To já jsem Adamův kluk - Patnáct: Daniel

Když po práci vejdeme do hospody, kde už sedí několik našich spolužáků ze střední školy, posadí mě Vojta do čela stolu se slovy: "Hezky se mi o něj starejte, chová se celej den jak spící panna." Berle mi sebere, abych si připadal o to trapněji.
"Prej panna," rozřehtá se třídní bavič Tomáš a naznačí servírce, aby mi přinesla pivo. "Slyšel jsem, že máš holku. Dokonce jen jednu!"
"Slyšel jsi to od Vojty?" zeptám se vyhýbavě a zatěkám k němu očima. Stojí na baru a přebírá tam jídelní lístky. Tenhle podnik má rád, protože se tu dělají nejlepší burgery v okolí a vaří vlastní pivo.
"Kápni božskou, Skřivane, vážně tě polapila nějaká buchta?" vloží se do započatého popichování Marek - vytáhlý kluk, kterému od střední na paži přibyla hromada barevného inkoustu.
Jeho volba slov mě překvapí. "Jak to myslíš?"
"Vždycky jsem tak trochu doufal, že seš bi," nakloní hlavu ke straně.
Zakuckám se a Tomáš se rozřehtá.
"Promiň, kámo, jsem venku ze skříně už pár let a neuvědomil jsem si, že o tom možná nevíš."
"To je v pohodě," ujistím ho chraplavě a vrhnu vděčný pohled na zavalitou servírku, která přede mě právě včas postavila zdejší výborné pivo. "To já jen... Ničeho jsem si nevšiml."
"A právě proto jsem tě podezíral. Všichni ostatní si všimli."
"Vážně? Ty sis toho všiml?" otočím se na Tomáše.
"Že tady Mára hřeje jak krbový kamna? To muselo bejt jasný úplně každýmu," prohlásí a laškovně svému bývalému spolusedícímu přehodí paži přes ramena. "Jen gay by si nechal vytetovat jednorožce."
"To není jednorožec," obrátí Marek oči v sloup.
"Vole, je to růžový," zašklebí se na něj Tomáš a odporoučí se k vedlejšímu stolu.
"Trochu úlet, uznávám," pokrčí rameny gay vedle mě a nalije do sebe půl sklenice zlatavého moku.
"Hele... jaký to je?" zeptám se, než si to stihnu rozmyslet. Stejně se zlijeme a ani jeden z nás si to nebude pamatovat. "Jak na tvůj coming out reagovali tvý blízký?"
"U nás doma byli překvapení asi tak pět minut," prohlásí a já se o to víc děsím setkání s mámou. Z pomyšlení, že to možná poznala, jsem zpocenej až na prdeli.
"Kámoši..." odmlčí se. "Ty dobrý ti zůstanou. Trochu horší je to v práci."
"Jakto?" pobídnu ho.
"Třeba teď bych se rád posunul někam dál, ale nechce se mi zase zvykat na novej kolektiv. Nikdy nedokážu odhadnout, jak lidi budou reagovat. Jestli se nepokusej mě šikanovat a tak."
"Už to někdo zkusil?" Přihnu si piva, abych se trochu obrnil, než odpoví.
"Jasně, lidi jsou debilové," pokrčí rameny, jako kdyby o nic nešlo.
"Doprdele," neodpustím si.
Nakloní se dopředu a zašeptá: "Ale stojí to za to, Dane. Svoboda vzít za ruku člověka, kterýho máš rád, aniž bys nad tím musel přemejšlet... je... k nezaplacení."
Zamrkám a až když se zhluboka nadechnu, zjistím, že jsem v napětí zadržoval dech.
"Ne, že by to byl tvůj případ," mrkne na mě. "Máš přece holku."
Strašně moc mu chci říct to, co už dávno tuší. Že holku sice mám, ale včerejší noc jsem strávil s klukem a tu dnešní si k němu hodlám lehnout zase. Jenže na hlasivkách mám uzel, který nedokážu rozvázat. Kde se tam, do háje, vzal?