou nemám nákupní tašku, takže cesta zpátky je poměrně vtipná. Nudle a sojovku jsem nacpal do sáčku na rohlíky, kterému každou chvíli hrozí roztržení, a kapsy mám nacpané drobnostmi.
Adam už na pohovce neleží. Vytáhnu pánev, kterou jsem sebral mámě, rozpálím na ní sojovku s vodou a přihodím nakrájenou zeleninu. S plynem se moc nekamarádím, ale zvládnu to. V hrnci uvařím vodu, hodím do ní nudle a ty pak smíchám s obsahem pánve a dochutím. Easy peasy!
"Nevzpomínám si, že by tě na základce bralo vaření," ozve se za mnou.
"Chytlo mě to až během vysoký. Máma odjela na měsíc do lázní a já měl do týdne párků a paštik plný zuby. Navíc se na to dobře balí..." zmlknu.
"Řekl bych, že na to se všeobecně dobře balí," zachrání mě Adam a já na stůl pro dva naservíruji naši brzkou rychlovečeři.
"Vypadá to dobře," zamumlá trochu nevěřícně.
"Pokusím se neurazit."
Usměje se a dá se do jídla. "Wow, jestli všechno tvoje jídlo bude chutnat takhle dobře, možná vymyslím způsob, jak si tě tu nechat," zavtipkuje po chvíli.
"Jasně, protože přesně to každej chce - narušení soukromí v podobě nezvanýho spolubydlícího na gauči," zakřením se. "Nemůžeš si ani poklábosit s bývalým, aniž bych ti do toho nevlezl a neudělal něco nevhodnýho." Přece o tom nebudeme mlčet, že ne?
Povzdechne si a upře na mě prosebný pohled. "Můžeme na to zapomenout, Dany."
"Ve skutečnosti bych chtěl..." zase zmlknu. Sojovka mi trochu zhořkla v ústech.
"Co bys chtěl?" zašeptá a mírně vyděšeně si mě prohlíží. Stejně na mě koukal, když jsem v sámošce čorchnul krabičku cigaret a nabídl je partě u řeky.
"Zase bych tě chtěl políbit," řeknu narovinu.
Maličko vykulí oči. "Proč, Dany?"
"Do háje, co já vím? Bylo to hezký. Pokaždý. A nemůžu na to přestat myslet." Bylo tak krásně normální být zase vedle něj. 
"Aha?" uchechtne se mírně hystericky. "Jenže máš holku. Smysl by dával pravý opak."
"Jak by vypadal pravý opak?"
Protočí panenky a opře si čelo do dlaně. "Tohle nedopadne dobře."
Na to mu nemám co říct. Jsem rád, že mě neposlal k šípku a nevyhodil za dveře. O důsledky se budu starat jindy. Chvíli se oba nimráme v jídle a ticho mezi námi houstne. Odnesu talíře do dřezu a když poodjede od stolu, chytím ho za paži. "Ne tak rychle, kámo."
Vzhlédne a v tmavých očích to potměšile zajiskří. Kleknu si před něj a zhluboka se nadechnu. Tentokrát shlíží on na mě a mírně pootevřené rty se mu chvějí.
"Je to jen pusa, Ady," zašeptám a položím mu dlaně na ramena. Skloní se ke mně a vtiskne mi váhavý polibek. Je to bláznivé, nemělo by mě to pohltit. Už proto, že je to kluk a nejlepší kámoš, kterého jsem kdy měl. Přesto se líbáme, jako kdybychom to právě objevili. Zvědavě ochutnáváme jeden druhého a noříme se hloub do pekla.